Kdo vyvolal krizi na Ukrajině? Brala Moskva v úvahu, jakou geopolitickou, hospodářskou a prestižní cenu za návrat na Krymu k Rusku zaplatí? Nezdá se vám být příliš vysoká, a to i v souvislosti s rusko-ukrajinskými vztahy? Je možné dosáhnout trvalého řešení ukrajinské krize?
Ukrajinská krize, to nebyla náhoda, nýbrž projevení se systémových problémů, které se v posledních dvou desetiletích nakumulovaly v evropských záležitostech a v mezinárodních vztazích jako takových.
Bezprecedentní příležitost začít po skončení „studené války“ s budování Evropy bez hranic, založené na principech jejich nedělitelnosti, bezpečnosti a široké spolupráce, byla zmařena. A to nehledě na naše neustálé výzvy, jakož i na nejvyšší úrovni přijaté závazky v rámci OBSE a činnosti Rady Rusko-NATO s cílem vytvořit bezpečnostní orgány. Na západě převládla touha po nekontrolovatelné expanzi na východ, která je řízena euroatlantickými geopolitickými konstrukcemi prostoru. Na evropském kontinentu i v jiných regionech světa se dnes užívá praxe vměšování se do vnitřních záležitostí, donucování, a to i silou, jiných národů k použití jistých transformačních receptů. Všechny tyto problémy se odráží jako v zrcadle v situaci na Ukrajině.
Nejednou jsme upozorňovali na kontraproduktivitu pokusů donutit Kyjev udělat umělou volbu „s námi nebo proti nám“, mezi směřováním ke spolupráci s Východem nebo Západem. Bohužel na naše rady nikdo nedal. Výsledkem byl státní převrat v únoru minulého roku a kolaps ukrajinské státnosti. Ultranacionalisté, kteří se dostali k moci, započali bratrovražednou válku a dovedli zemi na hranici rozpadu.
Přitom je zjevné, že svobodná vůle obyvatel Krymu, kteří se během referenda rozhodli vyhlásit na Ukrajině nezávislost a připojit se k Rusku, byla pouhou reakcí na tyto události. V této souvislosti je absurdní zpochybňovat tuto volbu obyvatel Krymu, k níž došlo v souladu s veškerými normami mezinárodního práva. Připomenu jen, že řada evropských států považovala za možné uznat Kosovo nehledě na fakt, že se referendum o odtržení tohoto území od Srbska nekonalo.
Vývoj situace na Donbase jasně prokázal, jaký osud by očekával obyvatele poloostrova, kdyby se nestal opět součástí Ruska. Žádná cena zde nemůže být příliš vysokou.
Pokud jde o perspektivu vyřešení situace na Ukrajině, je jisté, a naše kontakty se zahraničními partnery to potvrzují, že i přes všechny rozdíly v pohledech na to, jaká je dnes na Ukrajině situace, jsme jednotni v tom, že k tomu může dojít jen mírovou cestou. A to bezpodmínečným dodržováním Minských dohod.
Kde může proběhnout další „barevná revoluce“? V Bělorusku?
Myslím, že tuto otázku by bylo vhodné položit spíše těm, kdo je plánuje, financuje a organizuje v duchu operací geopolitického inženýrství. Jsme přesvědčeni, že každý „vývoz“ revolucí ‒ komunistických, demokratických nebo jiných ‒ přináší lidem ve státech, které se stávají objekty takových experimentů, ohromnou škodu. Tato praxe představuje hrubé porušování mezinárodního práva a podkopává globální a regionální stabilitu.
Považujeme za důležité znovu potvrdit v Ústavě OSN a Helsinském závěrečném aktu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě již stvrzený princip nevměšování se do vnitřních záležitostí, a to včetně nepřípustnosti podvratných činů a podpory změny režimu v jiných zemích neústavní cestou.
Pokud jde konkrétně o Bělorusko, tak pokusy o rozdmýchání vnitropolitické situace v této zemi sotva najdou podporu u většiny obyvatel.
Kdo je dnes v Evropě přítelem, a kdo nepřítelem Ruska?
