Tajemství ruského charakteru z pohledu filosofů
Alexandr Panarin pokračuje: „Před pádem do chaosu nechránil Rusko zákon – není toho schopen – nýbrž vždy to byla víra, která zajišťovala spontánnost darování na všech úrovních a ve všech vrstvách společnosti. Dialektika ruského života spočívá v tom, že stejná (ve smyslu naturfilosofických kosmogonií) erotická energie, která v podmínkách všeobecného ‚kreditu důvěry‘ poskytuje společnosti kolosální síly lidského entuziazmu, se v podmínkách rozčarování a nevíry proměňuje ve svůj protiklad – v ničivý thanatos. Pouze lidé, nekonečně vzdálení hluboké ruské tradici, necitelní vůči národnímu archetypu, mohli nalézt smysl v utlumení energie, vycházející z kosmických pólů naší kultury a v přizpůsobení národního typu zákonictví střední kultury, zcela odtrženému od živelných sil kosmu“ (Pravoslavnaja civilizacija v globaľnom mire).
Neměli bychom právě zde hledat kořeny proslulé ruské „lenivosti“, pasivity, neochoty pracovat a existovat v tak zvaných „středních“ poměrech, což zdůrazňují mnozí ruští filosofové?
„Ruský člověk, zaujatý touhou po absolutním, projevuje poměrně malý zájem o střední oblasti pozemské kultury. ‚Všechno, nebo nic‘ – takový je vědomý či nevědomý princip počínání mnoha Rusů“ (Nikolaj Losskij, Dostojevskij i jego christianskoje miroponimanije).
Shodné stanovisko zaujímá i současný badatel Felix Razumovskij:
„Pro nás jsou důležité dvě polární úrovně, dva plány – nebeský svět, svět Božské pravdy a peklo, svět zániku, zla. Vrch a spodek světa. Avšak to, co představuje střed, úroveň našeho pozemského života – to není pro ruské vědomí nijak zvlášť důležité. A v osvojení této střední úrovně jsme také nijak zvlášť neuspěli“ (Krizis bespočvěnnosti).
Odmítání „střední cesty“ vysvětluje v ruském charakteru mnohé. Již Berďajev poukazoval na to, že „Rusové jsou v hlubokých projevech svého ducha nejméně měšťáckým národem, jsou nejméně determinováni, nejméně spjati s omezenými formami každodennosti […]“. A jestliže na Západě slova „buržoa“, „buržoazní“ odkazovala k „úctyhodnému společenskému postavení“, pak v Rusku měla „odsuzující charakter“ (viz Ruská idea).
Specifický je i vztah Rusů k vymoženostem současné civilizace, zejména k penězům, což je zvláště zřejmé při opětném srovnání se Západem. Je pozoruhodné, že Vasilij Nalimov, který se této problematice věnuje, vychází právě z kritéria tvorby: „Tvorba [na Západě] samozřejmě nevymizela. Tvůrce je ale stále nucen brát do úvahy marketing, zda se mu podaří prodat to, co vytvořil. Zákony marketingu jsou kruté – tvůrce se podřizuje existujícímu paradigmatu a střeží ho. Peníze představují organizující sílu společnosti. To je konec konců v pořádku, tak to má být. Taková situace dovoluje rozvracet feudální strukturu s jejím systémem privilegií a diskriminací. Před penězi jsou si všichni rovni, a těm znevýhodněným (nemocným) je možné pomoci – právě v tom se musí projevovat sociální spravedlnost. Avšak! Zacílení na peníze materializuje život, zbavuje ho hlubokého duchovního hledání“ (V poiskach inych smyslov).
Felix Razumovskij vysvětluje, proč peníze „nefungují“ jak by měly, proč v Rusku nejsou a ani se nemohou stát všeobjímajícím symbolem pro obyčejného člověka: „Náš věhlasný ekonomický odborník pan Jasin, který se účastnil reforem […] přiznává, že v Rusku peníze nejsou schopny donutit člověka pracovat – jako stimul nepůsobí. Něco takového mohu číst jen s lítostí. Kdyby se tento ctěný vědec dotázal kteréhokoli ruského folkloristy, jakou úlohu hrají peníze ve folklóru, dozvěděl by se hodně užitečného. Dostalo by se mu vysvětlení, že peníze – to je zbojník a cesta zločinu… A pak ještě poklady. A tím to končí! […] Folklór má s tím vším co do činění proto, že je to odraz ruského nazírání na svět. Studium folklóru umožňuje pochopit, kdo jsme! Bylo tedy nutné činit s celou zemí takový veletoč, napravovat ji tím, že vše vsadíme na peníze?“ (Krizis bespočvěnnosti).
