Co se podle Vás minulý rok odehrálo na diplomatickém poli nejdůležitějšího?
Nebudu mluvit o všem, co považujeme za důležité. Nicméně to, že se nám minulý rok podařilo definitivně ukončit diplomatická úsilí ohledně jaderného programu Íránu, a že již došlo k podpisům dohod, to lze určitě považovat za nejdůležitější výsledek. Tato krize totiž trvala více než deset let a problematizovala mezinárodní vztahy.
Minulý rok také skončila chemická demilitarizace Sýrie, kterou rovněž iniciovala ruská strana. V roce 2013 se na tom dohodli v Petrohradu prezidenti Putin a Obama v rámci jednání „G20“. Jednak jsme tak mohli zlikvidovat velmi nebezpečné a nikým nehlídané zásoby chemických zbraní, jednak jsme tím odsunuli hrozbu útoku na Sýrii.
Z ostatních úkolů je prioritou číslo jedna boj s terorismem. Zde musíme vykonat, nehledě na úspěchy v boji proti ISILu v Sýrii, ještě mnohé. Vše by mohlo probíhat daleko rychleji a efektivněji, kdyby Američané a členové koalice odpověděli na naše výzvy a návrhy ohledně vypracování skutečné koordinace. Dnes si pouze předáváme informace o schématech vyhnutí se incidentům. O skutečné koordinaci s Američany neustále mluvíme. Zdá se, že se kloní k tomu, že odmítat kooperaci je kontraproduktivní. Jenže žádné reálné výsledky zatím nemáme.
Nemyslím si, že je situace beznadějná. Zatím to pořád vypadá, že u nich funguje jakýsi brzdící prvek. Kývou sice na požadavky svých spojenců v oblasti, kteří jakoby nechápou, jak mohou Američané spolupracovat s Ruskem, které mnozí, třeba Turecko, chápou jako hlavní problém na Blízkém východě.
Chápu to. Turci otevřeně hovoří o tom, že jsme jim zamíchali kartami. A dnes se snaží to vše svalit na Američany. Prezident Turecka otevřeně vyzval Washington vybrat si mezi Turky a Kurdy. Z USA, i když zatím anonymně, zaznělo, že Kurdové včetně Strany demokratického svazu, kterou Turci označují za teroristickou, jsou spojenci Američanů v boji proti ISIL. S nimi také pracujeme. To, že jim nedovolují účast na rozhovorech o Sýrii, zapříčinila povýšenecká pozice Turecka, kterou kromě nich nikdo nesdílí.
V roce 1856 nový ruský ministr zahraničí Gorčakov poslal na ruská velvyslanectví po celém světě depeši, která obsahovala frázi: „Říká se, že se Rusko hněvá. Rusko se nehněvá, soustředí se“. Jak dnes zní neformální krédo Vašeho úřadu? Nezní náhodou takto: „Rusko se téměř se všemi pohádalo a na téměř všechny se naštvalo“?
Víte, my se neumíme na někoho zlobit. Prezident Putin kdysi řekl, že takové pojmy jako „láska“ a „přátelství“ patří spíše do sféry osobních vztahů, protože státy mají především své zájmy.
Cítíme, že nás přeci jen podporuje celá řada zemí po celém světě. Mám pocit, že se Rusko stalo skoro hlavním problémem mezinárodních vztahů. Je tomu tak proto, že dnes dominují ta média, která hlásají západní hledisko a šíří jejich výklad událostí. Vedení NATO a některých evropských zemí, zvláště pak Velké Británie, Skandinávie a našich sousedů v Pobaltí, Polsku, Rumunsku a jinde až hystericky rozdmíchávají mýtus o ruské hrozbě a o tom, že plánujeme vyhrožovat Švédsku a pobaltským zemím jadernými zbraněmi.
