ROZHOVOR PRVNÍ. O NESMRTELNOSTI
Neznámý: Nepřišel jsem se ti vyzpovídat, potřebuji si s tebou jen promluvit. Ale nejspíš to nepůjde?
Zpovědník: Proč?
Neznámý: Chci hovořit o víře. Jak víš, jsem ale člověk zhola nevěřící.
Zpovědník: Nač chceš tedy se mnou hovořit?
Neznámý: Mohu být upřímný?
Zpovědník: Jistě.
Neznámý: Nejenže nevěřím, ale nemohu ani pochopit, jak je možné věřit při současném stavu vědy. Rád bych konečně porozuměl tomu, co stojí za vírou vzdělaných lidí, které nelze považovat za vědomé podvodníky. Rozhodl jsem se, pokud neodmítneš, že si s tebou promluvím z očí do očí, otevřeně, abych tak řekl – oč tu jde?
Zpovědník: Ani v nejmenším nepochybuji o pravdivosti své víry a jsem připraven ji hájit.
Neznámý: Výborně. Ale je tu ještě jedna věc: mohu s tebou hovořit o všem? Považuješ za možné probírat s nevěřícím a zcela neznámým člověkem jakékoli otázky?
Zpovědník: Mluv o všem, o čem mluvit potřebuješ.
Neznámý: Především bych s tebou rád mluvil o nesmrtelnosti. Stanov mi tedy dobu, kdy budeš moci?
Zpovědník: Můžeš začít hned.
Neznámý: Obávám se, že náš rozhovor se protáhne.
Zpovědník: Pak budeme pokračovat jindy.
Neznámý: Dobře. Jen ode mne nežádej, abych byl ve své řeči důsledný. Budu mluvit, jako když přemýšlím osamotě...
Nesmrtelnost... Co je to, nesmrtelnost, život po smrti? Kdo bude žít? Kdosi nebo cosi, co je ve mně, co nebude zničeno po zániku mého těla? Hodí-li mě do ohně, z mého těla – z mozku, srdce, kostí – zůstane hrstka popela. A já z nějakého neznámého důvodu musím věřit, že přece jen budu někde dál existovat. Jaké je odůvodnění pro tuto víru? Není jím jen prosté přání věčného života a strach ze zániku? Můj rozum odmítá představu jakéhokoli bytí zbaveného materiálního základu. Nemohu člověka považovat za viditelný obal, v němž se nachází neviditelná duše. A když se obal rozbije, je možné ho spálit, duši vyjmout a dát ji na jiné místo? A co znamená ono jiné místo? Bude zabírat určitý prostor? Nebo tato tajemná, nesmrtelná duše nejen že je neviditelná, ale ještě i „neprostorová“? Co to vlastně je, duše? Pro mě je to absolutní nesmysl. Jakými důvody může být můj rozum donucen k tomu, aby „uvěřil“ tomuto nesmyslu...? Odpovíš mi?
Zpovědník: Než odpovím na tvou otázku po „důvodech pro tuto víru“, pokusme se posoudit, je-li to v případě tvého rozumu skutečně takový „absolutní nesmysl“, jak se na první pohled jeví. Vezměme si čistě fyzickou oblast. Vržený kámen padá k zemi. To vidí všichni. A všichni také vědí, že příčinou je zemská přitažlivost. Nikdo ale tuto sílu, nazývanou přitažlivostí, nevidí.
Neznámý: Co má ale společného síla a duše? Aby mohla síla působit, je zapotřebí hmotné prostředí. Vy se ale domníváte, že duše může existovat bez těla, to jest bez jakékoli hmoty.
Zpovědník: Zcela správně. Také jsem ti řekl, že hovoříme o oblasti čistě fyzické. Je přirozené, že jevy zde mohou probíhat pouze v hmotném prostředí. Chci ti však ukázat, že i v oblasti fyzické jsou možné rozličné vlastnosti bytí – tak například, že síly nemají všechny vlastnosti hmoty. Viditelné je pouze působení těchto sil.
Neznámý: Ano, ovšem. Vlastnosti sil a hmoty jsou rozdílné, ale toto srovnání je v souvislosti s otázkou existence duše mimo tělo jen málo přesvědčivé. Vědecké pokusy nade vší pochybnost ukazují, že takzvaný psychický život je výsledkem fyzicko-chemických procesů, a proto ho v žádném případě nelze oddělovat od hmoty. Z toho plyne, že spolu se zánikem těchto fyzicko-chemických procesů v živém organizmu, nutně zaniká i všechen život. Žádná „duše“ tudíž nemůže dále existovat.
Zpovědník: Jaké pokusy máš na mysli?
Neznámý: Ty, které stanovují, že mysl je výsledkem daných fyzicko-chemických procesů mozku. Umělé podráždění některých žláz vyvolává určité psychické jevy. Poškození určitých buněk má automaticky za následek změnu určitých psychických stavů atd. S tím jsi jistě obeznámen. Cožpak tyto fakty nevyvratitelně nedokazují, že všechny jevy „duševního“ života jsou prostým následkem oněch změn a procesů, které probíhají v našem těle?
Zpovědník: Ne tak docela. Dokazují jen, že duše, která se spojila s matérií, se s ní nachází v určité interakci a ke svému vyjádření v hmotném světě si žádá určité materiální podmínky. Nejlepší bude opět použít příklady z fyzické oblasti. Představ si elektrickou energii a žárovku. Pokud je žárovka v pořádku, elektřina poskytuje světlo, žárovka svítí. Náhle ale prasklo vlákno. Tok energie byl přerušen. Žárovka přestala svítit. Znamená to tedy, že elektřina není, a žárovka a elektrická energie jsou jedno a totéž? Elektřina existuje mimo žárovku, avšak k tomu, aby se mohla projevit, potřebuje celou řadu materiálních podmínek. Přesně tak je to i s onou „energií“, jíž nazýváme duší. Pokud poškodíš hmotný aparát, jenž slouží k projevům duševního života, příkladně tu či onu část mozku, duševní život se nebude schopen projevovat, nebo se bude projevovat nesprávně. Z toho však vůbec nevyplývá, že tvůj mozek a tvá duše, či tvůj duševní život je výsledkem fyzicko-chemických procesů v mozkových buňkách. Stejně jako neplatí, že žárovka a elektrická energie jsou jedno a totéž.