Rusko provádí nezávislou zahraniční politiku a je vždy otevřené k rozvíjení široké spolupráce se všemi, kteří o ni projeví zájem. Prezident Vladimir Putin opakovaně řekl, že nikdy nepůjdeme cestou hledání nepřátel. Je zřejmé, že záměr USA a řady dalších západních států rozdělovat národy a na „vlastní“ a „cizí“ nejenže nepomáhá vyřešit stávající problémy, ale jen zhoršuje napětí ve světové politice, o čemž svědčí situace na Blízkém východě a v severní Africe.
V Evropě dnes bohužel existují síly, které se snaží vyřídit si s Ruskem „historické účty“ a vynakládají značné úsilí na zvýšení úrovně konfliktnosti na našem kontinentu. Zároveň se ale nelze neradovat, že i v současných obtížných podmínkách mnoho evropských zemí ‒ včetně našich italských partnerů ‒ projevuje upřímný zájem na zachování konstruktivního dialogu s naší zemí, což zlepšuje situaci v celém evropském prostoru. Tohoto postoje si velice vážíme.
Jak se vám podařilo podepsat v podmínkách sankcí tak důležitou smlouvu s Německem v oboru energetiky jako je Nord Stream-2? Pokračují i nadále zvláštní vztahy mezi Moskvou a Berlínem?
V září tohoto roku byla ve Vladivostoku v rámci Východního ekonomického fóra podepsána dohoda akcionářů společného podniku, který vznikne za účelem výstavby dvou dalších větví plynovodu „Nord Stream“, jehož výkon bude 55 miliard kubických metrů plynu ročně. Společně se státním podnikem Gazprom do projektu vstoupily jako akcionáři velké evropské energetické koncerny: německé „Wintershall“ a „E.ON“, rakouský „ОМU“, аnglicko-nizozemský „Shell“, а také francouzský „ENGIE“.
Jedná se o obchodní dohody uzavřené na základě expertních projekcí na růst spotřeby plynu v Evropě. Jsme přesvědčeni, že jeho realizace přispěje ke stabilitě dodávek plynu na evropský trh obecně a k posilování energetické bezpečnosti na našem společném kontinentu. Účastníci projektu si byli tohoto cíle vědomi, a to dovolilo uzavřít příslušnou smlouvu.
Pokud jde o bilaterální vztahy s Německem, všestranný dialog mezi oběma zeměmi, a to i na nejvyšší úrovni, se nezastavil. I přes pokles úrovně spolupráce zůstává Německo i nadále jedním z klíčových obchodních a ekonomických partnerů Ruska. Souhrn německých investic přesáhne 11,6 mld. USD. Na našem trhu působí asi 6000 společnosti s německým kapitálem s celkovým obratem více než 50 miliard dolarů.
Současné vztahy mezi Moskvou a Washingtonem jsou lepší nebo horší než v období „studené války“? Podaří se v budoucnu Spojeným státům a Rusku navázat vskutku partnerské vztahy? Prezident Obama rád opakuje, že je Rusko regionální velmocí. Myslíte si to také?
Porovnávat současné vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy s těmi, které byly v letech „studené války“, není korektní. Tehdy byla situace zásadně odlišná: napětí mezi dvěma velmocemi bylo podmíněno nesmiřitelnou konfrontací ideologií a sociálně-ekonomických modelů, které se promítalo do celého systému mezinárodních vztahů.
Během uplynulého čtvrtstoletí se svět dramaticky změnil. Dnes můžeme s jistotou říci, že pokus o vytvoření unipolárního modelu světového řádu selhal. Aby byla zajištěna stabilita globálního vývoje a došlo k efektivnímu vypořádání se se současnými hrozbami, to je možné pouze na základě kolektivního úsilí a na pevných základech mezinárodního práva. Takové přístupy v mezinárodní politice důsledně podporujeme, a to i v dialogu s USA.
