Neznámý: Ano, to vše je zcela jasné. A snad je to tak, jak uvádíš. Ale všechno, co říkáš o Církvi nás ani trochu nepřibližuje ke zodpovězení mé otázky po smyslu světského života.
Zpovědník: Opak je pravdou. Viděli jsme už, že světský život není v procesu diferenciace bezvýznamný, tudíž není bezvýznamný ani při dosažení konečného cíle stvoření.
Neznámý: Nejedná se tu ale o pozitivní, nýbrž o negativní význam. Jen stěží dostačuje k tomu, aby zdůvodnil dějinný proces.
Zpovědník: Samozřejmě, že je nedostatečný. Neřekli jsme však o světě všechno.
Neznámý: Myslím, že víš jak netrpělivě čekám na tvá další slova.
Zpovědník: Nepospíchejme zbytečně. Daná otázka si žádá rozvážného posouzení. Nalistujme knihu Skutků a připomeňme první slova apoštola Pavla z promluvy na Areopagu: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji“ (Sk 17: 22 – 23).
Vše, co je v necírkevním prostředí kladného – ve vědě, ve sféře tvorby lidského rozumu, v umění, v ušlechtilém snažení celých národů i v heroických činech jednotlivců – to vše není nic jiného než služba neznámému Bohu. Ona část lidstva, která se nestala součástí svátostného těla Kristova – Svaté Církve – nepozbyla obrazu a podoby Boží. Božský princip v člověku, zbavený kontaktu se svým Zdrojem, není tímto zničen, pouze se dostává do područí fyzického bytí. Vněcírkevní světský proces se proto odvíjí zcela jinak než proces vnitřního života Církve. I v něm však probíhá tentýž boj a totéž rozdělení.
Prozkoumejme nyní tento proces pozorněji.
Božský princip udržuje univerzum neměnnými přírodními zákony, jež jsou výrazem Božské vůle. I veškerý vněcírkevní lidský život se opírá o jisté definované principy, jež mají biologický základ. Lidé mimo Církev nepřijímají znovuzrození, nestávají se „účastnými Božské přirozenosti“ (2 P 1: 4), jsou součástí obecného fyzického života. Avšak člověk, ačkoli se třebas zříká své nejvyšší hodnoty, nemůže sám sebe připravit o mravní vědomí a odpovědnost před Bohem, tudíž jeho život není zcela totožný s životem němé přírody. A mám tu na mysli nikoli jen rozdíl intelektuální, ale i mravní. Přírodní život nezná „mravní zákon“ a nezná tudíž ani „hřích“ a „mravní rozklad“. Zde je veškerý život biologickým procesem, avšak vněcírkevní lidský život, to je přirozené, pouze člověku vlastní usilovaní o sjednocení s Bohem na straně jedné, na straně druhé je to pád ve smyslu bezpodmínečného porobení se nejnižším prazákladům fyzické přírody. Právě to jsou ony dvě stránky, na něž se světský život v procesu svého vývoje rozděluje. To kladné v něm tvoří jak člověk, tak i příroda. Člověk v té míře, v jaké slouží neznámému Bohu. Příroda pak potud, pokud v rámci fyzického rozvoje napomáhá vytvoření v biologickém smyslu toho lepšího. Negativní je v něm potom to, co odpadá od služby neznámému Bohu a co brání žádoucímu biologickému procesu.
Vněcírkevní život stojí na třech pilířích, jež mají biologický základ: moc, nerovnost, egoismus.
V životě Církve jsou tyto tři principy překonávány novým omilostňujícím zrozením. V něm není moci v pozemském smyslu, jakožto organizovaného vnějšího násilí. Neexistuje nerovnost, neboť všichni jsou si před Bohem rovni. V něm není egoismu, jelikož je dána jednota v duchu, pravdě a lásce. Nehovořím samozřejmě o jednotlivcích, kteří se mohou dopouštět těch nejtěžších hříchů a poklesků, nýbrž mluvím o životě Církve. To však neplatí ve světě. V něm je nutnou podmínkou fyzického vývoje moc, nerovnost a egoismus.