Neznámý: Ale vždyť existenci elektrické energie je možné dokázat nejen za pomoci vlákna žárovky, ale i řadou jiných pokusů. Čím je možné dokázat bytí duše?
Zpovědník: Počkej, o tom až později. Prozatím hovořme pouze o tom, je-li možné jakékoli bytí bez materiálního základu rozumem pokládat za „absolutní nesmysl“. Proto se tě musím zeptat: počítá elementární rozum, který nejsilněji brání víře, s vědeckou představou hmoty? Vždyť v souhlase s touto vědeckou představou, matérie vůbec není to, co vidíš. Cožpak vidíš neustále se pohybující atomy, jež v tvých očích tvoří nehybnou hmotu? Cožpak vidíš ono množství pohybujících se elektronů uvnitř pohybujících se atomů? Můžeš zcela odhlédnout od poučení filozofie, že v procesu postihování hmotného světa, člověk postihuje pouze ty „subjektivní stavy svého vědomí“, které jsou odvislé od jeho vnějších smyslů, a proto o podstatě samotné hmoty nemůže nic vědět? Kdybys měl odlišné orgány zraku, sluchu, hmatu a chuti – celý svět se ti bude jevit jinak. Můžeš snad úplně odmrštit i filozofické poukazy na to, že prostor a čas nejsou ničím jiným než kategoriemi tvého rozumu? A pokud to vše vezmeš do úvahy, nezačne se ti otázka „matérie“ jevit natolik složitou, že její zjednodušení až k hrubému a už vůbec ne vědeckému materializmu pro tebe bude nemožným?
Neznámý: Připouštím, že je to tak. Ale jaké závěry z toho vyvozuješ?
Zpovědník: Prozatím nic zásadního. Tvrdím však, že o podstatě hmoty víme mnohem méně, než si myslíme, a že jevy zcela nepochybné nám neposkytují důvod považovat běžné hmotné bytí, postihované našimi pěti smysly, za jedině možnou formou hmotného bytí vůbec.
Neznámý: Z toho ale nelze vyvodit závěr o existenci takového bytí, jakým má být duše.
Zpovědník: Nepochybně. Zatím ani takový závěr nečiním. Navíc, chci tě upozornit, že dokonce i kdyby se v našem životě skutečně nevyskytovaly známky bytí bez materiálního základu, pak by ani to samo v žádném případě neřešilo otázku, zda takové bytí může existovat. Jsme oděni do materiální formy, všechny naše orgány jsou podřízeny zákonům hmoty, a není tedy nic udivujícího, že jimi postihujeme pouze to, co má materiální základ.
Pokračujme ale v naší diskuzi. Pokud jsem tě správně pochopil, rád bys věděl, jaké jsou důvody pro naši víru v nesmrtelnost, zda je možné nesmrtelnost dokázat? Stojí tvá otázka takto?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: Co rozumíš pod slovem „důkazy“?
Neznámý: Rozumím tím buď fakty, nebo logické úsudky, obecně závazné pro lidský rozum.
Zpovědník: Dobře. Jaké důkazy ohledně problému nesmrtelnosti by tě uspokojily?
Neznámý: Samo sebou především fakty. Pokud by nám byly z „onoho světa“ poskytnuty jakékoli důkazy o životě lidské duše, který pokračuje i po smrti těla, považoval bych otázku za vyřešenou. Takové důkazy však nejsou. Zbývá tedy logika. Samozřejmě, že logika je méně přesvědčivá než fakty, nicméně do jisté míry je může nahradit.
Zpovědník: Důkazů, o nichž hovoříš, je mnoho. Ale taková už je nevíra. Stále si žádá fakty a stále je odmítá. Je těžké dokazovat něco za pomoci faktů, když se žádá, aby samotné fakty byly zase dokazovány.
Neznámý: Jaképak důkazy, nelze přece za hodnověrné fakty považovat vyprávění ze života svatých?
Zpovědník: Jistěže lze, ale chápu, že za pomoci takových faktů ti nyní nic nedokážu, jelikož ony si v tvém případě nevyžadují o nic méně důkazů než nesmrtelnost duše.
Neznámý: Přesně tak.
Zpovědník: K řešení otázky přistoupíme z jiné strany, a budeme rovněž vycházet z faktů. Nicméně z faktů pro tebe nepochybných – z tvé vlastní vnitřní zkušenosti.
Neznámý: Obávám se, že ne zcela chápu.
Zpovědník: Jen počkej, pochopíš. Dejme tomu, že svýma vlastníma očima vidíš zelený strom. Cestou logických argumentů ti však někdo dokáže, že ve skutečnosti žádný strom není. A nyní se tě ptám, řekneš v té chvíli: „Není to pravda – strom existuje“?
Neznámý: Řeknu.
Zpovědník: Tak. A právě takovou cestu volím i já ve svém výkladu. Uchopuji to, co ty vidíš a o čem nepochybuješ, načež podmínečně zaujímám názor „odmítání nesmrtelnosti“. Dokazuji ti, že to, co vidíš a o čem nepochybuješ, je „nesmysl“ a ve skutečnosti to neexistuje. Řekneš mi v dané chvíli: „Není to pravda, existuje to – já to vím“?
Neznámý: Řeknu.
Zpovědník: Pak ale budeš muset odmítnout i mé základní východisko, jež jsem podmínečně připustil – tj. odmítání nesmrtelnosti.
