O TVOŘIVOSTI NA ZEMI I V JINÝCH SVĚTECH (část šestá)

Již jsme hovořili o neochotě ruského člověka kráčet „střední cestou“. Vedle ideových příčin bychom tuto neochotu mohli vysvětlit rovněž jakousi „životní bezradností“, vezdejší neschopností uspořádat svůj běžný, všední život. „[…] Proč si Rusové, vzdor ohromným bohatstvím a staletému úsilí, nedokázali zajistit blahobyt, či alespoň trochu obstojnou existenci?,“ ptá se Jevgenij Trubeckoj na počátku 20. století. „Nedostatky jsou zde těsně spojeny s kladnými vlastnostmi. Jakoby tvořily obrácenou stranu mince. Hovoříme-li o naší životní bezradnosti, nemůžeme opomenout Gogolovu poznámku o tom, že ruská píseň nechává život bez povšimnutí, nelpí na něm! Vše, co bylo v Rusku tvůrčí, vždy usilovalo o nepodmíněné, nerelativní, nebeské. […] Je třeba jednou pro vždy skoncovat s pravidlem ‚všechno nebo nicʻ, jinak z nás nic nevzejde. Tím či oním způsobem můžeme vysvětlovat naši životní neschopnost či bezradnost, ale smířit se s ní – to je trestuhodné“ (viz stať Gogoľ i Rossija ve sborníku Dva Zverja, 1918).

„Neštítit se práce“ nabádá filozof v téže stati. Jakkoli je tato podmínka nepostradatelná, nesmíme zapomínat, že pro ruského člověka „pracovitost vyúsťuje do otázky stimulů. Rusové nejsou kalvinisti, u nichž práce představuje svébytnou veličinu v hierarchii hodnot. Pokud neexistuje skutečný duchovní stimul, Rus bude ležet na peci, či jako Oblomov, na divanu. Existuje-li stimul – ruský člověk bude i hory přenášet. Musí si ale odpovědět na otázku ‚proč?‘. Nalézt odpověď na otázku ‚proč‘, ‚ve jménu čeho‘ – v tom spočívá problém ruských reforem (Krizis bespočvěnnosti).

Navíc, v kontextu 20. století, se situace stala složitější díky historicko-politickým okolnostem. O nich hovoří Vasilij Nalimov, a uzavírá: skončil „negativní experiment“, který „trval déle jak sedmdesát let. […] Nepochopení lidské povahy rozvrátilo společenskou a ekonomickou strukturu země. Jako zdiskreditovaná se ukázala i sama idea komunismu – veliká utopie, zrající už v lůně křesťanské kultury. Zmizel zájem o usilovnou práci. V některých případech se stala prostě nemožnou, nepřitažlivou, formy jejího projevu urážlivými. Práci vystřídala spekulace, alkohol, hrubost a agresivita. Nestydatost v běžném konání teď neprojevují jen nejvyšší úřady, ale i samotný usoužený člověk. A to je strašné“ (V poiskach inych smyslov).

Doufejme, že tento „běžný dějinný propad“ (Berďajev), tyto negativní následky, budou postupně v novém století překonány. To proto, že se objeví ony stimuly, o nichž jsme tu hovořili, nikoli ty, jež by vedly k obohacení za každou cenu. Jinými slovy, dojde k postižení smyslu, obnově, jasnému zformulování a – nevyhnutnému – většinovému přijetí „národní ideje“, o níž tu jde.

To, o čem hovoří filosofové, podtrhují-li rozmanité vlastnosti ruského charakteru, vyjadřuje naše klasická poezie v úhrnu a s nezpochybnitelnou přesvědčivostí. Příkladů je nesčetně. Ocitujme zde jednu z básní, která si nevyžaduje žádný komentář:

Uvedené verše jsou pochopitelně pouze jednou částí pravdy o ruské mentalitě a národním archetypu. Jak už bylo řečeno, jedná se o téma složité a obšírné. Uveďme ještě jedno, současné, vyjádření o ruském charakteru: „Rusko – to je gigantická houba, která vše ochotně vstřebává, v sobě proměňuje, činí svým vlastním, avšak už na kvalitativně vyšší úrovni. Ruské trávení snese leccos ze Západu i Východu dohromady, a pokud by se objevili mimozemšťané, Rusko by strávilo i je… Tato ‚zřídla‘ je zapotřebí zachovávat. Naším hlavním neštěstím je kromě toho všeho naše mentalita: neskutečná citlivost, neuvěřitelná vnímavost, ruský kosmismus, všeporozumění a snaha vše poznat, pochopit, odpustit, vše do sebe vstřebat“.^[1]

Není těžké si povšimnout, že je zde opakována (dokonce s ohledem na současnost modifikována – mimozemšťani!) Dostojevského myšlenka o ruské citlivosti a univerzální vnímavosti, z jeho skvělé řeči o Puškinovi.

