Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Minulý týden lze považovat za mimořádný již z toho důvodu, že si česká tištěná média nevzala dovolenou a nejsme tedy svědky žádné „okurkové“ sezóny. Kromě běžného servisu totiž otiskla minimálně dva rozhovory, které by měly našeho čtenáře zajímat: v pátečním vydání týdeníku Echo 24 (č. 29) zpovídala L. Zlámalová v rozhovoru Neštěstí nás zachránil od katastrofy francouzského filosofa Alaina Finkielkrauta a v sobotních Lidových novinách vyšel rozhovor P. Houdy Místní i světový řád se hroutí s německým sociologem Wolfgangem Streeckem.

Oba myslitelé se v poslední době angažují ve veřejné sféře, oba publikují články a knihy, oba varují před stávající situací, které Evropa a svět čelí.

Alain Finkielkraut patří k předním kritikům současné francouzské politiky a rozhovor s ním přináší natolik svěží pohledy, že je s podivem, že se mohou v mainstreamu objevit.

V rámci místní politiky podle něj Francouzi dostali na výběr „mezi neštěstím, které představuje Emmanuel Macron… a katastrofou, již by pro zemi představovala Marine Le Penová“. Volba Macrona tak nebyla pro většinu Francouzů nijak veselá a mediálně propíraná popularita se nezakládá na realitě: „Žádný takový kult není. Spousta lidí se rozhodovala stejně jako já. Volili menší zlo.“

Finkielkraut se obává dalších Macronových populistických kroků:

„U Macrona je naopak riziko, že se proto, aby si udržel popularitu, bude podvolovat zájmům muslimských přistěhovalců a bude jim ustupovat… Problémy se nebudou řešit, budou se zametat pod koberec… Jejich řešení bude nepopulární nejen u muslimských komunit, ale i u značné části médií, která za každou snahou politiků o zpřísnění pravidel pro integraci do tradiční francouzské kultury vidí islamofobii a rasismus.“

Právě francouzská kultura a francouzský životní styl, resp. úpadek obou a neochota nově příchozích i druhé a třetí generace imigrantů je přijmout, filozofa trápí nejvíce:

„Francouzský model evropské civilizace je v těžkém ohrožení. Francie se postupně transformuje do postnárodní multikulturní společnosti. Myslím, že tato transformace nepřináší nic dobrého. A většina Francouzů si to uvědomuje. Vidí, jak jim před očima mizí domov, a oni tomu musí jen přihlížet. Liberální elity včetně médií nám to přitom prezentují jako model budoucnosti. Jako něco, co je buď fatálně neodvratné, nebo dokonce nadějné a žádoucí. Když to ve veřejné debatě kritizujete, hned dostanete nálepku islamofoba, rasisty, někoho, kdo posouvá zemi k občanské válce a vyvolává nenávist“.

Problém znamená samotný multikulturalismus:

„Multikulturalismus neznamená, že by se kultury prolínaly do jedné harmonické francouzské kultury. Francie není tavícím tyglíkem, jako svého času bývala Amerika. V zemi stoupá nedůvěra. Společnost se rozpadá. Mizí soudržnost, smysl pro společenství. … Pravidla už diktuje (na předměstích francouzských měst) jiná, muslimská kultura. Pořád se mluví o „strachu z jiných“. Ti, kdo odcházejí, nemají strach z jiných. Sami už jsou „jinými“ tam, kde bývali doma.“

Problémy s přistěhovalci byly i dříve, nicméně dařilo se je řešit, protože se tito snažili začlenit do společnosti. Ti současní to ale odmítají:

„Jenže noví přistěhovalci a řada přistěhovalců z druhé a třetí generace už pravidla hry nerespektují. A nikdo je nedokáže přinutit, aby je respektovali. Bez pravidel přichází chaos. Jak můžeme úspěšně integrovat migranty ve čtvrtích, kde mají většinu? Dříve bývala ve Francii běžná smíšená manželství. Svazků přistěhovalců a jejich potomků a původních obyvatel stále ubývá. Přibývá rodin, kde matky žádné šátky nenosily, ale dcery je nosit začaly… Žena, která nosí v zemi, kde to není tradicí, muslimský šátek, dává jasně najevo, jaký má k její kultuře a civilizaci vztah.“

Problém je ovšem širší, nejenom sociální:

„Spousta mladých (přistěhovalců) nemá elementární zájem dozvědět se něco o francouzské kultuře… U mnoha přistěhovalců necítíte žádný patriotismus k zemi, která jim nabídla nový domov. Tady to všechno začíná. Najednou žijete v zemi, kde už se necítí doma nikdo. Francouzi mají pocit, že jim přistěhovalci jejich zemi sebrali a mění ji podle svých pravidel. Přistěhovalci ji mění, ale žádný patriotismus k ní necítí“.