Neznámý: Není mi to vše zcela jasné.
Zpovědník: Vše se vyjasní z následujícího. Teď mi pověz, zda člověku přiznáváš svobodnou vůli?
Neznámý: Jistě, přiznávám.
Zpovědník: A uznáváš také nějaké morální rozdíly v jednání lidí, to jest, určité jednání pokládáš za dobré a jiné za špatné?
Neznámý: Pochopitelně.
Zpovědník: A přiznáváš své existenci nějaký smysl?
Neznámý: Ano, přiznávám. Ale ponechávám si právo vidět tento smysl v tom, co se mi jako smysl jeví. Pro mě spočívá v jednom, pro druhé může být v něčem úplně jiném.
Zpovědník: Výborně. Čili svoboda vůle, rozdíl mezi dobrem a zlem i jistý smysl života jsou pro tebe nepopiratelnými fakty?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: To vše uznáváš, o ničem z toho nepochybuješ?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: Nyní se tedy na čas stávám nevěřícím člověkem a žádný jiný svět, kromě hmotného, nepřipouštím. Začínám uvažovat a docházím k logicky nutnému závěru, že ono pro tebe „nepochybné“ je ve skutečnosti nesmysl: není ani svoboda vůle, ani dobro, zlo, ani smysl života. A i když v mých důkazech nenalezneš nejmenší chybičku – přece mi řekneš, že nehovořím pravdu, že svoboda vůle existuje, že existuje dobro i zlo a rovněž i smysl života, že nejde o nesmysl, nýbrž že je to nepochybný fakt?
Neznámý: Ano, řeknu.
Zpovědník: Pokud to však řekneš, nebudeš potom nucen zavrhnout i mou základní premisu, z níž vycházejí i mé závěry, to jest mou nevíru?
Neznámý: Ano... Patrně...
Zpovědník: Nyní už je ti jasný způsob mého uvažování?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: Začněme tedy. Máme před sebou otázku svobody vůle. Co se tímto pojmem rozumí? Zřejmě takový princip, jehož konání není určováno nějakou příčinou a který naopak toto konání určuje, je jeho prapříčinou. Lidská vůle stojí na počátku řetězce příčinně-podmíněných jevů, přičemž sama zůstává svobodnou, to jest příčinou nepodmíněnou. Souhlasíš se správností mého definování pojmu svobodné vůle?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: Můžeme uznat existenci takového principu? Pochopitelně ne. Pro nás, materialisty, je pojem „svobody“ do nebe volajícím nesmyslem, a pro náš rozum je jiné než příčinně-podmíněné jednání nepředstavitelné. Vždyť svět sestává s rozličných kombinací atomů a elektronů. Žádné jiné bytí, kromě hmotného, není. Člověk není výjimkou. I on je osobitou kombinací týchž atomů. Lidské tělo i lidský mozek je možné rozložit na určitý počet chemických látek. A hmotný svět se podřizuje daným zákonům, z nichž jedním z nejdůležitějších je zákon příčinnosti. V tomto hmotném světě nenajdeme žádné nesmyslné a hloupé pojmy „svobodného“ jednání. Koule se kutálí, jakmile do ní strčíme. Bez tohoto postrčení se nemůže kutálet a také se nemůže nekutálet, když už byl dán impuls. A taková koule, obdařená vědomím, by byla směšná, kdyby začala tvrdit, že se kutálí ze své svobodné vůle a že impuls byl jejím svobodným přáním. Není nakonec nic jiného než koule, která se kutálí v závislosti na těch či oněch impulsech, je věcí, která si neoprávněně sebe sama představuje jako jakési „svobodné“ stvoření.
Vše, co bylo řečeno, lze uzavřít do následující logicky nevyhnutné řady: žádné jiné bytí kromě hmotného neexistuje. Pokud je tomu tak – potom je i člověk pouze hmotnou částečkou. A je-li člověk pouhou hmotnou částečkou, pak je podřízen všem zákonům, jimž podléhá hmotný svět. Pokud hmotný svět nezná svobodné „bezpříčinné“ jevy, nemůže být ani lidská vůle svobodná a naopak sama musí být příčinně-podmíněnou. Svoboda vůle tedy neexistuje. Souhlasíš s tím, že usuzuji přísně logicky?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: A souhlasíš s učiněným závěrem?
Neznámý: Ne, samozřejmě, že nesouhlasím. Svou svobodu cítím.
Zpovědník: Tedy pokračujme. Před námi je otázka o dobrých a zlých činech. Jeden člověk dal poslední kousek chleba hladovému. Druhý člověk kousek chleba hladovému vzal. Uznáváš mravní rozdíl těchto dvou činů?
Neznámý: Jistě.
Zpovědník: A já tvrdím, že žádný hmotný rozdíl mezi těmito činy není, jelikož pojmy dobra a zla obecně jsou naprostý nesmysl. Už jsme ukázali nesmyslnost pojmu svobody vůle v hmotném světě. Za stejný nesmysl je třeba považovat i pojmy dobra a zla. Jak můžeme hovořit o mravním jednání koule, která se pohybuje, jakmile se do ní strčí a naopak se zastaví, když narazí na překážku? Jestliže je každý jev příčinně podmíněný, pak v mravním smyslu je obojí indiferentní. Pojmy dobra a zla logicky nutně předpokládají pojem svobody. Jak můžeme hovořit o špatných a dobrých činech, když stejnou měrou jedno ani druhé nezávisí na osobě, která je provádí?
Představ si stroj, který dělá pouze takové pohyby, jež jsou podmiňovány nataženou pružinou. Řekneš snad, že stroj, jenž přestal pracovat, se zachoval mravně či nemravně? Přestal, protože nemohl jinak – taková je jeho pružina. Jeho mechanické chování proto nemůže mít žádnou morální hodnotu.