Podle Daniila Andrejeva, mají tyto vlastnosti přímý vztah k záměru sil Prozřetelnosti, jenž se dotýká ruského nadnároda. Ruský nadnárod by se tak v budoucnu mohl stát „katalyzátorem“, zvláštním „agens“ v procesu duchovního sjednocení lidstva. V tomto smyslu je důležitou okolností i to, že „Rusové se snadno asimilují. Do asimilovaných forem přitom dodávají nový obsah: výsledkem jsou naprosto svérázná díla kultury a civilizace“. A je jí rovněž schopnost pochopit „jiné mentální systémy, kulturní útvary, životní ideály, jiné rasové a národnostní projevy ducha“ (Růže světa).

Ve světle výše řečeného dostávají známé Dostojevského myšlenky o ruském charakteru a ruském národě, o tom, co „znamená být Rusem“, zvláštní význam, což konec konců není nijak překvapivé, jelikož tento spisovatel, podle hlubokého přesvědčení Daniila Andrejeva, snad jako žádný jiný z Rusů, a nejen 19. století, disponoval geniální metahistorickou prozíravostí:

„Jako první oznámíme světu, že nechceme dosáhnout vlastního rozkvětu za cenu potlačení cizích národních celků, nýbrž že pokládáme za jeho nezbytnou podmínku naprosto svobodný a samostatný rozvoj všech ostatních národů a takové bratrské sjednocení, kdy bychom se mohli navzájem doplňovat“ (Deník spisovatele, 1877, duben, kapitola I.)^[2].

„Ano, poslání ruského člověka je nesporně všeevropské a všesvětové. Stát se skutečným Rusem, stát se úplně Rusem, znamená možná […] stát se bratrem všech lidí, všečlověkem, chcete-li. […] Naším osudem je právě všesvětovost, a to ne skrze meč výbojů, nýbrž silou bratrství a bratrského snažení našeho sjednocení lidí. […] Stát se skutečným Rusem bude právě znamenat snažit se definitivně vnésti smír do evropských protikladů už definitivně ukázat východisko evropskému splínu v naší ruské duši, všelidské a všechno sjednocující, zahrnouti v ní s bratrskou láskou všechny naše bratry a koneckonců možná pronésti i definitivní slovo velké obecné harmonie bratrského definitivního souladu všech plemen podle Kristova evangelního zákona. […] Mluvím jen o bratrství lidí a o tom, že k světovému všelidsky bratrskému sjednocení je ruské srdce ze všech národů snad nejvíce předurčeno […]“ (Deník spisovatele, 1880, kapitola druhá)

O tomto udivujícím nahlédnutí budoucího metahistorického poslání Ruska Nikolaj Berďajev později prohlásí neméně pronikavě: „Dostojevskij přímo vyhlašoval, že ruský člověk je všečlověk, že duch Ruska je duchem kosmickým a poslání Ruska nechápal tak, jak je chápou nacionalisté“ (Duše Ruska, 1915)^[3].

Na závěr uveďme ještě jeden výrok geniálního spisovatele, jenž nám dovoluje doufat, že ruský národ bude schopen naplnit své poslání ve světě: „Přál bych si jen, aby nezaujatě pochopili hlavně to, že stojím bezvýhradně na straně lidu. Věřím v jeho duši, v jeho obrovské síly, o jejichž rozsahu a mohutnosti zatím nikdo z nás nemá ani tušení, a především věřím jako v něco posvátného v jeho spásné poslání […]“ (Deník spisovatele, 1881, leden, kapitola I).

Literatura a ruská kultura vůbec odpovídala rozlehlosti Ruska a mohla vzniknout pouze v zemi nedozírných horizontů. […] Byla tu nedozírná ruská zem, byl tu obrovský, mohutný živel ruského lidu.

Ruský člověk od pradávna pociťoval osudový vztah s rodnou zemí, jejími nedozírnými prostorami, pod jejichž vlivem se formoval jeho charakter: „Ruská země a příroda jsou svázány s ruským vědomím a duší tím nejniternějším a obapolným způsobem. To proto ruský člověk tolik potřebuje svou ruskou zemi. Tato země je krom jiného zrcadlem jeho duše a současně mu dává sílu“.^[4] Podle autora předcházejících slov se v geografické nedozírnosti projevuje šíře a nedozírnost samotného Ruska.

