Hlavním důkazem vědeckosti poznání je to, že je definováno v podobě organického systému.
Tento příznak je vlastní třem sférám duchovní kultury: náboženství, filosofii a vědě. V náboženství stejně jako ve filosofii a ve vědě má vědění podobu systému, tj. učení o prvopočátcích a vzniku světa, učení o stvoření, člověku, etice. Pokud však jde o to, jak odpovídají druhému nejdůležitějšímu kritéru vědeckého poznání, totiž následovnictví (vyjadřuje se „odpovídajícím principem“), tyto tři sféry se zásadně liší.
Náboženská učení jsou z podstaty dogmatická ‒ všechny pravdy o světě i člověku obsahují posvátné knihy, k nimž se věřící musí povinně obracet. Úkol věřícího člověka spočívá jen v osvojení si dogmatu, tj. pravdy svatého učení, maximálně se dopouští jejich interpretace jazykem současné kultury.
Filosofie zaujímá prostřední postavení, a to díky svým věčným problémům a opakujícím se řešením. Filosofické znalosti jsou následovány jen částečně a filosof nemůže úspěšně PRACOVAT, aniž by podrobně prostudoval nejlepší práce svých předchůdců. Pro filosofa má studium Platónových dialogů, Aristotelovy Metafyziky, Augustinova Vyznání, Deckartovy Rozpravy o metodě či Kantovy Kritiky čistého rozumu nemenší, nebo spíše daleko větší význam, než práce jeho současníků.
Vědecké vědění následovnictví potřebuje: staré vědění je zpravidla zahrnuto do nového jako jeho součást. V tomto smyslu může např. současný vědec-fyzik úspěšně PRACOVAT bez znalosti Galileova Dialogu o dvou nejdůležitějších systémech země nebo Newtonových Matematických principů přírodní filosofie.
Aspekty etický a eschatologický
Mravní chování člověka či podstata dobra a zla nemají svůj základ v konkrétních pozitivních vědách. Etika je nespornou prioritou filosofických a náboženských učení. Kant ve své Kritice čistéh rozumu nemohl ukotvit nutnost mravního chování člověka bez toho, že by připustil existenci Absolutního bytí, tj. Boha. Zde se lze setkat s jeho známým výrokem, že byl nucen omezit vědění, aby mohl uvolnit místo víře. Právě proto můžeme v této části posuzovat především vzájemný vztah filosofie a náboženství. Dějiny těchto vztahů jsou dlouhé.
Zvláštní místo v náboženské filosofii zaujímala otázka racionálního pochopení podstaty dobra a zla. Souvisí to s tím, že je filosoficky myslící člověk nucen nalézt objasnění paradoxní situace existence zla ve světě, když v něm zároveň přebývá všemohoucí, všeznající a předobrý Bůh. Existuje sice poměrně značné množství racionálně-filosofického objasnění tohoto problému, nicméně je důležité, že všechny představují výsledek užití filosofických učení k náboženským. Např. Augustin došel díky filosofické analýze k přesvědčení, že mírou dobra je míry bytí a mírou zla neexistence bytí. Jinak řečeno: podle Augustina je pojem „zlo“ shodné s pojmem „nicota“ a absolutní dobro je Absolutní bytí, tj. Bůh. Tomáš Akvinský však tvrdil, že zlo představuje nutnou součást harmonie Bohem stvořeného světa.
V dnešní době se věda a technologie nevyhnutelně přiblížila k filosofickým a náboženským učením, a to především ve spojitosti s eschatologickým charakterem problematiky. Bez toho, že bychom využili filosofický a náboženský světonázor, nenacházejí např. výzvy k zachování přírody a života na zemi přesvědčivé základy z vědeckého hlediska. Vskutku: pokud člověk sestává pouze z bezduchých atomů a molekul a z nich je tvořen cestou postupných procesů fotosyntézy a biosyntézy, proč by se měl současný člověk věnovat mravním otázkám zachování budoucích pokolení?
Principy a normy etiky se vztahují ke vztahům živého člověka s živým člověkem. Z náboženského hlediska je každá generace, minulá i budoucí, výsledek odvěkého úradku. A příroda byla stvořena v šestém, závěrečném dnu stvoření: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“ (Gen 1,31)
Zde se již ukrývá etický imperativ, že člověk nemá právo vzít si život, ani o ně připravit ostatní, a to jak dnes, tak v budoucnosti. To souvisí s uchováváním příznivého prostředí pro život jak pro současníky, tak pro budoucí generace.
