ROZHOVOR TŘETÍ. O VYKOUPENÍ
Neznámý: Tentokrát ti nehodlám klást žádné otázky. Doposud jsem dokazoval oprávněnost své nevíry a chtěl jsem se současně dozvědět, jaké máš ty opodstatnění pro svou víru. Ale Vykoupení? Vždyť to znamená učení o Trojici, o vtělení Syna Božího, o Matce Boží, Golgotě, Vzkříšení... Jaképak zde otázky? To vše se mi zdá být do té míry nesmyslné, zřejmou „mytologií“, že jednoduše ani není o čem hovořit. Je to stejné, jako bychom mluvili o zrození Venuše či o nějakém přikovaném Prométheovi. Pochybnosti mohou vyvstat ve vztahu k něčemu, v čem je alespoň sebenepatrnější dílek pravděpodobnosti. Hovoříme-li však o zjevné hlouposti, jaké by tu mohly vyvstat pochybnosti či otázky?
Zpovědník: Proč mi chceš tedy naslouchat?
Neznámý: Musím uznat, že jsi mě přinutil nahlížet možnost víry novýma očima. A jestliže platí, jak si v našem předcházejícím rozhovoru o Bohu řekl, že učení o Vykoupení je nutným završením všeho, co jsi pronesl o hříchu, utrpení a smrti, jak bych se potom mohl nezajímat, co budeš ještě říkat. Chceš-li tedy, můžeme to nazvat prostou zvídavostí rozumu.
Zpovědník: Výborně. Tvá zvídavost není vyprázdněná. Skrývá se za ní instinktivní směřování k poznání Pravdy.
Neznámý: Vše obracíš ve svůj prospěch. Neumím si ani představit, že bych někdy začal za pravdu považovat to, o čem se mnou hodláš hovořit. O tom tě ujišťuji.
Zpovědník: Řekl jsem instinktivní směřování k Pravdě, nikoli vědomé.
Neznámý: No, o tom, co je mimo mé vědomí, jsem se zatím ještě hovořit nenaučil. Nuže, poslouchám tě.
Zpovědník: Nyní spolu budeme hovořit o nejhlubších tajemstvích, jež Bůh odhalil člověku a rovněž o událostech, které se udály ve zdejším světě, nicméně podle zákonů zcela jiného, nemateriálního bytí, a musí být tudíž přijaty skrze víru. Nerozumíme tím prostou důvěru k cizím slovům, uznání čehokoli za skutečně existující bez jakýchkoli důkazů, „na slovo“, nýbrž ono vyšší poznání, dokonalejší než je poznání pouze samotným rozumem, ono všezahrnující pociťování Pravdy, které z těchto rozumu nepostihnutelných Tajemství činí nesporné a zcela nepochybné pravdy, jimiž by se nikdy nestaly za pomoci pouhých logických důkazů. Jistě se ti nejednou stalo, že jsi něco podobného prožil. Posloucháš takřka neznámého člověka, a vše, co říká, zní naprosto věrohodně. Ty však bezděčně, nikoli rozumem, ale celou svou bytostí, cítíš, že nemluví pravdu. A zase naopak, posloucháš jiného, rovněž takřka neznámého člověka a tentýž bezprostřední cit tě nutí věřit každému jeho slovu. A jakmile získáš takový pocit důvěry, důkazy pravdivosti či lživosti se stávají naprosto zbytečné. K čemu jsou důkazy, když věříš? Všechny ty nejpřesvědčivější důkazy mohou znamenat méně než přesvědčení, které máš. Něco podobného, leč mnohem dokonalejšího a všestrannějšího platí o náboženské víře. Řekl jsi: mluvit o Vykoupení znamená mluvit o Trojici, o Božím vtělení, Matce Boží, Golgotě, Vzkříšení... Ano, je to tak. Ale jaképak bychom zde čekali „důkazy“? Bůh o Sobě odhaluje člověku to, co přesahuje jakékoli chápání, a my se nicotného lidského rozumu hodláme dožadovat, aby nám „dokázal“ pravdivost tohoto Božího odhalení?
Ne, raději s pokorou a bázní naslouchejme tomuto Božímu zjevení.
Neznámý: Patrně zapomínáš, že mluvíš s nevěřícím člověkem?
Zpovědník: Vůbec ne, jsem si toho dobře vědom. A jsem si také vědom toho, že mluvím s člověkem, který neztratil schopnost vnímat pravdu, to jest uvěřit jí, jakmile ji spatří.
Neznámý: Zeptám se tě slovy Piláta: co je Pravda? A myslím, že má otázka, tak jako ta jeho, zůstane bez odpovědi.
