Neznámý: Jenže dál už začíná něco úplně jiného. Tak především, zmíněné modlitby jsou pronášeny pouze v chrámu. Pouze při uskutečňování svátosti. A v chrámu také, jako obřad sňatku, i zůstanou. Za stěny chrámu Církev modlitbou sňatek nedoprovází. A ne proto, že by se věřící nechtěli modlit, ale zjevně proto, že Církev je principiálně proti tomu. Jinak přece nelze ničím vysvětlit, proč neposkytla jedinou modlitbu, jež by se týkala toho, čeho se týkala modlitba při uskutečňování svátosti: modlitbu pro domov, modlitbu pro rodinu ani pro muže a ženu v jejich manželském životě. To jednoduše není náhoda. Děje se tak proto, že v samotném vztahu Církve k manželství spočívá jakási dvojakost: na jedné straně svátost, na straně druhé cosi „nečistého“.
Zpovědník: Moc ti nerozumím.
Neznámý: Uvedu příklad. Kdysi jsem s jedním duchovním hovořil o sňatku a mimo jiné jsem poznamenal, jak je zvláštní, že Církev přikazuje, abychom se modlili a prosili o Boží požehnání před každým bezvýznamným krokem, ale není ani jedna modlitba před velkým životním momentem manželství – manželským sjednocením. Duchovní jen zamával rukama, zasmál se a řekl: „S takovou se začne říkat, že je třeba se modlit i před vykonáním těch nejnižších potřeb“. A tak se ke „svornosti tělesné“ nestaví jen jakýsi osamocený kněz, ale celá Církev. Na jedné straně svátost - „milost“, plození dětí, láska, přikázání Boží „přilni ke své ženě“ a staňte se jedním tělem, veliká svátost ve vztahu ke Kristu a Církvi; na straně druhé - „poskvrnění“, cosi nečistého, co je zakázáno vykonávat v určité dny, jakási „nejnižší potřeba“ namísto „svátosti“.
Žena vykonala to, k čemu jí byla dána milost a za co se v Církvi modlila, její modlitba byla vyslyšena Bohem, ona porodila dítě, za což se jí v průběhu čtyřiceti dnů zakazuje vstoupit do chrámu, a jako „poskvrněná“ je považována za nedůstojnou svatého přijímání. Čtyřicátého dne se Církev modlí: „Očisti její nečistotu tělesnou i poskvrnění duševní při naplnění lhůty čtyřicetidenní; učiň ji hodnou přijetí ctihodných Těla i Krve tvých.“Znamená to tedy, že do té doby nebyla hodna? Proč? Protože splnila Boží přikázání?
V plném souhlase s touto dvojakostí církevního vztahu k manželství se zformovala i naše realita. Můžete se vzájemně milovat tou nejušlechtilejší láskou, cítit, že vaše láska z vás dvou činí jednu jedinou bytost, můžete zakoušet jednomyslnost duší i tělesnou svornost, avšak z nějakých vnějších příčin nemůžete uzavřít sňatek. Žijete nesezdáni, bez církevního sňatku – a to stačí, aby váš opravdový rodinný život v lásce a jednomyslnosti byl pro Církev smilstvem.
A naopak, budoucí kněz, který se do určité doby musí „oženit“, aby mohl přijmout duchovní hodnost, si jede vyhlídnout „nevěstu“. Prohlíží si jednu, druhou i třetí jako jakýsi živý nebo mrtvý inventář. Nakonec najde tu, která mu nejvíc „vyhovuje“ a za nějakou dobu už se slaví svátost manželská. Kněz si k sobě přivede zcela cizí ženu, kterou vidí podruhé či potřetí v životě, kterou absolutně nezná a nemiluje, ale oba jsou „sezdaní“, lože nakonec není poskvrněno, vše je v pořádku, tj. je uskutečněno „manželství“, v němž manželské sjednocení není smilstvem, nýbrž zákonným naplněním... „nejnižších potřeb“.
V souladu s učením a podle obecného postoje věřících je manželství jakási „slabost“, přípustná jako kompromis, „lepší než smilstvo“... Ten samý apoštol, který na jednom místě nazývá manželství „svátostí“ v Kristu, pronáší na jiném místě zcela odlišná slova: „je lepší žít v manželství než se trápit“, tj., proměnil manželství na jakési paliativum proti smilstvu.
