Chorobopis planety Země

Alarmisté burcují. „Mluvíme o přežití lidské civilizace jak ji známe, a možná i samotného lidského druhu,“ píše v pravidelné zprávě o stavu Země 2013 prezident Worldwatch Institute Robert Engelman. Zpráva tohoto institutu vychází každoročně ke Dni Země, ale tentokrát je to hlavně chorobopis a jedna část se jmenuje rovnou „otevři v případě katastrofy“. Všechno je rychlejší, než jsme čekali, nejen teploty, které vyletěly z pásma doby meziledové, či holocénu, ve kterém vznikla naše civilizace. Engelman poukazuje i na varování Světové banky, že „nemáme jistotu, zda adaptace na svět, který je teplejší o 4 stupně Celsia, je vůbec možná“.

Pravidelnou zprávu prezidenta Worldwatch Institute Roberta Engelmana naleznete ZDE.

Je udržitelnost udržitelná?

Publikace State of the World 2013 překládá naléhavé téma, zda „udržitelnost“ jak ji chápeme, je opravdu udržitelná. Vidím v tom posun dokonce i proti tomu, co jsem slyšel před dvěma lety na jednání české (či spíše moravské, jednalo se v Olomouci) pobočky Římského klubu, kde se mluvilo o „udržitelném ústupu“.

Zdrojem rizik je „růst růstu“, hnaný ekonomikou podřízenou financím a představou liberálních ekonomů o nekonečném koloběhu mezi faktory produkce (půda, práce, kapitál, případně inovace) a spotřebou. Aby to fungovalo jako perpetuum mobile, musely z toho vypadnout konečné přírodní zdroje, které ubývají, a odpady a znečištění, která se hromadí.

Je zřejmé, že pokud chceme nadále uvažovat o nějakém růstu HDP, musí být odvozen spíše z nápravy škod na životním prostředí, z opatření na snižování spotřeby zdrojů a energie, zkracování vzdáleností, vytěsňování materiální spotřeby nehmotnými statky, jako jsou služby, péče, radost z poznání, nebo nahrazování vlastnické výlučnosti sdílením a společným využíváním (carshare).

Zpráva o stavu světa se proto podrobně věnuje tématu „planetárních mezí“, které poprvé prezentoval roku 2009 Johan Rockstöm ze Stockholm Resilience Centre. Název střediska si přeložme jako místo, kde se jedná ve prospěch větší „odolnosti“ životního prostředí a jeho samoobnovy. Zmíněných „planetárních mezí“ je hned devět – klimatické změny, stratosférický ozón, acidifikace oceánů, cykly dusíku a fosforu, ztráta biodiverzity, změny užití půdy a dostupnost pitné vody. Tyto hranice už jsou kvantifikovatelné. Možná sem patří i aerosoly v atmosféře a chemické znečištění, ale tady se toho o možnostech kvantifikace moc neví.

Kolik se kde čeho napočítalo, k tomu se můžeme vrátit jindy, ale pro tuto chvíli aspoň jeden nejsledovanější údaj. Měřítkem postupu klimatických změn je zvyšování koncentrace skleníkových plynů, hlavně oxidu uhlíku, v atmosféře. Uvádí se v počtech molekul CO2 na milion molekul vzduchu (ppm). V předprůmyslovém období to bylo 280, relativně bezpečnou hranici, kdy průměrné teploty stoupnou do 2 stupňů celsia, činí hodnota 350, jsme na 387. Klimatické změny jsou tak jednou z hranic, kterou už jsme překročili.

Přežití však má i sociální rozměr, a také tam bylo skoro všechno překročeno. Mají podobu ukazatelů „sociálních základů“ udržitelnosti, které jsou narušovány globálními deprivacemi. Asi 13 procent lidstva je podvyživeno, 19 procent nemá přístup k elektřině, 21 procent žije v podmínkách extrémní chudoby. Dalšími ukazateli je přístup k bezpečné pitné vodě, zdravotnictví, školství, genderová rovnoprávnost – to vše lze vyčíslit. Zvažují se obtížně kvantifikovatelná demokratická práva, charakteristika zaměstnanosti nebo celková kvalita života.