Čím se ale živý člověk odlišuje od stroje? Pouze tím, že pružina stroje je vidět, ale pružina živého člověka nikoliv. Jak jeden, tak i druhý – oba jsou jen kousky hmoty a proto žádné jiné konání, krom mechanického, tedy příčinně-podmíněného, vytvářet nemohou.
Vše řečené opět uzavřeme důslednou logickou řadou: žádný jiný svět kromě hmotného neexistuje. Pokud je tomu tak, pak je i člověk pouhou částečkou hmoty. Pokud je částečkou hmoty, je také podřízen zákonům hmotného světa. V hmotném světě je vše příčinně podmíněno, proto člověk nemá svobodnou vůli. A jestliže nemá svobodnou vůli, pak jsou všechny jeho činy, jako mechanické, v mravním smyslu indiferentní. „Dobro“ ani „zlo“ tudíž v hmotném světě neexistuje. Souhlasíš s tím, že postupuji zcela logicky?
Neznámý: Ano, v tvém usuzování jsem nezpozoroval žádnou chybu.
Zpovědník: Souhlasíš tedy s mými závěry?
Neznámý: Ne, to nesouhlasím.
Zpovědník: Proč?
Neznámý: Jelikož v sobě mám mravní cit a nikdy nemohu souhlasit s tím, že neexistuje mravní rozdíl mezi podlým a ušlechtilým činem.
Zpovědník: Velmi dobře. Uvažujme tedy dále. Následuje otázka o smyslu života. Uznáváš, že jakýsi smysl života existuje?
Neznámý: Ano, uznávám.
Zpovědník: A já tvrdím, že lidský život nemá žádný cíl ani smysl, protože o žádném smyslu nemůže být ani řeči tam, kde je odmítána svoboda vůle a kde je celý život nahlížen jako řetězec mechanických jevů. Když říkáš: natáhl jsem ruku, abych vzal sklenici – máš před sebou dva fakty, spojené mezi sebou stejně, jako je cíl spojen s prostředkem. Cílem je vzít sklenici, prostředkem natažená ruka. A ačkoli jsi, jako částečka hmoty, zbaven svobody vůle, a tudíž i tvůj cíl i prostředek nejsou nic víc než mechanické jevy, přece jen je v jistém smyslu možné říci, že pohyb tvé ruky měl cíl. Vezmeš-li celý svůj život v úhrnu a položíš si otázku cíle oněch navzájem propojených účelných faktů, pak při odmítnutí věčného života takový cíl existovat nemůže. Smrt ukončuje tvůj život a tudíž ukončuje i cíl, ať už by sis v ospravedlnění svého života uložil jakýkoli, a život tak činí „bezcílným“. Při odmítnutí nesmrtelnosti a uznání pouze hmotného světa lze o cíli hovořit jen v tom nejomezenějším smyslu – o cíli samostatných činů, přičemž je třeba mít na paměti, že každý čin není ničím jiným než mechanicky podmíněným konáním stroje. Souhlasíš?
Neznámý: Ne, nesouhlasím. Cožpak nemůže být cílem lidského života vznešené usilování o štěstí budoucích generací?
Zpovědník: Ne, to nemůže. V prvé řadě, jestliže se vše děje stejně nesvobodně, automaticky, podle těch či oněch zákonů hmoty, není nic vznešeného ani nic nízkého. Umírá-li jeden za budoucí štěstí lidí a druhý je zrazuje, pak to není proto, že jeden jedná vznešeně, zatímco druhý nízce – jednají odlišně, jako dva odlišné stroje, které mají odlišné pružiny, podmiňující odlišné automatické fungování. Podíváme-li se však na věc i z druhé strany – z perspektivy podmíněné účelnosti těchto jevů, onen „vznešený cíl“ nijak nemůže ospravedlnit lidský život. Jestliže lidský život skutečně nemá cíl, proč by pak tento cíl mělo poskytnout štěstí budoucích generací? Vždyť život každého z představitelů těchto budoucích generací rovněž nemá svůj cíl. Jak by tedy štěstí beze smyslu žijících lidí mohlo poskytnout smysl lidskému životu? Ať už by tento nesmysl a bezcílnost byly odsunuty do jakékoli dálky, život díky této vzdálenosti cíl ani smysl nezíská.
Neznámý: Avšak lidé, kteří naprosto odmítají věčný život, se pro tento cíl obětují nikoliv jen řečí ale i skutky. Za prázdná slova přece život nepoložíš.
Zpovědník: Za prvé, neobětují svůj život z žádného jiného důvodu, než jakým je stále ten stejný základní důvod: taková je kombinace atomů, tak působí mechanická příčina, že jinak jednat nemohou. Samozřejmě, abychom zůstali věrni logice, musíme takovou oběť označit za zhola nesmyslnou. A pokud nějakému člověku řekneš: jdi umírat za štěstí lidí, kteří budou žít za několik desítek let – právem ti odvětí: co je mi do štěstí těchto k ničemu nepotřebných lidí, abych za ně položil svůj vlastní život?
Neznámý: To jsou přece strašné závěry.
Zpovědník: Ano, strašné. Jsou ale nutným vyústěním daných úvah. A pokud je nemůžeš přijmout, cítíš, že jsou nepravdivé, potom musíš zavrhnout základní předpoklad, tedy zavrhnout odmítnutí nesmrtelnosti. Vždyť, konec konců, tyto vývody jsou pro tvůj rozum mnohem nesmyslnější, než uznání bytí bez hmotného základu či „neprostorovost“ duše.
Neznámý: Ano, ovšem. Obzvlášť těžké je přijmout závěr o nepřítomnosti smyslu života. Tak majestátní jsou dějiny lidstva, tak mnoho bylo vytvořeno lidským géniem, tak překrásná jsou umělecká díla, a konečně, v životě je tolik vznešeného úsilí, svádíme tolik vnitřních bojů, tak mnoho se soužíme, že myšlenka o bezcílnosti toho všeho se zdá být absurdní. Co se však v této otázce mění, uvěříme-li v nesmrtelnost?
