Blázni pro Krista aneb fenomén jurodivosti

Vážení čtenáři,

v nově připravené kategorii Videogalerie můžete shlédnout film Jurodiví (Moskva, 2006), který pojednává o tomto zvláštním fenoménu pravoslavné kultury. Níže přinášíme několik poznámek k tématu.

Blázni pro Krista aneb fenomén jurodivosti

Křesťanská spiritualita má mnoho podob. Patří k ní i jevy ne zcela obvyklé, paradoxní. Jedním z nich je jurodivé chování, neboli „bláznění“ pro Krista. Ačkoliv se s ním setkáváme nejdříve v Byzanci, největšího rozkvětu dosáhlo ve středověké Rusi.

Co si vlastně představíme pod pojmem jurodivost či jurodství? Dále se dozvíme, že toto označení přešlo do ruštiny z řečtiny (řecké ouros – ruské urod), Řekové pak též hovořili o moroi dia Christón, Rusové jurodivým říkali юродивые Христа ради.

Čeština tento pojem přímo přepisuje (obě verze jsou možné, používáme je jako synonyma). Díky tomu, že se u nás těchto termínů užívá již několik desetiletí, vešlo i do naší kultury, i když přeci jen zprostředkovaně. Pro srovnání – zadáte-li si do vyhledávače google jurodstvo v ruštině, dostanete min. 500 mil. odkazů, v češtině pouze 13,5 tis.

Definice jurodivosti: jedná se o specifický druh svatosti, jenž se rozšířil v pravoslavném prostředí. Jurodivým je nazýván člověk, který na veřejnosti předstírá šílenství, dělá ze sebe hlupáka nebo okolostojící šokuje předstíranou nevázaností. Jakákoliv extravagantnost se může nazývat jurodivostí pouze v tom případě, pokud za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale zvláštní mravnost a také jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě. Jurodivost se snaží ukázat, že to, co se zdá očividným, je vlastně pouze zdánlivé a v kontextu pravoslavné kultury odkazuje k realitě božské.

Jurodivost patří do širšího okruhu pojmůjako „bláznění“, či nestandardní, paradoxní nebo také singulární chování.

Přejděme nyní – byť jen maximálně stručně – k širšímu kontextu nestandardního chování v náboženských textech. Poznamenejme, že jak v Bibli, tak v  textech apofthegmatického či hagiografického typu nalezneme i případy „obyčejného“ šílenství, nás však bude napříště zajímat pouze bláznění nábožensky motivované.

Bláznivou moudrost či moudré bláznovství znala i filosofická literatura, podle Platóna platilo paradigma, že pravá moudrost je očím skryta a hlupákům se jeví jako hloupost již pro Sókrata. Na samotnou jurodivost pak měl v různých směrech vliv řecký kynismus.

Bláznivé chování ve Starém zákoně

S nestandardním chováním se lze v SZ setkat poměrně často, za jeho největší nositele lze jistě považovat především proroky. V hebrejštině se blázen označuje pojmem nabal a Izraelci považovali často za blázna toho, kdo se protiví Boží vůli.

Ozeáš si vzal za ženu nevěstku (Oz 1, 2),

Izajáš se vysvlékl a chodil nahý (Iz 20, 2),

Jeremjáš nosil na šíji jařmo (Jr 27, 2)  

Sidkijáš měl na hlavě železné rohy (1 Kr 22, 11),

Ezechiel ležel 390 dní na levém boku a 40 na pravém (Ez 4, 4–6).

Starozákonní prorok se přesto principiálně liší od jurodivého. Nelze-li v jurodivém až do samé smrti rozpoznat světce, prorok má jisté odlišující znaky, vyděluje se, o jeho daru okolí ví.

Bláznivé chování v Novém zákoně

To, jak prvotní křesťané chápali chování vycházející za rámec obecně přijatelných norem, popisují klasické pasáže z Listu apoštola Pavla Korintským:

Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost; ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství… ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré…Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem. Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem (1 Kor 1,20–27; 3,18–19).

Na jiném místě se Pavel obrací ke svým korintským žákům slovy:

„My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti“ (1 Kor 4,10)

Tato slova se také stala teoretickým základem i leitmotivem jurodivosti a hagiografové se k nim neustále vracejí.

Daleko zřetelněji se tendence k nestandardnímu chování objevuje v apokryfní literatuře, např. v koptském Tomášově evangeliu Ježíš říká: „Až se svléknete bez studu a vezmete své šaty a položíte si je pod nohy jako docela malé děti a pošlapete je, tehdy uvidíte Syna Živého a nebudete mít strach“.

