Růže Světa jako předzvěst druhém příchodu Krista
„Růže Světa je panreligiózní jednotná Církev příštích století, v níž je lidstvo vyvoleno ke spáse před zotročením antibohem. […] Přechod od ďáblolidství k Boholidství je možný pouze prostřednictvím Růže Světa“.
Úkolem Růže Světa je snížení počtu duchovních obětí temné epochy na konci nynějšího světového období. Tvrzení o „přechodu […] pouze prostřednictvím Růže Světa“ je vymyšlené M. Dunajevem. Pokud by Růže Světa třebas i dosáhla celosvětového triumfu, pak by byla v následující éře nadvlády knížete tmy zakázána a pronásledována, nehrála by žádnou roli v proměně světa, která se, každopádně, může uskutečnit pouze při druhém příchodu Krista.
„[Růže Světa] je ve svých náhledech dynamická (jednoduše, přizpůsobuje se pohybu metahistorie)“.
Na tomto místě Dunajev opět rozvíjí jím už dříve nastolené téma „přizpůsobení se pohybu metahistorie“. Je to stejně nesmyslné, jako tvrdit, že se člověk tím, že dospívá, přizpůsobuje toku let. Nejsou to vnější události, které by vně Růže Světa určovaly zdokonalování jejích náhledů (a právě zdokonalování, a vůbec ne nějakou změnu), nýbrž je to logika vnitřního vzrůstu, objevení se lidí, kteří vyjadřují argumentované nové ideje a myšlenky. To je onen živý proces, jenž leká nositele domněle „neochvějného“ dogmatického smýšlení tak, že ho ani nejsou schopni bez okolků pochopit.
Role národů v Růži Světa
„Každý národ má svého wicraora, a vlastně všechny války, které mezi sebou národy vedou, jsou odrazem bitev těchto kmenových wicraorů. Zvítězí ten národ, jehož wicraor získá převahu“.
Další zkreslující univerzalizace ve spojení s neschopností pochopit čím se wicraor (démon) liší od neosobního egregoru. Ne každý národ má wicraora či egregor. Egregory existují u kmenových útvarů a u všech států (vyjma těch, kde jsou wicraoři). Mezi egregory však k žádným bitvám nedochází. Transfyzické bitvy probíhají mezi wicraory: D. Andrejev všechny wicraory vypočítává a z tohoto výčtu je patrné, že existují pouze u několika států. Existence wicraora se takřka vždy odráží v určující roli, jíž stát disponuje v mezinárodní politice. V naší době wicraora vlastní USA, Anglie, Francie, Německo, Rusko, Indie, Čína (zde, jak poznamenává D. Andrejev, jsou dva: druhý, který v roce 1950 utrpěl porážku v občanské válce, se za podpory wicraora USA udržel na Taiwanu, kam se stáhly síly Kuomintangu). Až donedávna existoval D. Andrejevem vzpomínaný wicraor Jugoslávie a arabský wicraor v Iráku (tuto zemi si zvolil po porážce Egypta a Sýrie v Šestidenní válce).
„Načež mu Karna vysvětluje, že ani on nemůže uniknout všeobecnému osudu. (A to je zapotřebí zde potrhnout, že ve světě Andrejeva je osud všemocný.) […] U Andrejeva působí zákony karmy, tj. beztvářný osud, jemuž nemohou uniknout dokonce ani Bohem stvořené monády (vzpomeňme, kupříkladu, Jarosvěta)“.
Za prvé, demiurg Ruska Jarosvět je monádou Bohem zrozenou.
Za druhé, slova „Nevyhneš se společnému osud!“, pocházející z veršované „Legendy o Jarosvětovi“, nemají vůbec co do činění s karmickým zákonem. Dunajev zde z čehosi „společného (obecného)“ učinil „totální“. V jakém smyslu je osud u Andrejeva nazván „společným“? Rozumí se tím nutnost zrození wicraorů v metakulturách z důvodu ochrany státu před porobením wicraory odlišných metakultur. Na stránkách Růže Světa autor celou věc podrobně vysvětluje.[1] Takovýto společný osud demiurgů není „všemocný“, nýbrž je podmíněn trvajícím bojem s démonickými silami v prostoru planetárního kosmu. Pokud by se, podle D. Andrejeva, za příznivého chodu metahistorie, podařilo uskutečnit Růži Světa mezi lidstvem, tento „osud“ (existence wicraorů) by mohl být překonán dokonce dříve než proměna planetárního kosmu Kristem.
