Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Přijde v budoucnu něco podobného biblické potopě? Proč dobrý Bůh dovoluje masová úmrtí a utrpení lidí? Mají se křesťané katastrofy bát či nikoliv? A jak můžeme nad tímto strachem zvítězit?

Proč Bůh dopouští utrpení lidí, jako například povodně, zemětřesení atd.?

Samotná formulace této otázky – „proč?“ – není z křesťanského hlediska správná. Pokud hovoříme o utrpení celého národa během živelné pohromy, může je někdo obhajovat tím, že se jedná o skutky naštvaného Boha, pouze pokud vychází z pozic pohanství – v žádném případě nevychází z představ o Bohu, které jsou nám zjevovány v Evangeliu.

Je pravda, že ve Starém zákoně lze také nalézt odkazy na Boha, který je na lidi naštvaný, na Boha, který se mstí za zlo, na Boha, který zabíjí hříšníky. Starozákonní zjevení však bylo dáno jednomu zcela specifickému lidu založenému na jeho úrovni intelektuálního, morálního a obecně kulturního rozvoje. A v té době se tato úroveň mezi lidmi Izraele příliš nelišila od kultury pohanských kmenů v jeho okolí. Podoba hrozného Boha, který trestá lidi za jejich hříchy, byla jednoduše pro Izraelity Starého zákona nejsrozumitelnější. Sv. Jan Zlatoústý o tom přímo píše: „Když slyšíte slova vztek a hněv ve vztahu k Bohu, nechápejte je jako cokoliv lidského... Bohu se takové věci protiví, píše se o tom pouze proto, aby se téma přiblížilo mysli hrubších lidí.“

S příchodem Krista, vtěleného Boha, přestaly mít všechny alegorie, obrazy a kulturologické interpretace smysl. Evangelijní příběh o Kristu přímo, bez jakýchkoli alegorií, ukazuje, jaké jsou vlastně Boží vlastnosti. Může ovládat živly? Ano, samozřejmě. Jenže Kristus neničí celá města spolu s jejich obyvateli, naopak – krotí bouři, která vyděsila galilejské rybáře. Neposílá na samaritánské heretiky oheň z nebe, ale zakazuje svým učedníkům myslet na Něho ve starozákonních kategoriích:

„… a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili.

Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.

Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“

Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha.

Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.“ (Lk 9, 52–56).

Bible obsahuje celou škálu představ o Bohu, které nemohli pochopit často ani Kristovi učedníci:

„I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí… Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne.“ (Gn 6,13,17)

Zdálo by se, že se jedná o přímý a jasný ukazatel příčiny katastrof, která zabila předchůdce lidstva: Bůh zničil lidi za jejich hříchy. Takové chápání Bible apoštolové znali a stejným způsobem se chtěli zachovat k obyvatelům samaritánské vesnice, tedy hříšníky, kteří odmítli přijmout Mesiáše.

A najednou od Krista uslyšeli, že jejich chápání vztahu Boha s hříšníky je špatné. Později apoštol Petr uslyšel stejnou výčitku v Getsemanské zahradě, kdy se snažil s mečem v rukou chránit Krista před chrámovou stráží, která si pro něj přišla. Pokud pečlivě zvážíme všechny takové situace popsané v Evangeliích, závěr bude zcela jednoznačný: Kristus, vtělený Bůh, mnohokrát ukázal svou neomezenou moc nad přírodou a živly, avšak nikdy tuto moc nepoužil k potrestání lidí za jejich hříchy. Zázrakem rozmnožoval jídlo a pití, léčil nemoci, navracel zrak a schopnost chodit, křísil mrtvé.

Avšak nikde v Evangeliu nenajdeme zmínku o tom, že by přivolal potopu nebo zemětřesení.

Spojení mezi lidským hříchem a pozemskými katastrofami však křesťanství v žádném případě neodmítá. Ale zjednodušovat je do primitivního schématu „člověk zhřešil – Bůh ho potrestal“ by bylo principiálně nesprávné.

Jak se může stát, že je dobrý Bůh schopen nechat zemřít během světové potopy téměř celé lidstvo?

 „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.

Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.

Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Gn 6,5–7)

Tento biblický text ve skutečnosti zní opravdu strašně a vyvolává řadu obvinění ze strany různých kritiků křesťanství, ovšem mate i některé věřících. Vždy ale musíme mít na paměti slova Antonína Velikého, že „není vhodné myslet si, že by bylo Bohu zle nebo naopak dobře z lidských skutků“… stejně nevhodné by bylo myslet si, že se Bůh může „urazit“ nebo z něčeho „kát“.

Jedná se nesporně o pouhé obrazy, které mají ukázat strašlivou hlubinu morální degradace předpotopního lidstva, které podle slov sv. Efréma Syrského „dosáhlo takové úrovně neřesti, že donutilo Boha, který se nikdy z ničeho nekál, aby činil pokání“.

V Bibli se praví, že Pán přikázal jedinému spravedlivému z lidstva před potopou, aby postavil obrovskou loď. Byla to velmi časově náročná práce, která Noemu zabrala sto let. Efrém Syrský však tuto stavbu komentoval nadšenými slovy: „Bůh svěřil takovou těžkou práci spravedlivému proto, že nechtěl potopu pro hříšníky“. Podle tohoto autoritativního komentátora Bible tedy Bůh potopu nechtěl! Tak proč tedy přeci jen nastala?

Když člověk páchá zlo, neporušuje pouze nějaké formální a vnější Boží příkazy vůči němu, ale jedná tak proti jeho vlastní božské přirozenosti, trápí a ničí ji svými vlastními hříchy. Lidská přirozenost není něco odděleného od zbytku stvoření, právě naopak – je s ním úzce spojena. Kromě toho církevní tradice člověka přímo označuje za „korunu stvoření“, tedy středobod veškerého stvoření. Proto se vše, co se děje v duchovním životě člověka, nevyhnutelně odráží také kolem něj. Písmo přímo uvádí, že díky Adamovu hříchu byla prokleta země, která po pádu ztratila schopností nést ovoce v hojné míře, a že právě kvůli lidským hříchům dodnes sténá a trápí se celé stvoření.  

Ekologická krize představuje výmluvný příklad vztahu člověka a přírody – to lidé dostali svoji planetu do tohoto stavu, a to pouze během jednoho století vědecko-technického pokroku.

Co člověk udělal? Nic dobrého: zničil lesy, zlikvidoval celé druhy živočichů, zaneřádil řeky, atmosféru, blízký vesmír… Mravní stav lidstva během epochy vědecko-technické revoluce se přitom ukázal absolutně neodpovídajícím té moci, kterou získal nad přírodou s pomocí vědy a techniky.

Ozónové díry, nedostatek pitné vody a globální oteplování lze z náboženského hlediska označit za Boží trest za lidskou chamtivost, nenasytnost a namyšlenost. Jenže zůstává otázka: jestliže alkoholik uhořel zaživa na vlastní madraci, kterou si v opilosti podpálil nedopalkem cigarety, můžeme takovou smrt považovat za Boží trest? Daleko rozumnější bude zřejmě předpokládat, že mu Bůh prostě nechal volnou ruku v užívání jeho vlastní hříšné přirozenosti, jíž se tak úporně po celý život držel a která ho nakonec také zabila.

Něco podobného se očividně odehrávalo také s lidstvem před potopou, které zjevně zcela upadlo do zla. Bible nám neříká, v čem konkrétně se toto zlo projevovalo, nicméně je jasné, že toto bezprecedentní tíhnutí lidí k hříchu muselo způsobit stejně bezprecedentní kataklysma v přírodě. Vševědoucí Bůh věděl, že katastrofa přichází, a sto let před ní přikázal Noemu, ať připraví archu spásy. Tím také varoval celé lidstvo. Noe přeci stavěl archu veřejně, neskrýval ji, všichni ji měli na očích… samotná stavba archy již představovala kázání o pokání. Každý člověk si mohl, pokud by chtěl, takovou archu také postavit. A zachránil by se jako Noe. Kdyby většina lidí začala stavět archy, již to samo by znamenalo, že věří Bohu a kají se. Možná, že by pak ani k potopě nedošlo.

