Zpovědník: Co tě v otázce Prozřetelnosti mate?
Neznámý: Nemožnost smířit pojem svobody vůle s církevním učením o vůli Boží.
Zpovědník: Řekni mi blíže, co konkrétně se ti zdá být nesmiřitelné?
Neznámý: Tak poslouchej. Možná, že pojem svobody vůle je rozumem nepostihnutelný, a možná, že máš taky pravdu, když v této věci užíváš paralelu mezi „svobodou“ a „nekonečností“. Připusťme, že nepostihnutelnost nekonečnosti je podobná nepostihnutelnosti svobody, která se po formální stránce jeví jako „nekonečnost“ ve volní sféře. Ať už je to ale jakkoli, v pojmu svobody postihujeme moment „bezpříčinnosti“, ačkoli si ho nejsme schopni představit. Svoboda pro naše vědomí v každém případě představuje možnost na jakýchkoli vnějších příčinách nezávislého a samostatného působení. Nazýváme-li čin svobodným, chceme tím říct, že není učiněn z nutnosti, nýbrž ve shodě s osobním projevem vůle konkrétního člověka. Jak už jsi nejednou připomněl, to je také důvod, proč mravní odpovědnost vždy předpokládá svobodnou vůli. A jelikož je člověk odpovědný za celý svůj život, lze tudíž předpokládat, že celý jeho život se skládá z řady svobodných, žádnými vnějšími důvody nepodmíněných činů.
A tady otevírám Písmo a čtu: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě“ (Mt 10: 29 – 30). Tato myšlenka o naprosté závislosti lidského života na vůli Boží je v naprosté úplnosti vyjádřena v šesté kapitole téhož Matoušova evangelia: „Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete“ (Mt 6: 25 – 32).
Cožpak takový vztah k životu je slučitelný s uznáním lidské svobody? Jestliže ani vrabec nepadne na zem bez vůle Otce, ani jeden vlas nepadne s hlavy člověka bez vůle Boží, jestliže člověk je naprosto bezmocný sám vlastní vůlí změnit svůj život – nemůže ani „o jedinou píď prodloužit svůj život“, jestliže se člověk sám ze své vůle nemá o nic starat, protože Nebeský Otec ví, komu je čeho zapotřebí, pak se nabízí otázka, kde že se projevuje svobodná lidská vůle? Celý náš život závisí na Bohu. Vše se v něm odehrává podle jeho vůle. Církev to nazývá Boží Prozřetelností. Avšak Prozřetelnost je neslučitelná se svobodou. Uznat ji, znamená dospět nutně k učení o předurčení. Pokud je každý pohyb života učiněn z vůle Boží, pak je to jeho vůle, která o všem rozhoduje. Jeho vůle předurčuje vše, tvá vůle nic. Jestli však uznání Prozřetelnosti vylučuje svobodnou vůli, pak na druhé straně, uznání svobody vůle vylučuje Prozřetelnost. Uvedu ti příklad. Lupič vtrhl do mého domu. Okradl, poškodil a potupil mé blízké. Věřím v Boží Prozřetelnost. Vše je od Boha. Hospodin ví, komu je čeho třeba. Znamená to tedy, že i lupič je od Boha? Ale vždyť lupič měl svou vlastní svobodnou vůli. Proč tedy napadl můj dům? Proto, že takový byl projev jeho svobodné vůle, nebo proto, že taková byla vůle Boží? Jestliže proto, že to byla vůle Boží, kam se pak poděla lupičova svobodná vůle? A jestliže to bylo proto, že tak chtěl učinit lupič sám, co s tím má co do činění vůle Boží? Je tedy zřejmé, že uznání svobodné vůle lupiče zcela vylučuje účast vůle Boží na tomto zločinu a v daném případě i význam Prozřetelnosti.
To jsou ony pochybnosti, jež se u mě objevily v souvislosti s tím, co všechno jsi řekl o svátostech, mravní dokonalosti a mnišském usilování. Není v mých silách, abych sám našel jejich řešení.
Zpovědník: Ano, tvá otázka si skutečně žádá objasnění. Je složitá ze dvou důvodů.. Za prvé, proto, že se dotýká řady vedlejších otázek, a za druhé, proto, že církevní učení o Prozřetelnosti je často upomínáno ve zcela deformované podobě.
Neznámý: Prosím tě tedy, abys mi to vše objasnil.
Zpovědník: Vynasnažím se. Je však nutné, abychom opět a podrobněji hovořili o svobodě.