Zpovědník: Mění se vše, a zcela. Věčný život, jako cosi, co nemá hranic a proto si ke svému ospravedlnění nežádá nic dalšího, může být samostatným cílem, a tudíž také může poskytnout smysl celé předcházející řadě jevů, to jest dát smysl všem konečným okamžikům pozemského života. Pojďme více do detailu. Po formální stránce je pozemský život člověka souslednou řadou příčin a následků, řadou, kterou lze z hlediska účelnosti nahlížet jako posloupnost prostředků a cílů. Kupříkladu: jdu po ulici koupit chléb. Provádím řadu pohybů, které jsou prostředkem k dosažení cíle – nákupu chleba. Jaký je cíl tohoto nákupu chleba? Rád bych se najedl a chci zahnat hlad. Tento cíl je naprosto dostatečný, aby poskytl smysl nákupu chleba. Můžeme však říci: cílem mého života je zahánění hladu? Takový cíl není schopen ospravedlnit život, protože konečné je určováno čímsi dalším, co se pro něj nejeví jako cíl. Definitivním cílem, poskytujícím smysl všem předcházejícím přechodným momentům, může být pouze to, co stále trvá a proto si nevyžaduje další cíle jako své zdůvodnění. A právě takovým cílem je věčný život. V něm spočívá smysl pozemského života.
Neznámý: Jak tedy tento smysl definuješ? Pro co je třeba žít, je-li nesmrtelnost?
Zpovědník: Odpověď je prostá a jasná. Je třeba žít tak, abys v procesu pozemského života dosáhl co nejlepšího uspořádání své nesmrtelné duše. Čeká nás život věčný, a v závislosti na duchovním stavu, dosaženém zde na zemi, bude naše věčné bytí takové či onaké. Celý pozemský život až do nejposlednějšího detailu, ozařován tímto věčným úkolem, získává veliký smysl. Při odmítání nesmrtelnosti jsou i ty největší události nicotné, jelikož veškerý tvůj život jako celek je nesmyslný a tudíž i nicotný. Věříš-li však v nesmrtelnost, i ta nejnicotnější událost získává veliký smysl, poněvadž veliký smysl nabývá tvůj věčný život. Vše v životě může mít kladný či záporný význam pro vnitřní uspořádání, protože v životě je vše důležité, vše je spojené s jeho věčným počátkem v kladném či záporném smyslu.
Neznámý: Ano, odpověď byla jasná. Jenomže opět vyvstává tolik nejasností a otázek! Proč se potom rodí slabomyslní? Jaký smysl je v rození nemluvňat, která ihned umírají? A tak dál a dál...
Zpovědník: Ano, je mnoho otázek, na něž nejsme schopni odpovědět, jelikož nám to není odhaleno v Božím zjevení, a bez něj jsou tyto věci lidskému rozumu nedostupné. Ale cožpak ti, kteří uznávají toliko hmotný svět, jsou schopni na všechny otázky odpovědět, cožpak jsou jim všechny jevy srozumitelné? Konec konců tě to nenutí, abys pochyboval o tom, co pokládáš za zásadní pravdy o matérii. To stejné platí i zde. Pokud nám na některé otázky chybí odpověď – vůbec nás to nemusí zneklidňovat, jelikož jsme pochopili to hlavní: totiž, že svět, krom viditelného hmotného, má i „nadpozemské“ bytí, a člověk má kromě těla i nesmrtelnou duši. Co se týče tvých dotazů stran novorozenců a slabomyslných, i ty můžeme do jisté míry vysvětlit. Víme, jaký je smysl pozemského lidského života. Už vůbec ale nevíme – a to je tajemství Boží Moudrosti – proč je třeba, aby se člověk zrodil, proč je třeba spojení duše a těla. Samotné toto sjednocení je zjevně nutným předpokladem onoho věčného života, který Hospodin člověku daroval. Je-li tomu tak, pak i novorozenci a slabomyslní tento předpoklad jako účastníci na věčném životě mají. Nevíme pouze, proč proces pozemského života je pro jedny duše nutný v úplnosti, pro druhé není nutný vůbec a oni umírají, sotva se oděli do materiální formy, a nakonec, proč ti třetí, slabomyslní musí přetrpět proces fyzického růstu zatímco svou duši mají zcela ohrazenu slabostí rozumu.
Neznámý: Je tu ještě jedna otázka. Jestliže se smysl života nachází někde tam, na nebesích, potom se vše vezdejší stává lhostejným. Nač bojovat se zlem? Trpělivě to vše snášej! Zemřeš a „tam“ se budeš těšit blaženosti. Avšak proti přenesení smyslu života do posmrtné oblasti ve mně protestuje mé právo na život zde, na zemi.
Zpovědník: To, co říkáš, je často opakované a naprosto lživé obvinění. Víra v nesmrtelnost naopak v boji se zlem posiluje. Člověk není kouskem hmoty, který shnije, nýbrž něčím, co má velikou hodnotu, poněvadž je nositelem věčného nesmrtelného principu. To proto celou bytost věřícího člověka zachvacuje touha zápasit s tím, co mrzačí a hubí tuto věčnou hodnotu. Smysl zápasu se zlem je pro věřícího ve srovnání s nevěřícím o tolik větší, o kolik je větší věčnost ve srovnání s krátkým okamžikem pozemského života. Pokud nevěřící lidé, pro něž člověk není více než kouskem matérie, žijícím neznámo proč padesát šedesát let načež se rozpadá na dílčí elementy, bojují se zlem, jak s ním potom musí bojovat ti, pro něž je člověk věčnou nesmrtelnou duší?
