Na pozadí operace v Sýrii, která vyžaduje využití poměrně značných zdrojů (materiálních, vojenských, finančních a diplomatických), bychom se dnes nacházeli na západních hranicích ve velmi obtížné situaci. Museli bychom úzce spolupracovat na zachování integračních projektů ve formě euroasijské hospodářské a celní unie, a celkový tlak na ruskou ekonomiku a finanční systém by byl několikanásobně horší.
Jakékoliv opatření, které by Rusko učinilo a mohlo by být vykládáno jako nevyprovokovaná agrese, by nevyhnutelně sloužilo k ještě větší konsolidaci Západu.
A dnes by s námi nechtěli mluvit o společné akci v Sýrii nikoliv směšní výrobci šprotů, kteří po celé dějiny živí cizí armády, nýbrž státy, které jsou ve skutečnosti zapojeni do konfliktu. Bez nich v Sýrii nemůžeme dosáhnout míru, stejně jako to není možné bez nás. No a ve zhroucené Ukrajině bychom dnes měli stovky nacistických gangů, které by obtěžovaly nás i Evropu. Nicméně z pohledu Bruselu a Washingtonu by se tak stalo naší vinou, to my jsme přivedli „mladou demokracii“ k nacistickému puči proti „osvícenému prezidentu Porošenkovi“.
Vojenský zásah na Ukrajině by umožnil převzetí kontroly nad značnou částí země. Jenže protože Západ již uznal legitimitu převratu, nešlo vyloučit, že by do západní a střední části Ukrajiny vešla vojska NATO. Vzhledem k tomu, že by nikdo nešel do ozbrojeného střetu mezi dvěma jadernými velmocemi, Ukrajina by se musela rozdělit. Dobrou variantu by ještě představovala osa Dněpru a Oděské oblasti.
Nikoliv náhodou jsem na začátku napsal, že již tehdy doba k vyřešení tohoto problému, aniž by došlo ke smrti tisíců lidí, minula. Nacisté se již chopili zbraní (včetně vojenského arzenálu) a působí již po celé zemi. Ovšem je něco jiného, když krev teče díky tomu, že pořádek ustanovuje legitimní prezident, a když tak činí armáda sousedního státu. Nikoliv náhodou Rusko soustavně zdůrazňuje, že na Krym nebyla prolita ani jedna kapka krve.
V případě, že by Západ risknul poslat na Ukrajinu vojáky vstříc těm ruským, získali bychom v západních a případně také v centrálních oblastech nepřátelský nacistický stát pod vedením USA a EU. Tento stát by nikdy neuznal odebrání východních území. Nacistická Ukrajina by s námi byla ve válečném stavu. Dělicí čáru by hlídaly západní mírové jednotky. Zastavit podporu režimu západními penězi by nešlo ‒ žádná země, která bojuje za svou svobodu a evropské hodnoty, přece nemůže zkrachovat. A u jednacího stolu ‒ nikoliv již v Minsku, nýbrž někde ve Varšavě ‒ by seděli Kyjev a Moskva (místo Doněcku a Luhansku, jak je tomu nyní). Washington a Brusel by se ujali role zprostředkovatelů. A na nás by tlačili a tlačili a tlačili. A zlomit tuto západní jednotu by již bylo nemožné.
A kdyby Západ vojska neposlal, což sotva, protože Spojené státy velmi stály o to dostat se do války s Ruskem, získali bychom zemi se zničenou ekonomikou, krátkodobě aktivní banderovskou partyzánskou činností, jenž by se brzy změnil v obyčejný zločin s politickým pozadím. Také bychom měli co dočinění se zhruba 10-15 miliony neloajálních obyvatel, kteří by byli přesvědčeni, že Kreml opět rozdrtil jejich „evropský sen“.
Jinak řečeno: získali bychom černou díru, která by polykala peníze z federálního rozpočtu a z níž by se šířila nestabilita i do dalších oblastí Ruska. A navíc zcela přerušené, ba na hranici ozbrojeného konfliktu, vztahy se Západem.
Spolehlivá místní elita by neexistovala: všichni by se viděli v „evropské orientaci“. Nakolik těžké je takovou elitu vytvářet, to vidíme na příkladu Donbasu. Na malém území, které je zcela pod kontrolou a obyvatelstvo je zcela loajální, trvalo Zacharčenkovi dva roky, než se stal uznávaným lídrem oblasti.