Aspekt psychologický
Nakonec se musíme zmínit ještě o jedné oblasti, v níž se filosofie a náboženství shodují. Ve srovnání s vědou dovolují filosofie a náboženství člověku nalézt ustálený pohled na svět. V období pozdního středověku a renesance vznikla dnešní věda, která se opírala o nový převažující předpoklad, totiž výjimečnou hodnotu permanentního získávání znalostí. „Mapa světa“ se proměnila ve „vědeckou mapu světa“ a spolu s tím se stala neustále se proměňující, dynamickou. Ve výsledku se člověk ocitl v měnícím se, nestálém intelektuálně-duchovním světě vědeckého poznání, který byl v opozici ke světu dosavadnímu s jeho absolutně stálým náboženským a poměrně stálým filosofickým poznáním.
Permanentní změny vědecké mapy světa se tak staly pro člověka dramatickými, a to zejména z hlediska psychologického a existenciálního. Z jedné strany začal ztrácet víru v možnost žít ve světě, který může pochopit, z druhé – víru a pocit blízkosti Boha. Věda začala slibovat poznání světa v budoucnosti, v níž pravděpodobně již současný člověk žít nebude.
Ve vědě lze zcela jasně vyznačit tendenci popisovat přechodný svět, v němž není nic stálého, tedy ani základy. Základy něčeho mohou být opravdu pouze neměnné, absolutní, věčné. To, co se mění (dnes jedno, zítra druhé, pozítří třetí) se blíží platónovské nicotě. Světonázor absolutně stálý v čase člověku přináší pouze náboženství. V oblasti světského vědění se filosofie ‒ se svými pouze poměrně stálými myšlenkovými systémy a poměrně stálými věčnými problémy ‒ jeví jako invarianta intelektuálně-duchovní kultury. Proto filosofie vždy přinášela člověku útěchu - uspokojovala touhu po existenciální stálosti při existenci v neznámém a nepřátelském vnějším světě. V tomto jsou si náboženství a filosofie bližší, než filosofie a věda nebo náboženství a věda.
Zopakuji tuto důležitou myšlenku ještě jednou. Společným rysem všech principiálně různých pohledů na svět v každou historickou epochu ‒ mytologické theogonie a polyteismu antiky, monoteismu a heliocentrismu středověku, heliocentrismu a mechanismu renesance a novověku, evolucionismu 19.‒20. století ‒ je jejich téměř úplná dokonalost. Lze se s tím setkat v případě střídajících se různých filosofických ontologií: živlech milétské školy, číslech pythagorejců, Bytí elejské školy, věčném světě Platónových idejí, Aristotelova Prvohybatele, logosu stoiků, Plótínově prvním neoplatonismu, Leibnitzových monádách, Hegelově Absolutním duchu, Schopenhauerově Vůli atd. Fenomén představ o uspořádání světa v dokonalé a završené podobě souvisí s psychologickou nutností překonání archetypického strachu z cizího a neznámého. Právě proto člověk vždy, i když žil v proměňujícím se světě, tíhnul k těm nejstabilnějším, tj. dogmatickým učením. Náboženská učení jsou v tomto aspektu pro lidskou dušši nejvíce přitažlivá. Zdůrazněme, že jsme zde vyčlenili čistě psychologický aspekt tíhnutí mnoha lidí během staletí k náboženskému vědění.
Závěr
Vědění je v teologii i filosofii systémové a v tomto smyslu jsou filosofie a teologie vědecké disciplíny. Z druhé strany teologie ani filosofiie nevykazují konkrétní následovnictví a proto jsou nevědecké. Z tohoto pohledu lze za vědecké disciplíny považovat jen přírodní vědy a matematiku. Třetí kritérium vědeckosti vědění, totiž možnost jeho falsifikace, znemožňuje prohlásit za vědní řadu podoborů matematiky, které nemají žádnou vazbu k empirii. Z toho vyplívá, že je kritérium vědeckosti problematické i pro samotnou vědu. Lze též říci, že věda v řadě drobností není věda, a to pokud budeme využívat konkrétní výběr kritérií vědeckosti.
Vědecká, filosofická a náboženská učení se vždy střetávala při definování otázky o původu Vesmíru, Života a Člověka.
V náboženských učeních se tato otázka řeší dogmaticky, tj. na základě Písma svatého. Ve filosofii se řeší buď kriticky nebo metafyzicky. Ve vědeckých pracech se řeší hypoteticky. V dnes nejpopulárnější teorii-hyptéze ve vědeckém prostředí, tj. teorii „Velkého třesku“, zůstává otázka podstaty původu Vesmíru nebo otázka původní singularity či „Původního počátku“ problémem. Jeví se do jisté míry otázkou jak vědeckou či filosofickou tak i náboženskou. Nehledě na velké úspěchy v teoretické i praktické biologii a příbuzných vědách, nejsou s to objasnit, jak může v přirozeném prostředí z jistého jednoduchého objektu vzniknout složitější, a z něho ještě složitější… od nejjednodušších systémů atomů po jednobuněčné živé organismy až k člověku…
Přes všechny úspěchy soudobých pozitivních věd zůstávají nejdůležitější otázky vědy, filosofie i náboženství, tj. principiální otázky lidského poznání světa, otevřené pro všechny oblasti lidského vědění.