Doslova o tomtéž hovořil již dříve i Nikolaj Berďajev: „Mezi nedozírností, bezmezností, nekonečností ruské země i ruské duše na jedné straně a fyzickým i duševním zeměpisem na straně druhé panuje shoda“ (Ruská idea). Nepramení snad odtud bohatýrský vzmach a junácká smělost, které od pradávna proslavovaly obránce ruské země? Odtud nepochybně pramení i tíhnutí k poutnictví, které je, podle vyjádření N. Berďajeva, vlastní samotné struktuře ruské duše. Shodně se vyslovuje i Daniil Andrejev: „Ve všech epochách putovali po cestách Ruska podivíni a hledači, vypravěči a banduristé, bezejmenní tvůrci pohádek a duchovních veršů, písní a legend, vyprávění o lidech své doby a jejích ideálech, které se ztratily a jež nikdo nezapsal“ (Růže Světa).

Především je třeba vzpomenout proslulé „putující zpěváky“ (rus. kaliki perechožije)^[5], poutníky, směřující poklonit se svatým místům. „Pouť! Ono kouzelné slovo, označující ruského ducha…,“ prohlašuje filozof Ivan Iljin. „Jak bychom mohli odmítnout výzvu, neprocházet našimi otevřenými, volnými, ze široka se rozkládajícími prostorami, když ony sami nás, již od dětství, volají – abychom opustili navyklé a odešli vstříc neobyčejnému […], a po návratu do svého bydliště obnovili, posvětili i je tímto novým viděným…? Neputovat po Rusku je pro nás nemožné: ne proto, že bychom byli ‚kočovníci‘ a usedlý život nás ‚nelákal‘, nýbrž proto, že samo Rusko si žádá, aby bylo poznáno, abychom spatřili jeho divy a krásu a skrze to postihli jeho jednotu, jeho celistvou tvář, jeho organickou celistvost […]“ (O ťme i prosvetlenii).

Poutnictví je navíc vždy i hledáním pravdy, touhou dosáhnout Bělovodí, požehnané země, jejíž nalezení může učinit šťastnými všechny. A je to rovněž snaha očistit duši, dotknout se svátostí národního ducha.^[6]

Za pozornost zde stojí fakt, že mezi klasickými díly ruské literatury, pojednávajícími o ruském dětství, figuruje kromě geniálního románu Ivana Sergejeviče Šmeljova Léto Boží, rovněž jeho autobiografické dílo Pouť, v němž chlapec Váňa se svým přítelem a učitelem, mistrem tesařem Gorkinem putují společně s dalšími poutníky pěšky z Moskvy do Trojicko-sergijevské lávry, aby se zde poklonili svatým ostatkům Sergije Radoněžského, a na své cestě, v blízkém kontaktu s ruskou přírodou, uskutečňují velké objevy, poznávají tresť ruského charakteru a vstřebávají světlého ducha své vlasti.

A zde je úryvek z kratičké povídky Andreje Platonova Poutníci, napsané v roce 1920:

„Míťa chodil každý den do krámu pro chleba po tiché ulici, kde už končilo město, a začínala pole. Musel v tom vedru daleko, ale chodil rád: viděl pole a cestu, a na ní kráčející poutníky […].

A Míťa si myslel, že poutníci odcházejí do jiné země, na konec světa, kde se setkávají se všemi, pro něž se rmoutí, a nemohou tu proto zůstat. Ve snu viděl tu jinou zemi, kde slunce svítí dnem i nocí jako obrovský oheň a okolo něho sedí blažení a tiší poutníci i jeho Vlček [chlapcův pes, který pošel minulou zimu; A. A.], a všude kolem vartují hvězdy.“ Jako vždy u Platonova, země a vesmír, dětský život – jmenovitě dětský, ne nadarmo přece spisovatel hovořil o tom, že „velcí jsou jen předchůdci, ale děti jsou ti spasitelé světa“ – a národní život jsou pevně propojeny, vzájemně se organicky doplňují, přičemž odhalují svůj ontologický smysl.

Rovněž Nikolaj Berďajev, věnující se fenoménu poutnictví, toto téma pozvedá na ontologickou, existenční úroveň: „Ruský člověk s velkou lehkostí ducha překonává veškerou buržoaznost, opouští každý život spoutaný předpisy. Typ poutníka je proto pro Rusko tak charakteristický a tak nádherný. Poutník je nejsvobodnější člověk na zemi. Chodí po ní, ale jeho živlem je vzdušnost, nevrostl do země, nemá v sobě přízemnost. Poutník je nezávislý na všem světském a veškerá tíha země a pozemského života se mu scvrkla na malý batoh. Velikost ruského národa a jeho vyvolenost k vyššímu životu se soustřeďuje právě v typu poutníka. Typ ruského poutníka se nezrcadlí jen v národním životě, ale i v kultuře, v životě nejlepší části inteligence“ (Duše Ruska).