Vněcírkevní život bez vnější organizující státní síly, vydaný na pospas fyzickým živlům, neznovuzrozený a nesjednocený v duchu a pravdě, by se rozpadl, přestal by existovat jako něco celistvého a byl by tudíž postaven vně obecného světového procesu. Moc, jakožto náležitá síla vněcírkevního rozvoje je proto od Boha. Nikoli ta či ona konkrétní moc. Nikoli proto, že jedna je dobrá, zatímco druhá špatná, nýbrž veškerá moc jako institut. Apoštolové se bezprostředně potýkali se strašlivou mocí římských císařů. Z lidské přirozenosti bylo tak lehké upadnout v pokušení a prostřednictvím této zkušenosti odmítnout veškerou moc vůbec. Tím spíše, že v církevním prostředí byla dokonale zbytečná. Nikoli však lidský rozum, nýbrž Duch Boží apoštolům zjevil onu velikou pravdu, že „není moci, leč od Boha“ (Ř 13: 1). V těchto slovech byl odhalen kladný význam moci v dějinném procesu, jakožto vnější organizující síly, bez níž by necírkevní svět nedošel svého vyjádření.
Nerovnost je v Církvi nemožná. Vše je v ní utvrzováno na nadpřirozených, nikoli biologických základech. Před Hospodinem jsme si všichni rovni. Nejsou bohatí ani chudí, urození nebo neurození, neexistují žádná členění na vyšší a nižší. „Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají...“ (Ř 10: 12). Všichni jsou stejně tak dětmi Božími i členy Církve.
Avšak život přírody na nerovnosti spočívá. Rozvoj značí postupné vyvýšení jedněch a pokoření druhých. Nerovnost je zde kladným principem, jelikož v biologickém procesu vytváří vyšší druhy, životaschopnější a silnější organismy. Rozličnost druhů je tvořena rozličností vnějších životních podmínek a boj těchto druhů, mající biologický základ, je pozitivní hybnou silou fyzického rozvoje.
Osobní egoismus by v Církvi představoval odmítnutí samotné podstaty církevní jednoty. Vše individuální je zde osvobozováno od egoistického, fyzického základu a součástí církevní jednoty se stává bez egoistického sebeprosazování, přičemž si zachovává pouze kladný obsah individuálních odlišností.
Vně Církve je však egoismus základní hybnou silou života. Osobní blaho, stvrzení své osobní existence, svého jáství je biologickým faktorem, který nelze překonat žádným lidským úsilím. Egoismus nutí člověka, aby se s vypětím všech svých sil snažil dosáhnout vytčeného cíle, zakládá soupeření a ve značné míře podmiňuje obecné směřování dějinného procesu.
Diferenciace světského života tedy probíhá v rámci procesu, kde z jedné strany působí Božský princip člověka, směřující k neznámému Bohu, spolu se základními hybnými silami fyzického rozvoje – mocí, nerovností a egoismem, zatímco na straně druhé jsou to životní potřeby, jež usilují o podmanění všeho a tímto svým úsilím se proměňují ve vášně.
Neznámý: Z tvých slov lze učinit závěr, že z křesťanského pohledu jsou moc, nerovnost a egoismus kladnými principy dějinného procesu. Jak by ale něco takového mohlo být možné? Moc, jakožto morálně indiferentní pojem snad ještě mohu připustit, jak mám ale z aspektu křesťanské morálky přijmout pozitivní ocenění nerovnosti a egoismu, tomu nerozumím?
Zpovědník: Tyto principy mají pozitivní význam v procesu diferenciace, ale nikoli vzaté samy o sobě. Ohodnotit kladně je můžeme pouze jakožto faktory fyzického rozvoje, kde pojem „morálky“ absolutně pozbývá smyslu.
Neznámý: Ještě jedna věc mi není jasná, totiž, v čem spočívá kladný význam toho, co definuješ jako směřování k neznámému Bohu?