Předpotopní lidstvo se však ukázalo méně uvědomnělým a nevěnovalo Božímu varování pozornost, i když na to mělo daleko více času. Efrém Syrský píše:

„Bůh poskytl lidem k pokání lhůtu sto let, dokud se stavěla archa, ale oni nečinili pokání. Shromáždil zvěř, kterou předtím nikdy neviděli, ale lidé přesto nechtěli činit pokání. Učinil mír mezi zvířaty divokými a neškodnými, ani pak se ale nepolekali. Dokonce i poté, co Noe a všechna zvířata vstoupili do archy, Bůh zaváhal a po dobu dalších sedmi dnů otevřel dveře archy. Je neuvěřitelné, že Noemovy současníky, kteří viděli všechno, co se dělo na arše i v ní, toto nepřesvědčilo, aby zanechali svých zlých činů.“

Je těžké si představit, že by toto všechno dělal Bůh proto, aby zničil hříšné lidstvo. To, co popisuje sv. Efrém Syrský, představuje spíše nějakou záchrannou operaci, během níž ovšem drtivá většina z jakéhosi důvodu záchranu a spásu odmítla.

Hlavní ponaučení z tohoto biblického příběhu zřejmě zní: živelné pohromy nepřichází náhodně, ani se nejedná o nějakou „trestnou operaci“ ze strany Boha – jde o přímý následek lidských hříchů. Když se touha nenásledovat dobro stane hlavním životním principem jednotlivce, Bůh je netrestá, jen je přestane ochraňovat od následků jejich vlastního hříšného života. Nikoliv „hněv Boží“ je příčinou lidského utrpení a smrti v dějinách, nýbrž zlost a krutost k sobě samému i okolí.

Očekávají nás podle Bible ještě nějaké globální pohromy?

Ano, v Bibli se o tom hovoří na několika místech. Apoštol Petr například vyřkl o konci dějin tato slova:

„Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ (2 Pet 3,10)

Ve svém Zjevení apoštol Jan uvádí, že globálnímu kataklysmatu bude předcházet řada menších:

„A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení.

A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu.

Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy,

na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta pohroma byla strašná.“ (Zj 16,18–21)

Můžeme říci, že tragédie jsou posílány na konkrétní národy či země pro jejich hříchy?

Stejně tak bychom se například mohli ptát: „Je správné předpokládat, že cirhóza jater postihuje alkoholiky kvůli jejich hříchu pití?“ Pravdou zůstává, že spravedlivý nebo hříšný život jednotlivce nebo celého národa ovlivňuje vnější okolnosti jejich života. Taková okolnost může mít podobu katastrofy, např. zemětřesení či povodně.

Tuto závislost lidského života na mravním stavu jedince svatí otcové nazývají duchovním zákonem. Lidé dnes bohužel o tomto zákoně téměř nic nevědí, a proto nenacházejí odpovědi na otázky týkající se vztahu mezi lidskými hříchy a následnými reakcemi na ně. Uveďme si zde slova svatého Marka Askety, v nichž světec podrobně popisuje tento problém právě z pohledu duchovního zákona:

„Bůh nestvořil smrt a nemá ze smrti živých tvorů radost. Nekoná v hněvu, nevymýšlí způsoby, jak potrestat hříchy, neničí důstojenství žádného jednotlivce. Naopak vše stvořil moudře, tedy tak, aby bylo možné hodnotit věci z hlediska duchovního zákona. Proto neřekl Adamovi a Evě: v den, kdy okusíte zakázaného plodu, zahubím vás, nýbrž je varoval slovy: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,17) Bůh také ustanovil, že za každý náš čin, ať již dobrý či špatný, bude následovat odplata. Ta není vymýšlena pro každý nový případ, jak si někdo, kdo nezná duchovní zákon, může myslet.“

Na první pohled zde můžeme vidět přímou analogii s karmickým principem odplaty nebo s ateistickým determinismem, v němž každá událost v životě světa je nevyhnutelným důsledkem předchozích událostí. Jedná se však pouze o zdánlivou analogii. Podle křesťanského učení navíc k duchovním příčinám a jejich důsledkům působí ve světě také všemohoucí Bůh, schopný roztrhnout pouto mezi lidským hříchem a jeho zdánlivě nevyhnutelnými následky. Uveďme si příklad: v karmickém učení musí vystřelený šíp vždy zasáhnout cíl, a to i v případě, kdy si člověk, který ho vystřelil, náhle s hrůzou uvědomil, že tento šíp letí směrem k jeho synovi.