Zpovědník: Pilátova otázka byla ponechána bez vyřčené odpovědi proto, že ona Pravda, na níž se dotazoval, stála před ním. A jestliže ji nechtěl vidět, jakákoli odpověď, jakékoli její dokazování by bylo zbytečné. Ve stejném smyslu zůstane bez odpovědi i tvoje otázka. Přináším ti svědectví Pravdy. A pokud se zeptáš, kde je, nebo řekneš, dokaž mi ji, pak toto tvé tázání nepochybně zůstane nezodpovězené.
Neznámý: Dobře. Souhlasím. Svou pravdu nedokazuj, ale ukazuj. Konečně, není snad jedno, jak se s ní seznámím?
Zpovědník: To, co víme o Bohu, by člověk sám nikdy nepoznal. A toto poznání je současně naprosto nutné k tomu, aby člověk mohl žít v Bohu, vědomě kráčet cestou Boží dokonalosti. Lidské vědomí by snad mohlo dospět k myšlence Božího bytí, avšak o podstatě Boha by se samotný člověk nemohl dozvědět nic ani z okolního života, ani z nejasných obrysů své podoby stvořené k obrazu Božímu. Získal by pouze podklad pro své fantazie více či méně blízké Pravdě. Taková jsou všechna náboženství, vyjma křesťanského, v nichž je přirozené zjevení, dané v samotné podstatě lidské duše a v okolní přírodě, směšováno s básnickou a filozofickou fantazií. Pouze Bůh Sám mohl o Sobě Samém sdělit lidem: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (J 1: 1 – 3).
Pouze Bůh mohl lidem říci: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“ (J 15: 26).
V těchto slovech Božího zjevení je stvrzováno základní pravověrné dogma o Bohu, jenž je ve třech Osobách a jedné podstaty. Toto odhalení tajemství Svaté Trojice je potvrzeno událostí při Spasitelově křtu, kdy se tři Hypostase zjevily ve formách pozemského bytí.
„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: 'Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil'“ (L 3: 21 – 22).
Neznámý: Ne, takhle nemohu! Dokud filozofuješ, dokud prostřednictvím abstraktních filozofických formulací reprodukuješ, co víra učí, jsem schopen ti naslouchat. Když ale zcela vážně začneš uvádět legendy a mýty, abys podpořil své „pravdy“, to už schopen nejsem. Nestačí ti „pokoušet“ můj rozum nesmyslným tvrzením, že tři se rovnají jedné, ještě mluvíš o „rozestupujících se nebesích“, hlasech s nebe, o proměnách jednoho z bohů v holubici, o „synu“ Boha Otce, jenž je u toho všeho a podstupuje křest ve vodě. A to vše říká vzdělaný člověk zdravého rozumu, ve dvacátém století, v období velkolepého rozkvětu vědeckého poznání. To se vymyká mému chápání.
Zpovědník: Uklidni se. O „velkolepém rozkvětu vědeckého poznání“ jsme toho řekli už dost. Je skoro zbytečné se k tomu vracet: vždyť Lyell, Pasteur, Pirogov, Thomson, Flammarion, Lodge, Virchov a mnozí další vědci se nemálo podíleli na tomto rozkvětu. A nijak jim v devatenáctém ani dvacátém století nepřekáželo věřit tomu, o čem zde s tebou nyní hovořím. Přestaň s prázdnými frázemi lehkomyslného a nepoctivého ateismu. Ať ti nic nepřekáží ve zkoumání Pravdy. A k tomuto zkoumání se znovu vraťme. Z řečené události i z uvedených slov Božího zjevení jsme poznali cosi o vnitřním bytí Boha. Je ovšem jasné, a tak to má asi být, že mnohé z toho lidský rozum není schopen pojmout, stejně jako není schopen pojmout nekonečnost času a prostoru, bytí bez materiálního základu a bezpříčinnost v pojmu svobody vůle. Ačkoli to vše není sto postihnout, přesto může vnímat pravdivost a nepochybnost tohoto nepostihnutelného.
Co nám bylo o Bohu odhaleno?
Bůh je to, co bylo vždy. To, co nás vysvobozuje z množství věčně se proměňujících jevů, z nesmyslnosti bezdůvodného koloběhu. Bůh poskytuje počátek v čase, ačkoli Sám je bez počátku. Nacházíme pokoj v absolutnu jeho vlastností, jelikož ty obsahují vše věčné, vše převyšující lidské chápání. Avšak Bůh, jenž se nachází za hranicemi proměnlivého bytí, jež má počátek, není slepou neosobní silou či něčím nekonkrétním, prázdnou neživotnou abstrakcí. Díky zjevení víme cosi o jeho odvěkém životě. Bůh jest jeden, nesložený, absolutně prostý. Ale tento svou podstatou jediný Počátek, jenž vše stvořil a Svou silou udržuje, má tři Osoby, tři Hypostase, které nijak netříští a nerozdělují jeho podstatu. Jeden Bůh ve třech svých osobách je proto Svatou, Nedělitelnou a Jednopodstatnou Trojicí.