Vysýcháme

Jakmile zazní slovo „globální“, říkáme si „daleko“. To je ale špatně. Kruh se stahuje. Varování před možným vysycháním východní Evropy poblíž českých hranic obsahovala jiná zpráva, Global Trends 2030, pravidelný patnáctiletý výhled, který americkým politikům zpracovává civilní zpravodajská služba National Intelligence Council (NIC). Úkolem zprávy je odhadnout výzvy, které by mohly změnit postavení USA ve světě. Proto je velice realistická a drsně připomíná všechna rizika, která nelze jen tak zamluvit. Výklad se hodně točí kolem Číny a probíhajících mocenských převratů ve světě, ale dalším mocným hráčem začíná být klima, jehož změny zasahují o oblasti, které si zatím nedělaly starosti.

„S pravděpodobností nad 30 % Česká republika leží či bude ležet na okraji vysychavého pásma, v němž jsou potenciální dopady sucha považované za závažné až velmi závažné,“ zaznamenal ve zprávě NIC geolog a publicista Václav Cílek. Uvedl to v únorovém rozhovoru na rozhlasové stanici ČRo Leonardo.

Vyhládneme

Podívejme se do zprávy sami. V oblasti klimatických změn činila prvotní zájem zpracovatelů potravinová bezpečnost – ta se podle nich zhorší, protože suchozemské oblasti musí počítat s častějšími výkyvy počasí k extrémům nad obvyklé hranice. (http://gt2030.com/author/globaltrends2030/)

Pozorované výkyv teplot už se netýkají jen oblastí blíže k pólům, i když v Arktidě jsou ještě umocněny. Poslední výzkumy ukázaly, že teplotní anomálie v průběhu vegetačního období a sucha už produktivitu zemědělské výroby snížily. Když se pokles úrody zkombinuje s omezeními zahraničního obchodu, může to značně zhoršit potravinovou bezpečnost, zejména v chudších částech světa.

Zpráva dále poukazuje na pokles hladiny největších řek – Nilu, Eufratu a Tigridu, Nigeru, Amazonky nebo Mekongu v důsledku vytrvalého sucha v poslední dekádě. Je to v souladu s očekávanými efekty zvyšování koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Autoři se nicméně jistí, že vycházíme z údajů z příliš krátkého období (60 let) a málo víme o běžných dlouhodobých výkyvech, takže pozorované jevy mohou být ovlivněny i něčím jiným.

Taje

Nicméně „dramatické a dosud nepředvídané změny“ jsou pozorovány v oblastech se zaledněním. Letní zalednění Arktidy úplně zmizí mezi lety 2030 až 2050. Také velké ledovcové příkrovy na souši, které jsou v Grónsku a Antarktidě, tají tempem, se kterým se ještě před pěti lety vůbec nepočítalo. Všechny dosavadní modely zaostaly za skutečným vývojem, takže prakticky nelze nabídnout odhad, co bude následovat. Může to mít nejen na vývoj klimatu, ale také na vzestup hladiny moří, který je zatím odhadován na jeden metr ke konci století. Nejhorší bude kombinace obou jevů – prudké bouře, ohrožující největší světová města na pobřeží a zemědělské oblasti v deltách řek.

Oteplení o 2 stupně Celsia zpráva očekává už v půlce století a „asi o 3 až 6 stupňů na konci století, v závislosti na ekonomické výkonnosti, technologickém pokroku a energetické politice“.

Je zřejmé, že v časech zhoršení začnou být hledáni i viníci. Představa, že ČR je malá a nezáleží na ní, se v takové situaci nemusí prosadit. Pokud začneme být vnímáni jako aktivní škůdci, můžeme čekat v lepším případě bojkot (zvlášť nebezpečný u pohonných hmot nebo potravin) nebo v horším případě nějakou formu „nucené správy“.