Je zajímavé, že filosof v tíhnutí k poutnictví spatřuje prameny mesianistického, eschatologického cítění, jehož kořeny tedy sahají až k nedozírnosti ruského prostoru: „Poutnictví je příznačným ruským jevem. Západ je v takové intenzitě nezná. Poutník prochází nedozírnou ruskou zemí, nikdy se neusadí a k ničemu se nepřipoutá [podotkněme, že zde nejde o domácí či jakékoli jiné „životní zakotvení“; A. A.]. Poutník hledá pravdu, hledá království Boží, směřuje do dálky. […] Tito poutníci vždy pocházeli z lidových vrstev. Svým založením však byli poutníky i velcí představitelé ruské kultury jako Gogol, Dostojevskij, L. Tolstoj, V. Solovjov a celá revoluční inteligence. Poutnictví není jen fyzické, ale i duchovní.^[7] Právě ono nám nedovolí spokojit se s čímkoli konečným, je to směřování k nekonečnému. Je to však zároveň eschatologické směřování, je to očekávání, že všechno konečné jednou zanikne, že se úplně zjeví pravda a že to, co přijde, bude nějak výjimečné. Nazval bych to mesiánskou vnímavostí, jež je vlastní jak prostým lidem, tak i lidem vzdělaným“ (Ruská idea).^[8]

[1]J. Petuchov, V zerkale prošlogo, Litěraturnaja gazeta, 2004, č. 8.

[2] Citováno dle F. M. Dostojevskij, Deník spisovatele, II., Praha 1977.

[3] Citováno dle N. Berďajev, Duše Ruska, Brno 1992; tak i níže.

[4] J. Mamlejev, Rossija věčnaja. Rossija v prošlom, nastojaščem i buduščem, 2002.

[5] Jednalo se o „poutníky, slepce, chudáky a žebráky, kteří pěli duchovní písně a tím si zajišťovali obživu. Na Staré Rusi se ale nejednalo pouze o ubožáky: bylo o nich složeno mnoho bylin, v nichž jsou jim připisovány bohatýrské rysy; nejspíše tak byli nazýváni poutníci ke svatým místům, žijící z almužny“ (Úplný pravoslavný encyklopedický slovník, díl II, 1992).

[6] Tato snaha ovšem není vlastní pouze Rusům. Poutnictví ke svatým místům představuje zvláštní část dějin náboženského života mnoha národů. Připomeňme tisíciletou indickou tradici, jež se zachovala až do dnešních dnů, či velkou muslimskou pouť, hadždž, vedoucí k mešitě al-Harám, v jejímž vnitřním prostoru se nachází posvátná Ka’ba.

[7] Skvělým příkladem obojího je Daniil Andrejev. Mimochodem, podle postřehu, učiněného filosofem Alexandrem Panarinem, je ideál „poutníka“, který do sebe v průběhu putování vstřebává především duchovní hodnoty, a jimi je obohacován, nyní nahrazen ideálem „turisty“, jenž povětšinou hledá rozptýlení bez jakéhokoli mravního cíle.

[8] Pochopitelně, že tíhnutí k poutnictví jako směřování k nekonečnému, k dobru a aktivní účasti v životě, je vlastní i dalším národům. Zmiňme zde příklad zcela unikátního putování, které započalo v roce 1953 v USA a trvalo dalších dvacet osm let. Podrobnosti o něm jsou zachyceny např. v knize Peace Pilgrim, Her Life and Work in her Own Words, 1983 (rus. Miroljubivaja strannica. Jejo žizň i dějatělnosť po jejo sobstvennym svidětělstvam, 1993). Hrdinka knihy, která se zřekla svého občanského jména a do historie se zapsala jako Peace Pilgrim (Poutnice Míru) pěšky prošla všech padesát států, deset kanadských provincií a část teritoria Mexika… Jak sama řekla: „Nemám žádné peníze a nenáležím k žádné organizaci. […] Veškerým mým majetkem je pouze to, co mám na sobě a po kapsách… Nic nežádám, ale lidé mě obdarovávají, což vypovídá o tom, jak jsou laskaví. […] Poutník je putující člověk, který má cíl. Myslím, že jeho nejznámějším projevem je putování k nějakému místu nebo svatyni. Moje putování je putováním k míru – proto jsem poutnicí míru [připomeňme, že to dobou probíhala válka v Koreji a poté ve Vietnamu; A. A.]. A poutnicí budu do té doby, dokud lidstvo nenajde cesty, vedoucí míru. […]

Putování, to je tichá modlitba a příkladný život. Mé výpravy, to jsou především modlitby za mír. Pokud modlitbě zasvětíte svůj život, modlitba se stane mnohem silnější. […] Putování se pro mě stalo modlitbou a vhodnou příležitostí k tomu, promluvit s mnoha lidmi a povzbudit je, aby každý podle svého učinil něco pro mír. […] překonávejte zlo dobrem, lež pravdou a nenávist láskou – to je cesta k mírovému životu. To poselství nesu už mnoho let.“ Že se tato putování neminula výsledkem, je známo: setkání a rozpravy Poutnice Míru probudily mnohé k duchovnímu životu.