Vaše Svatosti, děkuji Vám za toto již tradiční vánoční interview. V tomto roce se ale náš rozhovor liší od těch předešlých, protože se Rusko zapojilo do válečného konfliktu. Jak se k tomu má postavit věřící člověk? Mluvíme samozřejmě především o křesťanech, ale též o muslimech.
Zabít člověka je hřích. Kain zabil Ábela, čímž vstoupil na cestu uskutečňování hříchu a lidstvo se ocitlo v situaci, kdy se násilí nad osobou, skupinou lidí či celých zemí poměrně často stává také způsobem řešení konfliktů. Jedná se samozřejmě o ten nejkrajnější a nejhříšnější způsob. Evangelium však obsahuje podivuhodná slova, jejichž podstata spočívá v tom, že je blaženým ten, kdo svůj život položí za ostatní (J 15,13). Co to znamená? Že podílení se na nějakých skutcích, které mohou znamenat smrt, může být obhajitelné. Evangelium říká přesně, kdy tomu tak může být ‒ když svůj život ztrácíte pro druhé. Na tomto principu je založena i myšlenka spravedlivé války. Svatý Augustin se snažil popsat pravidla takové války již v 5. století. Dnes možná máme jinou představu, ale podstata zůstává stejná: vojenské operace jsou obhajitelné tehdy, kdy chrání člověka, společnost, stát.
To, co se dnes děje ve vzdálené Sýrii (ve skutečnosti ovšem není vzdálená, jedná se doslova o našeho souseda), je právě obrana vlasti. Mnozí o tom dnes hovoří zcela jasně. Protože jestli v Sýrii zvítězí terorismus, bude mít obrovskou šanci pokud ne zvítězit, tak velmi znepříjemnit život také nám. Přinese nám neštěstí a utrpení. Proto se jedná o válku obrannou. Možná to není ani válka, ale přesné akce. A účast našich vojáků, pokud jde o obranné akce, má charakter spravedliví války.
My přeci víme, jaké strašné trápení terorismus přináší ‒ Beslan, Volgograd atd. A sestřelení našeho letadla nad Sinají? Proto vše, co probíhá, považuji za obranné kroky. A můžeme také hovořit v tomto smyslu o spravedlivém boji.
Ještě zde vidím jeden důležitý moment: svými činy se podílíme na záchraně mnoha lidí v Sýrii a na celém Blízkém východě.
Vaše Svatosti, hovoříte o záchraně lidí, ale vždyť tato válka ‒ mám na mysli tu v Sýrii a ruské operace zde jako její součást ‒ dělá složitějším postavení pravoslavných křesťanů ve světě. Vždycky je přeci spojují s Ruskem…
Jak se říká, dále už nebylo kam couvnout. Postavení křesťanů v Sýrii, Iráku a dalších zemích se dostalo do kritické fáze. Křesťané jsou dnes nejpronásledovanější náboženskou skupinou. A to nejen tam, kde se střetávají s islámskými extremisty, nýbrž i v mnoha dalších zemích, včetně bohaté Evropy, kde veřejný projev křesťanských citů (např. nošení kříže) může skončit tak, že člověka propustí z práce. Vidíme, jak je křesťanství vytlačováno ze společenského prostoru, jak se v mnoha zemích dokonce neužívá ani slova „Vánoce“.
Křesťané se dnes vskutku nacházejí ve velmi těžké pozici. A to, co se právě děje v Sýrii, jak se mi zdá, ji nezhorší. Naopak, víme o případech, kdy byli lidé zachráněni ze zajetí, někteří křesťané, ba celé vesnice osvobozeny. Z reakcí našich spolubratří zcela jasně vyplývá, že se na účast Ruska v konfliktu naopak dívají s nadějí.
Do jaké míry se to, co se dnes děje v Sýrii, lze nazvat „náboženskou válkou“? V čem spočívá podstata tohoto jevu?
Všeobecně se již hovoří o tom, že se nejedná o žádnou náboženskou válku, a já se držím ve vztahu k tomuto konfliktu také tohoto názoru.