Neznámý: Všechno je to tak složité, tak abstraktní a těžko pochopitelné.
Zpovědník: Jednoduchost nevíry je zdánlivá. Nevěřící lidé nicméně jednají nepoctivě. Odmítají nesmrtelnost a tím se osvobozují od mravních závazků, jež na člověka klade náboženství. Nevíra jim poskytuje prostor k ukojení svých vášní, nespoutaný egoismus se stává hlavní hybnou silou. Avšak tito lidé, stojící na cestě otevřené egoistickému životu, současně nechtějí učinit všechny závěry, k nimž je zavazuje jejich nevíra. Pokud by tak poctivě učinili, zavládla by taková hrůza, že by jim nezbývalo nic jiného, než od své nevíry prchat a před naprostou beznadějí hledat spásu v náboženství. Namísto toho dávají přednost hrubému sebeklamu. Dále užívají slova, jež v jejich ústech nemají nadobro žádný význam: „svoboda“, „dobro“, „zlo“, „cíl života“ – a těmito slovy se zachraňují před hrůzou nutných závěrů nevíry. Tato slova však znějí cize. Pouze náboženství jim dává skutečný obsah. Onen sebeklam je prohnaný, pohodlný, nicméně vratký. Nevíra, která z pohodlnosti zavrhla náboženství, ale ze stejné pohodlnosti si od ní vypůjčila slova – taková nevíra nemůže uspokojit lidské svědomí. A ono jistojistě, více či méně hlasitě, řekne to, co jsi řekl ty: cítím svobodu vůle. Znamená to tedy, že člověk není věc. Cítím rozdíl mezi dobrem a zlem. Znamená to tedy, že neexistuje toliko hmotný svět. Cítím smysl života. Znamená to, že nevíra je lež.
Proti násilí každodenního prostého rozumu protestuje náš nesmrtelný duch a nabádá svědomí k hledání pravdy. Nikoli rozum, nýbrž sama duše zná onen tajuplný nepostižitelný princip svobody, který je jí dán, onen zásadní rozdíl mezi dobrem a zlem i onen vyšší, věčný smysl lidského života. Proto je také možné vůbec říci, že poctivá nevíra vede vždy k víře.
Neznámý: A co když bude lehčí přijmout onu hrůzu než víru? Co když mne přesvědčíš, že „svoboda“, „dobro“ a „zlo“ i „smysl života“ jsou cizí slova a nezůstane mi, než si zvolit buď úplné zřeknutí se těchto slov a přijetí všech hrozných závěrů nutně vyplývajících z nevíry, nebo právo na tato slova a spolu s tím i jejich náboženské zdůvodnění. A co když si za takových podmínek nebudu moci vybrat to druhé a zvolím první? Jak mě potom přesvědčíš o pravdivosti své víry?
Zpovědník: Pak už tě nebudu přesvědčovat vůbec.
Neznámý: Proč?
Zpovědník: Jeden velký člověk řekl, že stejně tak jako absolutní pravda ani absolutní nesmyslnost nevyžaduje důkazy.
Neznámý: Jak to, že nevyžaduje?! Závěry, k nimž jsi ve svých úvahách došel jsou hrozné – není ale možné donutit se k „víře“ ze strachu před nevyhnutností jejich přijetí. Tvé úvahy mohou člověka přivést k beznadějnému rozhodnutí, že nic, kromě matérie, neexistuje. Já jsem o tom přesvědčen. Odtud pak vyplývá, že člověk je stroj, dobro a zlo neexistuje a lidský život nemá žádný smysl. Je to hrozné, ale budiž. Jsou-li tyto závěry nevyhnutné, pak je přijímám. Co ale řekneš takovému člověku na obranu víry? Čím vyvrátíš jeho nevíru? Nebo snad, podle tebe, s takovým člověkem nemá význam diskutovat?
Zpovědník: To ne, špatně jsi mě pochopil. Víra i nevíra jsou nakonec stejnou měrou nedokazatelné. Co zde zmůže logika? Může odhalit lživost základního předpokladu, ukáže-li ti, k jakým absurdním závěrům onen lživý předpoklad vede. Avšak jestliže je člověk spíše ochotný přijmout očividně absurdní závěry, než by se onoho předpokladu zřekl, pak zde „logika“ nic nezmůže. Takovému člověku je možné pomoci jiným způsobem. Netřeba mu dokazovat, nýbrž odhalit kladný obsah víry. A pokud mu bezprostřední cit napoví, že je to skutečně pravda, pak ji přijme.
Neznámý: V mém případě se budeš přidržovat které z metod?
Zpovědník: Obou. Když jsme hovořili o nesmrtelnosti, využíval jsem logiku, protože jsi mi slíbil, že v případě zjevně nesmyslných závěrů neopustíš své přesvědčení o svobodě vůle, dobru a zlu i smyslu života a vzdáš se nevíry v nesmrtelnost jako základního předpokladu. Co se týče úhrnem všech našich rozhovorů, doufám, že jejich plodem bude to, čeho se dosahuje druhou metodou, to jest, že tobě samotnému odhalí obsah pravdy. Ale nepředbíhejme. Prozatím se vraťme k našim úvahám a shrňme, co už bylo řečeno.
Neznámý: Dobře. Učiň shrnutí, potom ale musím ještě něco dodat.
Zpovědník: Výborně. Tak tedy, posouzení víry v nesmrtelnost nás dovedlo k následujícím závěrům. Za prvé, víra v nesmrtelnost neprotiřečí rozumu tak, jak by se na první pohled zdálo, neboť i v materiálním světě existují jevy, které se ne zcela shodují s naší běžnou představou hmoty. Za druhé, při podmíněném předpokladu pravdivosti, že není jiné bytí než hmotné, jsme dospěli k celé řadě logicky nutných nesmyslných závěrů, jako je popření svobody vůle, rozdílu mezi dobrem a zlem i popření smyslu života. Za třetí, tyto absurdní závěry, odporující bezprostředním a nepochybným zjištěním našeho vědomí, nás přiměly k odmítnutí základního předpokladu, z něhož vyplývaly, totiž k odmítnutí našeho tvrzení, že žádný jiný svět než-li hmotný neexistuje, a člověk je pouze částečkou tohoto hmotného světa.