Zpovědník: Plnost Božského Ducha, nakolik se projevuje ve světě, je obsažena v pravé Církvi. Nicméně se projevuje i v přírodě. Tento Duch se projevuje rovněž v lidském vědomí, v tvorbě, vědě a umění. Ve všem, co nazýváme kulturou. V přírodě nenalezneme mravní pád, ani zlou vůli, nenalezneme zde porušení mravního zákona ani působení vášní. Proto se Bůh v přírodě projevuje vně vůle a mravního vědomí: v dokonalé harmonii fyzického bytí. V lidském vědomí i lidské tvorbě se však Božský Duch vyjadřuje potud, pokud není zatemněn působením vášní.
Neznámý: Znamená to tedy, že ono vyjádření Božského principu je deformováno?
Zpovědník: Ano. A ve Slově Božím je vysvětlena příčina. Lidstvo vně Církve ve své většině odporuje Božskému principu, tudíž je přirozené, že jeho fyzický život je otráven působením vášní. Ústy apoštola: „však se rouhají tomu, co neznají; a co pudem jako nerozumná zvířata znají, v tom propadají zhoubě“ (Jud 1: 10).
Neznámý: Pokud by se tedy celý svět stal Církví, kultura by přestala být potřebnou?
Zpovědník: Byla by zcela jiné povahy.
Neznámý: Počkej moment. Stále si nějak nejsem s to představit pozitivní obsah kultury. Tak příkladně takové umění. A budu zde naprosto konkrétní: je zapotřebí Beethoven?
Zpovědník: Komu?
Neznámý: Totiž, jak komu? Myslím vůbec, objektivně, aby se „vyjevil Bůh“.
Zpovědník: Tak se ale ptát nelze. Či přesněji, na takto položenou otázku nemůžu odpovědět „ano“ ani „ne“.
Neznámý: Odpověz jak je libo.
Zpovědník: Dobrá. Beethoven zapotřebí jest, jelikož ve své tvorbě odráží Božský princip vně Církve. Je jevem pozitivním, poněvadž má kladný význam v procesu vněcírkevního života. Nepotřebný je pro ty, kteří žijí v plnosti života církevního.
Neznámý: To znamená, že pokud by všichni byli v Církvi, nebyl by potřebný nikomu? Proč tedy říkáš, že „kultura“, tj. i umění by byly jiné, kdyby všichni žili církevním životem? Ze tvých slov spíše vyplývá, že kultura, věda, umění apod. by v daném případě nebyly zapotřebí vůbec.
Zpovědník: V žádném případě. Bůh daroval člověku určité individuální síly: rozum, obrazotvornost, tvůrčí schopnost. Těmito silami nebyl člověk obdařen zbytečně, ne proto, aby ukájel pustou zvědavost, vynalézal pouze k potěše těla, tvořil ke zpříjemnění svých vášní. Člověk by v hluboké úctě mohl zkoumat Bohem stvořenou přírodu, studovat ji jako veliké dílo Tvůrce a přitom vlastním rozumem postihovat její zákony a spatřovat v nich Božskou vůli. Takové vědecké poznání by bylo poznáním Boha. Člověk by si také mohl podrobit přírodu, aby vnějškový život, nakolik je to člověku dáno, napomáhal jeho vnitřním úkolům. Tehdy by veliké vynálezy lidského rozumu byly službou Bohu. Člověk by neměl oblažovat svou smyslnost a poživačnost, nýbrž skrze umění, skrze krásu měl by odrážet onoho Ducha Božího, jehož je očima víry možné vidět v člověku i v životě celého univerza – pak by se umění stalo nazíráním Boha. Celá kultura by byla harmonickým sjednocením Božského a lidského, jako by jím byl i samotný člověk a celý život vůbec.
Neznámý: Pak mi tedy pověz, v čem spočívá proces diferenciace ve světě, v němž chybí vše to, o čem jsi nyní hovořil? Jak tato diferenciace přibližuje konečný cíl stvoření?