Je naprosto pochopitelné, že za takových podmínek se manželství jako svátost nestalo součástí běžného života. Vskutku, podívej se, s jakou lehkostí ho odmítají věřící lidé. Proč? Proto, že cítí jeho nepotřebnost. Může snad věřící člověk nepokřtít své dítě? Ne. Žít ale mimo manželský svazek, to je pro něho naprosto přijatelné. To proto, že svátost manželství v životě nenajdeš. A jakmile právní i společenská stránka manželství ztratila svůj smysl, vyšlo najevo, že nemá ani žádný náboženský obsah. Manželství je prostě k nepotřebě. Proto k nepotřebě, že podle církevního učení se v manželském životě ve skutečnosti nic neměnilo, nepřerozovalo, nebylo posvěceno, ale jak to bylo, tak to zůstalo poskvrněním. A já zde stojím a ani trochu nemohu pochopit, co že ta svátost manželství vlastně je?
Zpovědník: Mýlíš se ve všem, co se týče církevního učení, ale pravdu máš ve všem, co se týče naší skutečnosti. V církevním učení o manželství není žádná dvojakost; cosi jako dvojakost vzniká v důsledku strašlivého překroucení církevního učení v reálném životě.
Svátost manželství je Církví uznávána bezpodmínečně a bezvýhradně. Postoj k manželství jako k poskvrnění je Církví odsouzen a prohlášen za herezi. Avšak existují dvě cesty – cesta panenství a cesta manželského života. Církev uznává první cestu za dokonalejší z toho důvodu, že otevírá možnost větší blízkosti k Bohu. Avšak takové uznání dvou cest i upřednostnění panenské čistoty před manželstvím není ani trochu „dvojakost“. A menší dokonalost ve vztahu k dokonalosti větší vůbec není „poskvrnou“. Vždyť to samé vidíme v životě obecně. Zde jsou rovněž vedle sebe dvě cesty – mnišská a světská. A ačkoli je spása možná jak v mnišském stavu, tak i ve světě, první cesta přece jen stojí výše. Proto zcela nesprávně chápeš Pavlova slova: „je lepší žít v manželství než se trápit“. Zde vůbec není podáváno paliativum proti zjevnému smilstvu. Apoštol říká následující: jsou dvě cesty – panenství a manželství. Lepší je zvolit si cestu panenské čistoty, ale ne všichni po ní mohou kráčet. Ten, kdo vstoupil na cestu vnější panenské čistoty, může být zahuben skrze vnitřní špatnost, jež zažehne chtíč. Za takových okolností je lepší si zvolit méně dokonalou, leč také svatou – cestu manželství.
Dvojakost také spatřuješ v modlitbách Církve na konci čtyřicetidenní lhůty. Tyto modlitby se však týkají prvotního hříchu, jenž je otisknut v našem zrození. Vůbec se tu nejedná o modlitbu vztahující se k poskvrnění manželskými vztahy, jež jsou konec konců požehnány Bohem, nýbrž jde o modlitbu, která nás má ochránit před poskvrněním prvotním hříchem, který si přece jen neseme a který je otisknut v našem zrození a našem těle.
Máš ale plnou pravdu, že učení Církve je v reálném životě překrouceno. Toto překroucení se týká nepochopení vnitřních podmínek, které jsou od věřících, vstupujících do manželství, vyžadovány a které ovlivňují účinnost svátosti manželství. Každá Svátost může být uskutečněna z moci Církve, avšak účinnost milosti předávané ve svátosti závisí na vnitřním stavu duše člověka. Křest dává člověku milost nového zrození, avšak v případě nevíry toto zrození nevytváří nový život, jelikož bude zrozením mrtvým. I manželství poskytuje milost, proměňující vodu přirozeného puzení ve víno svátostného sjednocení v jediné tělo. Jestli ale nebude v manželství láska, jestli žena bude muži „cizinkou“, sama nemilovaná tou láskou, která by, slovy apoštola, byla podobná lásce Krista k Církvi – milost bude neúčinná, manželství, ačkoli právoplatné v církevním smyslu, a proto nikolismilstvo, přesto bude mrtvé, rodina se stane světským dílem, nikoli rodinnou Církví.
