Katasonov V. J. Kapitalizm. Istorija i ideologija „děněžnoj civilizaciji“DĚJINY A IDEOLOGIE „PENĚŽNÍ CIVILIZACE“
(zamyšlení nad knihou V. J. Katasonova Kapitalizm. Istorija i ideologija „děněžnoj civilizaciji“)
Část I.
Katasonov V. J. Kapitalizm. Istorija i ideologija „děněžnoj civilizaciji“
Moskva, Institut russkoj civilizaciji, 2013.
ISBN 978-5-4261-00541, 1067 str.
Současný typ společnosti, dominující v rámci euroatlantické civilizace, se v odborné literatuře označuje jako „buržoazní společenský řád“, „kapitalismus“ či „společnost tržní ekonomiky“. U tohoto typu společnosti se zdůrazňují především jeho sociálně-ekonomické rysy: převaha soukromého vlastnictví, orientace na ekonomicky ziskovou činnost, konkurence jako hybná síla společnosti, trh jako hlavní regulátor ekonomiky atd. Sociálně-ekonomické aspekty kapitalismu jsou nepochybně důležité, neboť se dotýkají života každého člena společnosti a zároveň představují „nejviditelnější“ část společenských procesů.
Kromě toho však existuje i jiná, neméně důležitá složka kapitalismu, která však velice často uniká naší pozornosti, a to sféra duchovně-náboženská, z níž vyrůstají kořeny naší společnosti a všech jejích institucí.
Impozantní monografie významného současného ruského ekonoma, profesora Valentina Katasonova Kapitalismus. Dějiny a ideologie „peněžní civilizace“ představuje unikát svým rozsahem, hloubkou a v dnešní době neobvyklým pokusem o ucelenou, systematickou a na provokativní otázky bohatou analýzu současného kapitalismu (po právu označovaného za „peněžní civilizaci“) v souhrnu sociálně-ekonomické, politicko-právní, kulturní a duchovně-náboženské sféry této společnosti.
Autor si hned v úvodu klade společensky „osudovou“ otázku, co to kapitalismus a „peněžní civilizace“ vůbec je?
Marxismus, jehož dogmata dosud přetrvávají v našem společenském vědomí, chápe kapitalismus – v souladu s učením o střídání společensko-ekonomických formací – jako zákonitý výsledek pokroku v oblasti výrobních sil. Marxismus zakládá iracionální, takřka mystickou víru v magickou schopnost výrobních sil měnit a zdokonalovat celý svět včetně osvobození od předsudků náboženství. Vyznávaný utilitární a militantní materialismus přivedl Marxe k chápání náboženství pouze jako zvláštního typu produkce zboží. Nikoli tedy náboženství tvoří člověka, ale člověk vytváří náboženství (srv. Marx K., Ke kritice Hegelovy filosofie práva). Tuto myšlenku dovedl do „logického konce“ Marxův žák, bolševický vůdce V. I. Lenin tvrzením, že „náboženství je opium lidu“. V této souvislosti nelze opominout skutečnost, že byť byl Marx pokřtěným luteránem, od mládí projevoval silnou averzi vůči křesťanství. Optika marxismu, pokřivená tzv. vědeckým ateismem, tudíž nástroj pochopení společenského vývoje nenabízí.
Reálnou představu o vývoji společnosti získáme oproti tomu pouze tehdy, když marxistické učení o společenských formacích zavrhneme a nahradíme jej učením o střídání civilizací, například v duchu koncepce „filosofie života“ Němce Oswalda Spenglera anebo autora známé knihy „Rusko a Evropa“ ruského vědce N. J. Danilevského (1822-1885). Kategorie civilizace vyjadřuje především duchovní stav společnosti, determinovaný hlavně jejím náboženským vědomím, které formuje prvotní a základní normy chování jednotlivců, jejich vztah k Bohu, druhým lidem a přírodě. Platí axiom, že se zničením těchto prvotních norem padne celá společnost.