Bláznivé chování v raném mnišství

Příběhy a anekdoty o egyptských poustevnících a mniších – Apofthegmata patrum – jsou již dostupné i ve skvělých překladech Jiřího Pavlíka pro benediktinské nakladatelství.

Dochovalo se velké množství záznamů o „hlouposti ve jménu Krista“, a to za pomoci slova, jež odkazuje přímo k Pavlovu listu. V nejstarší, koptské verzi hagiografie duchovního otce mnišství Pachómia Velikého, je List Korintským přímo citován. Obvykle se setkáme s větami typu: „Kdo se stane hloupým pro Krista, toho Pán učiní moudrým“; nebo „vzdaluješ-li se, vzdaluj se lidem a vysmívej se světu  a lidem a dělej ze sebe hlupáka“.

I když byly obdobné maximy ve východokřesťanském prostředí hojně rozšířeny a dosáhly až jeho nejvzdálenějších výsep (např. Etiopie), zůstával právě Egypt pro všechny příkladem sebeobětování, ze kterého se později vyvinula jurodivost.

Jurodivost v Byzanci

Všechny dosud uvedené texty demonstrují předpoklady pro vznik jurodivosti, které vznikly v kontextu představ o šílenství a jeho simulaci. Jurodivý je však v byzantském chápání považován za svatého. To znamená, že se musíme věnovat rovněž otázce o charakteru byzantské svatosti.

Ve východním křesťanství vždy přítomen pocit, že svět oplývá svatostí, která pouze hledá způsob, jak se vyjevit. Tento vztah ke světu, který nikdy žádný z Byzantinců nepopsal, měl celou řadu následků. Svatost se mohla „vylévat“ na toho, kdo ji nechtěl a neměl o ní potuchy.

Pocit, že je svět „těhotný“ svatostí, že se může projevit tam, kde ji nejméně čekáme, dal vzniknout hagiografickému motivu, jenž byl v Byzanci nadmíru oblíbený – šlo o motiv „tajných služebníků Božích“. V klášterních „poučných vyprávěních“ se často setkáme s příběhem, v němž se jistý znamenitý asketa nebo poustevník dotazuje Boha, je-li na světě někdo, kdo je mu v jeho křesťanské askezi roven. Bůh vždy odpovídá, že takový člověk vskutku existuje, a vždy jde o kandidatury, které překvapují svou neočekávaností. V těchto syžetech se s narážkami na jurodivost sice nesetkáme, samotné zaměření se na paradoxnost svatosti pro ně však připravovala všechny nezbytné předpoklady.

Jurodivost se šířila od kláštera ke klášteru, z Egypta do Sýrie, a odtud do Malé Asie. Přenašeči vší „nákazy“ byli v Byzanci potulní mniši, aby se nakonec plně rozvinula až v městském prostředí. Stejným vývojem procházelo mj. i sloupovnictví.

Největšího rozšíření dosáhl tento druh askeze až v Byzanci 5.–7. a poté 9.–11. století. Ačkoliv se zachovala svědectví o působení řady byzantských jurodivých (Isidoros, Serapion Syndonita, Bessarion Egyptský, Tomáš Kelesirský, Pavel Korintský, Theodóros, Alexios), věhlasu, jenž dalece přesáhl byzantské kulturní prostředí a stal se posléze součástí kulturního dědictví celé pravoslavné ekumény, dosáhli svými asketickými skutky především

palestinský mnich Symeón Emesský (z Emesy, 6. století) a konstantinopolský „blažený“ Ondřej Jurodivý (zřejmě 10. století).

Prvním „klasickým“ jurodivým byl Symeon z Emesy (6. století). Jeho krátkou legendu najdeme u Euagria Scholastika, úplná pak byla sepsána v 7. století kyperským biskupem Leontiem Neapolským. Jde o první ryze „jurodskou“ legendu, jež se stala vzorem pro veškerou „jurodskou“ hagiografii.

Symeon začíná svou novou službu Bohu ve městě Emese:

„Do města vešel následujícím způsobem: na smetišti za městem našel světec zdechlého psa, rozvázal si svůj provazový opasek, přivázal jej k psí tlapě a v běhu psa táhl za sebou. Vstoupil branou, poblíž které se nacházela škola. Když to děti uviděly, začaly křičet: „To je hloupý otec!“ – a pustily se za ním a zasypávaly ho ranami.“

Druhý den Symeon „převrhnul stoly hodujících, kteří ho za to zbili málem k smrti“, pak se pokoušel získat práci prodavače bobů, ale rozdával boby zadarmo a ještě je jedl sám; zase ho zbili a vytrhali mu vousy (80.5– 18). Rozbíjel polenem džbány s vínem a hostinský ho za to tím polenem ztloukl (81.15– 18); bránil mladíkům hrát sportovní hry a házel po nich kameny (83.23– 26). Dalším velmi překvapivým činem byla jeho návštěva ženských lázní.