Vždyť jestliže pokřtěný, tedy ten, kdo přijal milost nového zrození, může být horší než nekřtěný, pak i ti, kteří žijí v manželství, mohou být horší než ti, kteří žijí mimo ně – to ale vůbec neznamená, že není třeba podstupovat křest a není třeba vstupovat do manželství. Naopak, je zapotřebí křtu i manželství, a je zapotřebí splňovat ony vnitřní podmínky – víru v křest a lásku v manželství, aby obdržená milost ve svátosti křtu i manželství nebyla neplodnou.
Ano, máš pravdu, když hovoříš o lehkosti, s jakou věřící odmítají tuto svátost a správně poukazuješ na příčinu toho všeho. Spočívá v tom, že většinou věřících nebylo manželství osvojeno jako svátost, málo v něm pociťovali omilostňující základ, a proto, když ztratilo svůj právní a společenský význam, začalo se jim jevit jako nepotřebné. Vinni jsou ale lidé, nikoli učení Církve.
Tvé rozpaky v otázce manželství jsou tedy zčásti výsledkem nesprávného chápání církevního učení, zčásti pak smíšení tohoto učení s realitou. Církev jasně, bez jakékoli dvojakosti považuje manželství za svátost a manželské cestě žehná nikoliv jako kompromisnímu řešení, nýbrž jako cestě Bohu milé, i když panenskou čistotu uznává za dokonalejší. Překroucené chápání manželství pramení z plného přehlížení oněch vnitřních podmínek, jež jsou nutné k tomu, aby se milost manželství stala účinnou.
Neznámý: Jsem vcelku spokojený s tvými vysvětleními, řeší domnělé protiklady církevního učení a poskytují vnitřní výklad v případě odklonu od tohoto učení v reálném životě. Nyní bych ale rád řekl několik slov o svátosti myropomazání a svátosti pomazání nemocných, které se mi zdají být naprosto nepotřebné.
Zpovědník: Jsem přesvědčen, že i zde tě učení Církve plně uspokojí.
Neznámý: Snad.
Zpovědník: Proč se ti i tyto svátosti zdají být nepotřebné?
Neznámý: Řeknu ti proč. Svátost myropomazání mi připadá nepotřebná proto, že opakuje to, co už bylo dáno křtem. Vždyť člověk se již proměnil. Byla mu poskytnuta milost k novému, čistému, duchovnímu životu. Nač ještě speciální svátost, nějaké speciální nadpřirozené síly? K čemu? Jednou už byla člověku dána proměňující milost, to ostatní, tedy účinnost oné milosti v jeho životě, závisí na něm samém. Podle mého je obecně jen jedna milost – jeden Bůh, jedna síla. Všechny její samostatné dílčí podoby v jednotlivých svátostech se mi jeví jako výplody lidského rozumu, jenž je zvyklý „členit“.
A svátost pomazání nemocných se mi zdá obzvlášť podivná. Vždyť Církev se modlí za nemocné ve zjevné víře, že Bůh tyto modlitby uslyší a vyslyší. Proč tedy svátost? Proč nelze prosit Boha o uzdravení bez zvláštních obřadů a pomazání olejem? K čemu je zde zapotřebí jakási zvláštní milost?
Zpovědník: Především si povšimni, že i podle církevního učení je milost jedna, co se týče Pramene, který ji poskytuje: „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch“ (1 K 12, 4). „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Ef 4, 7). Stejně tak jsou rozličné dary milosti v svátostech, ačkoli Duch je tentýž.
Nyní se zaměříme na svátost myropomazání. Ano, znovuzrození, vnitřně nové bytí skrze svátostné přičlenění k Církvi, tedy k Tělu Kristovu se uskutečnilo křtem. Člověku byla dána milost, aby vstoupil na cestu spásy. To je jeden dar. Tímto vnitřním zrozením ale člověk není vyjmut z hmotného světa. Ačkoli znovuzrozený, dál žije v prostředí přirozené existence a živly tohoto světa touží uhasit onen zažehnutý duchovní život. Náš rozum, naše smysly, naše vůle jsou stále vystaveny nebezpečí, že se nestanou vlastnictvím člověka znovuzrozeného, ale toho starého, jenž je dosud na zemi, uvězněn v našem těle. Je zapotřebí „pečeť daru Ducha svatého“, která by tomuto milostí opětovně zrozenému člověku dala sílu nově myslet, nově rozumět, nově konat, nově vidět, slyšet a cítit celý svět. Právě tato pečeť daru Ducha svatého jakoby doplňovala svátost křtu, v němž se člověk znovu rodí, a je Církví poskytována ve svátosti myropomazání, obvykle od křtu neoddělitelném. Odmítnout tuto svátost znamená odmítnout onu plnost darů Ducha svatého, jež ve své milosti uděluje Hospodin.