Za třetí, žádný slepý osud metafyzika Růže Světa, se svou pluralistickou dynamicko-teleologickou ontologií, absolutně nepřipouští. Karmický zákon, například, neexistuje sám o sobě, nýbrž je tvořen monádami, jako jsou jimi tvořeny všechny světy. Osud a tragédie mohou být toliko dočasnými jevy a jsou spojeny s mocí démonických sil, jež nemůže být překonána okamžitě. V našem světovém období karmické zákony představují výslednici boje sil dobra a zla.[2] V budoucnosti je třeba, aby tyto zákony byly prosvětleny, pročištěny od všech prvků odplaty.[3]
„Právě v tom tkví zvláštní role ruské metakultury, že se má se stát základem celosvětové církve, Růže Světa. Důvod spočívá v opozici prarossiánského principu a ,křesťanského mýtu‘ (ve filozofickém a nikoli běžném smyslu). […] Lid by se jinak nemohl zříci „omezenosti“ Pravoslaví a upnout se k Růži Světa. Prostá to myšlenka“.
Až je toho jaksi mnoho, co Dunajev vnímá skrze prizma boje s „jedinou pravdou“. Zde nejde ani tak o Růži Světa, jako spíš o vlastní duchovní hodnotu prarossiánského principu. Nicméně i omezenost pravoslavných představ o světě, která vyplývá z podmínek oněch dávných dob, kdy tyto představy vznikaly, […] je třeba překonávat: počínaje geocentrismem a nemožností poznání metahistorie v důsledku neznalosti opravdové historie lidmi, kteří žili před několika staletími, a konče vztahem k jiným náboženstvím.
Lenin, Stalin a jejich role v dějinách
„Andrejev ale, podobně jako příliš mnoho jiných, nebyl schopen odhalit skutečný vzájemný poměr rolí dvou vůdců: pochopit, že Leninův despotismus byl vedle despotismu jeho věrného žáka nesrovnatelně větší. […] Zde je to společné intelektuálské neštěstí, neschopnost za křiklavými a zrak zastírajícími zločiny uzřít zdroj, z něhož jsou živeny. Lenin poskytl satanskou ideu a konec konců ji podepřel i konkrétními skutky. Stalin byl pouze pokračovatelem oněch skutků“.
Lenin žádnou „satanskou ideu“ neposkytl. Pokud už budeme uvažovat tímto způsobem, pak ideu poskytl Marx a evropská sociální demokracie 19. století.
Bizarní tvrzení, že Lenin byl „zdrojem, z něhož jsou živeny“ Stalinovy zločiny, je neslučitelné se skutečností, že základy sovětského státu, položené ve dvacátých letech 20. století Leninem, nedaly vznik masovým represím. Ty započaly ve třicátých letech, kdy byl vybudován rozsáhlý systém kárných (a nikoli filtračních) táborů, jenž do té doby neexistoval. Zločiny období občanské války principiálně nelze srovnávat s represemi probíhajícími v době míru, jelikož v občanské válce se zhruba stejně „vyznamenaly“ jak bolševici, tak i ostatní síly.
Dunajevův pokus smýt se Stalina poskvrnu viny a svalit ji na Lenina není originální […]. Již v roce 1999 byly v domácí historiografii puštěny do oběhu falešné materiály, představující výnos se symbolicky příznačným číslem 13666/2, podepsaný Leninem a Kalininem, který požadoval „co možná nejrychleji skoncovat s kněžími a náboženstvím. Kněží je třeba zatýkat jako kontrarevolucionáře a sabotéry, nemilosrdně a všude je odsuzovat k smrti. V co možná nejvyšší míře. Kostely je nutno uzavřít. Prostory chrámů musí být zapečetěny a proměněny na sklady“. Do protikladu tomu bylo stavěno v archivech stejně tak nedohledatelné rozhodnutí Stalina z roku 1939 o zrušení „leninského“ výnosu.