BBC vysílá filmy. Ve Švédsku se cosi děje s nějakými ponorkami. Nejdříve z toho dělají trhák, titulky všech novin a televizních statnic se soustředí jenom na to. A poté se ukáže, že tam žádné ponorky nebyly, pouze jakési přístroje, které rozhodně nepatřily Rusku. Tomu se říká informační válka. Víme o tom, chápeme to a bereme to tak. Ale odpovídat na hysterii hysterií se nechystáme: snažíme se odpovídat fakty, které dáváme k dispozici.
Poslední příklad: humanitární situaci se snaží popsat jako to nejdůležitější měřítko regulace konfliktu a podmínku k rozhovorům mezi všemi Syřany. Obvinili nás, že humanitární situaci zhoršujeme tím, že se údajně nechceme domluvit na dodávkách humanitárních nákladů. A proto prý OSN muselo rozhovory o Sýrii přerušit…
Jako odpověď jsme OSN dodali obšírný mnohostránkový materiál, který na základě faktů ukazuje, kdo a jak zhoršuje postavení civilních obyvatel. Můžete křičet, jak chcete, že ve městě Madája nemá 40 tisíc obyvatel přístup k potravinám, lékům aj., protože jsou obklíčeni vládními vojsky ‒ a přitom mlčet jak ryba, že více než 200 tisíc lidí je uvězněno v Deir es-Zoru povstalci, bojovníky ISILu. Oni humanitární pomoc nepotřebují?!
Začali jsme shazovat s pomocí syrských vzdušných sil pomoc do těchto míst ‒ a hned nás začali obviňovat, že prý shazujeme náklad naslepo, bez garance, že na zemi náklad spadne do potřebných rukou. Vymyslet si mohou kdeco.
Sýrie, Ukrajina, konflikt se Západem, ostrý konflikt s Tureckem – může se s takovým množstvím výzev a hrozeb Rusko, i když se jedná o silnou zemi, vyrovnat?
My se s tím ale nepereme sami. Snaží se na nás přehodit odpovědnost za skoro vše, co se děje v Sýrii i na Ukrajině. Ve stejnou dobu ale s námi jednají a chtějí pomoci tyto problémy vyřešit.
Nebudu zabíhat do detailů, ale na rozdíl od těch, kdo neustále hovoří o ukončení bojů ‒ a to včetně našich amerických kolegů ‒ proti čemuž vystupují především američtí spojenci v oblasti, když trvají na tom, aby Bašár Asad odešel, jsme během kontaktů s Washingtonem nabídli absolutně konkrétní schéma, s nímž nyní pracují.
John Kerry o tomto materiálu nedávno mluvil v jednom rozhovoru. Doufám, že ty jednoduché návrhy, které dokument obsahuje, nebudou ve Washingtonu probírat dlouho.
Ohledně Ukrajiny dnes říkají, že všichni chápou, že Petro Porošenko nemůže nyní vyplnit vše. A prosí nás pomoci mu atd. Ani v případě Sýrie, ani Ukrajiny na nás nikdo „nekašle“. Právě naopak ‒ bezvýchodnost situace a tato rétorika jsou doprovázeny zcela pragmatickými přístupy k nám a s prosbami o pomoc. Uděláme to, ale pouze a jedině dle principů a konkrétních smluv, k jejichž podpisu došlo na Ukrajině i v Sýrii.
Pokud jde o Turecko, podivujeme se bezpodmínečné podpoře Ankary ve všem, co v Sýrii dělá, tak jak o tom hovořila kancléřka Merkelová. Přičemž za hlavního viníka toho, co se děje, bylo označeno Rusko ‒ údajně se díky našim náletům zintenzivnil příliv utečenců!
Nikdo se přitom ani slovem nezmínil, alespoň ne veřejně, o očividných faktech: teroristická hrozba v Sýrii je podporována kontrabandem skrze tureckou hranici, a to v obou směrech. Do Sýrie putují bojovníci, zbraně, peníze a další nezbytné věci pro pokračování teroristických akcí. Ze Sýrie pak nafta a komerční operace, které mají bandité zakázané.