Uvedu pár historických příkladů. Vztahy mezi křesťany a muslimy nebyly vždy v dějinách bez mráčku. Víme např. o násilných konverzích k islámu po dobytí křesťanských území Byzance. Pokud ale odhlédneme od přirozených ztrát během válečných konfliktů, nic takového, co se děje dnes, se tehdy nestávalo. Nebo příklad Osmanské říše. Existoval tam jasně daný pořádek ve vztazích mezi náboženskými skupinami. A dodnes má klíče od jeruzalémského Chrámu Božího Hrobu muslimský Arab. Platí to od tureckých dob, kdy muslim odpovídal za bezpečí a údržbu křesťanského svatostánku. Vznikl tak systém vzájemné koexistence náboženství, který rozhodně nelze nazvat režimem nejvyšší přízně, nicméně lidé v něm žili, plnili své náboženské povinnosti, existovali patriarcháty... a církev existovala - a to vše bylo ve starověku i ve středověku, který nazýváme „temným“.
Přišly ovšem jiné, osvícené časy, konec 20. a začátek 21. století ‒ a čeho jsme svědky? Genocidy křesťanů, likvidace křesťanského obyvatelstva. Přítomnost křesťanů v Iráku a Sýrii se mnohonásobně snížila, lidé utíkají s celými rodinami a strachují se o život.
Jedná se zde o fanatismus, tj. myšlenku dovedenou do absurdity. Fanatici si myslí, že mají právo rozhodovat o osudech lidí. Rozhodovat, zda má křesťanská obec existovat nebo ne. Tedy často spíše neexistovat, protože křesťané jako „nevěřící“ musí být zničeni. Samotná tato fanatická myšlenka, dovedená do absurdity, protiřečí náboženským myšlenkám a staví se proti Bohu. Bůh nepovolal nikoho, aby druhého zničil kvůli vztahu k němu, nebo, lépe řečeno, z důvodu projevu náboženského cítění. Proto je pro mne fanatismus bezbožností. Jenže temné masy lidí zapojené do těchto hrozných činů tomu nerozumí. Takto konat znamená odmítnout Boha a Boží svět.
Fanatici jsou tedy lidé bez Boha?
Ano, fanatici jsou de facto bezbožníci. I když budou mluvit o jejich příslušnosti k víře a dokonce dodržovat některé náboženské obřady, svým přesvědčením a názory jsou to lidé, kteří popírají Boží vůli a Boží svět. Jinak tomu ani nemůže být. Pokud chcete vytvořit teroristickou skupinu, je třeba inspirovat lidi k nenávisti a nesnášenlivosti ‒ a nenávist není od Boha, pochází z jiného zdroje. Takže když hovoříme o tzv. náboženském fanatismu, extremismu a terorismu, hovoříme o jevu spojenému se selháním člověka být věřícím a být ve spojení s Bohem.
Svět je rozdělen - možná pro něj znamená šanci právě boj s terorismem? Může boj proti terorismu lidstvo sjednotit, a pokud ano, tak na jakém základě?
Je možné, že takticky usmíří některé síly kvůli řešení společných problémů, ale sjednotit boj proti někomu ostatní nemůže. Potřebujeme pozitivní plán. Potřebujeme systém hodnot, který lidi sjednotí.
Dovolte mi nyní říci o fenoménu náboženského terorismu něco, co jsem ještě nikdy neřekl. Na co lákají lidi do teroristických buněk? Na peníze, narkotika a další výhody. Tento „neidealistický“ přístup funguje na celé čáře. A nesmíme si ty, kdo sem vstupují, idealizovat. Velmi mnoho z nich k tomu vedou tvrdě pragmatické zájmy: vydělat si, zastřílet, zaválčit, ukrást. Zneužití syrské ropy svědčí zcela jasně o snaze a touze vydělat na válce. Do řad teroristů také vstupují čestní lidé, tedy alespoň ti, kdo tam vstupují z náboženských důvodů. Věřím tomu, že tam jsou, vždyť se tam hlásí právě po kázání v mešitách, po modlitbách. A jak je možné ovlivnit člověka, který se právě pomodlil, aby vzal do rukou zbraň? Je zapotřebí propojit náboženské cítění se zcela konkrétními argumenty. Zamysleli jsme se někdy nad tím, jaké mohou ty argumenty být? „Staneš se bojovníkem za chalífát“. „A co je to chalífát?“ „To je společnost, v jejímž středu je víra, Bůh, a kde vládnou náboženské zákony. Postavíš novou civilizace, jinou, než dnes ve světě panuje, totiž bezbožná, sekularizovaná a stejně radikální ve svém sekularismu“.
Vidíme, že tato bezbožná civilizace opravdu přichází: lidská práva jsou prohlašována za skoro tu nejvyšší hodnotu, nicméně nosit kříž nelze. Můžete organizovat „Pochody pýchy“ sexuálních menšin, to je vítáno. Ale milionová demonstrace francouzských křesťanů na obhajobu rodinných hodnot je rozháněna policií.