Zdá se, že si Washington dosud neuvědomil, že toto jednání v mezinárodních záležitostech nemá perspektivu. Před objektivními tendencemi k multipolaritě tam raději dávají přednost americké „výjimečnosti“ a snaží se všemi prostředky a za každou cenu zachránit zbytky své hegemonie ve světě. Z tohoto důvodu vidíme také tendenci jednat jednostranně, touhu potrestat ty země, které se Spojenými státy nesouhlasí.
My jsme vždy nabízeli rozvoj bilaterálních vztahů na základě poctivého partnerství bez diktátu a nátlaku. Když se USA rozhodly jít cestou likvidování spolupráce ‒ a činily tak dlouho předtím, než došlo k ukrajinské krizi, která má být vykreslena jako záminka k takovým krokům ‒ varovali jsme, že se jedná o slepou uličku. Washingtonu si, jak se zdá, už sám uvědomuje, že „izolovat“ Rusko nebo omezit jeho vliv pouze na regionální úroveň není možné. Není náhodou, že nehledě na agresivní rétoriku Obamova administrativa s námi nezastavila dialog ohledně řady klíčových otázek naší doby. Přičemž tento dialog iniciovala a nejednou nás žádala o podporu v mnoha otázkách.
Myslíme si, že přístup Spojených států ke vztahům s Ruskem bude postupně přecházet k větší pragmatičnosti a dojde k jeho vybalancování.
Sblížení Ruska s Čínou, zemí, která historicky nikdy nebyla ve vztahu k SSSR a Rusku přátelská, je pouze taktickou reakcí na ukrajinskou krizi?
Vnější politika Ruska má mnoho vektorů. Naším cílem je rozvoj rovnoprávné spolupráce s partnery po celém světě. V tomto kontextu lze vývoj politického dialogu a praktické spolupráce s Čínou chápat jako strategický a nezávislý na konjunktuře. Naše dva největší státy leží v těsné blízkosti. Během posledních deseti let jsme odvedli skvělou práci a dnes můžeme s jistotou říci, že naše vztahy jsou nejlepší ve své historii.
Jedná se o vzájemně prospěšnou spolupráci v plném smyslu tohoto slova, v níž neexistuje mladší nebo starší, ten, kdo vede a ten, kdo se nechává vést. Směr rusko-čínských vztahů se vyvíjí s ohledem na základní zájmy obou národů, a to nechceme měnit ani my, ani naši čínští přátelé.
Koordinované kroky našich zemí na světové scéně se staly důležitým faktorem při zajišťování mezinárodní a regionální stability. Rusko a Čína se drží obdobných nebo blízkých přístupů ke klíčovým otázkám: posilování kolektivního principu ve světového dění, spoléhání se na mezinárodní právo a dodržování identity národů a jejich práva na nezávislou cestu rozvoje. Jsme rozhodnými odpůrci tlaku na suverénní státy, a to ‒ mimo jiné ‒ také prostřednictvím jednostranných sankcí nebo silou.
Tzv. Islámský stát dnes ovládá polovinu Sýrie a polovinu Iráku. Vypadá to, že nikdo nemá dostatek sil ani snahy ho zlikvidovat. Může se v budoucnosti stát, že se ISIL někdy stane členem OSN? Proč se Rusko zapojilo do bombardování v Sýrii? Není jednou z příčin možné proměnění se Damašku v íránský protektorát?
Nedávné události, a to včetně barbarských teroristických činů proti ruskému letadlu, mírumilovným lidem ve Francii, Iráku, Turecku, Libanonu a Egyptě potvrzují, že se teroristická skupina „Islámský stát“, která představuje zásadní výzvu lidské civilizaci, snaží vytvořit jakýsi kvazistát.
Aby bylo možné efektivně čelit této totální hrozbě, potřebujeme solidární akce světového společenství na univerzálním mezinárodním právním základě. Každý stát by měl přispět k porážce teroristů, stvrdit svou solidaritu konkrétními kroky.
Připomeňme, že prezident Putin předložila iniciativu vytvoření jednotné fronty proti terorismu pod záštitou OSN za účasti všech, kteří opravdu bojují s teroristy, jakož i s dalšími zúčastněnými zeměmi, a to jak z oblasti Středního východu, tak mimo něj.