Škodí

Škodit můžeme třeba prolomením limitů uhlí. Na lomu ČSA první velkorypadlo už narazilo na hranici limitů, druhé dojde na hranici letos a v roce 2015 to poslední, informuje ČTK. Litvínovská uhelná, která doly provozuje, chce limity prolomit, protože chce dál provozovat odstavovanou elektrárnu v Chvaleticích, kterou koupila od ČEZ. Argumentuje pracovními místy – jako kdyby obsluha velkorypadel byla jedinou činností, kterou lze provozovat na severu Čech, v místech, která si oblíbili při lázeňských pobytech J. W. Goethe nebo ruský car. Dnes by tam zamířili leda jako vyhnanci, místo na Sibiř.

Ani megalomanské projekty dostavby Temelína nebo moravské obdoby průplavu Volha – Don, kterým má být propojení Dunaje s Labem by neměly přehlížet riziko, že řeky budou vysychat.

Jádro a voda

ČEZ odhaduje růst spotřeby vody v dostavěném Temelíně v oznámení pro potřeby posuzování vlivů této stavby na životní prostředí EIA. Uvažuje tam i s bloky s vyšším výkonem (2 x 1200 MW nebo i 2 x 1700 MW), ale dostupná chladicí voda bude zřejmě rozhodujícím omezujícím činitelem:

„Podrobnější rozbor zásobování surovou vodou bude součástí samostatné vodohospodářské studie, která bude zpracována jako jeden z podkladů pro vyhotovení dokumentace EIA. V případě, že by provoz NJZ byl omezen možnou výší dodávky surové vody, bude jeho výkon tomuto uzpůsoben.“

Studie tedy zatím není.

Dojde na cisterny?

Současný stav je popsán v podnikovém časopise Temelínky v rozhovoru s vedoucím provozu této jaderky Bohdanem Zronkem:

Co je na Temelíně největším „spotřebičem“ vody?

Tím jsou chladicí věže třetího chladicího okruhu. Ačkoliv je teplota vody v nich ochlazovaná na cca 30 °C, odpaří se v chladicích věžích jednoho bloku řádově jeden kubík vody za vteřinu. Pára, kterou pozorujete z chladicích věží Temelína, je vlastně vyčištěná vltavská voda. Právě tento odpar musíme neustále doplňovat z Vltavy.

Vltava je asi dobrý a vydatný zdroj vody, ale co dělat, když z nějakých důvodů nebude možné vodu z řeky na Temelín čerpat? Jak dlouho by elektrárna vydržela bez vody z Vltavy?

V tomto případě se vše odvíjí od hladiny ve vodojemu elektrárny. Okamžitě bychom přijali opatření ke snížení spotřeby vody.

Při poklesu hladiny pod určitou hodnotu nejprve snížíme výkon bloků a při dalším poklesu postupně oba bloky odstavíme.

Tím vyřadíme největší spotřebič vody (chladicí věže) a naše zásoba vody v areálu tak vydrží na zhruba měsíc provozu při odstavených blocích, a to bez nutnosti doplňování.

Právě chladicí věže spolu s přívodními a odvodními kanály jsou v tomto případě naší obrovskou zásobárnou vody. Pro odvod zbytkového tepla z odstavených bloků je spotřeba vody minimální. Samotný provoz systémů odvodu tepla z reaktoru a bazénů s použitým palivem, které musí být neustále chlazeny, jsme schopni zajistit i doplňováním z autocisteren.

Riziko tedy je, že autocisterny se dost projedou, pokud bude nadále prosazována představa, že kdo bere přírodu vážně, je magor. Nebo alarmista. Méně často, nejspíš z opatrnosti, je používán běžný český výraz „kazišuk“, který lze vztáhnout i na ty, kdo kazí kšefty.

Zdroj. vasevec.cz

Fiala Zbyněk