Neznámý: Cožpak tato plnost není obsažena ve křtu?
Zpovědník: Ne. Podobně jako zrození a počátek fyzické existence ještě není plným rozvinutím organizmu.
Neznámý: Jinými slovy, křtem k duchovnímu zrození, myropomazáním k duchovnímu růstu?
Zpovědník: Přesně tak.
Neznámý: Teď už tomu rozumím. Ale co pomazání nemocných? To, co jsi řekl o myropomazání, není odpovědí na otázku ohledně pomazánínemocných.
Zpovědník: Ovšem. Tato svátost je spojena s postojem Církve k našim fyzickým neduhům. Medicína rozlišuje různé fyzické příčiny lidských onemocnění, Církev pak rozlišuje různé duchovní příčiny. Nemoci bývají trestem, ponaučením či zkouškou trpělivosti a víry, všechny ale ve svém základu nesou naše hříchy, počínaje tím prvotním, a v tomto smyslu je nemoc počátkem fyzické smrti. V souvislosti s rozličnými duchovními příčinami nemoci se mohou vyskytovat i ty nejrozličnější výzvy k Bohu ze strany nemocných. Církev, která se v průběhu bohoslužby modlí za uzdravení těch, kteří jsou postiženi neduhy, se domnívá, že akt víry a lásky, jenž je Církví v této modlitbě dosvědčen – doplňuje to, co Hospodin žádá od duše nemocného člověka. A Hospodin mu dává uzdravení. Někdy ale taková modlitba jednotlivých lidí i celé Církve bývá nedostatečná. Nemoc přetrvává. Jakoby Hospodin člověka vybízel k čemusi většímu. Navštěvuje ho touto nemocí. Chce od něho pokání či napravení, víru nebo trpělivost. Člověk si to uvědomuje, ale cítí se duchovně slabý, potřebuje zvláštní pomoc milosti. A tehdy prosí Církev o svátost pomazání. Je to svátost a současně pokání, modlitba za uzdravení i slib zasvětit po uzdravení svůj život Bohu, stejně jako prosba o Boží milost, která by darovala sílu k naplnění toho všeho. Vzpomeň na modlitby, které kněz při konání této svátosti pronáší: „...uzdrav i služebníka Svého od jeho duševní i tělesné nemoci a obživ ho milostí Krista Svého... Aby pozdvihnut jsa tvou silnou rukou, sloužil Tobě s veškerou vděčností... A daruj služebníku Svému, v nemoci strádajícímu, duševní i tělesné uzdravení, dej mu odpuštění hříchů a prominutí provinění úmyslných i neúmyslných.“ Cožpak ty zde nespatřuješ rozdíl v porovnání s prostou modlitbou za nemocné? Zde není pouze modlitba, ale i pokání, slib i prosba o omilostňující pomoc, bude-li uzdravení dáno. Jak je tedy možné říct, že tato svátost není potřebná! To je možné vyslovit, jen pokud jsi nikdy nebyl nemocný nebo neprožíváš nemoc tak, jak ji prožívají lidé víry.
Neznámý: Ale ne vždy po této svátosti dojde k uzdravení.
Zpovědník: Ne vždy. Co to ale ukazuje? Rozhodně ne nepotřebnost této svátosti. Ukazuje to na skutečnost, že Hospodin rozhodl vzít si duši daného člověka a ukrátit jeho pozemský život. Proč se tak rozhodl, nevíme. Taková jest Jeho svatá vůle. Víme ale a věříme, že Vševědoucí a Milosrdný Bůh vždy ukončuje pozemský život člověka v okamžiku nejpříhodnějším pro jeho spásu; proto prosba nemocného o zachování života někdy bývá prosbou malého dítěte, které samo neví, co je pro něj lepší, a tudíž taková prosba není Bohem vyslyšena.