Neznámý: Tomu nerozumím, vždyť tři osoby, ať už jimi rozumíme cokoli, v každém případě představují jistou složenost.
Zpovědník: Ne. hypostase, to jsou osoby Boha, které žádnou složenost podstaty nevyjadřují. Pro lepší porozumění tohoto velkého tajemství poukazují svatí otcové na jistou obdobu v našem viditelném světě. Slunce má tři podoby svého bytí: hmotu, která jej tvoří, světlo, jež je v jeho paprscích a teplo, jímž ohřívá Zemi. To vše je jen jedno Slunce, avšak jakoby tři „osoby“ – jedna podstata, vyjadřující hmotu, světlo a teplo. Divíš se, že číslo „tři“ může být nesloženým a rovnat se jedné? Číslo má však pouze při uplatnění na jevy materiálního světa ony kvantitativní vlastnosti, jež pro tebe pojem nesložené Trojice, rovné jednomu, činí absurdním. Vždyť tvá jedna osobnost, pouze podmínečně a v závislosti na pozemských vlastnostech čísel, může být definována jako svou skladbou trojiční, sestávající z rozumu, citu a vůle. Ve skutečnosti je však „svou podstatou jedna“, nedělitelná a nerozložitelná na tři mody, jež by její podstatu rozdělovaly.
Neznámý: V rámci mé osobnosti mají tyto tři složky rozličné funkce, ale nemají vzájemně odlišné bytí, ten samostatný život, který připouštíte u jednotlivých osob Trojice.
Zpovědník: Stejně jako hypostase Boží, i lidský rozum, cit a vůle jsou ve svých projevech jakoby vzájemně oddělené. Rozum působí ve své vlastní sféře, cit zase v té své – avšak tvoří jen jednu bytost, jednu osobnost, námi vnímanou jako jednotné a nedělitelné „já“. Osobnost člověka je však stvořena v čase, proto rozum, cit i vůle lidské osoby představují jen relativní analogii a nikoliv úplnou shodu s Bohem a jeho třemi hypostasemi. A nemluvím o tvé vlastní osobě proto, abys o Bohu uvažoval jako o osobě lidské, nýbrž proto, abys, uvidíš-li shodu, nelpěl na svém odmítání nejvyšší Pravdy jen z toho důvodu, že v analogii s hmotným světem se ti jeví nesmyslnou.
Neznámý: Ano, zrovna tak to chápu.
Zpovědník: Výborně. Otevři tedy své srdce, nebraň mu v cestě směřující k víře v tuto Pravdu. Nevzpírej se rozumem a vyslechni to, co známe z Božího zjevení.
Neznámý: Ano. Vynasnažím se, abych ti naslouchal právě tímto způsobem. Nevím proč, ale za domnělou nesmyslností tvých slov cítím cosi dalšího. Nemohu říct pravdivého, ale v každém případě významnějšího, než se mi zdálo dříve.
Zpovědník: Nejasně pociťuješ to, co je zcela zřejmé lidem víry a světcům. Tento pocit přiměl svatého Řehoře Bohoslovce, aby zvolal: „Trojice, jejíž neostré stíny mne uvádějí ve vytržení!“
Ponořme se ale hlouběji v poznání Pravdy. Co nám Boží zjevení o Božské podstatě odhaluje? „Bůh je láska“ (1 J 4: 16). Či jak praví sv. Řehoř Bohoslovec: „Pokud by se nás kdo otázal, co nosíme v nitru, koho uctíváme, je odpověď nasnadě: v úctě chováme lásku“.
Co víme o lásce? Víme o jejím působení a v něm, ačkoli neschopni plného porozumění, přece s rozechvěním pociťujeme samotnou její Podstatu. Pro nás je láska, ať už by působila jakkoli a kdekoli na světě, silou Boží, spojující nás s podstatou Boha. Jak to ve svých Devíti kázáních o stvoření světa obdivuhodně vyjádřil Basileios Veliký: „Celý svět, složený z nestejných částí, spojil nezlomným poutem svornosti v jedno harmonické společenství. Takže se i části vzájemně nejvzdálenější zdají být touto soudržností semknuty v jeden celek.“ (přel. K. Korteová, in: Basil z Cesareje, Devět kázání o stvoření světa, Praha 2004, s. 65)
Cožpak to vše neodhaluje Podstatu Boží? Cožpak se vlastnosti Boha nevztahují k této podstatě? Cožpak Bůh-Láska není všemohoucí, nepostihnutelný, nezbadatelný, dobrý a spravedlivý? Neobjasňuje nám snad tato Podstata Boží stvoření, bytí a jednotu všehomíra?