„Stalin jednal především s ohledem na vlastní prospěch, a pokud ten si to vyžadoval, kdykoli byl ochoten učinit kompromis. Právě proto byl schopen přejít od politiky útisku náboženství k částečné shovívavosti vůči náboženské činnosti. Je možné tvrdit, že u Lenina by to bylo nemožné: učil, že kompromisy je možné činit v jednotlivostech, avšak bez zřeknutí se důležitých principů“.
Je příznačné, že Stalinem řízená likvidace chrámů a duchovních je M. Dunajevem označována jako „útisk“. Co se Lenina týče, útisk v takovéto podobě by neexistoval, ale docházelo by nejspíš k útisku ve stylu N. Chruščova, bez táborů a poprav. Byl by Lenin, po uzavření většiny chrámů a radikálním snížení počtu duchovenstva, schopen projevit „částečnou shovívavost vůči náboženské činnosti“, aby získal potřebnou podporu v době války, a především, s podmínkou bezpodmínečného podvolení se církve vůli státu? Neexistují závažné důvody pro odmítnutí takového předpokladu.
„Důležitých principů“ by se Lenin samozřejmě nevzdal, ale ani Stalin se jich de facto nezříkal, nevzdal se například ateismu zakotveného v komunistické ideologii. Pro Stalina samozřejmě, a na rozdíl od Lenina, nebyly tím prvotním ideály, třebaže klamné, zato však nesobecké, nýbrž osobní absolutní moc. A to je pro společnost mnohem nebezpečnější.
Humanistická apostaze D. Andrejeva?
„Autor triptychu buduje svého druhu hierarchii: nejhorší je Stalin, lepší je Lenin, ale nejvýše stojí demokracie a humanismus. Zde máme co do činění se šablonovitým schématem politických představ liberálního intelektuálského myšlení, které nechce vidět, že v základu toho všeho tkví právě humanismus. Jak Lenin, tak i Stalin jsou jen logickým důsledkem humanistické apostaze“.
Tuto „hierarchii“ vystavěl sám M. Dunajev, kdežto D. Andrejev říká naprosto jasně: „Není pochyby, že kdyby kolektivizaci zemědělství řídil alespoň Lenin – o skutečných demokratech a humanistech už ani nemluvím –, bylo by toto opatření provedeno zcela jinými metodami. Uskutečňovali by ho opatrně a pomalu, nikoli přinucením, nýbrž názorným demonstrováním výhod a účelnosti kolchozů, přičemž by byly zachovány všechny materiální hodnoty soukromého hospodářství.“[4]
To, že Dunajev prezentuje Lenina se Stalinem jako humanisty, je možné připsat ke kuriozitám jeho terminologie. Ačkoliv pokus aplikovat právě takovou terminologii na Stalina působí jaksi nehorázně: zní nepochopitelně, že je možné spojovat seznamy lidí, jež mají být odsouzeni k smrti s povýšením člověka adabsolutum. Za „humanismus“ v Dunajevově pojetí, a v negativním smyslu, by bylo možné považovat nynější kosmopolitně založený liberalismus, přinášející duchovní degeneraci lidstva, ale v žádném případě stalinskou politiku.
Samotný D. Andrejev se o humanistech vyjadřoval jako o lidech, vyznačujících se lidskostí, nepřipouštějících násilí, donucování a krutost. Co na to může namítnout člověk, jemuž mravní kategorie nejsou lhostejné? Lenin ani Stalin pochopitelně humanisty nebyli, přičemž Stalin je tomuto pojmu vzdálen nesrovnatelně více než Lenin.
D. Andrejev proti státu?
„Andrejevovo nepřátelství ke státu je pochopitelné, vždyť právě od státu tolik vytrpěl… Bylo to ale od státu obecně, od určité ideje státu? Nikoli, trpěl od konkrétního stalinského režimu. Básníkovi se však zdá, jakoby se v samotné ideji skrývalo nebezpečí“.
D. Andrejev nepíše o ideji, nýbrž o podstatě státu, k jejíž přeměně také vyzývá. Samotné nebezpečí je objasněno, za prvé, existencí wicraorů – démonů státnosti, a za druhé, rychlým a nevyhnutelným příchodem antikrista ke světové moci, jemuž bude proklestěna cesta po světovém vítězství jednoho z wicraorů, po nastolení hegemonie jedné ideologie, po vytvoření jediného celosvětového státu k obrazu států nynějších. Tomu by mohl stát v cestě pouze stát přetvořený na všelidské bratrstvo a eticky kontrolovaný všelidskou Církví.