Už víš, že podle církevního učení, je člověku, stvořenému k obrazu a podle podoby Boží, darována svobodná vůle. Není pouhou částicí hmoty, jež je organizována do podoby živé bytosti a jako vše v hmotném světě podřízena zákonu příčinnosti. Je nositelem onoho tajuplného a nepostihnutelného principu svobody, která jeho vůli činí prvopříčinou toho či onoho konání, jež není ničím jiným, vyjma této svobodné vůle, podmíněné. Lidské činy nejsou mechanickými jevy fyzického světa. Nejsou automatickými důsledky jakési mimovolní příčiny, a nejsou ani prostým důsledkem fyzicko-chemických procesů v samotném člověku. Naopak, jsou definovány svobodnou vůlí člověka, neboť jeho vůle, jakožto princip svobody, má v příčinné řadě jevů příčinu v sobě. Člověk sám určuje tu či onu řadu jevů a nese mravní odpovědnost za své činy, protože jednat tak či onak, dobře či špatně, závisí na jeho svobodné vůli. Vždy volí sám. Svoboda - nikoli podle formálního určení, nýbrž svou podstatou – je jednou z vlastností lidské duše, která, jsouc svou bytostí jedna jakož obdoba podstaty Boží, má i obdobu hypostasí, jakkoli svou podstatou zůstává jednotná a nedělitelná.
Neznámý: Velmi dobře si pamatuji vše, co jsi o svobodě vůle říkal. Právě proto tě prosím, abys mi objasnil, jak je toto učení o svobodě možné smířit s učením o vůli Boží.
Zpovědník: Nechvátej. Varoval jsem tě, že v tomto případě budeme nuceni dotknout se i mnohých vedlejších otázek.
Prvotní hřích byl svobodným aktem člověka. On sám si zvolil cestu, která se neshodovala s Boží vůlí, a tím, že porušil Bohem daný zákaz, nastoupil cestu svého volního sebeprosazení. Tento akt, sám o sobě svobodný, přivedl člověka k otroctví a svými důsledky byl ztrátou darované svobody. Vykupitelské dílo bylo dílem osvobození nikoli proto, že by byl odstraněn hřích, nýbrž proto, že byla zrušena moc tohoto hříchu ve světě. Neboť skrze život v Bohu se každý s Bohem znovu sjednocoval, jak praví apoštol: „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch“ (1 K 6: 17). Prvotní hřích byl vykoupen a možnost sjednocení s Bohem obnovena. A obnovena byla tudíž i svoboda. To je také důvod, proč se v Písmu praví: „Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5: 1). „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí“ (1 K 7: 23).
Neznámý: Tato svoboda není skutečností danou každému, ale pouze možností?
Zpovědník: Nikoli. Tato svoboda je dána celému světu jako skutečnost, avšak člověk, stejně jako se svobodně dopustil prvotního hříchu a tím odmítl vlastní svobodu, tak i nyní svobodně odmítá či naopak odmítnout nehodlá tu svobodu, která mu byla darována skrze vykoupení.
Neznámý: Co tím rozumíš, říkáš-li „odmítnout svobodu“?
Zpovědník: Je to odmítnutí víry ve vzkříšeného Krista, neboť pouze skrze víru osvobozený člověk zůstává osvobozeným, a nenavrací se opět do otroctví hříchu a smrti. Abychom byli schopni vyřešit tvou otázku po vzájemném vztahu svobody vůle lidské a Boží, je mimořádně důležité, vyjasnit si následující: nevíra a z toho vyplývající stav lidské duše jest odmítnutím svobody a uznáním vnitřního otroctví. Člověk, ačkoli dál vnějškově zůstává „člověkem“, se tímto odmítnutím staví do společné linie se zvířaty; jako dokonalejší druh této řady se sice nestává „věcí“, nicméně odmítá vyšší důstojenství svobodného člověka.
Apoštol praví věrným: „Hřích nad vámi už nebude panovat... Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti“ (Ř 6: 14; 16). Apoštol Petr tento stav otroctví hříchu zobrazuje následujícím způsobem: „Ti lživí učitelé však jako nerozumná zvířata, určená od přírody za kořist a na porážku, rouhají se tomu, co neznají; zahynou ve své zkaženosti... Oči mají plné cizoložství a nepřestávají hřešit, svádějí nepevné duše, srdce mají vycvičené v hrabivosti; jsou to synové prokletí... Řeční prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze života v klamu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen“ (2 P 2: 12; 14; 18 – 19). A naopak: „Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky“ (Jk 1: 25).
Při posuzování otázky o svobodě vůle lidské a vůle Boží je třeba právě toto držet v paměti.
Neznámý: Přece jen nějak nejsem sto pochopit, jaký vztah mají tyto předběžné úvahy k samotné otázce?
Zpovědník: Jen počkej. Hned to pochopíš. Před chvílí jsi uvedl Spasitelova slova ze šesté kapitoly Matoušova evangelia: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe“. Zakončil jsi je ale třicátý druhým veršem: „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete“. A co dál? Proč jsi nepokračoval? Vždyť ona slova, jež jsi uvedl, jsou neoddělitelně spjata s následujícím třicátým třetím veršem: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“. Jak často lidé reptají, že nedochází svého naplnění Spasitelovo zaslíbení: o cokoli budete prosit v mém jménu, bude pro vás učiněno. Pamatují si však jen jednu jeho část - „o cokoli budete prosit, bude pro vás učiněno“ a zapomínají přitom na podmínku tohoto zaslíbení: „v mém jménu“. Takovým lidem apoštol říká: „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně“ (Jk 4: 3).