Jaká navrhuje Finkielkraut řešení?

„Je potřeba si přiznat realitu. Začít o ní otevřeně mluvit bez nálepek islamofobů a rasistů. Pak se může Francie probudit a hledat cestu z pasti nedůvěry a nešťastné identity“.

Německý sociolog Wolfgang Streeck považuje současnou situaci za důsledek globalizace a krize kapitalismu. Ve své knize Jak kapitalismus skončí? (How Will Capitalism End?, 2016) podrobuje důkladné analýze současnou situaci ve světové ekonomice:

„Kapitalismus jako fungující politická ekonomika  – spravovatelná a predikovatelná – mizí… Jeho rozvrat je v současnosti evidentní, příznaky jeho konce jsou vidět všude. Pokles ekonomického růstu, nárůst dluhu a více než dvě desetiletí se zvyšující a navzájem se posilující nerovnosti…“.

Podle Streecka ovšem zatím není v dohlednu žádná alternativa:

„… zatím neexistuje organizovaná politická síla, jež by na globální úrovni mohla dovršit zánik současného řádu. Nyní čekáme, až se taková síla objeví. Jinými slovy jde o hybatele, který posune děj. Stará moc a jí vytvořené mocenské struktury jsou bezmocné… “.

Současnou ekonomiku řídí celosvětová, nikomu se nezodpovídající elita:

„Co je nejkosmopolitnější na světě? Velké peníze… Superbohatí mají pasy několika zemí, existují dokonce globální právní firmy specializující se na nákup občanství pro lidi s penězi, aby jim zaplatili. Oligarchové mají apartmány v New Yorku či v Londýně. Řada z nich navíc skrytá útočiště na Novém Zélandu nebo v Montaně, protože peníze je nechrání před strachem“.

Zajímavě hodnotí také podíl intelektuálů na udržování současného statu quo:

„Pak je tu několik středostavovských akademiků, kteří se také domnívají, že jsou kosmopolitní, protože hovoří otřesnou angličtinou a každý druhý rok jsou zváni na konference v USA, a v důsledku těchto příjemných prožitků často opovrhují svými spoluobčany“.

Tato slova trefně označují i část naší elity, která se na této vlně zviditelňuje:

„To je ale pouze psychologický problém, nikoliv strukturální. Z perspektivy oligarchů jsou totiž tito létající akademici postradatelní stejně jako jejich méně kosmopolitní krajané“.

Streeck také střízlivě a věcně hodnotí současnou americkou politiku, včetně vlivu tzv. deep state na mezinárodní i vnitrostátní americké otázky.

„Vojenské a takzvané bezpečnostní agentury jsou v USA ohromnými mocenskými mašineriemi. Nepotřebovali jsme nedávné whistleblowery, abychom pochopili, že se necítí být nijak zvlášť vázáni právním řádem vlastní země. Všimněte si, jak Donald Trump v průběhu kampaně několikrát zaútočil na CIA a NSA. Pokoušel se – jazykem těchto mašinérií spíše „hrozil“ – ukončit napětí s Ruskem a otočit americkou zahraniční politiku k většímu izolacionismu, včetně oslabení role Severoatlantické aliance. A reakce části vojenské a zpravodajské komunity byla zřejmá – nenávist k Trumpovi. A všimněte si, co se stalo potom. Trump skončil tak, že velká část jeho nejdůležitějších poradců pochází právě z vojenského komplexu. Proč asi?... Není důležité to, budeme-li takový vojensko-zpravodajský komplex nazývat „deep state“, nebo jinak, ale to, že je rozpoznatelnou skutečností. J. Edvard Hoover (první a nejdéle sloužící ředitel FBI) vydíral několik amerických prezidentů materiálem, který na ně měl připravený. Velice by mě překvapilo, kdyby Hooverovi nástupci takový materiál dnes neměli na Donalda Trumpa“.

Poznamenejme, že právě v tomto případě jsme svědky významného „terminologického“ a myšlenkového posunu: dokud o deep state hovořili marginálové na okraji politického spektra, byli zesměšňováni a dehonestováni – když se o ní hovoří již na akademické úrovni,  posunuje se debata do jiné, vyšší roviny.

Stejně tak, pokud se materiály tohoto typu objevují v mainstreamových médiích, znamená to, že konečně vzniká prostor pro další diskusi.

Zdroj: Echo24, Lidové noviny