Opakuji: hlavní, co nám poskytl Minsk, to je čas. Jednoduché vítězství za rok a půl čeání spočívá v tom, že Evropa, která na sebe nejdříve společně s USA přijala odpovědnost za podporu kyjevského režimu, se nyní přesvědčila, že je to zbytečný podnik. Během této doby, bez žádné „ruské agrese“, dokonce bez ekonomických sankcí ze strany Moskvy Kyjev ukázal zcela zjevně svoji neschopnost.
Putin slíbil Janukovyčovi během tří let15 miliard. A Janukovyč byl přesvědčen, že mu to bude stačit, aby normálně přežil volby prezidenta v roce 2015, a to tím, že pomalu bude zvyšovat úroveň života obyvatel. Samozřejmě s tím, že bude brát v úvahu korupční zájmy svých příbuzných, blízkých a poradců.
Ukrajina získala od USA, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu podle různých údajů asi 30 miliard dolarů. Zásoby zlata se během této doby snížily třikrát, o dalších 20 miliard dolarů. Všechny platby obyvatelstva vzrostly, daně se vybírají dopředu a ve státní pokladně peníze nejsou na nic.
Vládě se chronicky nedostává prostředků: nemá na plnění sociálních funkcí státu, nemá na financování administrativního aparátu, dokonce ani na válku – končí již druhý rok bojů a armádu pořád ještě živí a šatí dobrovolníci. To se týká i pohádek o vynikajících bojových schopnostech ukrajinské armády, které údajně získala během války. Bojeschopná armáda, která nemůže ani zásobit své vojsko potravinami.
Vláda navíc nemá peníze ani na to, aby si koupila loajalitu místních elit. Hlavní město, které jen bere a nikdy nic nedává zpět (není dokonce schopno zajistit ani bezpečnost), nikdo nepotřebuje. Vláda nemá peníze ani na podplacení nacistických bojůvek, ani vojenskou sílu na jejich likvidaci.
Ti nejchytřejší dokonce i v Kyjevě již kostatují konec „projektu Ukrajina“. A nikdo v tom nemůže obviňovat Rusko. Naopak, Moskva nyní může Evropanům opakovat: „My jsme vás varovali“. Poté, co Evropa neposlouchala varování Ruska ve věci „arabského jara“ a vrátilo se jí to stovkami tisíc běženců a teroristickými útoky, dnes v EU netouží vidět na svých hranicích davy po zuby ozbrojených ukrajinských „Evropanů“, kteří se budou chtít zachránit útěkem ze země, kterou zničili.
Pár slov o Sýrii. Tím, že si Kreml nenechal odpoutat síly v ukrajinském blátě, mohl si dovolit sebevědomou a úspěšnou operaci v Sýrii. To je další výsledek času, který nám dopřál Minsk. Syrský úspěch a zájem Evropy o stabilizaci svých hranic (EU začíná praskat ve švech) přivede Paříž i Berlín k více adekvátnímu názoru na ukrajinskou otázku. Poslední týdny Francie a Německo vydávají signály, že jsou pod jakoukoliv záminkou ochotní zapomenout na Kyjev jako na strašný sen. A bez „staré evropy“ jsou možnosti USA ve východní Evropě omezené. Rusko se stává pánem situace.
Vzájemný vztah Ukrajiny a Sýrie je tak logický a přirozený. Kdybychom se v roce 2014 angažovali na Ukrajině, nemohli bychom mít v roce 2015 dost sil na spasení Sýrie. A dnes jsme silní na obou frontách.
Jediný problém, který Rusko nevyřešilo a vyřešit nemůže, je vyvarování se krvavé bakchanálie na Ukrajině. Porošenko má k dispozici jen jeden způsob prodloužit agónii režimu – začít aktivně bojovat na Donbasu. Paříž i Berlín se od něho tak jako tak odvrátily a imitovat „věrnost Minsku“ už nemá dále smysl. A boje by mohly zaměstnat radikály jinými než vnitřními problémy.
Po nevyhnutelné porážce bude možné pokusit se o Minsk 3. Povstalci mají stejně málo sil na to, aby ihned došli do Kyjeva, a Rusko zatím nemá důvod se angažovat. Pokus obvinit nacisty z provokace konfliktu je riskantní, ale může mít úspěch. Pořád přeci jen ¾ armády zůstávají v týlu a rozhádané jednotky, běžící z prohrané fronty, obvykle nejsou příliš bojeschopné. Porošenko se také může pokusit o obětování části území a konsolidovat režim proto, aby ještě jednou zaujal Západ a pokusil se dohodnout alespoň nějakou podporu. Neúspěch takové politiky lze garantovat, protože lze z 99% garantovat také antiporošenkovský nacistický puč, který bude následovat po další porážce na frontě.