Mohl bych uvádět další a další příklady toho, jak tato bezbožná civilizace přichází. Vždyť právě na to ukazují prstem mladým lidem, které lákají extremisté: „Podívejte se na svět, který budují. Jedná se o ďábelský svět, ale my vás zveme uskutečnit svět založený na Bohu“. A na to slyší, kvůli tomu jsou schopni položit životy.
Proto je možné smířit se nikoliv na základě boje s terorismem. My všichni se musíme zamyslet nad cestami vývoje lidské civilizace, všichni musíme přemýšlet o tom, jak propojit naši postindustriální společnost s těmi duchovními a náboženskými hodnotami, bez nichž člověk nemůže žít. Musíme sjednotit lidskou svobou s mravní odpovědností. Musíme dát každému člověku možnost žít v souladu se zákonem Božím. Není potřeba omezovat projevy náboženské úcty a stejně tak není potřeba omezovat svobodu lidské volby.
Pokud se nám podaří spojit všechny tyto části, vystavíme životaschopnou civilizaci. A pokud se nám to nepodaří, jsme odsouzeni k neustálému boji a nekončícímu utrpení.
Po hrůzných událostech ve Francii došlo k celonárodní výzvě k modlitbám. A to se stalo v zemi, kde křesťané tvoří menšinu, dokonce méně než polovinu. O co tedy šlo - o využití té šance, o níž jste hovořil?
Jednalo se o přirozenou lidskou reakci. Víte, že to samé proběhlo po útocích z 11. září v New Yorku. Chrámy všech náboženství praskaly ve švech od náporu lidí. Stejná věc se odehrála i dříve, kdy, jak se zdálo, se během Velké vlastenecké války zdánlivě ateistická společnost obrátila k Bohu. Chrámy byly plné věřících a v prvních liniích nebojoval ani jeden ateista. Když se člověk setká s nebezpečím tváří v tvář, ví, že vlastními silami zlo nepřemůže, obrací se proto k Bohu. A tuto odpověď od Boha uslyší, jinak by se k němu neobracel. Proto nás Bůh provází skrze strázně, čeká naše obrácení.
V tomto smyslu vysoce hodnotím to, co se nyní odehrává v naší zemi. Nesnažím se současnost idealizovat, nicméně vidím, jak se postupně, bez námahy, sbližují dva principy života naší země, jak probíhá jakási syntéza materiálního, technického a vědeckého principu se vzrůstem duchovních potřeb. Nemohu říci, že bychom dosáhli mnoha úspěchů, jsme pouze na začátku cesty, ale je to správná cesta.
Když hovoříte o naší zemi, víme, že „Vaše země“ není jen Rusko, ale mnoho dalších zemí. Ruská pravoslavná církev se každý den modlí za mír na Ukrajině, kde má mnoho věřících. Jak hodnotíte procesy, k nimž na Ukrajině dochází?
Pro mne je Ukrajina stejná země jako Rusko. Žije tam můj lid, Církev, kterou mi Bůh požehnal v tuto historickou epochu řídit. Je to moje radost i bolest. Je to příčina bezesných nocí a příčina zvýšeného entuziasmu, když myslím na lidi, kteří s takovou silou a vírou obhajují svoje přesvědčení, svoje právo zůstat pravoslavnými křesťany.
To, co se dnes na Ukrajině děje, naplňuje srdce strachem. Jsme svědky strašných událostí, kdy jsou věřícím odebírány chrámy, jako např. ve vesnici Ptičjo. Někdo třeba řekne: „Proč hovoříte o jedné události? Podívejte se, jak žije celá země!“ Ano, ale o čem to vypovídá? Lidé si zvolili tzv. evropskou cestu. Zvolili, tak zvolili, nikdo si kvůli tomu nebude rvát vlasy a snažit se jim tuto cestu zamezit. Jděte si touto cestou! Ale copak je teror faktorem současného evropského života, při všech zvláštnostech, o nichž jsme hovořili? Copak takhle lze lidi nalákat na evropskou cestu rozvoje, když ta je u mnohých spojena s krví a utrpením? A to nemluvím o hladu a neštěstí mnoha dalších lidí…
Je zapotřebí lidi sjednocovat, a to je možné, jak to každý ví na příkladu své rodiny, pouze láskou, otevřeností a ochotou naslouchat. Je zapotřebí podniknout kroky, aby se všem dařilo, a uklidnit ty, kdo příliš rozhýbávají loďku, na níž se plaví. Bohužel nic takového dnes na Ukrajině nevidím. Žádná politická síla dnes národ nesjednocuje, žádná z nich nepracuje nad společnou Ukrajinou, zvláště pak ti, kdo křičí nejhlasitěji. Nad jednotou dnes pracuje jen Ukrajinská pravoslavná církev (Moskevského patriarchátu, pozn. překl.), která sjednocuje východ i západ, sever i jih, která mírně, ale odvážně, hovoří pravdu. To ona vede lidi k jednotě a pouze s tímto sjednocujícím faktorem dnes můžeme spojovat spokojenou budoucnost Ukrajiny.