Neznámý: Ano, správně. Pouze třetí bod nemohu akceptovat v tak kategorické formě. Řekl bych spíše: tyto závěry zpochybnily pravdivost základního předpokladu, že člověk je pouze částečkou hmoty.
Zpovědník: Dobrá, můžeš trvat na svém – tvá subjektivní pozice na mé logice nezávisí. Avšak logicky, čili objektivně, tvrdím, že ze všeho neplyne pouze nutné zpochybnění onoho základního předpokladu, nýbrž jeho úplné odmítnutí.
Neznámý: Dejme tomu. Pro mě ale není důležitá pouze teoretická, či jak ty říkáš, objektivní pravda, ale právě subjektivní přesvědčení. A k tomu se také vztahuje to, co jsem chtěl prve dodat.
Zpovědník: To jest?
Neznámý: Zajímá mne, je-li možné nazývat vírou to, co je výsledkem uvažování, ať už by bylo jakékoli?
Zpovědník: Ovšemže nikoliv.
Neznámý: Vidíš, i ty souhlasíš s neplodností úsudku. Co se alespoň mé osoby týče, mne mohou přesvědčit jen fakty, protože bezpodmínečné přesvědčení vždy poskytuje zkušenost. Teoretické důkazy vedou v nejlepším případě k myšlence: ano, možná je to tak. Pokud by „logika“ měla v teoretických otázkách sílu matematických důkazů, pak ano, mohla by nahradit fakty. Tak tomu ale není. A když nevím, co ti namítnout, neznamená to, že jsi mě přesvědčil. Sílu tvého úsudku v mém případě podemílá myšlenka: a co druzí? Vždyť, kolik velkých vědců nemá víru a uznává pouze hmotný svět. Je možné, že by neznali takový způsob usuzování? Je zřejmé, že námitky existují, pouze já o nich nevím. Jinak by se přece všichni museli stát věřícími lidmi. Vždyť všichni uznávají, že Země obíhá kolem Slunce a že součet se nemění, ať je pořadí sčítanců jakékoli. Nesmrtelnost tedy není matematická pravda.
To jsou důvody, jež pro mě tvou pravdu proměňují v prostou možnost. Ale možnost v otázkách víry – to je bezmála nic.
Zpovědník: Možná je to pro tebe překvapivé, ale souhlasím s mnohým z toho, co jsi řekl. Mé závěry však jsou zcela odlišné. Ještě než o tom budeme mluvit, poněkud odbočím k problému vědců a matematických důkazů. Však spolu jistě budeme hovořit ještě o mnohém a toto nám přijde vhod.
Tedy, řekl jsi o nevěřících vědcích, že jejich jména v tobě podemílají víru. Proč ale potom jména velikých věřících vědců nenarušují bezvýhradnou tvrdost tvé nevíry? Proč stejně tak netoužíš říci: „je opravdu možné, aby neznali uvažování nevěřících lidí? Je zřejmé, že námitky existují, pouze já o nich nevím. Jinak by se přece všichni museli stát nevěřícími“. Znáš přece Pasteurova slova: „Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretoňská selka.“
Dobře víš, že veliký fyzik Lodge, předsedající v roce 1914 mezinárodnímu sjezdu přírodovědců, ve veřejné řeči vyhlásil svou víru v Boha. Víš taky, co lze číst v posmrtně vydaném deníku našeho Pirogova, jenž na konci života bilancuje: „Matička-život mne nakonec přivedla do tichého přístavu. Nikoli nenadále, jako mnozí neofyti, a nikoli bez boje, stal jsem se věřícím. ...Můj rozum se může dobře snášet s upřímnou vírou. A já, jenž se sám sobě tak často vyznávám, chovám neochvějné přesvědčení, že upřímně věřím v učení Ježíše Spasitele... Pokud se nyní sám sebe otáži, jakého vyznání jsem – odpovím kladně – pravoslavného, toho, v němž jsem se narodil a jež vyznávala celá má rodina. ...Víru považuji za psychickou schopnost člověka, která ho ze všech nejvíce odlišuje od zvířat.“
A co Flammarion, Thomson, Virchow, Lyell? Nemluvě už o velikých učencích, filozofech a spisovatelích. Opravdu těm všem chyběla znalost čehosi, co víš ty, a skutečně věděli méně než dnešní průměrný nevěřící člověk? Proč tě tato jména nenutí k tomu, abys o nevíře řekl alespoň totéž, co o víře: „To jsou důvody, jež pro mě nevíru proměňují v prostou možnost“?
A nyní k matematickým pravdám. Dokonce ani zde není všechno tak „absolutní“, jak se ti zdá. Někdy se elementární matematické pravdy nacházejí ve viditelném rozporu s matematickými pravdami vyššího řádu. V elementární geometrii známe „matematickou pravdu“, že všechny body dvou rovnoběžek jsou od sebe vzdáleny stejně. Vyšší matematika však tvrdí, že rovnoběžky se v nekonečnu protínají. Z elementární aritmetiky je známa „matematická pravda“, že součet se nemění, ať je pořadí sčítanců jakékoli. Mechanika však prohlašuje, že tento součet se v závislosti na jejich pořadí mění.
