Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na setkání, které se uskutečnilo 11. prosince 2015 v Moskvě, se patriarcha Kirill setkal se zástupci mládežnických organizací a zodpověděl jim několik otázek.

Vaše Svatosti, pocházím z Tulské oblasti. V naší továrně pracuje zhruba tisíc lidí v těžkých podmínkách. Lidem se žije těžce, jen málo z nich se obrací k církvi, k Bohu. Chápeme, že se dnes společnost vzdaluje těm ideálům morálky, které existovaly odnepaměti. Jenže pro mladého člověka je dnes cesta k církvi velmi ztížena. Rozdělení se zvětšuje: když v církvi nenajde odpovědi na své otázky, jsme v začarovaném kruhu. Otázka zní: možná by církev měla změnit svůj postoj např. k tomu, co nazýváme hříchem? Možná by měla být více toleratní k lidským hříchům ‒ nebo se má naopak snažit změnit současné společenské představy?

Děkuji za otázku. Velmi dávno, v prvním tisíciletí naší doby, se někteří představitelé snažili změnit chápání hříchu. Ve 3. století např. vzniklo manichejské hnutí, které hlásalo, že vše, co se týká materiální, viditelné části lidského života, to je hřích. Ale církev manichejství nepřijala. Ve stejné době žil v Alexanrii učenec Órigenés, který měl ohromnou erudici a napsal vynikající spisy. Jenže vzal doslovně Boží příkaz „pokud tě pokouší ruka, usekni si ji“. Byl to člověk temperamentní, a aby neupadal do hříchu, vykastroval se. Ale církev to odsoudila. Pouhý tento čin vylučuje jeho kanonizaci.

V 16. století se v západním křesťanství začaly prosazovat liberální tendence, které souvisí se vznikem protestantismu. Dá se dokonce říci, že v roce 1517 proběhla revoluce. A nebyla to revoluce buržoazní, nýbrž církevní. Pokud by k ní nedošlo, nevíme, zda by se nakonec neodehrály ani další revoluce.

Zpočátku protestanté byly v otázkách morálky přísní, dokonce rigorózní. Jenže pak se vydali cestou napomáhání silným tohoto světa. A dnes, když silní tohoto světa řekli, že je zapotřebí uznávat homosexuální „sňatky“, protestanté řekli: „ano!“ A pokud vznikne v mainstreamové informační síti další otázka, kterou doporučí tytéž síly podpořit, najdou se tací, kdo to okamžitě udělají.

K čemu však v těchto náboženských spolcích dochází? Jejich modlitebny jsou prázdné, lidé odcházejí, protože ve skutečnsoti takovou církev nikdo nepotřebuje. Církev buď ochraňuje Bohem danou pravdu Zjevení, nebo ji nikdo nepotřebuje. Pokud církev pravdu nehlásá, a místo se toho orientuje na otázky filosofické nebo sociální či jiné, takovou církev nikdo nepotřebuje ‒ to se dá řešit i bez církve.

Pro církev se nejedná o otázku nějakého uhýbajícího manévru v tom smyslu, že dnes se musíme ohnout a vyjít vstříc lidským slabostem, protože taková je doba. Nikoliv. Jedná se o zásadní otázku: bude-li církev nebo nebude. Nemůžeme být liberálnější nebo konzervativnější. Můžeme jednat jen v kontextu Božího Slova.

Proto žádné ústupky hříchu udělat nemůžeme. A pokud to uděláme, sotva přijdete na další setkání s patriarchou, protože takový patriarcha už vám k ničemu nebude.

Měl bych otázku ohledně ISILu. Z televizních obrazove slyšíme, že se jedná jednoduše o teroristickou organizaci. Vždyť náboženský terorismus existoval vlastně vždycky. Jenže teď má takové rozměry, že ovládá celé státy. Je vlastně správné označovat takovou teroristickou skupinu názvem jednoho z největších náboženství vůbec?

Ale my jsme je přeci tak nenazvali, to není náš výmysl. Sami sobě říkají „Islámský stát Iráku a Levanty“. Dnes nám nabízejí jakési jiné zkratky, asi z důvodu politické korektnosti, ale neví, zda je to dobře.

Co je ovšem zcela zjevné již dnes je, že islámský stát nemůže být postaven na těch principech, které tito pánové používají k sestavení jakéhosi společenství. Teror, násilí a likvidace všeho jiného nemají s islámem nic společného. I v Osmanské říši, přes všechny výhrady, se křesťané cítili víceméně normálně, dostávali povolení (fermany), protože sultáni věděli o křesťanských komunitách a chovali se k nim rozumně.

Proto „Islámský stát“ určitě nelze považovat za náboženský zjev. Jenže náboženství zůstávalo dlouho, řečeno světským jazykem, jedinou ideologií. Nic jiného nebylo. Aby bylo možné ostatní nadchnout pro boj, tím spíše ozbrojený, v minulosti i dnes bylo nutné využít myšlenek, které tkly do živého do srdce.

A náboženství vždy žije v liských srdcích. Vezměme si například křižácké války. Rytíři ve zbroji by zjevně nešli bojovat o země na Blízkém východě, kdy opustili své rodiny, ženy a děti, bez náboženské motivace. Říkali jim: žijí tam nevěřící, kteří drží naše svatá místa, přece nebudeme sedět doma, když někdo hanobí Chrám Páně? Stejné je to i s ISIL. Nutí lidi, aby uvěřili tomu, že ozbrojený boj znamená vstup do ráje. Část z nich, nepříliš vzdělaných, tomu jistě věří.