De facto má Porošenko na výběr: nejdříve porážka na frontě a poté puč, nebo nejdříve puč a poté porážka na frontě. Je v podstatě lhostejné, v jakém pořadí to proběhne. Problém ovšem spočívá v tom, že ať již bude pád moci posledního prezidenta Ukrajiny takový nebo makový, bývalý stát okamžitě ztratí možnost být řízen. Prostě se rozpadne na feudální území, která spolu budou bojovat. A jak již bylo řečeno výše, povstalci jsou příliš málo početní na to, aby kontrolovali celou zemi.
Vstup ruských vojsk by mohl pomoci zemi osvobodit. Jenže k dnešnímu dni existují minimálně dva až tři problémy, které nás nutí pochybovat o tom, že je bude moci Moskva operativně provést.
Zaprvé, Evropa bude sotva něco namítat proti tomu, aby Rusko udělalo na Ukrajině pořádek a zachránilo tak EU od milionů nových po zuby ozbrojených a psychicky labilních „Evropanů“. Jenže Evropa se bude muset jako již tradičně přesvědčit (a přesvědčit své obyvatele), že od nedávných bojovníků za svobodu lze čekat nějaké nebezpečí. Dokonce jen za tu dobu, než lidem vysvětlí, že kromě Černobylu na Ukrajině ještě fungují další čtyři atomové elektrárny s patnácti aktivními energobloky, ukrajinští machři budou schopni zorganizovat genocidu nemenší než ve Rwandě. Dávno totiž sní o likvidaci „nepřátel národa“, kam budou patřit nejen proruští aktivisté. Nacisté nemají rádi liberály… Se seznamy adres, které pečlivě sbírá nejen geraščenkovský „Mirotvorec“ a při neexistenci orgánů činných v trestním řízení a několika volných dnech toho jde mnoho stihnout…
Zadruhé, problém několika milionů rusofobních občanů Ukrajiny, stejně jako několika desítek tisíc dobře vyzbrojených banditů nikdo dosud nevyřešil.
Zatřetí, je třeba hovořit o tom, že vše má svou cenu. Ve svém blogu si každý může přemisťovat armády a loďstva kam chce a nemyslet na to, kdo to vše zaplatí. V případě Ukrajiny by se mohlo jednat o obrovskou sílu s 200 000 okupačními vojáky, desítkami tisíc spolupracovníků policie atd. Přibližně tolik lidí by bylo zapotřebí jako administrátorů a propagandistů, kteří by museli obnovovat struktury občanské správy a znovuobnovit práci médií. Všechny tyto lidi by musel někdo platit. A to není levné. Bylo by nezbytné postavit na nohy místní ekonomiku, mj. též podniky, které konkurují těm ruským. Vláda by na to vše musela někde najít prostředky, které by se rovnaly polovině ruského státního rozpočtu.
Pokud by dnes Rusko mohlo vyřešit problémy v bodech 1 a 2, problém financí zmíněný ve třetím z nich nikoliv. To Rusko nezvládne.
Pokud by bylo možné minský režim prodloužit ještě o rok či dva – možná by se nějaké řešení našlo, a to v kontextu rychle se měnící situace ve světě. Jenže situace na Ukrajině se mění velmi rychle, akceleruje, a nechává tak jen málo šancí na udržení alespoň nějaké stability do jara 2016. A po roce 2016 Ukrajina již prostě nebude mít prostředky pro existenci.
Aby se zabránilo kolapsu a následnému nevyhnutelnému rozdělení Ukrajiny, tomu mohou zabránit společným úsilím pouze EU a Rusko, kdy Moskva poskytne kontrolu nad územím, správou a hospodářským oživením a Evropská unie převezme ¾ nákladů. Sám o sobě tento umělý konstrukt, kdy některé regiony mají tendenci sbližovat se s Ruskem, druhá část země sní o vytvoření rasově čistého ukrajinského státu a část (hlavně Kyjev) se chce integrovat do EU, nebude schopen přežít. Kromě toho bude každý stát, který se pokusí o integraci celého ukrajinského území čelit politickému, ekonomickému, psychologickému, náboženskému, jazykovému, a nyní ‒ po prolití tolika krve ‒ už i etnickému rozdělení Ukrajiny na Východě i na Západě.
Zdá se, že situace bude natolik nepříjemnou, že neuškodí osobní odpovědnost těch, kdo za Evropskou unii formálně iniciovali tuto krizi, konkrétně Ashtonová, Füle, Barozzo, Sikorski, Steinmeier a jiní. Ať se do toho pustí.
(překlad čtenáře serveru, kráceno, upraveno)
Zdroj: cont.ws
Iščenko Rostislav