Humanismus a antropocentrismus
„Reprodukovat celý tento program nemá význam, jelikož je utopický: básník neposkytuje záruku, že se v jeho konstrukci nenajde místo pro amorální despotické povahy, které přejinačí všechny blahé úmysly a vše navrátí k dřívějšímu krutému řádu. Tím víc, že autor své naděje zakládá na idejích humanismu. Odmítá brát v potaz hříšnou zkaženost světa, neboť zavrhuje samotný pojem dědičného hříchu, jak je poskytnut křesťanstvím“.
Dunajev se opět D. Andrejevovi pokouší připsat svoje […] vymezení „humanismu“ jakožto antropocentrismu. Tvrzení o nerespektování „hříšné zkaženosti světa“ ještě jednou demonstruje neschopnost strávit nejjednodušší, D. Andrejevem mnohokrát vysvětlované věci. Vždyť právě „hříšnou pokažeností“ a ničím jiným vysvětluje D. Andrejev soumrak epochy Růže Světa, kdy lidstvo pozbývá sílu původního duchovně tvůrčího impulsu:
„Zůstane však několik rozporů, jež nemůže vyřešit ani ona: ty vůbec není možné vyřešit do té doby, dokud se lidstvo nezmění fyzicky, jak o tom hovořil Dostojevskij. Tyto rozpory lze zmírnit, uhladit, dočasně utlumit, není však možné odstranit jejich kořen, neboť jejich kořen je […] ejcechóre […].“[5]
Ejcechóre je obdobou hebrejského „jecer ha-pa“, principu zla v člověku, které je „funkční“ analogií „hříšné povahy člověka“ pravoslavné dogmatiky. Z perspektivy tohoto „fungování“ se jeví zcela nedůležitým, že se teologie Růže Světa zříká víry v legendu o Adamovi a Evě, jejich vyhnání Bohem z ráje a o prokletí země Bohem.[6] Nelze udělat nic jiného než je odmítnout, neboť tyto starozákonní bajky jsou neslučitelné se současným poznáním minulosti našeho světa i s představou o dobrotivosti Boha.
Absolutní synkretismus Andrejevových náboženských postojů?
„Andrejevovo náboženství je absolutní synkretismus, učiněná směsice věr. Prohlašuje: ,Duch vane, kudy chce‘. Přesvědčení o tom, že zjevení poapoštolského období bylo vlastní jen Otcům církve a krystalizovalo se na církevních sněmech, patří pouze tomu typu vědomí, které nachází adekvátní formy ve starých křesťanských vyznáních. Vědomí nového typu slyší hlasy zjevení i v hymnech Véd a u Achnatona, ve vysoké duchovnosti Upanišád i v prohlédnutích Gautámy Buddhy a Ramanudži, Valentina a Maimonida, v Goethově Faustovi, ve Wagnerových hudebních dramatech i v mnoha verších velkých básníků – slyší ho ne méně zjevně než v písních Jana Damašského a v liturgii Basila Velikého. Dokonce ho slyší i v hloubce vlastního nitra a touží po jeho realizaci v dokonalých formách‘“.
Nejedná se o „směsici věr“, ani o „synkretismus“. Co zde vlastně znamená synkretismus? V daném případě se přece nehovoří o věrouce ani rytu Růže Světa, nýbrž o vztahu k náboženstvím minulosti (a to ne ke všem, jelikož učení levé ruky a jakékoli temné prvky existujících náboženských tradic za vanutí Ducha přijaty být nemohou).
Pokud by tedy M. Dunajev uvažoval o kultuře a nikoli o náboženství, „synkretismem“ a „směsicí“ by u něj byla schopnost člověka chápat rozličné kultury. […]
Synkretismus, jako neorganické směšování prvků různých kultur, se neobjevuje ani v učení Růže Světa, a tím víc ani v té bohoslužebné praxi, kterou v obecných rysech D. Andrejev vykresluje. Pokud by v koncepci D. Andrejeva synkretismus byl přítomen, pokud by ona koncepce vyrůstala nikoli jako zobrazení reality, ale jako směšování vzájemně cizorodých prvků, pak by nikdy nebylo dosaženo té srozumitelnosti, jednoznačnosti a bezrozpornosti významů, jíž se tato koncepce nepochybně vyznačuje.