V dnešních společenských naukách převažuje názor německého sociologa Maxe Webera (1864-1920), který vyslovil v knize „Protestantská etika a duch kapitalismu“ (1905), že kořeny kapitalismu tkví v protestantství a jeho etice. Teorie M. Webera staví na několika základních a jednoduchých postulátech. Připomeňme si v krátkosti jejich podstatu. Protestantská věrouka vyvěrá z představy, že všichni lidé jsou ještě před narozením rozděleni Bohem na „vyvolené“ a „zavržené“. Vnějším příznakem „vyvolenosti“ člověka je pak jeho kariérní a podnikatelský úspěch a především jeho bohatství. V průběhu života znepokojuje člověka jediná otázka, patří-li mezi „vyvolené“ anebo ne. Odpověď hledá ve snaze zbohatnout a sebe sama tak přesvědčit, že ano. Materiálního úspěchu pak lze podle protestantů dosáhnout pouze skloubením usilovné práce a odříkavého způsobu života, což prokazuje oddanost Bohu. Dnes populární a protežovaný americký liberální analytik F. Fukuyama nazval Weberovu práci „nejznámějším sociologickým traktátem všech dob“ a jeho autora „Einsteinem sociologie“. Valentin Katasonov právem považuje podobné chvalozpěvy za překážku v nahlédnutí ideologického charakteru Weberovy koncepce.
Hlavním Weberovým oponentem se stal ještě za jeho života německý sociolog Werner Sombart (1863-1941); po určitou dobu spolu mimochodem pracovali na universitě v Heidelbergu. V roce 1911 napsal Sombart knihu „Die Juden und das Wirtschaftsleben“ (Židé a hospodářský život), ve které dokazoval, že hlavními nositeli „ducha kapitalismu“ nebyli protestanté, nýbrž právě židé. Podle Maxe Webera se v zemích, kde v epoše reformace převážilo protestantství, rozvíjel kapitalismus rychleji, než v zemích, které zůstaly převážně katolickými. Do první skupiny řadíme Nizozemí, Velkou Británii, Švýcarsko, Spojené státy a Německo, do skupiny druhé naopak Španělsko, Itálii, Portugalsko a Francii. Zmíněné rozdělení podložil Weber statistickými údaji.
W. Sombart oproti tomu tvrdí, že příčiny rozdílné dynamiky jmenovaných zemí leží jinde. Katolické země podle něj zachovaly právní a nábožensko-morální omezení, která rozvoj kapitalismu brzdila a proto „vyháněly“ za hranice kapitalismem „nejproblematičtější“ skupinu obyvatelstva, tj. židy. Židé tudíž vysídlili do protestantských zemí, kde aktivně budovali kapitalismus.
Weberovi kritici vyvracejí jeho teorii i pomocí dalších argumentů: protestantství v kalvínské a puritánské podobě, podle Webera s největším prokapitalistickým potenciálem (například ve srovnání s konfesí luteránskou) vzniklo až v 16.-17. století, kdy již kapitalismus dávno fungoval (ve středověku vzkvétal kupříkladu v italských městských státech: Florencii, Janově, Benátkách i jinde).
Sombart tedy nepovažuje kauzální souvislost mezi vznikem kapitalismu a protestantskou etikou zdaleka za tak jednoznačnou, jako Weber. Například v hospodářském životě pozdně středověkých Antverp sehráli důležitou roli takzvaní marani – původem španělští židé, donucení přijmout katolictví. S příchodem reformace tito lidé přešli k luteránství a později ke kalvinismu. Mezi stoupence kalvinismu se tak dostali židé, prostoupení myšlenkami kapitalismu ještě před jeho vznikem. Sombart rovněž vyčítá Weberovi idealizaci protestantských dogmat. Ačkoliv se kupříkladu ve Skotsku rozmohla velmi radikální forma protestantství, kalvinismem a puritánstvím inspirované presbyteriánství, kapitalismu se v této zemi nijak výrazně nedařilo. Ekonom Jakob Viner ve své práci „Religious Thought and Economic Society“ (Durham, Duke University Press, 1978) dokonce prohlašuje, že presbyteriánská doktrína představovala pro rozvoj kapitalismu ve Skotsku přímo překážku.
Skotští presbyteriáni nacházeli smysl života v utrpení a mukách, jelikož jejich snášení považovali za přesvědčivý důkaz konání dobra, zatímco bohatství, pohodlí a blahobyt pokládali za projev zla. Řada badatelů uvádí skotské protestanty jako příklad důsledných a houževnatých bojovníků proti duchu kapitalismu. Je možné, že by natolik elementární dogmata presbyteriánství Weber neznal? Antikapitalistický protestantismus Skotů nezapadal do jeho idealizovaného pojetí protestantství jako takového, a tak jej německý sociolog „jednoduše opominul“.