Za účelem odstranění ohnisek terorismu v Sýrii ruské vzdušné a kosmické síly v koordinaci se syrským vedením pokračují v operaci, jejímž cílem je pomoci vyčistit území státu od bojovníků tzv. Islámského státu a jiných teroristických skupin. O zlepšení účinnosti boje proti ISILu úsilujeme při koordinaci našich akcí s řadou západních partnerů, zejména s Francií. Do ozbrojeného boje proti ISILu se zapojuje čím dál více zemí, včetně např. Velké Británie a Německa. Takže je správné přemýšlet nikoliv o perspektivě členství v ISILu v OSN, nýbrž o načasování jeho konečné porážky. To se týká i dalších teroristických skupin.
Protiteroristické úsilí by mělo mít komplexní charakter a zahrnovat podporu politické stability a sociálně-ekonomické obnovy v regionu Blízkého východu a severní Afriky. Samozřejmě při respektování suverenity tamějších států, stejně jako opatření proti radikalizaci veřejného mínění.
Írán je dlouholetým partnerem Ruska, naše vztahy se rozvíjejí v duchu přátelství a dobrých sousedských vztahů. Jsme přesvědčeni, že participace Teheránu na regionálních záležitostech napomůže řešení úkolů a zajištění bezpečnosti a spolupráce v regionu.
V Bagdádu již několik měsíců funguje mezinárodní informační centrum, které sestává ze zástupců Ruska, Íránu, Iráku a Sýrie. Jsou otevřeni spolupráci v tomto formátu i s ostatními zúčastněnými stranami, včetně kurdských bojovníků či vlastenecké části syrské opozice. Budeme i nadále úzce spolupracovat v otázkách boje proti terorismu s Jordánskem a Egyptem.
Jak se podle vás budou dále rozvíjet rusko-turecké vztahy a proces rozhovorů o Sýrii poté, co došlo k sestřelení ruského letounu Su-24 Tureckem?
Akci, kterou Ankara uskutečnila, lze chápat jako bezprecedentní provokaci vůči Ruské federaci. Tyto kroky se nemohly na rusko-tureckých vztazích neodrazit: důvěra k Turecku jako k partnerovi je vážně narušena. Mezi našimi zeměmi se tak spolupráce, na kterou padlo v posledních letech mnoho úsilí, zastavila v řadě směrů. Nejednalo se o naši volbu.
Zatím jsme od tureckých orgánů neslyšeli omluvu, vyjádření připravenosti nějakým způsobem kompenzovat dopady trestného činu, ani záměr řádně potrestat odpovědné osoby. Naopak, z Ankary slyšíme výroky, že má turecká strana pravdu a hájila údajně narušenou suverenitu. Turečtí politici v této souvislosti vyslovili vágní slova o „smutku a lítosti“, která ovšem neodpovídají závažnosti incidentu.
Rusko opakovaně zdůrazňuje znepokojení nad nárůstem teroristických hrozeb v Turecku a nedostatečnou ochotou tureckých orgánů ke spolupráci v boji proti terorismu. I přes naše opakované žádosti se Ankara ‒ s několika málo výjimkami ‒ vyhýbá spolupráci při zatčení a předání ruským bezpečnostním orgánům ruských občanů odcházejících do blízkovýchodních a afrických zemí s cílem spojit se tam s teroristickými a extremistickými skupinami.
Toto napomáhání teroristům nikdy nezapomeneme. Zároveň neklademe rovnítko mezi část dnešní vládnoucí elity, která je přímo zodpovědná za smrt našich vojáků v Sýrii, a našimi dlouhodobými a spolehlivými přáteli z řad tureckého národa.
Pro Rusko představuje otázka boje s terorismem, stejně jako urovnání situace v Sýrii, principiální záležitost. Proto útok letectva na ruský bombardér nemůže náš přístup změnit, i když právě o to při této turecké provokaci zřejmě šlo.
(překlad vlastní, kráceno, upraveno)
Originál „Интервью Министра иностранных дел России С.В.Лаврова итальянскому журналу «Лимес»„ vyšel 4. února 2016 na mid.ru.
-mp-