„Jistě, podle Andrejeva, vše nutně skončí vítězstvím „těch, které Kristus vede“… nicméně Kristovo jméno je zbavováno významu tím, že je včleněno do jedné řady se jmény, jež jsou posvátná v jiných náboženstvích“.
[…] V Andrejevových textech se objevují výčty, kde jsou v jedné řadě vzpomínáni Zarathuštra, Mojžíš či Buddha, avšak neexistuje ani jeden případ, kde by mezi nimi figuroval Ježíš Kristus! Pokud by byla v religionistickém kontextu řeč o zakladatelích světových náboženství, pak by něco takového bylo přípustné, avšak pro náboženské představy o vyšší realitě by nerozlišování mezi Planetárním Logem a kterýmkoli z velkých proroků minulosti bylo chybou.
„Nač je ale zapotřebí nová ekténie[7]? Je snad ta předešlá špatná? Ano, podle přesvědčení autora v ní chybí to důležité, co odpovídá jeho mystickým představám: vedle modliteb za živé a zemřelé se do nové ,ekténie‘ vměstnává prosba za kmenová božstva, bez jejichž sjednocení je nemožné vytvoření Růže Světa. Ke Kristu se v podstatě modlí o zastání v díle vytvoření nad-křesťanské Církve. Církve ne-křesťanské. Protikřesťanské“.
[…] Demiurg a Pospolitá Duše působí v Ruské metakultuře. […] Je možné, aby kultura a duchovnost Ruska byly omezeny pouze na tento svět, aby v nebeské realitě vše skončilo a nadále jim vůbec nic neodpovídalo? Cožpak člověk na své posmrtné vzestupné cestě rázem vstupuje do jakéhosi beztvářného „kosmopolitního ráje“, kde mu není nic blízké a nic nepoznává? Ztrácejí lidé po smrti paměť, aby si nic ze své kultury nepamatovali a nerozvíjeli ji ve vyšších formách?
A co se týče „nemožnosti vytvoření Růže světa“ bez osvobození Pospolité Duše, pak je třeba říci, že pozemské zrození Krista, ani jeho zakladatelská role by rovněž nebyly možné bez zrození Panny Marie v konkrétním národě a bez dlouhodobé přípravy náboženského vědomí tohoto národa, nasměrovaného k očekávání Mesiáše jako vyslance Božího.
„V základu tkví myšlenka, že dílo učiněné Kristem není dostačující k tomu, aby překonalo zlo a že je nutný nový hrdinský čin, účinnější a definitivní“.
Nejedná se o nic jiného než o naprostou očividnost, kterou nelze popřít ani v kontextu historického křesťanství. Vždyť v uspořádání světa, ani lidské přirozenosti nebo lidské společnosti není zlo opravdu překonáno! „Nový hrdinský čin“ – to je druhý příchod Krista, který je očekáván i ortodoxními křesťany. Růže Světa objasňuje jednu zcela prostou věc: proč mesianistická očekávání úplného vítězství nad světovým zlem nedošla při prvním příchodu svého naplnění. Nebyli to přece pouze židé, kteří očekávali Spasitele, ale i zoroastrovci (jak zcela zřejmě vyplývá z kontextu Růže Světa[8]). V evangeliu vzpomínaní „mudrci od východu“[9], řecky doslova „mágové“, byli, soudě podle všeho, právě kněžími zoroastrismu. Dokonce u římského básníka Vergilia (70 – 19 př. n. l.) se v jeho Bukolikách objevuje cosi, co připomíná proroctví o Mesiáši – „zrození dítěte, které skoncuje se železným věkem a ohlásí celému světu příchod věku zlatého“. Všechna tato očekávání předpokládala nastoupení „zlatého věku“, Království Božího na zemi, ale nikoli Mesiášovo ukřižování, třebaže, vzhledem k tomu, že se Mu podařilo položit základ křesťanství, nebylo zbytečné. Avšak nové náboženství, ačkoli sehrálo významnou úlohu v duchovních dějinách lidstva, proměnit svět schopno nebylo.
Kolcov A. V.