Vraťme se nyní k otázce významu úsudku v záležitostech víry. Ano, máš pravdu, když říkáš, že bezpodmínečnou víru může poskytnout zkušenost. Nikoliv fakty, nýbrž právě zkušenost. O každém faktu je možno pochybovat. Zkušenost je však něco jiného. To zkušenost je tím nejtvrdším základem víry. Z tvého správného hodnocení ohledně významu teoretických úsudků nutně vyplývá, že dokud člověk nemá náboženskou zkušenost, opravdovou víru mu neposkytnou ani fakty, ani úsudek. Bez této zkušenosti může pouze „připouštět“ pravdivost toho, čemu víra učí, avšak vždy s námitkou: „možná je to jinak“. Pokud svýma vlastníma očima vidíš slunce, skutečně bude tvé vlastní přesvědčení o tom, že existuje, jakkoli závislé na skutečnosti, že ho vidí i druzí? A pokud by většina ztratila možnost slunce vidět a začala by tvrdit, že není, skutečně zakolísáš v tom, co jsi viděl na vlastní oči, a začneš o slunci říkat, že „možná“ existuje?
Neznámý: Nechápu ale, jaká „zkušenost“ může poskytnout přesvědčení o nesmrtelnosti.
Zpovědník: Ta zkušenost, jež je u náboženských lidí tak dalece nepochybná a takovou měrou jim stvrzuje reálnost neviditelného, jako pro tebe stvrzuje realitu viditelného „zkušenost“ tvých vnějších smyslů.
Neznámý: Vysvětli mi podrobněji, co rozumíš touto vnitřní zkušeností?
Zpovědník: Vnitřní cítění svého duchovního nesmrtelného principu.
Neznámý: Slunce ale vidí všichni, přesto „cítění“, o němž hovoříš, mají jen „někteří“.
Zpovědník: Ano. I to má své příčiny. Neduchovním životem žije většina lidí. Vyšší utajený princip v člověku, jenž je nazýván duchem, zůstává vně jejich životů. Je přirozené, že tito lidé ztrácejí i samo cítění své duchovní podstaty, jež je zcela zastíněno a potlačeno reálnými smyslovými dojmy a prožitky. Všichni žijí tělesným životem, a proto také všichni mají smyslovou zkušenost. Už ne všichni však žijí duchovním životem, a proto ani všichni nemohou mít duchovní zkušenost. Je třeba se hluboko pohroužit do svého vnitřního světa, k životu probudit zanedbaný duchovní princip, je třeba ho začít živit duchovní stravou, a tehdy se v těchto vnitřních prožitcích pozvolna a stále silněji počne odhalovat skutečnost duše, autentičnost jejího věčného principu, zásadní odlišnost lidské tělesnosti a toho, co nepodléhá zmaru. Vše, co se dotýká vnitřního života, lze stěží vyjádřit slovy. Proto je těžké „popsat“ onu zkušenost, na níž se ptáš. V této zkušenosti pocítíš život úplně jinak, jakobyses do něj ponořil cele, a odhalí se ti, že jeho podstatou je něco zcela jiného než hmota. Skrze toto pociťování života budeš zakoušet jakýsi styk s jiným, nehmotným světem, s jinými lidskými dušemi, budeš zachycovat odstíny vnitřních stavů, jež jsi dříve nepostřehl a jež očividně nejsou pozemského původu. Odhalí se ti jakési neznámé, neustále na tebe působící síly, jež nemají nic společného s těmi, které působí v hmotném světě. Prostřednictvím prožitků své duše začneš vstupovat do naprosto jiného světa a tvé tělo i hmotný svět tě budou tížit svou strnulostí a těžkopádností. S radostí budeš vstupovat do sebe, abys pobyl v onom jiném světě, který se ti stane dražší, bližší a spřízněnější než strnulý a těžkopádný materiální svět. A čím více je člověk duchovní, tím nesporněji mu tato vnitřní zkušenost poskytuje svědectví o zvláštním, nepostižitelném leč nepochybném duchovním světě, k němuž náleží i jeho nesmrtelný duch.
Nevíra, tedy nepřítomnost tohoto bezprostředního poznání nesmrtelnosti, se začne jevit zvláštní, stejně jako by se vidoucímu člověku jevila ztráta schopnosti jiných stejně jako on zrakem obdařených lidí vidět slunce. A tak vzniká takováto situace: před tebou stojí člověk, jenž má v sobě živoucí, ten nejpřesvědčivější důkaz jiného, nehmotného světa i svého věčného života a tvrdí, že žádný věčný život není a že jeho rozum se vzpírá přijmout takový nesmysl, jakým je nesmrtelnost.
Zdá se, že není o čem přemýšlet, že žádné logiky není zapotřebí, ani netřeba žádných jiných faktů kromě jednoho, který je v tobě samém, před tvým vnitřním zrakem, který však úporně odmítáš vidět. „Podej důkaz nesmrtelnosti. Přiměj mě, abych uvěřil. Uveď fakty.“ Inu, samozřejmě, to nejpřesvědčivější, co zde může být – to nejsou filozofické úvahy o svobodě, o dobru a zlu, o smyslu života, nýbrž vlastní zkušenost, to jest, možnost člověka nahlédnout do své duše a tam pocítit svou nesmrtelnost.
Neznámý: Pak se ale otázka přesouvá na jinou úroveň – jak toho docílit?
Zpovědník: Ano. To už je zcela jiná a velmi zásadní otázka. Hovořit o ní znamená hovořit o Církvi, svátostech, modlitbě a mnoha jiných věcech. A jak by bylo možné o tom hovořit a nemít víru v Boha?
Neznámý: Potom bude patrně lepší, přejdeme-li k otázce Boha.
Zpovědník: Dobrá. Jsem rovněž toho názoru, že začít odtud bude nejlepší.
(Všechny rozhovory byly přeloženy z: Свенцицкий, Валентин Павлович, Диалоги: Проповеди, статьи, письма, sest. S. V. Čertkov, Moskva 2010).
Svěncickij Valentin Pavlovič