Neznámý: Znamená to, že láska je tedy jakousi osobností Boží? Tomu nerozumím.
Zpovědník: Hovoříme-li o „osobnosti“, rozumí se tím celý obsah dané bytosti – všechny její vlastnosti, síly a nálady, vše, co je v ní obsaženo a čím se vnějškově projevuje. Bůh je láska. Co pod tímto slovem rozumíme? Jazykem filozofů bychom to mohli objasnit takto: o hmotném světě víme pouze to, co poznáváme skrze naše vjemy. Co je to „věc o sobě“, to je nám neznámo. To, co je v hmotném světě „věc o sobě“ - to je v Bohu láska. Jinými slovy, láska – to je Bůh o sobě. Toto slovo je nedostupné našemu rozumu, nicméně dostupné našemu cítění. Pokud se dále budeš ptát, co je v podstatě láska, odpověď ti bude rovněž odepřena, stejně jako v případě otázek po podstatě hmotných jevů. I tam poznáš pouze projevy té či oné síly, ale nikoli sílu samu v její podstatě. Člověk zkoumá projevy a působení elektrické energie či gravitace, avšak co je ve své podstatě elektrická energie nebo gravitace, to zůstává zcela nepostihnutelné. To stejné platí i zde. O lásce víme velmi mnoho. Jsou nám odhaleny její vlastnosti, její působení, její projevy. Avšak co je láska ve své podstatě, to je neřešitelná a marná otázka. Vše co je člověku v pozemském bytí třeba o Bohu vědět, ví. Ví totiž, že Bůh je láska a ví, jaké jsou její vlastnosti, působení a projevy.
Chceš-li tedy postihnout tajemství Podstaty Boží, čti ve Slově Božím, co se zde o působení Lásky ve světě hovoří: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno“ (1 K 13: 4–8). „Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti“ (Ko 3: 14). „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka...“ (1 J 4: 18). „...Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1 J 4: 12). „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1 J 4: 8).
Neznámý: Ze všeho, co jsi o Bohu řekl, je mému chápání nejdostupnější to, co říkáš nyní. Ale jak to všechno sloučit s trojjediností? Láska je jeden princip, nicméně jednotlivé „osoby“ Boží ho v našich představách rozdělují.
Zpovědník: Vůbec ne. Podstata Boží je jedna, a tou je Láska. Ale Hypostase – to jsou tři Osoby jedné Podstaty. Jak je nám zjeveno, Bůh Otec byl vždy. Bůh Syn je věčný a zrozený z Něho, věčný Bůh Duch Svatý z Něho vychází.
Neznámý: Zase nechápu. Bůh Otec je věčný. Bůh Syn je z Něho zrozený a Bůh Duch Svatý z něho vychází. Ale pojmy „zrození“ a „vycházení“, ať už ve vztahu k Bohu znamenají cokoli, přece na každý pád poukazují na jakýsi nový, dříve neexistující stav. Tedy, dříve byl Bůh Otec, potom až Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Jestli však začali být až potom, jak mohou být také svou podstatou jedno?
Zpovědník: Opět nejsi schopen odpoutat se od svých hmotných představ a nutně s nimi svázaných pojmů prostoru a času. Jakmile začneme uvažovat o Bohu, ona podobnost trojjedinosti v lidském jedinci, o níž jsem mluvil, musí být přenesena do věčnosti. Pokud bychom řekli, že lidská vůle se rodí z rozumu a citu člověka, vychází z jeho vědomí – značilo by to pak, že v čase rozum předcházel vůli a citu? Vzájemný vztah osob Svaté Trojice leží mimo problém složenosti podstaty Boha v čase. Musíme vnitřně usilovat, abychom se odpoutali od konečných představ, vystoupat duchem do výšin nazření věčnosti a tam, za hranicemi časného hmotného bytí se nám odhalí věčně přebývající Bůh, ve věčnosti z Otce zrozený Syn, ve věčnosti z Otce vycházející Duch Svatý.
