Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Ščeglovin Ju. B.
Zamyšlení nad politickou situací v Saúdské Arábii
Smrt korunního prince Sultána vynesla na první místo v saúdské hierarchii prince Najífa, jenž pochází z mocného klanu Sudairiů. Této postavě je nutné věnovat detailnější pozornost, neboť právě na jejích ideologických a politických postojích bude ve střednědobé perspektivě přímo záviset vývoj království.
Především je třeba zdůraznit, že princ Najíf je kandidátem na post monarchy, který plně vyhovuje Bílému domu, a to dokonce i přes svůj vyhrocený antisemitismus. Pro Američany jsou v daném případě důležité zcela odlišné Najífovy kvality, především jednoznačná orienatace na strategické spojenectví s USA, což je podmíněno jeho taktikou směřující k zastavení šíitské expanze, ztělesněné Teheránem. Tento trend v zahraniční politice bude za Najífovy vlády dominantní a nejspíš agresivnější a cílenější než za nynějšího panovníka Abdalláha. V dnešní chvíli představuje základní aspekt této politiky „bitva o Sýrii“ a v mnohém právě díky Najífově vlivu zaujímá Rijád nyní v této otázce nekompromisní postoj. Najíf byl také hlavním lobbistou pro přijetí rozhodnutí o vyslání saúdských vojsk k potlačení šíitských nepokojů v Bahrajnu, a také při začátku kampaně na poskytnutí bahrajnského občanství Saúdům ve zjednodušeném řízení. Připomeňme, že tato kampaň má za účel nivelizovat početní nerovnováhu mezi šíitským a sunnitským obyvatelstvem v Bahrajnu.
Věrnost strategii spojenectví s USA je vysvětlována jeho přesvědčením, že jediným spojencem, jenž dokáže zajistit bezpečnost království v sunnitsko-šíitském střetu, mohou být pouze Američané, a nikoli Evropa. Odtud vyplývá i skutečnost, že právě za Najífovy účasti se většina strategických obchodních smluv přeorientovala na americké korporace. Jedná se především o neúspěch francouzských společností v zakázkách na budování vysokorychlostních železnic v království a také uzavření dlouhodobého kontraktu se společností Lockheed na dodávky letadel. Rovněž v tomto tendru prohráli Francouzi. Pokus N. Sarkozyho „odskočit si“ na vlně libyjských událostí i na saudské pláně skončil neúspěchem, v čemž nikoli poslední roli sehrál opět Najíf.
Postava nového následníka trůnu je důležitá i z hlediska jeho vlivu na islamistické a religiózní kruhy arabského východu. Najíf v pozici ministra vnitra během posledních deseti let plně kontroloval všechny charitativní saudské nadace po celém světě. Vzhledem k tomu, že tyto nadace bezesporu představují základní nástroj šíření saudského vlivu v zahraničí a optimální mechanismus pro financování „potřebných“ stran a uskupení, korunní princ zcela jistě usiluje o vedoucí pozice v této otázce. A to je velmi významné pro Spojené státy, jež doufají, že Najíf sehraje důležitou roli v budování nového formátu vztahů mezi Američany a umírněnými islamisty, kteří nyní nahrazují dosavadní diktátory Blízkého východu.
Zde však není všechno tak jednoznačné. Najíf se bude muset střetnout s Muslimským bratrstvem, jehož pozice v arabských zemích sílí a jehož ideologii princ pokládá za „extremistickou“, neboť ta počítá nejen se svržením diktátorských režimů, ale i monarchií. V dané otázce se přitom sází pouze na salafity, což Saúdové v poslední době také otevřeně demonstrují. Ve střednědobé perspektivě tato orientace s velkou pravděpodobností utrpí debakl. Segment salafitů v Egyptě, Tunisku nebo Sýrii jim nedovoluje zaujmout výraznější pozici v nové politické elitě, která se tam dnes formuje, a tak jednoznačně prohrávají vůči Muslimskému bratrstvu. Jde o obecnou tendenci a ty síly, jež se asociují s „celosvětovou“ Al-Káidou, se bezesporu dostávají do pozadí ve srovnání s nacionalisty v podobě umírněných islamistů. Katar, jenž je ve svém jednání rovněž limitován wahhábistickými ideologickými postoji, to jasně ukazuje v Libyi, kde síly orientované především na Muslimské bratrstvo začínají být stále víc znepokojeny „bezostyšností“ Daughá a jeho „vměšováním do vnitřních záležitostí“. Velmi závažný je přitom fakt, že hnutí Muslimské bratrstvo, jež se tradičně prezentuje jako „celosvětové“, se ve skutečnosti stále více transformuje v úzce nacionalistické proudy, beroucí ohled především na zájmy buržoazie ve své zemi. Na to dřív nebo později narazí i Najíf.
