Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Thomas Graham je americký politolog, bývalý poradce ve věcech Ruska G. Bushe mladšího. V letech 2004–2007 působil v Bezpečnostní radě USA; dnes zastává funkci ředitele poradenské firmy Kissinger Associates.

Jak byste charakterizoval současné rusko-americké vztahy?

Řekl bych, že právě začalo hledání jejich nového formátu. Po skončení studené války jsme doufali, že se Rusko transformuje na demokratickou zemi, podobnou Americe. Ukázalo se ovšem, že jde Rusko jinou cestou. Opět se stalo unikátní zemí, tak jako jí bylo i v dřívějších staletích.

Musíme proto znovu promyslet naše vztahy. Rusko se nechce integrovat do západního světa, snaží se být suverénní zemí, která se drží vlastních hodnot ‒ ty se sice příliš neliší od západních, ale mají své nuance. Proto se nám nedaří domluvit se o strategickém partnerství nebo o bližší spolupráci v řadě otázek. A nepodaří se nám to ani v budoucnu.

Jak by tedy měly vztahy Moskvy a Washingtonu vypadat?

Myslím, že se postupně blížíme tomu, abychom pochopili, že naše vztahy musí být normální, tak jak tomu bývá mezi velmocemi. Rusko i USA mají své národní zájmy. V něčem jsou společné, v něčem ne. Tam, kde je to pozitivní, budeme spolupracovat, tam, kde negativní, soupeřit. Otázka spočívá v tom, jak tyto vztahy upravit, aby nás to negativní nedovedlo k celkové konfrontaci.

Opakuji ale: dnes je hlavní pochopit a znovu promyslet naše vztahy, protože jsme se v nich vskutku dostali do nové fáze.

Nevyústí současné napětí do nové studené války?

Nejedná se o opakování studené války, je to něco jiného. Více se to podobá normálním vztahům mezi dvěma velmocemi.

V naší zahraniční politice začíná velmi bolestivé období přehodnocování. Unipolární svět se ukázal být nemožným, blížíme se k vytvoření světa multipolárního. Jenže od té doby, co se Spojené státy staly velmocí, nikdy nezažily multipolární svět.

Náš základní přístup vždy spočíval v tomto: identifikovat hlavního nepřítele a na tom stavět zahraniční politiku. Během studené války byl hlavním nepřítelem Sovětský svaz a hlavním principem odstrašování. Po rozpadu Sovětského svazu jsme i nadále působili v rámci tohoto paradigmatu. Bushova administrace se pokusila vytvořit nového hlavního nepřítele z radikálního islámu. Hlavním principem měla být svoboda, svoboda byla naše agenda. To se však nestalo. A to proto, že radikální islám nepředstavuje pro Spojené státy existenční hrozbu.

Nyní vzniká nový, multipolární svět, ve kterém je nemožné najít hlavního nepřítele, protože prostě není. Existují různé velmoci. Žádná z nich není zcela nepřátelská nebo přátelská. Co by mohlo být v takovém světě hlavním principem?

Tato fáze je bolestivá, protože se musíme přizpůsobit a v našich diplomatických dějinách není nic, co by nám řeklo, jak postupovat. Musíme se poučit ze zkušeností jiných zemí. S největší pravděpodobností Evropy.

Musíme především pochopit, co dělat s velmocemi, které se do jisté míry rovnají Spojeným státům, což se dříve nestávalo. Se SSSR jsme si byli rovni jako s nepřítelem, nikoliv jako s partnerem.

Mnozí kandidáti do prezidentských voleb hovořili o přehodnocení zahraniční politiky. Jaký to může mít vliv na vztahy s Ruskem?

Nemyslím si, že revize naší zahraniční politiky proběhne v blízké budoucnosti. Ačkoli o tom kandidáti hovoří, hlavní témata pro americké voliče představují otázky vnitřní politiky a ekonomiky.

Během této kampaně se otázky přehodnocení zahraniční politiky nebudou diskutovat. Tato kampaň se kupodivu věnuje více minulosti než budoucnosti. Například Trump slibuje, že Ameriku udělá opět velkou. Znamená to, že teď nejsme velmocí? A kdy jsme tedy byli velmocí? 

Pokud jde o Clintonovou, tak pro ni byly dobré časy 90. léta minulého století, jenže to je také pryč. Sanders mluví o socialismu a o době svého mládí, tedy zhruba o roce 1960.

Pokud kandidáti zmíní zahraniční politiku, hovoří se o návratu do doby, kdy jsme byli jedinou supervelmocí, která sama stanovovala agendu pro světové společenství.