V křesťanství může Bůh takový „hříšný šíp“ zastavit, a to dokonce milimetr od cíle nebo dokonce i poté, co cíl trefí. Proto i ty nejhorší katastrofy, které lidé nebo celé národy již na sebe svými hříchy přivolaly, může Bůh zastavit – pokud ovšem budou činit pokání, vzdají se svého hříšného způsobu života a začnou žít řádně. Přesně o tom hovoří biblický příběh o prorokovi Jonášovi – pokání obyvatel města Ninive zachránilo město od nevyhnutelné smrti.

Proto by bylo vhodnější říci, že Bůh na lidstvo nesesílá utrpení, pouze mu jako milující Bůh nebrání v uskutečnění – ovšem jen v té míře, která může být pro nás přínosná. Tomu se říká Boží trest. Nikoliv ovšem v právním smyslu, ale v původním, základním smyslu tohoto slova – pokárání, ponaučení a prostředek k nápravě.

Zvláště důležitý je náš osobní postoj k takovým Božím dopuštěním. Pokud budeme považovat povodně, katastrofy nebo dokonce obvyklá onemocnění jakékoli osoby v kategoriích „za co“ a považovat tyto katastrofy za trest zaslaný od Boha za hříchy, pak je velmi snadné odsoudit tohoto člověka nebo dokonce celý národ. Vskutku: proč nenapodobit Boha v jeho postoji vůči potrestaným hříšníkům? Bůh však neposílá lidem utrpení, pouze jej dopouští jako důsledek lidských hříchů.

Je pravda, že mají věřící zakázáno panikařit a bát se katastrof – vždyť „na vše existuje vůle Boží“ a bez ní „neupadne ani vlásek z lidské hlavy“?

Nejedná se o nějaký formální zákaz. Nicméně člověk by se neměl bát příštích katastrof, nýbrž zcela jiných věcí, mnohem subtilnějších a zjevnějších. Každý věřící by si měl někdy položit jednoduchou otázku: jak se Bůh podílí na odplatě, která nás čeká za naše hříchy? Z hlediska selského rozumu lze na tuto otázku odpovědět třemi způsoby:

1) Bůh zesiluje přirozené následky našeho hříchu, aby nám potrestal co nejvíce;

2) Bůh se těchto trestů nijak neúčastní, zcela a bezvýhradně je odsunul do oblasti jakéhosi „automatického“ principu odplaty;

3) Bůh různými prostředky koná tak, aby nás logické následky našich hříchů zcela nezničili, a nakonec jsme měli možnost, i když jsme zhřešili, kát se a dosáhnout spásy.

Rozebírat první variantu snad ani nemá smysl – v Evangeliu se o ničem podobném nehovoří. Druhá také nemá ke křesťanství žádný vztah, jedná se o čistě karmické chápání, v němž pro Boha není místa.

Pouze třetí varianta odpovídá tomu, co víme o Bohu z Písma svatého a Tradice církve. Právě díky tomuto Božskému „zadržování“ našich hříchů ještě žijeme na zemi, a to nehledě na fakt, že svět se po tisíce let díky našemu hříšnému životu noří do zla.

Protože my, křesťané, věříme v dobrého a milostiplného Boha, a nemáme se bát nadcházejících katastrof, potop nebo zemětřesení. To vše slouží pouze jako Boží nástroj k naší spáse v té chvíli dějin, když již ostatní nástroje selhávají.