Zpovědník: Ano. Teď už máme dostatečnou základnu, abychom mohli na tuto otázku odpovědět. V procesu světského života probíhá definitivní rozdělení dobra a zla ve vněcírkevním prostředí. Dobrem je vně Církve vše, co v podmínkách fyzického bytí vyjadřuje Božský princip a ve svém směřování k neznámému Bohu se takřka dotýká Boha skutečného. Nalezneme ho jak ve vědě, tak i v umění, stejně jako ve všech podobách lidské tvorby či výdobytcích lidské kultury. Zlem je vně Církve tělesný princip, jenž stále více a více zatemňuje Božský obraz, vyjevující se v podmínkách fyzického bytí, a skrze porobení si světského života, vede tento život ke strašlivému mravnímu pádu. Takový je proces této diferenciace. A jak slouží konečnému cíli stvoření, ptáš se? Slouží mu tím, že odděluje vše kladné, co může pojmout pravá Církev, od všeho zlého, co připravuje cestu antikristu.
Neznámý: Co kladného může v tomto případě Církev pojmout a co připravuje cestu antikristu?
Neznámý: Církev může pojmout poznání přírody ve světské vědě, nazírání krásy ve světském umění, dobra v kultuře a osvětě, nikoli však ve vší plnosti, jak by tomu mohlo být v Církvi, ale pouze částečně. Rezolutně odmítá vše, čím věda, umění a kultura slouží chtíči a zvrhlosti. Neboť právě to je ono zlo, jež uchystává antikristův příchod.
Církev chápe kladný smysl moci, nerovnosti a egoismu ve sféře fyzického procesu, ačkoli je nepřijímá do svého vnitřního církevního života, kde se vše zakládá na duchovně mravní autoritě, rovnosti a obětavé lásce. Současně trvá na tom, že všechny tyto principy, vydané do služby vášním, jsou oním zlem, jež chystá příchod antikrista. Princip moci tak slouží jeho neomezené vládě. Nerovnost znamená jeho absolutní sebepovýšení. Egoismus pak jeho absolutní sebeprosazení.
Neznámý: Co kladného tedy proces vně Církve nakonec poskytuje?
Zpovědník: Diferenciaci dobra a zla – jakožto každý proces obecně. Přiblížení k Církvi v necírkevním prostředí cestou služby neznámému Bohu a vše kladné v rámci lidské tvorby, v níž je odhalován Božský princip.
Neznámý: To ovšem z kultury činí něco víc než jen „vyprázdněnou komedii“, přece jen ji ale sráží s piedestalu.
Zpovědník: Ano. Nejde tu o domýšlivé světské zveličování kultury, které, aniž by spatřilo skutečný smysl lidského života, nemůže pochopit skutečný smysl života světa. Vždyť to, co je v osobním lidském životě to hlavní, to jest duchovní stav duše, je ve světě považováno za hloupost, zatímco skutečné hlouposti, to jest vnějškový blahobyt, je vnímán jako cosi hlavního. Tak je to ve světském životě. Pro mnohé se otázky osudu Církve a boje dobra a zla jeví jako hlouposti, avšak osud světa a kulturní výdobytky jsou tou nejdůležitější a nejpodstatnější záležitostí dějin; ačkoli je i toto důležité a nepozbývá to smyslu, absolutně to nemůže mít mravní význam.
Neznámý: Mohu všechno, o čem jsi v souvislosti s dějinným procesem hovořil, považovat za učení Církve a svatých otců?
Zpovědník: Církev učí o konci dějinného procesu a rovněž o jeho jednotlivých momentech. To vše nicméně odhaluje i celou jeho cestu.
Neznámý: Myslím, že celkové pochopení světového procesu nebude úplné, nevyslovíš-li se také o jeho konci.
Zpovědník: Přesně tak.
Neznámý: I tuto věc tedy, prosím, pojednej co nejpodrobněji.
Zpovědník: Zde už nebudu promlouvat já. A vůbec nikdo ať si netroufá hovořit o dané záležitosti jen na základě svého mínění. Vše je řečeno ve Slově Božím a také u svatých otců.
Začněme u obecného stavu světa. Čím vyvrcholí dějinný proces světového života? Spasitel svým žákům řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech... Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno... a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých... tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude“ (Mt 24: 7, 9, 12, 21). Apoštol pak o obecném stavu světa říká toto: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat... A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe. ...Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2 Tm 3: 1 – 5, 12 – 13, 4: 3 – 4).