Archetypy a současný život: kdo z koho?
V nevšímavosti k archetypickým vlastnostem ruského člověka, jež se po staletí utvářely, je možné spatřovat příčinu polovičatosti, ba zjevného neúspěchu současných reforem v rozličných oblastech našeho života. A to včetně tvrdošíjného zavádění demokracie podle západního střihu, bez ohledu na ruskou historii a charakter: „Demokracie je sama o sobě abstraktním principem, určitou politickou procedurou. Chceme-li, aby se demokracie v Rusku uchytila, je zapotřebí vytvořit její národní verzi. V Novgorodské republice s jejími věčemi byl tento problém vyřešen. Ve Velikém Novgorodu vzkvétala ruská demokracie celých pět set let. Úctyhodná doba! A na čem to všechno stálo? Na duchovní autoritě novgorodských vladyků! Nejpozoruhodnější na tom je, že takřka všichni byli kanonizováni. Světci jako opora demokracie… A chcete-li, právě to je demokracie na ruský způsob. Novgorodský biskup nebyl pouze hlavou státu, k jeho přímým povinnostem náležela i starost o vnější politiku a finance. Státní pokladna byla opatrována v příspěvku chrámu svaté Sofie. A s národní ideou bylo v Novgorodu všechno v pořádku“ (Krizis bespočvěnnosti).
A ještě několik slov o demokracii, avšak z trochu jiné perspektivy. Jako svou neodmyslitelnou vlastnost v sobě ruský národní archetyp obsahuje to, co – jak už jsme zmínili – bylo v minulosti nazváno „soborností“: „Obecné v ruském sebeuvědomění předchází dílčímu. Nejdříve uvažujeme o národu, Rusku jako nedělitelném celku, a teprve poté zde rozpoznáváme jednotlivé osoby. I absolutismus je u nás specifický, soborný. Také církevnost. Dokonce i demokracie. Ze všech verzí demokratického řádu je pro Rusko nejvhodnější demokracie bratrství, demokracie spoluúčasti – spoluúčasti celého národa na svém vlastním osudu. Pro ruského člověka může být štěstí pouze všeobecné“.[1]
Mimochodem, nebude na škodu, vzpomeneme-li, jak ve své době a ve vztahu k Rusům hovořil o „živé a tvůrčí“ demokracii filosof Ivan Iljin, který varoval, že bez nutných předpokladů – bez pochopení toho, co je to svoboda, bez náležité úrovně právního vědomí, vzdělanosti, politické zkušenosti, bez hospodářské samostatnosti obyvatelstva – „zavedení demokratického zřízení může být pouze tragické […]“ (Predposylki tvorčeskoj demokratii, 1951).
Temná strana národa a nadnároda
Přebývá v duši poklidné
Rusů
žár, jenž rozpustí
každý
led.
Dno všech propastí
pokořit
sestupy
a ku hvězdám
uskutečnit
let.
(Daniil Andrejev, báseň Rozmach)
Myslitelé by byli na hony vzdáleni realitě, pokud by také nehovořili o tom, co představuje „druhou stranu mince“ – o temném, negativním prvku našeho národního archetypu, jenž v mnoha ohledech znetvořil naši historickou misi, tj. „povinnost nadnároda“ (Daniil Andrejev).
Láska k Rusku, ke svému národu poskytuje člověku právo vyjadřovat se v této otázce přísně a nestranně, jak to kupříkladu učinil Michail Bulgakov ve svém dopise Stalinovi. Nejenže se zde doznává k odmítnutí revoluce – „hluboká skepse, ke změnám, jež v mé zaostalé zemi přinesla revoluce, a naopak podpora milované a veliké evoluce“ – ale hovoří o tom pro sebe „nejdůležitějším“, čímž je „vykreslení děsivých vlastností mého národa, těch vlastností, jež dávno před revolucí trápily mého učitele Saltykova-Ščedrina“ (Dopis vládě SSSR)[2].