Neznámý: Ano... snad... snad je to tak...
Zpovědník: Jaképak máš ještě pochybnosti?
Neznámý: Ještě než budeme hovořit o tom nejhlavnějším, věnujme chvilku svátosti pokání. O svátosti kněžského svěcení mluvit nebudu. Uznávám, že existuje-li jednou hierarchie, pak je nutný i určitý zvláštní obřad, při němž jsou předávána jistá hierarchická práva, a tedy i síly k jejich uskutečnění. Ale svátost zpovědi? Ta je nač? Cožpak člověk se nemůže kát a získat odpuštění přímo od Boha? Nač to „odpouštím ti a rozhřešuji tě“? Cožpak bez toho Bůh nemůže hříšníkovi odpustit? A potom, jaká milost je člověku dávána ve svátosti zpovědi? Jsou mu odpouštěny hříchy, které neznámo proč nemohl odpustit bezprostředně samotný Bůh. A to je všechno. Proč potom svátost?
Zpovědník: Kladeš otázku takto: může se člověk sám kát před Bohem? Odpověď zní: může. Může Bůh odpustit hříšníkovi? Může. A může toto pokání a odpuštění nahradit svátost? Ne, nemůže. Proč? Za prvé proto, že Církev odpouští hříchy nejen v míře přineseného pokání, aleznačnou měrou na dluh. Izák Syrský říká, že člověk, jemuž je dopřáno vidět své hříchy, je blaženější než ten, jemuž je dopřáno vidět anděla. Tak těžké je cele, náležitě spatřit svůj hřích. Církev mocí, která byla dána její hierarchii, jakoby doplňujíce neúplnost pokání, snímá tíži hříchu plně. Pán Ježíš Kristus odpouští „milostí a slitovností své lidumilnosti“, kněz tak dosvědčuje a mocí jemu svěřenou Církví Kristovou nejen odpouští, ale „rozhřešuje“, tj. lidskou duši od onoho hříchu osvobozuje.
Za druhé, nestačí, aby hřích byl odpuštěn a duše od něho osvobozena. Člověk se ještě musí znovu sjednotit s Církví. Oddělení, jež proběhlo v okamžik hříchu, musí být odstraněno a úplná jednota s Církví, nutná k uskutečnění svátosti přijímání, obnovena působením zvláštní milosti odpuštění. A toto právorozhřešit či svázat hřích je dáno právě hierarchii. Ono očištění od hříchu, jež je nutné pro obnovení jednoty s Církví, může poskytnout toliko sama Církev.
Neznámý: Opět mě nutíš k tomu, abych uznal, že mé pochybnosti byly výsledkem ne zcela přesných znalostí církevního učení.
Zpovědník: Jsem velmi potěšen, že si to uvědomuješ. Zatím jsi ale nic neřekl ke svátosti Eucharistie. Musím přiznat – čekal jsem, že zrovna tady začneš. V tomto bodě jsou pochybnosti zcela přirozené.
Neznámý: A taky se nemýlíš. Mé nejvážnější pochyby se skutečně týkají této svátosti. Snad jsem měl také začít právě od nich, ale učinil jsem opak. Odsunul jsem je až na konec. Domníval jsem se, že pokud všechny ostatní pochybnosti najdou své řešení, pak snad zeslábnou i ve vztahu k této svátosti. Částečně se tak stalo, nicméně ještě mnoho pochybností zůstalo. Budeme na toto téma hovořit hned nebo je odložíme až napříště?
Zpovědník: Ne, začni hned.
