Dopis Theodórovi
Předkládaný výňatek pochází z dopisu církevního učitele a brilantního kazatele sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma, 344[354]–407), jež byl adresován jeho příteli Theodórovi (podle církevního historika Sozómena se jednalo o Theodóra z Mopsuestie [350–429]), je datován zřejmě do let 371–378.
Oba významní církevní autoři přelomu 4.–5. století společně studovali u řečníka Libania, později pak v Antiochii vstoupili do mnišského společenství. Theodóros však z kláštera odešel a chystal se navzdory svému prvotnímu slibu oženit. Právě na tuto situaci reaguje ve svém listu sv. Jan – jako vždy v jeho tvorbě má však téma daleko širší dosah.
Text
Kdyby slzy a nářek mohly psát, byl by tento dopis od nich. Pláču ne nad starostmi, do kterých tě rodinné záležitosti zapletly, nýbrž nad tím, že jsi se sám vymazal ze seznamu bratří, že jsi smlouvu, kterou jsi uzavřel s Kristem, pošlapal. Toho se hrozím, z toho mám strach, kvůli tomu se chvěju, nad tím se bouří mé srdce. Prostého muže, který se oddělil od svých lidí, nebude nikdo obviňovat, že zahodil prapor. Kdo se však jednou stal vojákem a váhá bojovat, kdo uprchl, kdo opustil své stanoviště, je to pro něho nebezpečné. Ne klesnout v boji, milý Theodóre, nýbrž po pádu zůstat ležet, toho se musíme bát. Zápasníkovi nehrozí záhuba, je-li zraněn, nýbrž jestliže ztrácí naději a nechce si dát ovázat své rány. Obchodníka, i když ztroskotal se svou lodí a ztratil náklad, nic neodradí od další plavby. Znovu se vydává na plavbu nebezpečným mořem, aby znovu nabyl své dřívější bohatství. Často vidíme, že zápasníci jsou i po četných porážkách nakonec ozdobeni vítězným věncem. Voják, který často utekl z boje, si nejednou vydobyl slávu za statečnost nad nepřítelem. A mnozí, kteří pod krutým mučením zapřeli Krista, znovu začali zápasit a odnesli si mučednickou korunu. Kdyby každý z nich při prvním nezdaru přestal doufat, nikdy by se nemohl těšit z dosažených dober. Milý Theodóre, nežeň se do propasti jen proto, že tě nepřítel zahnal několik kroků od tvého stanoviště. Postav se mu na odpor jako muž, snaž se vrátit se na místo, ze kterého jsi utekl. Nepočítej rány, které jsi dostal. Brzy na ně zapomeneš, nejsou potupné. Tupil bys vojáka, který se vrací z boje poset ranami? Odhodit zbraně a utéci daleko před nepřítelem, to je hanba. Pokud však bojovník, i když utrží rány nebo se trochu vzdálí ze svého stanoviště a ještě bojuje, potud nikdo nebude tak nespravedlivý a nezkušený ve válečnickém umění, aby mu to vytýkal. Ti, kteří nebojují, si také nejsou jisti, že uniknou zranění. Ti však, kteří se odvážně postaví nepříteli na odpor, dostanou rány, ale také rány rozdávají.
Toto potkalo také tebe. Ve své první horlivosti jsi chtěl usmrtit hada, a on tě uštkl. Ke tvé útěše, zmizí i sebemenší stopa po ráně, budeš-li jen trochu rozumný. Ano, s Boží milostí rozdrtíš hlavu svého protivníka. Ani to tě nesmí znepokojovat, že jsi hned na začátku ztratil trochu hlavu. Kdo tě chce zničit, ten prohlédl, a to velmi brzy, tvou ctnostnou duši. Z mnoha známek, kterými ses projevil, vycítil, že jeho statečný nepřítel bude své síly ještě zvyšovat. Lehce si představil, že by toho, který se s takovým zápalem, s takovou vášnivostí staví na odpor, snadno přemohl, kdyby ho odvedl z jeho stanoviště. Pospíšil si, číhal, napjal všechny své síly proti tobě, spíše bych řekl proti tvé hlavě, kterou by ses mu chtěl postavit na odpor. Vždyť kdo by neobdivoval tvé rychlé, správné, plamenné obrácení se k dobrému? Opovrhl jsi oblíbenými chutnými jídly, krásnými šaty, pošlapal jsi pýchu. Tvá píle, se kterou ses dříve věnoval světské moudrosti, tě přivedla najednou k Božímu slovu. Celé dny ses věnoval četbě Písma, celé noci jsi strávil na modlitbách. Ani slovem ses nezmiňoval o otcově vysokém postavení a ani myšlenkou jsi nepomyslel na bohatství. Obejmout kolena bratří, padnout jim k nohám, to bylo pro tebe víc než urozený původ. Tohle trápilo zlomyslného nepřítele, tohle ho dráždilo, aby se s tebou utkal.
