V prvním kole egyptských voleb zvítězilo přesvědčivě Muslimské bratrstvo. Podle egyptských médií získalo údajně až 47 procent hlasů. Musíme si však uvědomit, že se volby prozatím týkaly jen některých částí země, především velkých měst jako je Káhira nebo Alexandrie, a lze tedy předpokládat, že v dalších regionech s venkovským obyvatelstvem bude vítězství islamistů ještě přesvědčivější. V Egyptě, kde více než třetina obyvatelstva neumí číst, byly jednotlivým kandidátům přiděleny místo čísel různé symboly, nechyběl šroubovák, pomeranč či tenisová raketa, a podle těchto symbolů lidé své kandidáty na volebních lístcích nalezli. Volby však zcela naplnily očekávání. Po arabském jaru přichází arabský podzim a zima bude dlouhá a mrazivá.
Sympatie obyvatel západu s „arabským jarem“ nejsou totiž ničím opodstatněné. Ve skutečnosti se jedná o jednu z největších porážek euroamerické zahraniční politiky vůbec. Autoritářské režimy, jako byl ten Mubárakův, držící se po léta v arabských zemích byly tak či onak spojenci Západu, který se jim zpravidla štědře odměňoval. I když některé arabské země trošku „zlobily“, jako Alžírsko nebo Sýrie, případně zlobily trošku víc, jako Irák či Libye, přesto byly do značné míry ochotny respektovat západní pojmy práva a mezinárodních vztahů. Arabské jaro tyto režimy smetlo a těžko lze předpokládat, že se zastaví na půli cesty. Arabské země rozhodně nevykročily směrem k demokracii našeho typu. Pro muslimské obyvatelstvo tato revoluce znamená změnu, a změna znamená odmítnutí napodobování evropského systému správy státu a politiky, jenž v těchto zemích dosud převládal. Současný arabský volič slyší na jasně definovanou rétoriku, touží po svobodě, to znamená nezávislosti na prohnilém Západu, který jej zotročil, nápravě a právu. Nápravu a právo přináší jedině návrat k ideálům islámu, tedy islamisté. Konstatování je banální: arabská, většinově muslimská společnost je jiná než naše, řídí se svými vlastními hodnotami a tradicemi. Náboženství je zde pevně spojeno s každodenním životem jednotlivce a jeho hodnoty jsou nezpochybnitelné. Vítězství islamistů je v podstatě pouze otázkou času.
Jistě není bez zajímavosti, že tyto tendence jsou nejsilnější právě v zemích považovaných za nejbezpečnější a nejevropštější ze všech – v Maroku, kde islamisté zvítězili minulý týden, v Tunisku i Egyptě. Právě zde jsou voliči jasně odmítány ty hodnoty a principy, které se nám na těchto zemích po léta zdály tak „úžasné“. Budoucnost některých dalších zemí je plná otazníků, ať už jde o Libyi, kde záleží pouze na tom, jak se dohodnou nepředvídatelní kmenoví vůdci, nebo o Sýrii, jejíž budoucnost po případném Asadově pádu rovněž nevyvolává příliš optimismu. Obecně je však arabské jaro jasným vítězstvím protizápadních tendencí v islámské společnosti. Do budoucna, s nástupem nových více či méně islamistických režimů, bude Evropa jen obtížně hledat spojence v regionu, o nějaké toleranci ke státu Izrael nemluvě. Arabský svět se může vydat v podstatě dvěma možnými cestami: za prvé mohou do budoucna převládnout malicherné i vážné spory mezi jednotlivými zeměmi a za druhé, což je z evropského pohledu ta horší varianta, najdou islamistické vlády společnou řeč. Jisté je, že půjde o řeč zcela jinou, než kterou jsme doposud hovořili my, tj. není vyloučeno, že příští hospodářské sankce budou zavedeny proti nám.
Po celkově poklidném průběhu voleb propukly v Káhiře další nepokoje...
Viz také článek: Zaplatí křesťané za arabské jaro?
Kocich Jiří
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.