Neznámý: Svátost Eucharistie to je něco zcela jiného než všechny ostatní svátosti. Doposud byla řeč o předávání nadpřirozené síly ve formě zcela přirozených vnějších obřadů. To však neplatí o svatém přijímání. Tady jsem nucen věřit nejen v neviditelné a nadpřirozené sjednocení s Kristem skrze neviditelnou omilostňující sílu, ale musím také věřit, že domnělá přirozená vnější forma – jako víno a chléb – je ve skutečnosti něčím úplně jiným: už nikoli chlebem a vínem, nýbrž jakýmsi zázračně přepodstatnělým skutečným tělem i skutečnou krví Krista. Musím uvěřit v cosi hrozného a zhola neuvěřitelného, a abych došel „skutečného sjednocení s Kristem“ současně jsem nucen polknout kousek onoho těla a loknout si oné krve. Celá má bytost rázně protestuje. Za prvé je to rozum. Jak chléb i víno, aniž by se vnějškově jakkoli změnily, mohou být ve skutečnosti tělem a krví? Za druhé protestuje cit. Pokud se zmíněné přepodstatnění událo, pak polykání těla a krve se mi jeví jako cosi ohavného. A nakonec se na odpor staví zdravý rozum, jenž se kromě toho ještě ptá: nač je to všechno potřeba? Cožpak „jednota s Kristem“ vyžaduje takovou materiální a neobvyklou vnější formu, ono spolknutí kousku Krista? Cožpak je tento hrubý, takřka ohavný nesmysl, jenž se zjevně do křesťanství dostal díky nevědomosti a pod vlivem pohanských kultů, rovněž „svatou pravdou“, na jejíž obranu je možné říci cokoli rozumného?
Zpovědník: Ano. Svatá Pravda. Navíc, bez svátosti Eucharistie není křesťanství, není Církev ani spása. Říkáš zázrak. Ano, zázrak. Ale je to zázrak, jenž se v Církvi uskutečňuje stále a je jí darován navždy. A pokud bychom měli vše ostatní, co nám Církev dává, avšak neměli bychom svaté přijímání – pak bychom se podobali boháči, jemuž bylo umožněno vejít do přepychového paláce a užívat si všech jeho cenností, avšak byl zbaven života. Ptáš se, co rozumného je možné říci v ospravedlnění naší víry? Žádní nevědoucí lidé ani pohanští kněží, nýbrž sám Pán řekl svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život... Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (J 6: 53; 55 – 56). A při poslední večeři, „když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: ,Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.‘ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: ,Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů‘“ (Mt 26, 26 – 28).
Neznámý: Ta slova znám, ale není možné je chápat doslovně. To by bylo absurdní.
Zpovědník: Ve svátosti Eucharistie je pro rozum nepostihnutelné vše. Vše se jeví jako absurdní. Je to hrozivý svod pro rozum i zkouška víry. Tím spíš se však nelze přizpůsobovat „zdravému rozumu“ a vše překrucovat. Ty tedy hovoříš o přijímání jako o „kousku Krista“. A říkáš to proto, že na rozumově nepostihnutelnou svátost Eucharistie uplatňuješ podle zákonů „zdravého rozumu“ vyčíslení jednotlivých částí hmotného chleba. Avšak ve skutečnosti a podle učení Církve je v každém Beránku v liturgii uskutečňované v rozličných chrámech, i v každé části oněch rozdělených Beránků, přítomen celý Kristus, a nikoli jakási jeho část. Oba už víme, jak rozum tíhne k dělení a jak se vzpírá přijmout skutečnost jednoty. Avšak tato skutečnost, jejíž podstata tkví ve zvláštním významu množství v nehmotném světě, přesto zůstává nezvratnou skutečností i tehdy, hovoříme-li o jednotě trojičního Boha, jednotě Bohočlověka, jednotě Církve, sestávající z mnoha členů, i o jednotě Krista ve svátosti Eucharistie.
Neznámý: Neodpovídáš ale na to hlavní...
Zpovědník: Vím. Tvé nejsilnější rozpaky vyvěrají z něčeho jiného. Už se k tomu dostávám. Ptáš se, jak se chléb a víno, aniž změní svou vnější podobu, mohou stát tělem a krví Krista? Ano, je to cosi nepostihnutelného. Ano, je to zázrak. Kvůli stále témuž „zdravému rozumu“ ale nezahrazuj cestu své víře znesvěcujícími představami. Hovoříš-li o Božím těle a Boží krvi Kristově, zbytečně netrvej na obrazu těla a krve, který znáš z hmotného světa. Co víme o podstatě hmoty kromě našich vlastních představ o ní? K jakému dospíváme poznání o vnějším světě kromě vlastních vjemů? Jak tedy můžeme, aniž bychom znali podstatu hmoty, opovážlivě odmítat učení Církve o přepodstatnění oné nepostihnutelné podstaty matérie chleba a vína v pro nás nepostihnutelné Božské tělo a krev Krista? Proč tě zneklidňuje, že tato tajuplná proměna nevyvolává i proměnu tvých vnějších vjemů a ty stejně jako předtím vidíš jen chléb a víno, když neznáš podstatu jednoho či druhého a nevíš ani, co konkrétně v tomto smyslu proběhlo v okamžiku přepodstatnění? Vždyť vnější podoba jedné látky s touž podstatou může být rozdílná dokonce i v hmotném světě – tak voda svou podstatou zůstává vodou, i když teče, nebo má podobu ledu, či mění-li se v páru. Vnější forma tudíž není bezpodmínečně spjata s podstatou matérie. Proč potom tvůj rozum není schopen připustit opak: zachování vnější nezměněné formy při změně podstaty, jak k tomu dochází ve svátosti Eucharistie?