Ukrajina dnes prožívá složité časy nejen v duchovním, nýbrž i v materiálním smyslu. Lidé zchudli, ekonomická krize se dotkla i Ruska a dalších zemí. Střední třída se začíná cítit zchudlou, a to přesto, že v bídě nežije. Otázka zní: mění se hodnota života v podmínkách ekonomické krize, v době, kdy nám něco schází?
Myslím, že vše závisí od lidského nitra. My i naši rodiče jsme přeci žili v těžkých obdobích, z ekonomického hlediska daleko horších, než to, co se děje dnes. Dnes je tíha celkově relativní: člověk vydělává trošku méně či více. Jenom nedej Bůh, aby se ekonomická situace zhoršovala. Celkově ale řečeno, žádná tragédie v naší zemi neprobíhá. Proto si myslím, že k rozčarování dochází spíše u malověrných, prázdných lidí. Pokud svůj úspěch v životě spojujete pouze s penězi, pokud se úspěch měří pouze kvalitou dovolené a materiálními podmínkami života, tak se vám i nepatrné zmenšení spotřeby může zdát tragédií. O čem to svědčí? Svědčí to o tom, že takový člověk není příliš životaschopný. Nemůže přeci napořád žít v dobrých podmínkách! A když se mu materiálně daří, něco jiného probíhá v jeho duši. Jak často se stává, že probíhá rodinná krize u úspěšných lidí! Jak často jsou zoufalí, kolik bohatých a úspěšných lidí páchá sebevraždu…
Jediné, s čím musíme opravdu bojovat, co nesmíme dopustit a musíme zničit, to je bída. Existuje rozdíl mezi chudobou a bídou. O tom pěkně psal Dostojevskij ve „Zločinu a trestu“: chudoba ničí pýchu, tj. jakési přesvědčení o vlastní nadřazenosti, ale bída vyčleňuje jednotlivce z lidského společenství… Proto patří k naším předním národním úkolům, abychom v Rusku zlikvidovali bídu, abychom neměli lidi bez domova. Církev se snaží dělat vše, co je v jejích silách.
Co bude podle Vás pro Vaše věřící v Rusku i mimo něj nejdůležitější v novém roce? Čemu se vyhnout, kam směřovat?
Žádné konkrétní rady vám teď dát nemohu. Protože pro každého člověka je všechno individuální, a to, co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého.
Chtěl bych ale říci pár slov o důležitých věcech, které pomohou v realizaci plánů nebo překonání životních nesnází. Je dobré každé ráno a každý večer, když stojíme před Bohem, analyzovat svůj život, kát se a v souvislosti s tím konat v budoucnu. Nyní bych ale chtěl říci něco o modlitbě. Jedná se o zcela zvláštní jev, vždyť nás Bůh stvořil zcela samostatnými, oddělenými, a to dokonce i od něj. Dal nám takovou svobodu, že v něj můžeme věřit, ale nemusíme, žít podle jeho zákona, nebo nežít, obracet se k němu nebo neobracet.
Modlitba, to je pozvání Boha do svého vlastního života. Skrze modlitbu se Bůh jakoby stává tvým spolupracovníkem. Když Boha prosíme, když se modlíme, spojujeme se s ním a Bůh reálně působí v našem životě. Tak se stáváme silnějšími. Naučit se modlit znamená být silným. Jediné, co nás od Boha dělí, to je hřích. Pokud mezi sebe a Boha postavíme stěnu, kontakt se přeruší…
A poslední, co bych chtěl ještě říci je, že náš život se stává milým Bohu tehdy, když prostě děláme dobré věci. Dobré věci potřebují mnozí: od těch nejbližších, s nimiž žijeme, až po ty, s nimiž se setkáváme třeba v práci. Pokud se naučíme dělat dobro, stanem se šťastnými lidmi, protože dobro rozmnožuje dobro.
(upraveno, kráceno)
Zdroj: patriarchia.ru
Projev patriarchy Dědictví knížete Vladimíra a osudy Rusi viz zde.
-mp-