Konečně je třeba vzpomenout ještě jeden důležitý aspekt. Weber nepodloženě tvrdil, že všechny protestantské konfese obsahují ducha kapitalismu, což není pravda, naopak v leckterých panuje – především ve vztahu k sociálně-ekonomické problematice – duch zcela opačný, duch socialismu, například mezi tábority či novokřtěnci, kteří razili program naprostého zespolečenštění všeho, dokonce včetně žen. Ducha kapitalismu tedy „neporodila“ pouze protestantská etika; svou roli rovněž sehrála nenáboženská filosofie, především anglická, zosobněná F. Baconem (1561-1626) a T. Hobbesem (1587-1679), kteří prosluli nepokrytým materialismem a agnosticismem, ne-li ateismem.
Zmíněná filosofie nepředstavovala člověka jako Boží stvoření, nýbrž jako sobecké zvíře, disponující omezeným počtem instinktů, především chtivostí, ctižádostí a strachem. V tomto obrazu člověka se již zračí ideál tržní ekonomiky, „homo oeconomicus“. Další generace profesionálních filosofů a ekonomů pak tento ideál hleděli zdokonalovat a šířit.
Ideje občanské společnosti, které razil koncem 17. století – mezi jinými – anglický liberální filosof J. Locke (1632-1704) měly vystřídat normy náboženské etiky v rámci rodící se kapitalistické společnosti, v níž zuřila – slovy Thomase Hobbese ‒ „válka všech proti všem“.
Neradno též opomíjet jinou historickou skutečnost, že totiž nástup kapitalismu nesouvisí přímo s reformací, nýbrž především s velkými zeměpisnými objevy Ameriky a Indie a neomezeným drancováním rozrůstajících se kolonií. Nejprve připlul Kolumbus (1492) s koráby napěchovanými zlatem, a až potom vystoupil Martin Luther s 95 tezemi proti prodeji odpustků (1517). Obchod s odpustky musel ustoupit byznysu daleko výnosnějšímu – pustošení kolonií. Ze všech známých názorů na duchovně-náboženské příčiny kapitalismu má sám V. J. Katasonov nejblíže k pozici současného ruského badatele v oblasti křesťanské hospodářské etiky N. V. Somina.
Podle jeho mínění protestantství nedisponovalo žádným mystickým duchem kapitalismu, který mu podsouval Max Weber. Zrod protestantství umožnil „jenom“ vytvoření velké trhliny v hodnotovém světě křesťanské společnosti.
Již od doby, kdy nabyla za císaře Konstantina Velikého křesťanská církev statutu oficiálního státního náboženství, napínala síly, aby společnost před destruktivním živlem kapitalismu ochránila. Velice dobře totiž rozpoznala hříšnou povahu člověka a jeho vášeň pro peníze a hromadění majetku, poživačnost, závist, touhu po moci a slávě atd. V důsledku množství příčin, o nichž se ještě zmíníme, počala církev, která ostatně sestává z hříšníků, odpor k lidským vášním zmírňovat. U Maxe Webera se tyto vášně nazývají „duchem kapitalismu“, svatí Otcové je nazývají jinak ‒ „duchem padlých andělů“, „duchem infernálního světa“, „duchem běsů“ a podobně. Skrze nečekaně vzniklou trhlinu v soustavě rozmanitých omezení a zákazů, které původně prosazovala křesťanská církev, vsákl do struktur tradiční společnosti ničivý duch kapitalismu a začal rychle likvidovat stávající sociální řád i křesťanství samotné. Hlavní nositelé „ducha kapitalismu“ emigrovali do protestantských států a v nové vlasti rozvoj kapitalismu výrazně urychlili. Stranou pozornosti zůstal u Maxe Webera ještě jeden důležitý zdroj, z něhož „duch kapitalismu“ vyvěrá. Jedná se o princip rozdělení lidí na „naše“ a „cizí“ který pionýři kapitalismu razili, aniž formálně zapadal mezi etické normy jejich protestantského náboženství.
Celá řada badatelů v oblasti dějin kapitalismu a protestantství hledala kořeny nezkrotné energie kalvinistů v tom, že různými způsoby získávali prvotní kapitál, který je utvrzoval v tom, že jsou „Bohem vyvolenými“, „výjimečnými“ osobnostmi. To je přivádělo k závěru, že mají právo vládnout lidem, kterým se bohatství nedostalo a nevykazovali tudíž příznaky vyvolenosti. Jde o lidi druhořadé, které protestantský bůh předurčil za otroky vyvolených. Jsme tedy svědky určité segregace, nikoli na etnickém, nýbrž na sociálně-ekonomickém základě. Lze rovněž pozorovat určité paralely s judaismem a jeho opovržením k příslušníkům cizího plemene.