Ať se již ocitneme v jakékoliv beznadějné situaci či katastrofě, Bůh nám vždy podává ruku a pomáhá. Nezbývá, než mu prostě uvěřit – nebo zemřít. V tom spočívá volba lidstva v posledních časech. Protože před koncem světa budou ti, kdo Boha odmítají „zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“ (Lk 21,26)

Těm, kteří si víru uchovají, Kristus říká: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (Lk 21,28)

Stejná znamení blížícího se konce lidských dějin budou působit na lidi naprosto odlišným způsobem. Některé tyto příznaky vystraší, budou zoufalí a vystaveni krutému utrpení. Pro jiné se bude jednat o radostnou zprávu, že končí všechno trápení a strázně lidstva a nadchází nová éra v dějinách tohoto světa.

Věřící člověk se tak nemusí bát samotných budoucích katastrof, nýbrž ztráty víry v Boha, jakož i závislosti na výhodách tohoto světa. Je třeba bát se vlastních hříchů, které nás oddělují od Boha. To hříchy nás nutí v tomto pozemském životě nespoléhat se na jeho přímluvu a pomoc, ale naopak pouze na pozemské instituce: stát, ministerstvo pro mimořádné situace, armádu, policii, moudré vládce... Křesťané se mají obávat právě takového stavu duchovního života, nikoliv povodní či zemětřesení.

Modlíme se za to, aby nás Bůh uchránil od „zemětřesení, hladu, povodní, ohně a meče“ protože víme, že pokud to Bůh dopustí, může se tak stát. Jenže vskrytu doufáme, že nás tento osud mine…

Tato naděje vůbec není lichá. Kněz tato slova hovoří během pravoslavné liturgie v chrámu. Tato prosba spočívá v naší naději na Boží milosrdenství. Prosíme Boha, ať nás uchrání od zákonitých následků našich hříchů…

Naději na to, že Bůh může uchránit kajícného člověka od tragických následků jeho minulého hříšného života, nalézáme také v Bibli:

„Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.

Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí;

jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.“ (Ž 103, 10–12)

Jak ale dosáhnout toho, aby se připravenost na neustálé útrapy nestala depresivním očekávání toho nejhoršího? Jak si nesplést očekávání Boží vůle a jeho úradku s apatií?

Hovořit o tom, jak správně připravit svou duši na budoucí utrpení může pouze ten, kdo jej sám prožil. Přeci jen si ovšem můžeme udělat alespoň malou představu. Ve filmu Titanic z roku 1996 je krátká scéna, v níž vidíme celou hloubku opravdového křesťanského chápání katastrofy. Mezi ostatními pasažéry cestuje také rodina s mnoha dětmi, které jsou hodně malé. Když se loď začala potápět, rodině se podařilo nakonec dostat na palubu. Jenže se ukázalo, že všechny čluny již byly spuštěny na vodu a je čeká nevyhnutelná smrt.

Zoufalý otec rodiny říká:

- Co jsem to udělal? Jaký krutý vtip – ztratit naše životy pro nic za nic...

Jeho žena se mu podívala do očí a řekla:

- Nikdy jsme se nebáli obtíží, vždy jsme stáli s hlavami vzpřímenými. Jsi dobrý muž, Billy Jacku. Jsi upřímný, pracovitý a laskavý. Jsi silný na duchu. A proto tě miluji.

Pak přikryjí děti, sednou si na lavičku a začnou recitovat modlitbu „Otče náš“.

Kolem nich se mezitím na palubě davy lidí šílených hrůzou snaží uniknout nevyhnutelné smrti…

Právě takové chování je zřejmě jediné správné: do poslední chvíle dělat vše pro záchranu sebe a svých blízkých a doufat v Boží pomoc. A když se ukáže, že další námaha již nemá smysl, uklidnit se a najít pár dobrých slov na rozloučenou se svými blízkými a prosit Boha, ať nám dá síly k tomu, abychom přijali nevyhnutelné. Vždyť modlitba v takové situaci představuje také souboj. Souboj zaměřený právě proti apatii a depresi, které se okamžitě usídlí v duši, jež se nemodlí.

(překlad vlastní, upraveno, kráceno)

Originál: Катастрофические вопросы - Александр Ткаченко о том, почему Бог допускает страдания vyšel v květnu 2014 v časopise Foma.

Zdroj: foma.ru