To samé platí v otázce vůle Boží v našem životě a péče Prozřetelnosti o nás. K tomu, aby Boží vůle ve vší plnosti vyživovala náš život, je třeba hledat království Boží a jeho pravdu – vše ostatní potom přijde.
Převedeme-li tuto otázku do sféry formálně-logické, můžeme říci, že nakolik člověk chrání svou svobodu a nepodřizuje se jhu otroctví, tak se jeho vůle shoduje s požadavky vůle Boží.
Neznámý: Ale život se přece neskládá jen z činů mé vůle. Kupříkladu, má vůle bude svobodná a shodná s vůlí Boží, ale jak je na tom vůle lupiče? Vždyť i ona určuje můj život. Jak je to s jeho zlou vůlí, jak pochopit její působení na můj život? A jak je možné smířit ji s Prozřetelností?
Zpovědník: Ano. To, co jsem řekl na danou otázku ještě neodpovídá. Doposud jsme hovořili pouze o tom, zda Božská vůle omezuje vůli lidskou a zda ji tak činí „nesvobodnou“. Zde odpovídám: ne, neomezuje. Skutečný stav svobody je naplnění vůle Boží ze svobodného přání člověka; takový svobodný, to jest v Bohu žijící, člověk ze všeho nejvíce hledá království Boží, a pak se mu dostává i všeho ostatního.
Nyní budeme hovořit o Boží vůli ve fyzickém světě a Boží Prozřetelnosti ve vztahu k celému životu obecně. Přitom budeme stále pamětlivi toho, co nám o svobodě odhaluje Slovo Boží.
Zmínil jsi tato Spasitelova slova: „ Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (Mt 10: 29). Co znamenají? Jak se projevuje Boží vůle ve fyzickém světě? Pokud jde o fyzický svět, přítomnost Boží vůle ve všem je třeba chápat v tom smyslu, že samotné zákony, podle nichž se tento život odehrává, jsou výrazem Boží vůle, a jejich neměnnost a trvalé působení jsou možné jen proto, že Hospodin chce, aby tomu tak bylo, tj. to vše obsáhne svou vůlí.
Božská vůle poskytla všehomíru neměnné uspořádání. Lidská duše, jež má v sobě božský princip svobody, žije podle odlišných zákonů, avšak tím, že je oděna do své tělesnosti, skrze tento hmotný základ svého pozemského bytí, tvoří určitou část hmotného světa. Proto může fyzický život tak či onak zapůsobit na naše duševní ustrojení, a proto může Boží vůle napomoci naší spáse i skrze takzvané mechanické zákony přírody. Hospodin je usměrňuje v souladu s vyššími cíli našeho duchovního života. To, co se ve vztahu k existenci přírody jeví jako Božská vůle ve formě neměnných zákonů, určujících život vesmíru, to se ve vztahu k lidskému životu stává Boží Prozřetelností.
Neznámý: Říkáš, že Božská vůle může napomoci naší spáse prostřednictvím mechanických přírodních zákonů. Co tím rozumíš?
Zpovědník: Za prvé, souhrn všech vjemů, které jsou odvislé od našich pěti vnějších smyslů. Za druhé, bezprostřední působení na naši fyzickou podstatu, jako například, fyzické nemoci či organické nedostatky, a za třetí, znamení a zázraky, pokud přijímají fyzickou formu.
Neznámý: Zázrak kladeš do spojitosti s učením o Boží Prozřetelnosti?
Zpovědník: Samozřejmě.
Neznámý: To mi musíš vysvětlit.
Zpovědník: Zázrak není narušením „přírodních zákonů“ jakožto určitých sil, jež jsou cizí síle Boží. Je to působení téže Boží vůle, nikoli však ve formě nám známých, trvale působících zákonů přírody, nýbrž ve formě samostatného aktu bezprostředně a pouze v daný moment působící moci Boží. V zázraku se pozastavuje projev Boží vůle, podle níž materiální svět existuje trvale, a Hospodin tímto zvláštním aktem své vůle pouze pro daný moment určuje ten či onen jev. Tento zvláštní akt je Bohem uskutečňován vždy v intencích Prozřetelnosti. „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno“ (Mt 12: 39). Neboť vševědoucí Bůh zná neužitečnost zázraku pro takové pokolení. Naše víra v možnost zázraku je tedy založena na naší víře ve všemohoucí moc Boží; náš rozum, jenž ve fyzických zákonech spatřuje působení Boží vůle, a v zázraku pak vidí zvláštní akt téže Boží vůle, tuto víru stvrzuje; a naše vědomí nachází plné uspokojení v providenciálním významu veškerého zázraku.
Neznámý: Teď už rozumím.
Svěncickij Valentin Pavlovič