Postoj k lidem, nepatřícím z hlediska protestantů mezi vyvolené, odhaluje zdroje chladnokrevné krutosti, kterou projevovali nositelé „ducha kapitalismu“ v epoše prvotní akumulace kapitálu. V Evropě se tato krutost projevila ve vztahu k drobným zemědělcům, kteří nejprve přišli o půdu a posléze buď o holý život, nebo o svobodu v úloze bezprávných dělníků. V Americe projevovali tuto krutost bílí protestantští kolonisté vůči indiánům, které vraždili jako zvěř (mimochodem, katoličtí kolonisté se v Latinské Americe obdobných krutostí nedopouštěli).
V Africe zase protestantští kupci nešetřili krutostí vůči domorodcům, které nelítostně zotročovali. Katolíci ukrutnost vůči otrokům provázeli křesťanskou láskou. Portugalští králové trvali spolu s římským papežem na křtu černých otroků, především těch dovážených do Ameriky. Tento požadavek souvisel s vysokou úmrtností otroků během lodní přepravy, a proto muselo být – dle mínění otrokářů – o jejich duše náležitě postaráno. Obdobnou starost o duše otroků projevovali králové francouzští, například Ludvík XIII., který vydal roku 1648 edikt o jejich povinném křtu. Dělení lidí na „naše a cizí“ podle protestantského principu infiltrovalo během staletí i vědecké bádání, které vyústilo v ideologii a psychologii individualismu. V západní ekonomické vědě je etalonem tohoto individualismu „homo oeconomicus“ ‒ člověk ekonomický. Sympatický je v této souvislosti poznatek W. Sombarta z knihy „Buržoazie“, kde správně podotýká, že hlavní nositele „ducha kapitalismu“ představovali především cizinci a přistěhovalci, které nezavazovala žádná pokrevně-příbuzenská vazba s domorodci a nezatěžovali se předsudky, jakými jsou „vlast“, „historické kořeny“ či „rodinné sentimenty“.
Sombart vyděluje dvě základní kategorie přistěhovalců: historicky permanentní migranty, tedy židy, a pak evropské protestantské kolonisty v Novém Světě.
Tento zásadní poznatek W. Sombarta vysvětluje, proč se v Západní Evropě prosadil po Druhé světové válce projekt multikulturalismu. Podle mínění celé řady sociologů posiluje „multikulturní mix“ ve společnosti „ducha kapitalismu“, protože v monokulturních a monoetnických societách nelze dosáhnout náležitého stupně konkurence a nenávisti, potřebné pro udržení napětí mezi jednotlivými sociálními skupinami, ze kterého kapitalismus profituje.
V. Katasonov zdůrazňuje, že popularita Weberovy koncepce vzniku kapitalismu nespočívá v jejím vědeckém přínosu (kde ji předčí práce W. Sombarta), nýbrž v tom, že Weber opírá legitimitu kapitalismu o argumenty křesťanské věrouky hned v její nejdůležitější součásti – učení o spáse lidské duše.
Těmito Weberovými „argumenty“ získává kapitalismus aureolu posvátného společenského řádu. Nutno zdůraznit, že odkaz k protestantské etice jako prazákladu kapitalismu nahradila postupem doby teorií „přirozeného práva“, mezi jejímiž propagátory jmenujme Johanna Althusia (1557-1638) a zvláště Huga Grotia (1583-1645). Tato teorie hlásá, že přirozené právo (ius naturale) je rozumovou normou, která ukazuje, že čin je mravný či nemravný, nařízený či zakázaný v závislosti na souladu nebo nesouladu s rozumovou přirozeností.
Nahrazení teorie o kořenech kapitalismu v protestantské etice teorií „přirozeného práva“ mělo za cíl osvobodit nositele „ducha kapitalismu“ od jakýchkoliv etických a náboženských závazků.
V důsledku této účelové záměny zmizela ekonomická problematika z učebnic etiky, a místo toho začalo vznikat nepřeberné množství disciplín, přistupujících k ekonomickým procesům výlučně prostřednictvím mimoetických kritérii (především efektivity a ziskovosti).