Podle všeho je ale pro tebe tím nejzásadnějším „nepotřebnost“ svátosti. Ona pro tebe není jen „hrubým a ohavným nesmyslem“, ale hlavně nesmyslem zbytečným a ničím neospravedlnitelným. A proto se také ptáš: „ Cožpak jednota s Kristem vyžaduje takovou materiální a neobvyklou vnější formu?“
Pro nás věřící je tomu právě naopak. Všechny teoretické pochybnosti mizejí nikoli z důvodů rozumových, ale spíše díky plnosti cítění. Než bychom uznávali, spíše cítíme onen význam, který má tato svátost v našem vnitřním životě. Kristova slova – „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ – jsou pro každého věřícího člověka stvrzena jeho osobní zkušeností. Proč je tomu tak? Co představuje svátost Eucharistie s ohledem na svůj vnitřní význam?
Tělo i krev Krista Spasitele, které ve svátosti zakoušíme, jest tělem za nás trpícím a krví za nás prolitou, tj. golgotskou vykupitelskou obětí. V Božské Liturgii je nám Golgota dána ve svátosti. V základu této golgotské oběti, jak jsme společně při pojednání dogmatu vykoupení viděli, leží Boží láska. A největší milost Boží, jíž jsme obdarováni, tkví v tom, že v této mimořádné svátosti je nám dána možnost – nikoli v tužbách, nýbrž v nepostihnutelné realitě, v podmínkách našeho fyzického bytí – stát se účastníky této golgotské oběti i Božské lásky. Ve svátosti Eucharistie se my věřící bytostněsjednocujeme s Kristem; tj. celou svou bytostí a nikoli jen svým rozumem či duší. Eucharistie je základem opravdové jednoty, kterou očekáváme ve všeobecném vzkříšení, neboť v proměnění darů a v našem přijímání je záruka naší spásy a netoliko duchovního, ale i tělesného vzkříšení. Svátost Eucharistie je opravdovým pramenem života, jelikož v okamžiku přijímání, nevýslovnou Boží láskou k nám, nehodným, Kristus přebývá v nás a my v něm. Je to oheň, jenž svými plameny spaluje všechny naše hříchy a poskytuje nám omilostňující možnost života v Kristu. Právě to je svátost Eucharistie, to, o čem hovoříš jako o „nepotřebném, hrubém a ohavném nesmyslu“.
Neznámý: Pod dojmem tvého výkladu už bych něco takového neřekl.
Zpovědník: Ano, o tom nepochybuji. Máš ale na srdci ještě něco dalšího?
Neznámý: O svátostech už je to všechno.
Zpovědník: Pak mne tedy poslouchej. Říkal jsem už mnohokrát, že pravdivost církevního učení není stvrzována ani tak logickými důkazy, jako spíš vnitřní zkušeností. Pokud se pokusíš povznést se duchem až k nazření Pravdy, která se nyní před tebou otevírá v učení o svátostech, jsem přesvědčen, že zakusíš ono posvátné rozechvění, které posílí tvou víru více než všechny logické důkazy dohromady. Logika je účinná jen tehdy, pokud existují obecná východiska, uznávaná oběma stranami. Tehdy může jedna ze stran podmíněně říci: pokud uznáváš tato východiska, pak jsi logicky nucen přiznat i z nich vyplývající závěry. Proto s lidmi, kteří sice nevěří, ale jako základní předpoklady uznávají svobodu vůle, odlišnost dobra a zla a alespoň nějaký „smysl života“, s těmi je možné vést logický spor a dokázat jim, že tyto základní předpoklady logicky vedou k pravdám víry. Avšak pro lidi nevěřící a neuznávající tyto základní premisy jsou jakékoli důkazy, ať už logické nebo zkušenostní, zcela nemožné. Před Pravdou hledají záštitu v absolutním skepticismu, setrvávají na půdě strašlivé lhostejnosti. Celý lidský život i všechny jevy světa jsou jimi redukovány na fyzicko-chemické „procesy“, směle přijímají všechny absurdní závěry, jež z toho vyplývají a nepřejí si nic, než aby nemuseli brát v úvahu fakty vnitřní zkušenosti. A jejich mrtvá duše nachází uspokojení v mrtvém světonázoru, jenž zbavuje veškerého smyslu existenci člověka i světa.