Odpověď na otázku „Co dělat?“ zní - a často to opakujeme - je zapotřebí vyučovat základy náboženství ve školách.

Úkol církve a dalších náboženských organizací spočívá v tom, aby se lidem dostalo vzdělání v jejich náboženské tradici. A aby nikdy, za žádných podmínek či okolností, nemohly politicky aktivní síly využít náboženství, donut ostatní ke spáchání strašných zločinů jakoby „ve jménu víry“.

Ruská pravoslavná církev sehrála vážnou roli v záchraně Rusi před mongolským ovládnutím. Zjevné je i to, že bez ní by možná nevznikla ani Moskevská Rus. Dnes žijeme, sláva Bohu, v jiných časech. V čem dnes tkví mise církve vzhledem ke státu?

Rovnou říkám, že církev nemá žádnou politickou misi. Někdy nás k tomu tlačí, tj. abychom zaujali nějakou politickou pozici a tím inspirovali ostatní spoluobčany. Dnes je to již klidnější, ale v 90. letech se tak dělo neustále. Kolik lidí mě navštěvovalo! Pořád mě poslanci přemlouvali, abych kandidoval na post prezidenta. Církev tehdy představovala jedinou alternativu komunistické straně.

Církev nemá mít žádné politické ambice, nemá směřovat k politickému vůdcovství. Politika, to je pojem nadstavby a v politice jednomyslnost neexistuje.  

Církev má pouze jedinou funkci: napomáhat spáse člověka, aby lidé získávali skutečný smysl života, aby směřovali vzhůru, ke hvězdám, a nepadali do propasti. To je to hlavní! Církev musí podporovat dynamiku růstu lidské osobosti - tam, nahoře, existuje ideál. Pojďme se pokusit tam dostat, ne se pohybovat pouze po horizontále.

Obecně řečeno snažíme se rozmlouvat se všemi politickými stranami. V souvislosti se Základy sociální koncepce RPC nesměřujeme k podpoře žádné strany či politické síly. Budeme ovšem podporovat jakoukoliv politickou sílu, která bude pracovat na zachování a zvelebování těch hodnot, o nichž hovoříme.

Současná spolupráce ruské církve s církví katolickou znamená projev ekumenismu nebo se jedná pouze o běžné mezicírkevní vztahy? Protože ‒ alespoň pravoslavní ‒ mají z této spolupráce často obavy.

Ano, pravoslavní se často bojí, aby nedošlo k jakési zradě pravoslaví, aby nedošlo k mimikrám, abychom, když se nazýváme pravoslavnými, jimi skutečně byli, a abychom nezradili naši víru.

Co je důležité: křesťané se postupně stávají ve světě menšinou, a to dokonce pokud sečteme dohromady všechny, pravoslavné, katolíky, protestanty. Na Západě dne s probíhá velmi intenzivní vytlačování církve a náboženství vůbec ze společnosti. Ale nejvíce je liberálními politickými doktrínami potlačováno právě křesťanství. I když ovšem k tomu všemu dochází, máme spoustu možností ke spolupráci, aby každý ve své komunitě přispěl k znovuzrození křesťanství na celé planetě.

Myslím, že je velmi důležité neodcházet od dialogu, zvláště s katolickou církví. Nakonec obě církve hájí stejné evangelní hodnoty ve společenském i soukromém životě. Samozřejmě, že se rozcházíme v řadě důležitých otázek, tím ale ať se zabývají teologové v odpovídajících komisích.

Myslím, že nesmírně kladně musíme hodnotit naše společná stanoviska k situaci v Sýrii a na Blízkém východě. Dnes jsou křesťané pronásledováni po celém světě, nejen na Blízkém východě, kde celé vesnice vyhánějí a vyvražďují.

Znáte název města Mosul, slyšeli jste o něm často? Před vpádem Američanů do Iráku jsem tato místa navštívil. Z hlediska dějin křesťanské církve se jedná o místo zcela unikátní. Nacházely se tam starobylé pravoslavné chrámy, vynikající kláštery, v nichž nás hostili. V Mosulu samém bylo několik desítek kostelů, což je na poměrně malé město hodně. Dnes tam nezůstal kámen na kameni, téměř vše je zničeno. Křesťany, kteří tam žijí, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Říkám otevřeně: křesťanství pochází z Blízkého východu, a pokud budou odsud křesťané vyhnáni, radikalizace muslimů je nevyhnutelná.

Další téma představuje pronásledování křesťanů po celém světě ‒ v Nigérii a dalších afrických státech, v Pákistánu atd. Žijeme dnes prakticky v dobách antického pronásledování křesťanů. Obrana křesťanů v globálním měřítku se tak dnes stává naším společným úkolem a spolupráce s katolickou církví, největší na světě, je nevyhnutelná.

Originál: Ответы Святейшего Патриарха Кирилла на вопросы представителей Молодежной общественной палаты и Палаты молодых законодателей при Совете Федерации vyšel 13. prosince 2015 na  patriarchia.ru.

Překlad: rodon.cz (upraveno, kráceno).