Odborníci spojují s Najífovým jménem také skutečnost, že má pověst principiálního odpůrce Al-Káidy a jejích buněk uvnitř království. S tímto tvrzením nesouhlasíme, neboť boj s desítkami islamistů, kteří se vymkli kontrole, nepředstavuje nějaký strategický kurz. Jsou to jen nezbytné projevy zahrávání si s tématem radikalismu, pokusy využít jej pro rozšíření svého vlivu a jako odpověď na šíitský tlak, kvůli čemuž se tito radikálové začínají nově orientovat na „ušlechtilé cíle“ v Afghánistánu, Iráku nebo Jemenu. A zde Najífovi patří jedna z klíčových rolí, neboť právě on kontroluje mechanismus distribuce finančních toků těmto radikálům. Neméně důležitý je samozřejmě i ideologický aspekt, jenž je zajišťován Najífem kontrolovanými teology. Z velké části jsou to však právě finance, co určuje aktivitu Al-Káidy v konkrétní oblasti světa, a ideologie přitom tvoří spíše zástěrku pro získání těchto peněz. Je třeba mít na zřeteli, že východ bez peněz nebo kvůli penězům v budoucnu bojovat nebude. Fakt, že nyní Al-Kaida (resp. síly, jež se rozhodly pro uzurpaci moci využít tuto rozšířenou značku) nabývá čile na síle v oblasti Sahelu a před tím v Somálsku, dokládá, že Afrika začíná mít pro Saúdskou Arábii prvořadý význam. A poslední události v Libyi spadají právě do této sféry „volby priorit“. Zároveň to však rozhodně nepopírá skutečnost, že s příchodem k moci si radikálové zachovávají s Rijádem nebo Daughá přátelské vztahy, neboť jejich spojenectví (stejně jako ne náhodou zvolené názvy bojových uskupení) mají dočasný charakter a vyplývají ze snahy najít vlivného vnějšího spojence.
V současnosti Najíf stojí před úkolem zlikvidovat „přízrak“ „arabských revolucí“ v samotném království. Je si zřejmě dobře vědom, že bude velmi těžké udržet nezbytnou rovnováhu, když Saúdové na jednu stranu podporují protestní hnutí v arabských zemích a na druhou stranu nemilosrdně likvidují každý náznak protestu doma. Dříve či později takové hrátky skončí tristně. Najíf přitom spoléhá především na sílu. V této souvislosti výrazně posílil jemu podřízené ozbrojené složky ministerstva vnitra (130 000 osob), tajné služby, jež se za jeho vedení začaly více orientovat na boj s vnitřní a vnější opozicí (včetně zajímání opozičníků v zahraničí), pohraniční, celní a migrační struktury a také tzv. „náboženskou policii“, jejíž vedení výrazně „posílil“ svými nejbližšími příbuznými. Spolu s přijetím nových zákonů, zpřísňujících tresty za „pokusy o svržení státního zřízení“ a „kompromitaci královské rodiny“, se tak jasně ukazuje další prioritní směr Najífovy budoucí politiky
Zde však může hrozit jiné nebezpečí. Mnozí odborníci poukazují na skutečnost, že vzhledem k narůstání rozporů uvnitř samotné vládní elity je třeba v království ve chvíli, kdy se k moci začnou dostávat vnuci dnes vládnoucích princů, očekávat sociální explozi. Tento proces již započal a soudě podle všeho budou střety vedeny na klanovém principu. Především půjde o konflikt mezi klany Sudairiů, Faisalů a Dželúviů, jež tradičně zaujímají klíčové pozice ve mocenské elitě království.
Ju. B. Ščeglovin
Zdroj: Институт Ближнего Востока