Jedná se o tyto otázky:
1. Existuje Nejvyšší rozumné stvoření nebo Absolutní bytí?
2. Proč a jak vznikl Vesmír a Člověk?
3. Jak skončí dějiny Vesmíru a Člověka?
4. Co je Člověk a v čem tkví smysl jeho existence?
5. Jaká je podstata mravních skutků Člověka a co je Dobro?
Opět zde zopakujme: mravní chování člověka nelze objasnit pozitivistickou vědou, etika patří k nesporným prioritám náboženství a filosofie.
Uveďme si zde typické metodologické chyby, které vyvstávají při hlubší analýze náboženských a filosofických učení:
1. Vztah mezi náboženským a filosofickým přístupem je chápán jako souboj „víry a vědění“. Přitom se často nerozlišuje víra (jako ne zcela argumentovatelné racionálně-empirické vědění) a vědění (argumentované). Přitom znalostí, které jsou jen tak brány jako „víra“ je rovněž mnoho: postuláty, axiomata, pojmy jako „nekonečnost“, „věčnost“, „svoboda vůle“ atd. Kromě toho je zapotřebí vědět, že se akademická věda a náboženské učení sjednocují na pli základních problémů: původ Vesmíru, života a člověka, ontologie svobodné vůle a morálky (struktura benzonu teologii vůbec nezajímá).
2. Vzhledem k tomu, co byl řečeno v bodu 1, je zapotřebí rozlišovat mezi pojmy „víra“ a „náboženská víra“. Stejně tak pojmů „vědecké poznání“ a „poznání v náboženských učeních“. Uvědomme si, že vědecké i náboženské poznání může využívat empiricko-racionálních argumentů. Řečeno jednoduše: v náboženském učení existuje vědění, které lze prokázat prostředky racionálně-akademickým a vědění, které je „otázkou víry“. To se však týká i akademické vědy! Sókratův život na ulicích Athén má stejnou základnu důkazů s událostmi s Kristova života ve starobylé Judeji. Rozdíl tkví samozřejmě v tom, že Sókratés disputoval v dialozích a Ježíš Kristus mimo kázání činil také zázraky. Všechny tyto události ale mají vědecké a historické důkazy v pramenech. Je možno podrobit je analýze v duchu vědeckého skepticismu, zvažovat a hodnotit argumenty pro et contra.
3. Přísně metodologický přístup, při němž dáme do kontrapozice náboženské a vědecké vědění, by byl chybou. Navrhuji rozlišovat mezi náboženským vědeckým věděním a ateistickým vědeckým věděním. Jejich epistemologický statut je i z pohledu přibližné metodologické analýzy zcela stejný.
Literatura:
Kurashov V. I., „The Possibilities and Limitations of Scientific Knowledge: Old Problems and New View from the Principle of Counterreduction“, in: Epistemological Problems of Sciences, Moskva 1993, s. 77-79.
Kurashov V. I., „The Principle of Counter-reduction“, in: Book of Abstracts of XIX World Congress of Philosophy, Moskva, sv. 210, oddíl 3.
Курашов В. И., „Экология и эсхатология“, in: Вопр. философии 3 (1995), s. 29-36.
Курашов В. И., Познание природы в интеллектуальных коллизиях научных знаний: Научная мысль России на пути в XXI век, Мoskva 1995.
Курашов В. И., Начала философии науки, Moskva 2007.
Курашов В. И., Начала философии, Moskva 2007.
Курашов В. И., Теоретическая и практическая философия в кратчайшем изложении, Moskva 2009.
Курашов В. И., Креационизм и эволюционизм: методологический анализ противостояния (Богу или обезьяне соразмерен человек?), Kazaň 2010.
Курашов В. И., „Креационизм и эволюционизм: методологический анализ противостьояния (Богу или обезьяне соразмерен человек?)“, in: Православный собеседник: Альманах Казанской Духовной Семинарии 1 (20) 2010, Kazaň, s. 5-53.
Курашов В. И., „Философия: избранные главы. Учебное пособие для Православных Духовных учебных заведений“, in: Православный собеседник. Альманах Казанской Духовной Семинарии, Kazaň 2011.
Курашов В. И., „Взаимосвязи науки, логики, методологии науки и теологии: этап зарождения“, in: Вестник КГТУ им. А.Н.Туполева 3 (2011), s. 131-136.
Kurašov Vladimir Ignaťjevič