Článek Socialismus požírá Evropu od Petra Havlíčka lze označit za sporný. Autorův povrchní přístup mu nedovolil rozebrat problematiku hlouběji. Smyslem článku – jak jsem pochopila – je kritika příživníků a osob využívajících různých forem státních sociálních podpor, kvůli kterým narůstá náš dluh, následně se zvyšují daně, roste inflace, nezaměstnanost a další problémy s tímto spojené.
Příčinou této situace je podle něj „nakažení socialismem“. Byť – jak je známo – ve všech zemích nazývajících se socialistickými byla práce povinností a fungoval státní systém donucování k práci. Nezaměstnaní a zahálkou žijící lidé jsou tedy výplodem kapitalismu. Chtěla bych však reagovat na něco jiného.
Nedávná minulost dokazuje, že společenské nálady typu „ať se stát o mně postará“ nejsou spojeny s ekonomickým systémem, nýbrž s procesem sekularizace společnosti. Pod pojmem sekularizace chápu proces postupného vytrácení se náboženství ze všech společenských sfér a vytěsňování z naší západní civilizace křesťanského světonázoru, jenž nám poskytl možnost tisíciletého postupného společenského pokroku.
Hlavní příčinou zániku socialistické společnosti bylo její založení na koncepci, která vylučovala duchovní rozměr života. Samotná podstata společnosti bez duchovních základů nemůže dát člověku motiv ke kvalitní práci bez dohlížitele. Jakmile socialistická společnost odmítla represe, tedy hlavní nástroj k zabezpečení dobře vykonané práce, nastal proces jejího postupného úpadku. Jaký byl konec, to víme – socialistická společnost zničila sama sebe.
Vítězný pochod sekularismu a ateistického světonázoru probíhal v 60. letech minulého i na Západě. Dnes už nikdo nepochybuje, že jej již sdílí většina západních národů. Říká se, že pusté místo v duši nebývá a odejde-li víra, jež tvoří základ svědomí, soucitu, altruismu a priorit společenských zájmů, záměnou přichází hédonismus.
Čtenář mi dá za pravdu, že je skutečně obtížné donutit člověka, jenž miluje více sám sebe a vlastní potěšení, poctivě pracovat pro druhé či se pro ně obětovat. Nemá žádný motiv být poctivý k pánovi topícím se v přepychu či ke státu s mazanými úředníky. Proč, když se zlu daří v tomto světě lépe? Posilovat toto přesvědčení pomáhá současná kultura a sdělovací prostředky. Křesťanské hodnoty, apelující k životu v pokoře, oddanosti v lásce k bližnímu, k práci, ke skromnosti v osobní potřebě atd., jsou vytěsněny na periferii. Sdílí je už nemnoho z nás.
Ano, musím dát panu Havlíčkovi za pravdu v tom, že se západní elita stala rukojmím stále většího počtu voličů, které je „nakaženo“ příživnickými motivy. Avšak myšlenka, že záchrana západní společnosti bude vyřešena striktním zamítnutím sociálního systému, zamítnutím přerozdělování prostředků státem od bohatších k chudším – to je hluboká mýlka. Nepomůže to! Sekulární společnost – není důležité, zda je socialistická nebo kapitalistická – není dlouhodobě životaschopná. Nevyhnutelně se z ní vytrácí konkurenceschopnost. Bylo tomu tak při socialismu, ale i dnes vidíme podobné jevy v kapitalismu. Samozřejmě, agónii západní kapitalistické společnosti je možné prodlužovat ještě několik desetiletí. Ale za jakou cenu? Tady je několik příkladů: 1) za cenu ztráty svobody; 2) za cenu ustanovení agresivních totalitárních režimů, které donutí vlastní národy alespoň něco dělat; 3) za cenu vojenské síly udržovat jiné národy ve věčné chudobě ve formě třetího světa, který je dodavatelem levných surovin a práce.
Nepochopíme-li, že člověk bez duchovního rozměru už není schopen v sekulární společnosti poctivě pracovat bez přísných kontrolních mechanismů v zájmech společnosti; nepochopíme-li, že vlastní zájmy takového člověka budou vždy důležitější před zájmy společnosti, a konečně nepochopíme-li, že smyslem života tohoto člověka budou nekonečné radosti a potěšení – ztráta naší konkurenceschopnosti s tristními následky je nevyhnutelná.
Zabránit úpadku naší společnosti nelze, dokud my, tzv. „pokroková civilizace“ nepochopíme, že spása tkví jedině v Bohu. Jen On dává skutečný smysl života, jen On dává skutečnou naději, že po smrti život pokračuje, a že poctivá práce bude oceněna – jestli ne zde, tak Tam.
Čtenář/čtenářka