Neznámý: Sám jsem překvapený, ale bez ohledu na zjevnou nedokazatelnost a fantastičnost toho, o čem nyní mluvíš, se mi to všechno nezdá být nutně nesmyslné. Nevím, zda tomu tak bude, až přejdeš k otázce Vykoupení. Za učením o Vykoupení přece stojí jasná představa o oddělených Božích osobách. Absolutně nechápu, jak je při tom možné zachovat představu jednotnosti Boží Podstaty.
Zpovědník: Přejděme hned k tomuto zásadnímu problému. Vzpomeň si na svou otázku týkající se hříchu a strádání. Bohem stvořený člověk – obraz a podoba Boží, skrze sebe spojující celý svět s Bohem – si svou svobodnou volbou vybral cestu, jež se neshoduje s vůlí Boží. Následkem toho se stalo odpadnutí a počátek života vně Boha. Započalo oživení skrytého chaosu, objevilo se zlo, strádání a smrt. Bylo v silách člověka, aby se sám znovu sjednotil s Bohem? Ne. Život v souhlase s vůlí Boží byl možný potud, pokud byl člověk s Bohem. Měl dostatek svobodné vůle, aby tuto jednotu zachoval. Avšak pro samotnou vůli, bez Boha, bylo zhola nemožné vystoupit z obecného chaosu, jenž nastal po odpadnutí, a obnovit obecnou harmonii. Vždyť spolu s člověkem započal život vně Boha pro celý svět. Musel tedy k jednotě v Bohu navrátit i celý svět. Ale to ještě není vše. Ve světě povstalo zlo. A ať už by člověk jakoukoli měrou napravoval svůj život, zlo nemohlo být zničeno. Za těchto podmínek nemohla být obnovena absolutní harmonie, a tudíž ani úplná jednota s Bohem. Avšak svět nemohl existovat v tomto stavu odpadnutí, jelikož to nemohla dopustit Boží láska. Samotný Bůh-Láska zatoužil učinit to, co nebylo v silách člověka. On Samotný zatoužil znovu sjednotit člověka, a skrze něho i celý svět, s Bohem. Nikoli násilně, nikoli prostřednictvím mechanické příčinné závislosti, nýbrž tím, že v plném rozsahu zachoval lidskou svobodu.
Bůh Otec, jako dokonalý Rozum, ve Své jasnozřivosti o věcech budoucích usoudil, že tomuto dílu Vykoupení věnuje Svého Jednorozeného Syna. Syn Boží, druhá Osoba Svaté Trojice – náš Hospodin Ježíš Kristus se měl vtělit a žít mezi lidmi. Měl se stát člověkem a současně zůstat Bohem, se dvěma přirozenostmi a vůlemi: Božskou a lidskou. Nic lidského mu nemělo být cizí, vyjma hříchu. Zlo, jež ve světě zavládlo, mělo vtěleného Bohočlověka zahubit. A tento obrovský zločin měl Kristus lidem odpustit, a skrze toto odpuštění opětovně vylít do světa plnou Boží lásku. Skrze Spasitele se člověk opět smířil s Bohem, obnovila se v něm jednota, silou Lásky a odpuštění byl odstraněn hřích, jehož se dopustil Adam. Tím bylo činěno za dost požadavkům Boží Lásky i Pravdy. Byla obnovována absolutní harmonie, vzkříšením Bohočlověka, našeho Pána Ježíše Krista, byla poražena smrt. Podobně jako byl ze země stvořen první člověk Adam, tak z nové země, padlého lidstva, povstal druhý Adam – Kristus. První Adam spojoval s Bohem svět, druhý Adam – Kristus – spojil s Bohem svět odpadlý. Všichni lidé mohou vstoupit v tuto jednotu s Bohem skrze víru ve vzkříšeného Krista. Tato víra sjednocuje člověka s Kristem a spolu s tím ho obnovuje v obecné jednotě s Bohem. Člověk skrze víru v Krista, v nesení Jeho kříže, činí ze sebe účastníka Vykoupení, spolu s Ním je vzkříšen a spolu s Ním povýšen, stává se dědicem a spoluúčastníkem věčného života. Znovu se mu otevírá cesta k božské dokonalosti. A spolu s člověkem se opět sjednotí s Bohem i všechno stvořené. Jak praví apoštol: „... veškeré tvorstvo až podnes společně sténá“, avšak „... toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8: 22, 19 – 21).
Víra v Krista tedy osvobozuje od hříchu, strádání a smrti člověka i celý svět. Přečti si, co o tom praví Písmo. I ty jistě pocítíš sílu Božského zjevení: „...jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ „První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam je však duchem oživujícím.“ „První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského“ (1 K 15: 22, 45, 47 – 49).
Svěncickij Valentin Pavlovič