Katasonov poznamenává, že v současnosti zažíváme znovuzrození zájmu o dílo W. Sombarta, který vyzdvihuje úlohu židů a judaismu v procesu vzniku kapitalismu. Jako symptom znovuobjevení díla tohoto významného německého sociologa lze nahlížet například knihu prvního prezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacquese Attaliho: „Les Juifs, le monde et lʼargent (Židé, svět a peníze, Paris, Fayard, 2002). Vyberme z této knihy několik myšlenek. V první řadě nám tento francouzský politik a politolog hrdě sděluje, že židé dali světu dvě nejdůležitější věci: jediného Boha a peníze, které nejsou jenom nástrojem koupě a prodeje, nýbrž i nástrojem proměny posvátného na profánní. Vytyčují hranice používání násilí, organizují solidaritu, chrání židy před požadavky nežidovského obyvatelstva a přivádějí k víře v Boha.
Kapitalismus, dílo židovského národa, představuje podle J. Attaliho nejlepší společenské zřízení v dějinách lidstva.
Tento výklad kapitalismu souzní s názory W. Sombarta v studii „Židé a hospodářský život“, která zkoumá náboženské příčiny konkurenceschopnosti židů s důrazem na příznivý přístup judaismu k bohatství, který obzvláště vynikne ve srovnání s přístupem katolickým (v židovském náboženství nikdy neexistoval ideál chudoby, naopak křesťanský středověk spatřoval v chudobě jistý druh vyvolení. „Kristovi chudí“, „Pauperes Christi“, byli ti, kteří se dobrovolně vzdali pozemských statků, aby dříve dosáhli Království nebeského). Mezi konkurenční výhody židovského náboženství patří dle W. Sombarta také židovská etika, která obnáší dvě tváře: jedny morální normy platí ve vztahu k příslušníkům vlastního etnika, jiné vůči obyvatelstvu nežidovskému s tím, že přednost mají za všech okolností židé.
Katasonov připomíná rozšířené mínění, že mezi judaismem a protestantstvím neexistují výraznější rozdíly. V obou tradicích je přítomna představa „vyvolenosti“ a hromadění bohatství je vnímáno jako hlavní cíl lidské činnosti a prostředek služby Bohu. Proto někteří badatelé soudí, že protestantství, obzvláště v podobě kalvinismu a puritánství, představuje „maskovaný judaismus“. Navzdory vší podobnosti však nelze mezi obě tradice klást rovnítko. Rozdíl totiž spočívá v tom, že byť se judaismus i protestantství orientují na hromadění bohatství, tak pro pozdní judaismus (období Talmudu) není bohatství pouze zdrojem požitků, nýbrž prostředkem dosažení moci. Právě v řečeném období se prosadilo pravidlo, že tradiční peněžní investice zisk pouze zdvojnásobují, zatímco investice do sféry fungování politicko-mocenských struktur vynášejí mnohonásobně více. Tak je tomu proto, že investor do mocenských struktur získává monopolní právo „dělat peníze“ (příznačná je zde iniciativa židovských lichvářů, která vedla dle mínění V. Katasonova k vzniku instituce centrálních bank, jež přecházely pod jejich kontrolu).
S odvoláním na studii izraelského autora P. Šjukinsona „Obchod po židovsku. Židé a peníze“ (Moskva, 2011) V. Katasonov uvádí, že na počátku třetího milénia působilo ve světě 500 dolarových miliardářů se souhrnným kapitálem 1,54 biliónu dolarů. Z této souhrnné sumy světového kapitálu patří 8‒10% židům, jejichž národ v počtu 12-13 milionů osob představuje 0,2% světové populace.
Z hlediska ovládnutí světového kapitálu však není rozhodující tento podíl, nýbrž kontrola nad světovou ekonomikou, což Šjukinson vysvětluje následovně: ve všech epochách představovali židé rozhodující část námezdných řídících pracovníků v cizích podnicích a firmách a zpravidla přinášeli jejich majitelům nemalé zisky. Například na počátku minulého století 31,5% ředitelů kožedělných podniků představovali židé, v metalurgickém průmyslu šlo o 25%, v pivovarnictví mělo židovský původ 15,7% ředitelů atd.
V Americe počátku století 25% vyššího managementu tvořili lidé židovského původu. Aktivně rovněž zakládali firmy, budoucí industriální giganty, a akciové společnosti s obrovským kapitálem – více než 50% zakladatelů firem mělo v USA židovský původ.
Nejdůležitějším nástrojem disproporčního vlivu židů na světovou ekonomiku ovšem bylo a je bankovnictví, poskytování úvěru a emise peněz.
Lupták Milan