Co považuješ ve světě za největší štěstí, za dobro hodné tvé horlivosti? Asi mi budeš jmenovat moc, bohatství, dobrou pověst ve světě? Co je to všechno proti svobodě křesťanů? Nebojí se panovník revoluce, nemá strach před ještě mocnějším, nejsou tu starosti o podané? Kdo včera vládl, je dnes člověkem bez hodnosti a vážnosti. Zdejší pozemský život je jako divadelní jeviště. Jeden hraje roli krále, druhý vojevůdce, třetí vojáka. Než se sešeří, král už není králem, vojevůdce vojevůdcem, voják vojákem. A při posledním dni bude odplata. Nebude odměřována podle osoby, kterou představoval, nýbrž budou zvažovány skutky. Ale bude snad oceňována sláva? Jak ta je vratká! Je jako polní kvítí, které druhý den uschne. Nebo snad bohatství? Proč? Bohatství, jehož majitel bude prohlášen za chudáka? „Běda vám, bohatí,“ říká Písmo (Lk 6,24). Stejně tak: „Běda vám, kteří se spoléháte na svou moc a chlubíte se svým velkým bohatstvím“ (Ž 49,7). Křesťan nepřestane být šlechticem ducha a nestane se poddaným válejícím se v prachu ponížení. Z křesťana se nestane chudák, slavný se nezmění v neznámého, kterého zahalí tma zapomnění. I kdyby byl žebrákem, je přece boháčem. Bude povýšen, jestliže se poníží před Bohem. Moc ne nad lidmi, ale nad knížetem temnot mu nikdo nemůže vzít.
Manželský stav je ctihodný, to uznávám. „Manželství,“ říká se v Písmu, „ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh“ (Žd 13,4). Nic ti nestojí v cestě zachovávat toto ustanovení. Vždyť kdo se jednou oddal nebeskému Ženichovi, ten se dopouští, když opustí Krista a ožení se, cizoložství a tolik horšího, oč je Bůh více než člověk. Nikdo se nevymlouvej na to, že Bůh nebrání oženit se. To vím také. On nebrání oženit se, ale je proti cizoložství. A toho by ses chtěl dopustit? To ať se nestane! To se nesmí stát!
Je to život, jestliže jedna jediná duše je rozdělena do tolika různých zaměstnání, jestliže musí sloužit tolika tyranům, jestliže je nucena žít pro tolik tyranů a nikdy nemůže žít pro sebe? Žádnou z těchto nepříjemností – a tebe, příteli, volám za svědka – jsi u nás neměl. Ty sám víš, kolik radostí, kolik příjemných chvil jsi u nás prožil za ten krátký čas, kdy ses rozhodl vyprostit se z vln života. Jen ten je svobodný, kdo žije pro Krista. Stojí nad přívalem beze všech obtíží. Jestliže si sám nechce ublížit, nikdo ho nemůže zranit. Je nepřemožitelný, netrápí ho ztráta majetku, protože ví, že si na svět nic nepřinesl a nic si s sebou nevezme. Netouží po poctách, slávě, protože ví, že „naše vlast je v nebesích“ (Fp 3,20). Nebolí ho, když ho někdo zahrne potupou. Nikdo ho nevydráždí k hádkám. Křesťana může stihnout jen jedno neštěstí: že urazil Boha. Ostatní, jako ztráta majetku, vyhnanství, vnější nebezpečí nepovažuje za obtíž. To, čeho se hrozí všichni, rozloučení se životem, je pro něho tak příjemné jako sám život. Kdo vystoupil na skálu, může přehlédnout moře. Odtud vidí, jak někteří jsou vlnami pohlceni, jiní jak ztroskotali na skrytých skaliscích. Tito se plaví kdoví kam, unášení jako zajatci bouřlivým větrem. Jiné zahalily vlny. Mnozí opustili loď a veslují jen svýma rukama. Mnozí se drží na hladině jen na jediném prknu nebo na troskách lodi. Jiní plavou již jen jako mrtvoly. Zkrátka vidí tolik různých neštěstí. Stejně tak se dívá Kristův bojovník, který unikl neklidným vlnám života. Stojí na bezpečném a vznešeném vrcholu. Co může být jistější, co může být krásnější než mít jedinou starost: jak se líbit Bohu. Theodóre, viděl jsi ztroskotání těch, kteří se plaví po moři. Proto tě napomínám: Nevydávej se na takové moře. Snaž se uniknout vlnám. Snaž se dostat na místo, na kterém by tě nemohly vlny pohltit. Bude vzkříšení mrtvých, bude soud. Všichni k němu jdou a čekají na rozsudek. „Všichni staneme před soudnou stolicí Boží“ (Ř 14,10). Peklem se zbytečně nehrozí, zbytečně nejsou připravena dobra. Stíny, ano, jen stíny jsou věci tohoto života, plné starostí, nebezpečí a otroctví. Nepřiprav se sám o život a o onu věčnost. Obojí můžeš získat, pokud jen chceš. Že ti, kteří žijí v Kristu, dostávají i statky tohoto života, o tom nás poučuje Pavel, když říká: „Těch vás šetřím“ (1Kor 7,28), „To pravím k vašemu prospěchu“ (1Kor 7,35). Vidíš tedy dobře, že ten, který se stará o to, co patří Pánu, vyniká nad ženatého? Kdo přešel hranicí života, ten se již nepotřebuje kát. Kdo odešel z jeviště, nemůže již bojovat o vítěznou cenu. To měj stále před očima. Rozlom ostrý meč nepřítele, kterým pobil tolik lidí. Zoufalstvím je, když poražení ztratí naději. To je mocná nepřítelova zbraň. Koho jednou chytil, nesváže žádným jiným poutem než tímto. Pokud však chceme, můžeme s Boží milostí velmi rychle tuto zbraň zlomit.
(Přeloženo z: „Ad Theodorum lapsum“, in: MG 47. Převzato z: Patristická čítanka, přel. J. Novák, Praha 1988)
-mt-