To vše na pozadí otevřených machinací Ankary v souvislosti s problematikou imigrantů. Tento problém ale nezvnikl včera, nýbrž před několika lety ‒ rozhodně nikoliv po zahájení našich operací v Sýrii, o něž nás tato země požádala. Tento problém vznikl díky nezákonné operaci NATO v Lybii a následujícími kroky, které zapříčinily rozpad dalších zemí v regionu.
Vynikající ruský orientalista Vitalij Naumkin nedávno prohlásil, že existují tři základní scénáře vývoje situace v Sýrii: kompromis během rozhovorů v Ženevě, vojenské vítězství vládních vojsk a velká válka s přímou účastí různých zemí. Souhlasíte s ním?
Ano, souhlasím, protože to vše je vidět na první pohled. Pokud rozhovory neskončí úspěchem, očividně se sází na vojenské řešení. Mluví o tom přímo několik zemí, které se řídí, řekl bych, až osobní nenávistí k Bašáru Asadovi.
Rusko a USA chtěli a aktivně navrhovali během vídeňských setkání Mezinárodní skupiny na podporu Sýrie uvést do dokumentů a poté i do rezoluce Rady bezpečnosti OSN velmi jednoduchou frázi: syrská krize nemá vojenské řešení. Tuto větu podporovali Spojené státy, Rusko a evropské země. Nicméně někteří američtí spojenci v regionu ji kategoricky zablokovali.
Takže to je zcela reálné. Už dokonce slyšíme prohlášení o plánech poslat do Sýrie pozemní síly.
Znepokojují nás zprávy, které dostáváme skrze veřejné i neveřejné kanály, že Turci plánují, nebo už dokonce začali obsazovat část syrského území s tím, že tam budou stavět stanová městečka pro syrské běžence. Máme také zprávy o tom, že existují tajné rozhovory mezi vedením ISILu a Tureckem.
Víme také, že Turci a NATO už hovořili o vytvoření v Sýrii „zón bez ISILu“. To bude samozřejmě hrubým porušením všech principů mezinárodního práva.
Jak bude Rusko reagovat, když Turecko skutečně uskuteční svou hrozbu a zaútočí na Sýrii?
Nemyslím si, že se to stane, zatím se jedná o drobné provokace. Nemyslím si také, že by si koalice, kterou budou řídit Američané a do níž vstoupilo i Turecko, dovolila realizovat takové nemoudré plány.
Nestává se ruská ekonomika zajatcem aktivní mezinárodní politiky?
Řekl bych, že nikoliv. Mé omezené znalosti v této sféře mi říkají, že v mezinárodní ekonomice, jejíž jsme i přes dosud nedokončené reformy součástí, dochází k různým cyklům. A ty právě pociťujeme.
Samozřejmě, že musíme především sami podniknout efektivnější kroky, které by se měly zaměřit na strukturální změny v naší ekonomice. Mluví o tom jak prezident, tak vláda. Možná nás právě teď život donutí změny učinit, abychom nastartovali nezvratnou tendenci k oslabování závislosti na příjmech z ropy.
Aktivní vnější politika, to je složitá otázka. Mnozí říkají, že by vnější politika měla především napomáhat tomu, aby se lidem lépe žilo, dobře jedli, měli lékařskou péči. S tím zcela souhlasím. Náš národ má ale také smysl pro vlastní identitu, jak se dnes říká, a sounáležitost s tisíciletými dějinami budování státu, našich etnik jako jednotného národa.
Opakuji: nikdy jsem neříkal, že máme zapomenout na ekonomické zájmy, hovořil jsem o nutnosti vytvořit maximálně výhodné podmínky pro náš ekonomický rozvoj a růst. Taková země jako Rusko se nemůže „kymácet sem tam“ podle toho, jak se to hodí „mocným tohoto světa“, kteří vycházejí z toho, že mohou rozhodovat o osudech všech zemí a lidí na planetě.
(překlad vlastní, kráceno, upraveno)
Zdroj: mk.ru
-mp-