„Děsíme se té zející propasti mezi povinností nadnároda a etickou kvalitou společenského zřízení, kterou sám v sobě dopustil po tolik staletí,“ doznává ve svém traktátu Daniil Andrejev, a dále pokračuje, „vzdálenost mezi reálnou etickou úrovní nadnároda a tou úrovní, která je nutná k realizaci jeho mise, je děsivá. […] Stabilní a do psychiky lidových mas hluboce zakořeněné návyky otrockého vztahu ke světu: absence komplexu občanských citů a idejí, ponížená pokora, neúcta k osobnosti a konečně tendence k despotismu v případě, kdy náhoda vynese otroka nad jeho obvyklé postavení. Jak tragicky zní doznání, které již na prahu 20. století učinil jeden z talentů naší literatury Čechov o tom, že dokonce i – on sám! – léta, celý život ‚po kapkách vyždímával ze sebe otroka‘“ (Růže Světa).
Toto, ústy svého literárního hrdiny, říká o ruském charakteru samotný Čechov: „Příroda obdařila ruského člověka mimořádnou schopností věřit, hloubavým rozumem a darem mudrování, ale to všechno se rozbíjí napadrť o pohodlnost, lenost a snivou lehkomyslnost.“[3]
Náš současník, Alexandr Cipko, který se pokouší pochopit prameny „hanebnosti a bestiality naší revoluce“, konstatuje: „Buď budeme nuceni přijmout je jako odraz našeho národního charakteru, naší civilizace, nebo naopak musíme souhlasit s Miljukovem, že všechno to se stalo možným díky kulturním katastrofám, které prodělal tragický ruský národ, díky tomu, že my, Rusové, jsme ještě úplně nevyspěli jako kulturní typ… Přese všechny ty rozmluvy o duši nám chybí síla, pevnost národního charakteru, národní hrdosti, chcete-li. Lidé s rozvinutým instinktem národní sebezáchovy nebudou poslouchat žádné Leniny ani Trocké“.[4]
Mimochodem, samotný ruský národ se na sebe v převážné většině umí podívat střízlivě, přičemž, a to je rovněž charakteristické pro ruskou mentalitu, své nedostatky občas zveličuje. Ve své době na tuto skutečnost bystře poukázal Ivan Iljin: „[…] ruskému národu není vlastní zavírat oči před vlastní nedokonalostí, před slabostmi a nectnostmi; naopak, spíše ho to přitahuje k bázlivě kajícnému zveličování vlastních hříchů. Každý národ, vycházeje z toho, co je mu dáno, tvoří to, čeho je schopen. Špatný je však takový národ, který nevidí, co je dáno právě jemu, a proto chodí žebrat k cizím dveřím. […] Vůbec netvrdíme, že by snad všechno, co v Rusku vzniká, co je vytvářeno, mělo být dokonalé, že by snad ruský charakter neměl své nedostatky, že naše kultura byla prosta omylů, nebezpečí, neduhů a nástrah. Ve skutečnosti říkáme něco zcela jiného, totiž, že ať už dobří či špatní – v určitém momentu našich dějin, jsme povoláni a zavázáni k tomu jít svou cestou – tříbit svá srdce, upevňovat své nazírání, naplňovat svou svobodu […]. Jsme povoláni k nezávislé existenci, nikoli k tomu, abychom se plazili před jinými; tvořit a nikoli přebírat, obracet se k Bohu a nikoli napodobovat sousedy; hledat ruské vidění, ruské obsahy a ruské formy, nikoli prosit o almužnu v liché snaze o přilepšení.Nejsme učedníky Západu ani jeho učitelé. Jsme učedníky Boha a učiteli sobě samým“ (O russkoj ideje, 1951). Je až s podivem, jak aktuální jsou tyto myšlenky.
Hledání podstaty a kontur ruského charakteru
Jak tedy postihnout podstatu ruského charakteru? Pravdou zůstává – a o tom také myslitelé nejednou hovoří – že ruský charakter, jenž se po staletí utvářel pod tlakem nejrozmanitějších a vůbec ne příznivýchokolností, je nejen nekonečně rozmanitý, ale za časté rozporný.