Řekne-li člověk: „na světě nic neexistuje“ – jak je možné mu sdělit, že říká hloupost? Ukážeš mu slunce, umožníš mu, aby si ohmatal okolní předměty. A on ti odvětí: „Žádné slunce ani okolní předměty neexistují“. Za pomoci jaké logiky či jakou zkušeností je možné tato hloupá slova vyvrátit? Pro absolutní bezvěrce stejně jako pro lidi absolutně věřící platí, že důkazy nejsou třeba. Na první nemají jakýkoli užitek, pro ty druhé jsou zbytečné. Ale vždyť ti nešťastní absolutní bezbožníci – to jsou jednotlivci, a absolutní víra, to je zas požehnaný úděl svatosti. Drtivá většina nevěřících více či méně o své nevíře pochybuje, zatímco mnozí věřící potřebují svou víru posílit. Proto všechno, co je možné z logiky či zkušenosti uvést, má svůj význam jak pro opravdové bezbožníky tak i pro ty nejupřímnější vyznavače.
Společně jsme viděli, že všechny náboženské pravdy, vyjma logiky, za sebou mají vnitřní zkušenost věřících duší. Zvláště bohaté je v tomto smyslu učení o svátostech. Vždyť svátosti představují onen milostiplný život, jenž nás už zde spojuje s životem Božským. Svátosti – to je zářivé nebe na hříšné zemi. To je nastávající zaslíbení. To, co naši víru opatřuje tělem a krví, co jako oheň zahání chlad našich duší, to, co změkčuje zkamenělou necitelnost našich srdcí. Ono věčné světlo ozařující temnotu, jež nás obestírá... A pohleď, jaká je v nich moudrost, pravda, jaká radost! Vskutku k nám sestoupil Duch Utěšitel, o němž Pán řekl svým učedníkům. Svátosti Církve objímají celou naši bytost. Poskytují nové zrození. Dávají sílu k novému životu. Léčí nemoci. Smývají hříchy. Žehnají manželskému životu. Bytostně sjednocují s Kristem skrze přijímání těla a krve. Když prožiješ to všechno, jak žalostná se ti budou zdát slova o „fyzicko-chemických procesech“. A bez zaváhání řekneš: zde je Skutečnost, zde je pravda, zde je život!
Neznámý: Ano, řeknu, totiž, snad ano... K tomu je však nutné, aby můj rozum uznal od této pravdy definitivní porážku. Jenž ten ještě stále vzdoruje.
Zpovědník: O co jde konkrétně?
Neznámý: Mluvíš o svátostech jako vnějších posvátných úkonech, skrze něž jsou člověku dávány omilostňující síly. A mně se vnucuje otázka: pokud milost Boží poskytuje člověku mravní síly, jaký je pak smysl Božího zákona, jehož plnění od člověka požaduje Bůh?
Zpovědník: Jinými slovy, chceš vědět, jaký je vztah zákona a milosti?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: Tato otázka je pro objasnění skutečnosti opravdu mimořádně důležitá. Chceš-li, probereme ji příště.
Neznámý: Pochopitelně, chci. Nemysli ale, že je to má poslední otázka.
Zpovědník: To si rozhodně nemyslím. Pouze jsem přesvědčen, že ať už bys kladl otázek kolik bys chtěl, Pravda tím nezakolísá a bude se odhalovat stále plněji a plněji.
Neznámý: Snad... snad... V každém případě bych nyní neřekl ne...
Svěncickij Valentin Pavlovič