Svatí otcové jako by tyto strašlivé nadcházející dny viděli. Přečti si Efréma Syrského a pochopíš lépe než s pomocí jakýchkoli teoretických konstrukcí, co je to dějinný proces: „Nejsvětější Pán pro bezbožnost lidí připustil, aby byl svět pokoušen duchem falše, jelikož tak si zvolili sami lidé – odpadnout od Boha a zamilovat si lstivou šelmu. Připravte se k hrdinskému úsilí v tomto čase, bratři, zvláště vy věrní, až samotný drak, obdařený velikou mocí, bude konat znamení a zázraky, kdy se v děsivých přeludech vyjeví podoben Bohu, bude létat povětřím, a všichni běsové, jakož i andělé se povznesou k trýzniteli... Tehdy hluboce zaštká a zavzdychá každá duše; všichni tehdy uvidí, že nevyslovitelný žal obestírá jejich den i noc a že nikde nenaleznou potravu, aby zahnali hlad. Neboť tehdy budou ustaveni krutí dohlížitelé a pouze tomu, na jehož čele a pravé ruce se objeví cejch trýznitele, bude dovoleno koupit si zbylé jídlo. V tom čase budou nemluvňata umírat v klínech svých matek, matka zahyne nad svým dítětem, zahyne také otec se ženou a dětmi uprostřed tržiště, ale nebude nikoho, kdo by je pochoval, kdo by je uložil do hrobu. Od množství mrtvol, povalujících se venku, rozhostí se všudypřítomný zápach, jenž zkruší živé. Už ráno za vzdychání a v bolesti budou všichni říkat: 'Kdy jen přijde večer, abychom si odpočinuli?' A jakmile nastane večer, přehořce plačíce budou se v nitru ptát: 'Už brzy se rozední, abychom unikli žalu, jenž nás postihl?' Avšak nebude kam utíkat, kde se skrýt, jelikož zavládne všeobecný zmatek, v moři i na souši... Nižádné množství zlata, stříbra ani hedvábných oděvů nikomu v tomto čase žalu nepřinese užitek, naopak všichni budou považovat za blažené mrtvé, jejichž těla byla pohřbena před tím, než na zemi padl tento mimořádný smutek. Zlato i stříbro bude rozsypáno po ulicích, leč nikdo se jich nedotkne, protože vše se zošklivilo... S pláčem se setkávají otec se synem i syn s otcem, matka s dcerou. Přátelé, navzájem se na ulicích loučíce, chystají se na smrt; bratři, objímajíce se s bratry, rovněž se hotoví k smrti. Vadne líbezná tvář, lidé se začínají podobat mrtvým. Zošklivila se a znelíbila ženská krása. Uvadla veškerá tělesnost i lidská žádostivost. A všichni ti, kteří uvěří líté šelmě a přijmou její cejch, bezbožný obraz poskvrněného, předstoupí před ni a tu s bolestí řeknou: 'Dej nám jíst a pít, poněvadž my všichni, krušeni hladem ztrácíme sil, a odežeň od nás otravné bestie.' A ten ubožák, nemaje k něčemu takovému moci, krutě odvětí: 'Odkud mám vzít jídlo a pití, lidé! Nebe nechce svlažit zemi a země pak nevydá žádné plody ani sklizeň'... Vše na moři i na zemi tehdy zapláče, zapláče i vše ve vzduchu, společně zaštká divá zvěř s nebeskými ptáky; zapláčou hory a hvozdy, také stromy na rovinách; zapláčou nebeská světla pro lidský rod, protože všichni se odvrátili od svatého Boha a uvěřili falši, když namísto životodárného Spasitelova kříže přijali znak ohavnosti a bezbožnosti. Zapláče země i moře, poněvadž v lidských ústech nenadále umlkne hlas žalmů a modliteb; hlasitě zapláčou všechny Kristovy chrámy, jelikož už nebude bohoslužeb a přijímání... Avšak nežli to vše nastane, Hospodin ze svého milosrdenství, sešle Elijáše a Henocha, aby lidskému rodu zvěstovali zbožnost, všem neohroženě kázali pravé vědění, učili nevěřit trýzniteli ze strachu, volajíce a prohlašujíce přitom: 'Ó lidé, je to licoměrnost! Nikdo nechť jí ani trochu nevěří, nikdo nechť se nepodrobuje bezbožnému; žádný z vás ať nepropadne strachu, jelikož zmíněný již brzy pozbyde moci konat. Hle, to Hospodin sestupuje s nebe, aby soudil všechny, kteří uvěřili falešným znamením.' Avšak jen nemnozí v tomto čase popřejí sluchu prorokům a uvěří jejich kázání.“