Myslím, že skutečná diskuse o americké zahraniční politice a její roli ve světě začne až po volbách. Svět se změní a donutí nás diskutovat o takových věcech.

Domluví se někdy Rusko a Spojené státy ve většině sporných otázek?

Státy nemusí být nutně vždy partnery. Hlavní je mírové soužití, kdy si vzájemně rozumíme a snažíme se vyhnout zbytečné konfrontaci. Přitom jsme si vědomi toho, že máme různé národní zájmy. A prvek hospodářské soutěže bude v našich vztazích existovat pořád.

Rusko a Spojené státy mají různé představy o pravidlech hry. Mnoho pojmů interpretujeme odlišně. Například tyto: legitimita, svrchovanost, sebeurčení, co znamená legitimní použití síly, mají-li právo na existenci sféry vlivu atd. Vždy budou existovat rozdíly a extrémy.

Jedná se o rys, který lze pozorovat pouze v rusko-amerických vztazích?

Nikoliv, v čínsko-amerických vztazích to je stejné. To je normální. Není potřeba věnovat těmto sporným otázkám přílišný význam. Konkurence bude, musí ovšem probíhat mírově a civilizovaně.

Ve kterých oblastech se vám jeví spolupráce Ruska a Spojených států jako nejperspektivnější?

Můžeme úspěšně spolupracovat v oblasti nešíření zbraní hromadného ničení. Chápeme, že šíření zbraní hromadného ničení poškozuje naše zájmy. Myslím, že možnosti spolupráce existují i v Arktidě, a to navzdory skutečnosti, že máme, stejně jako vy, osoby, které ji chtějí proměnit v místo geopolitické konfrontace.

V zásadě je možná spolupráce v boji proti terorismu, ale zatím máme docela odlišné chápání tohoto jevu. Můžeme to dnes vidět v Sýrii, kde Rusko a Spojené státy stojí proti tzv. Islámskému státu, ale bojují s ní různými způsoby. Pro Rusko znamená posílení Assadova režimu správný přístup. Pro Spojené státy je správným přístupem jeho svržení a dohoda mezi zbytky starého režimu a umírněné opozice.

Mohli bychom též spolupracovat v kosmu či při řešení globálních problémů: změny klimatu, pandemií, mezinárodního zločinu.

Které sféry patří k těm nejproblematičtějším?

Problémy vznikají zejména v oblasti geopolitiky. Například na Středním východě máme zájem o ustavení nové rovnováhy, nicméně existují dva odlišné přístupy k tomu, jak ji ustavit.

Rusko evidentně usiluje o zachování statu quo pro tento region.

To je nereálné, protože svět se rychle mění a nemůžeme znovu vytvořit to, co tu bylo.

Írán se dnes znovu začleňuje do světa, už nebude ten, co byl během posledních 30 let. Na pořadu dne jsou velmi závažné změny v Saúdské Arábii, a to především kvůli globalizaci a změnám v energetice ‒ řídit tuto zemi jako dřív již rovněž není možné.

Blízký východ se prostě proměnil a zachování statu quo nemá smysl. Vrátit se zpět nejde. Je zapotřebí pochopit tendence a vynasnažit se jich využít tak, abychom ve výsledku získali takový Blízký východ, s ním by se dalo žít.

Zdá se, že právě prožíváme znepokojující období…

Existují geopolitické otázky, ve kterých se nikdy stoprocentně neshodneme, můžeme ale najít variantu přijatelnou pro všechny.

Například evropská bezpečnost. Mohli bychom žít v míru, aby konkurence nevedla k velké konfrontaci. V ukrajinské otázce také sotva dojdeme k vzájemnému porozumění, nicméně nějakou mezivariantu, abychom si mohli v klidu konkurovat, nalézt lze.

Strategické partnerství a úplný konsensus mezi Ruskem a USA není možný. Otázkou zůstává, jak docílit toho, aby naše konkurence zůstala v mírové rovině.

Co považujete za největší hrozbu pro Spojené státy?

Hlavní vnější hrozbu představuje celosvětový nepořádek. Hrozbou není Čína, Rusko nebo Afrika. Otázkou je, jak vybudovat s těmito oblastmi vztahy, které by pracovaly ve prospěch USA. Z tohoto uspořádání by měly mít nicméně prospěch i ostatní účastníci, jinak to nebude fungovat. Takže hlavní výzvu představuje znovu promyslet, jak má vypadat budoucí svět.

(překlad vlastní)

Zdroj: izvestia.ru