Mimořádnému zájmu se v ruském prostředí těšil překlad byzantského života Ondřeje Cařihradského (Jurodivého), jenž měl také zásadní vliv pro stanovení „kánonu“ jurodivého jako takového. Hovoří se o více než 200 dochovaných církevněslovanských opisech této hagiografie.

Jurodivost na Rusi a v Rusku

Skutečný rozkvět jurodivosti jako kulturního, církevního i sociálního fenoménu však nastal o několik století později a na jiné půdě – ve středověké Rusi. Zatímco řecká (byzantská) kultura na své jurodivé postupně téměř zapomněla a jurodivost nezanechala vážnější stopy ani v jiných pravoslavných zemích (Bulharsku, Srbsku, Gruzii, na Ukrajiněaj.), ruská kultura z této tradice čerpá do dnešních dnů – od klasické literatury po moderní prózu.

Vznik a rozšíření jurodivosti ve středověké Rusi úzce souviselo s rozvojemurbanismu, resp. městské kultury – zatímco ve 14. století zde působili pouze čtyři jurodiví, v 15. století již jejich počet vzrostl na jedenáct, a v 16. století dosáhl dokoncepočtu čtrnácti; ve století následujícím pak sedmi.

Kromě jistě celosvětově nejznámějšího jurodivého Vasilije Blaženého († 1552), uveďme alespoň několik dalších jmen – Nikolaj Salos (Pskovský, † 1576), Ioann (Vlasatý) Rostovský († 1580), Simon Jurjevecký († 1584), Isidor (Tverdislov) Rostovský († 1474)…

Pro české prostředí jsou jistě zajímavé souvislosti, s nimiž vystoupila před lety prof. Světla Mathauserová (1924–2006) – připodobňovala prvky hagiografie Prokopije Usťužského († 1303) hagiografii Prokopa Sázavského a hovořila o „paralelách“ obou textů (zázraky, jasnozřivost, vyhánění běsů aj.). Podle hagiografická tradice, byl kupcem „ze západních krajů, latinského jazyka, z německé země“.  Pozdější výzkum prokázal, že tyto názory nejsou opodstatněné. 

O ruských jurodivých psali s nemalým podivením zahraniční cestovatelé 16.–17. století Herberstein, Horsey, Fletcher aj. Aby se Evropan mohl dát na cestu jurodivosti, musel přesídlit na Rus. Proto je mezi jurodivými tolik přestěhovaných cizozemců.

Projevy nestandardní svatosti na křesťanském Západě i muslimském Východě

Přestože se jurodivost a jurodivé chování rozvinulo pouze v pravoslavném prostředí, „bláznění“ z náboženských důvodů znají také jiné tradice.

Začněme přirozeně nám nejbližším katolickým prostředím. Jako první vždy v této souvislosti přichází na mysl jméno Františka z Assisi. On také jednou vešel do chrámu polonahý a tropil tam výtržnosti aj. Hlavní rozdíl mezi ním a jurodivým však je v sociální aktivitě – žádný jurodivý se takto neprojevoval a nezaložil řád. V centrální Itálii po Františkovi působilo několik mnichů, jejichž chování připomínalo jurodivé, např. Jacopone da Todi (1230–1306).

Jistému ohlasu se též bláznivost těší v prostředí islámu. Víme, že se jurodivost zrodila na východní hranici křesťanství, v onom tavícím kotli blízkovýchodní religiozity, jež dala vzniknout i mnoha enkratickým herezím. Zde se projevilo zejména v hnutí v súfijské koncepci „malamatíja“, arab. malamatí znamená „hodný hanobení“. Stoupenci tohoto učení dovedli až do logické krajnosti princip súfismu: „Začni nenávidět, hledej ponížení“.

V židovství najdeme ozvuky posvátné bláznivosti v chasidismu, ale také v rabínském prostředí. Jisté prvky vědci odhalují rovněž např. v šamanismu, budhismu aj.

Případné zájemce o hlubší studium jurodivosti odkazujeme k těmto publikacím v češtině:

G. P. Fedotov, Svatí staré Rusi, přel. J. Komendová – M. Řoutil, edice Agora, Červený Kostelec 2011.

A. M. Pančenko, Metamorfózy ruské kultury. Sborník statí a esejů, sest. M. Řoutil, přel. J. Kolár – J. Komendová – M. Řoutil – M. Téra, Červený Kostelec 2012.

S. A. Ivanov, Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodivosti, přel. Jitka Komendová – M. Řoutil, Červený Kostelec 2013 (v tisku).

-mp-