Takový tedy bude život před příchodem antikrista. O něm je pak ve Slově Božím řečeno: „A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila“ (2 Te 2: 8 – 10). Ve Zjevení sv. Jana se pak o antikristu praví: „Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. ...Klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: 'Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?' A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce. A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi. A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka“ (Zj 13: 1 – 2, 4 – 8). Efrém Syrský pak o osobě antikrista říká, že „celou zemi uvrhne ve zmatek, její nejzazší místa postaví proti sobě, všechny vystaví útisku a poskvrní mnohé duše; a tento, nikoli už pokorný, starostlivý a vlídný, nýbrž pouze surový, krutý, zlostný, prchlivý a vznětlivý, rozháraný, strašlivý, odporný, nanávistný, hanebný a nelítostný, úskočný, zhoubný a nestoudný, hodlající svou zběsilostí celý rod smrtelníků vehnat v propast bezbožnosti, vykoná veliká a početná znamení, vše ale k obelstění a nikoli ve skutečnosti.“
To už se přibližujeme k poslednímu momentu – světové katastrofě. Ke konci života všehomíra. A toto svým žákům odhalil Spasitel na Olivové hoře: „Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou“ (Mt 24: 29 – 30). „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“ (Mt 24: 27). Apoštol Petr pak o druhém Spasitelově příchodu říká následující: „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2 Pt 3: 10).
Tento strašlivý okamžik nebude představovat smrt, nýbrž proměnění všehomíra. Jak praví apoštol Petr: „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2 Pt 3: 13). Apoštol Pavel tento okamžik proměnění nazývá tajemstvím: „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni“ (1 K 15: 51 – 52). Toto nepostižitelné proměněné bytí nám v obraze Nového Jeruzaléma odhaluje sv. Jan Bohoslovec: „Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele... Základy hradeb toho města jsou samý drahokam... A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek... Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude... A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života... A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit...“ (Zj 21: 10 – 12, 19, 21 – 23, 25, 27; 22: 23).
Neznámý: Ano. Překrásné. Ta prorocká síla! Slova, jež si vskutku nežádají důkazy.
Zpovědník: Nakonec jsi tedy vyslovil to, co jsem od tebe tak dlouho očekával. Možná ale, že máš ještě nějaké otázky?
Neznámý: Ano. Ještě jednu bych měl. Jen si nejsem jist, zda je možné na ni odpovědět hned?
Zpovědník: Jen hovoř. Bude-li to možné, pokusím se o to.
Neznámý: Pravda, již jsem nakonec, podle všeho, spatřil, má jednu vlastnost, jak snad víš. Alespoň já to tak cítím. Člověk ji nemůže prostě jen „znát“. Je také bezpodmínečně nutné začít jinak žít.
Zpovědník: Zcela správně.
Neznámý: Má otázka se tedy týká právě toho: jak od uznání Pravdy přejít k novému životu? Jak získat opravdovou víru, naučit se modlitbě, jak si pro sebe – abych použil tvá vlastní slova – vybudovat „klášter ve světě“?
Zpovědník: Musíš vstoupit na cestu duchovního života.
Neznámý: Co mám tedy učinit, aby se tak stalo?
Zpovědník: Na to ti odpovím příště.
Svěncickij Valentin Pavlovič