„Ruský člověk od Boha nade vší pochybnost obdržel talent spíše k hledání živé, vroucí pravdy, než odtažitého, chladného práva. Vroucnost, celistvost, důvtip i prostota ruské duše – snad je to jeden navrácený talent z oněch pěti, jež jí byly dány. Pokud však na věc pohlédneme nikoli z úhlu tohoto jednoho ‚rozmnoženého‘ a ‚navráceného‘ talentu, nýbrž z úhlu těch, jež byly ‚zakopány do země‘, pak Rusové nemají žádné zvláštní důvody k tomu honosit se a vychloubat svou někdejší či dnešní velikostí.
Ateistický materialismus nepovstal pouze z cizích útrob; vylezl, vyletěl jako hejno kobylek z vlastní ruské hříšnosti a materialismu. Nikoli naplněné Kristovým světlem vroucí ruské srdce tak často utíkalo k temnému fanatismu či ustrnulému obřadnictví, opíjelo se neřestmi, zoufalstvím, tužbami, lupičstvím a alkoholem. Tedy my, pastýři ruské Církve, jsme snad nejvíce vinni tím, že jsme své stádo neochránili před vlky bojovného ateismu“.[5]
Dle názoru Nikolaje Berďajeva je ruská povaha polarizovaná:
- pokora, odevzdání i vzpoura, jež je, jak filosof poznamenává, často vyvolána soucitem a zostřeným smyslem pro spravedlnost
- útrpnost, soucit i nemilosrdnost
- otrocká pokora i svévole;
- láska ke svobodě i sklon k porobení
- stádní princip i zostřené vědomí osobnosti;
- nacionalismus i univerzalita;
- bezbožnost i hledání Boha, atd. atd.
„Ruský národ je národem krajně rozporným, je sloučením protikladů […], je schopen v nejvyšší míře vyvolat vášnivou lásku i zavilou nenávist. […] Protikladnost a komplikovanost ruské duše možná souvisí s tím, že se v Rusku střetávají a vzájemně na sebe působí dva proudy světových dějin – Východ a Západ. Ruský národ není národem ani čistě evropským, ani čistě asijským. Rusko, to je veliká část světa, obrovský Východo-Západ, spojuje v sobě dva světy. A v ruské duši vždy zápasily dva principy, východní a západní. […] V základech ruské duše působily dva protikladné principy: přírodní, pohanský dionýský živel [tj. to, co Daniil Andrejev nazývá „prarossiánstvím“; A. A.] a asketicko-mnišské pravoslaví. V ruském národě můžeme objevit protikladné vlastnosti: despotismus a hypertrofii státu i anarchismus a svobodu; krutost a sklon k násilí i dobrotivost, lidskost a mírnost; obřadnictví i hledání pravdy; individualismus a intenzivní vnímání osobnosti i neosobní kolektivismus; nacionalismus a sebechválu i universalismus a všelidskost; eschatologicko-mesianistickou religiozitu i povrchní pobožnost; hledání Boha i bojovný atheismus; pokoru i nestoudnost; otroctví i vzpouru“ (Ruská idea).
V široké ruské duši mohou tyto vlastnosti tou či onou měrou koexistovat. Jak řekl klasik ústy svého hrdiny Dmitrije Karamazova: „Ne, široký je člověk, až příliš široký, já bych ho zúžil“[6]. Konec konců, paradoxnost ruského charakteru se projevuje i v opomenutí míry, v touze, kterou s geniální pronikavostí vyjádřil Dostojevskij: „dojít až na kraj propasti, naklonit se nad ní, pocítit závrať z jejích nekonečných hlubin a ve zvláštních, ostatně dosti častých případech se do ní jako beze smyslů vrhnout po hlavě“[7].
Rovněž Daniil Andrejev poukazuje na ruskou schopnost „nazírání protikladných duchovních hlubin“, a tato schopnost nachází odraz v charakterech, vytvořených našimi klasiky: „Pečorin a Pierre Bezuchov, Stavrogin a Ivan Karamazov, hrdinové románů Okouzlený poutník a Zločin a trest – to jsou vnuci cestovatelů a opričníků, mnichů a zbojníků, kozáckých atamanů a sebe sama upalujících rozkolníků; dělí je pouze různá kulturní úroveň, a tedy i různé sféry rozmachu.“ Dvacáté století pak ještě více prohloubilo tento proces, dovedlo „do krajnosti i vnitřní disharmonii, i zápasící koncepce, i emocionální rozžhavenost“ (Růže Světa).
Akimovová A. N.