Život světa
1
„Člověk je tím, co jí.“ Tímto názorem ukončil německý materialistický filosof Feuerbach všechny „idealistické“ spekulace o lidské přirozenosti. Bez toho, aby to věděl, vyjádřil „nejnáboženštější“ představu o člověku. Bible nám totiž dávno před Feuerbachem poskytuje stejnou definici člověka. V příběhu o stvoření, je člověk představován na prvním místě jako „hladové bytí“ a celý svět jako jeho potrava. Za druhé, je dle autora první kapitoly knihy Genesis, dán člověku boží pokyn, aby při zaplňování a panování nad zemí, z ní jedl: „Hle dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny.“(Gn 1,29)
Člověk musí jíst, aby žil, musí přijmout svět do svého těla a proměnit ho v sebe, v tělo a krev. Je opravdu tím, co jí a celý svět je pro člověka všezahrnujícím prostřeným stolem. Obraz této hostiny se nese celou Biblí, jako centrální obraz života. Je na počátku stvoření a též na konci, při jeho naplnění: „…abyste v mém království jedli a pili u mého stolu… (Lk22,30)
Začnu, co se jídla týká, patrně s vedlejším námětem – vedlejším z pohledu velké „náboženské otázky“ naší doby – protože opravdovým cílem této eseje bude, pokud je to vůbec možné, odpovědět na otázku: o kterém životěmluvíme, který zvěstujeme, vyhlašujeme a oznamujeme, když jako křesťané vyznáváme, že Kristus zemřel za život světa? Jaký život je motivací křesťanského poslání?
Odpovědi sledují dva hlavní směry. Jsou mezi námi lidé, pro které znamená život, hovoříme-li v náboženských termínech, život náboženský. A tento náboženský svět, je svět sám pro sebe, existující stranou od sekulárního světa a jeho života. Je to svět „duchovnosti“, který, jak se zdá, získává v dnešních dnech stále více a více na popularitě. Dokonce i pulty letištních knihkupectví jsou zaplněny antologiemi mystických textů. Můžeme zde najít názvy jako třeba: Základní mystika. Ztracen a zmaten, v hluku a shonu, frustrován „životem“, přijímá člověk lehce pozvání ke vstupu do vnitřní svatyně své duše, aby zde objevil další život, užil si „duchovní hostinu“ bohatě zásobenou duchovní stravou. Tato duchovní strava mu pomůže. Pomůže mu obnovit mír v mysli, vydržet ten druhý – sekulární – život, přijmout jeho soužení, vést zdravý a účelný život, být „vždy usměvavý“ na duchovní cestě. Posláním se zde tedy stává obrácení člověka k „duchovnímu“ životu, k proměně ve „věřícího“.
Existuje velké množství nauk, dokonce i teologií s tímto přístupem – je to například oživený zájem o mysticko-esoterické nauky. Výsledek je vždy stejný: „náboženský“ život činí ze sekulárního – život jídla a pití – něco nemístného, zbavuje ho jakéhokoliv skutečného významu, zachraňuje život cvičením ve zbožnosti a trpělivosti. „Duchovní hostina“ je pak ještě více duchovní. Neony osvětlené nápisy „jídlo a pití“ kolem našich dálnic se tak stávají sekulárnějšími a materiálnějšími.
Jsou zde však i tací, kteří tvrzení: „pro život světa“ berou velmi naturálně: „pro lepší život světa“. Spiritualisté jsou vyvažováni aktivisty.
Buďme si jisti, že dnes jsme již vzdáleni jednoduchému optimismu a nadšení „Sociálního evangelia“. Všechny důsledky existencialismu s jeho úzkostmi, neo-orthodoxie s jejím pesimistickým a realistickým pohledem na historii, byly včleněny a dodatečně zohledněny. Avšak základní víra v křesťanství, co by v první řadě „konání – pohyb – aktivita“ zůstala nezměněna, a ve skutečnosti získává novou sílu. Z tohoto pohledu ztratilo křesťanství svět. A svět musí být spasen. Posláním křesťanství je dohnat zbloudilý život. Člověk, který „jí“ a „pije“ je brán vážně, možná až příliš vážně. Stává se tak prakticky jedinečným předmětem křesťanského působení, jsme neustále voláni k lítosti, že trávíme příliš mnoho času kontemplací a adorací, v tichosti, či při liturgii, místo toho, abychom se dostatečně zabývali sociálními, politickými, ekonomickými, rasovými a všemi dalšími otázkami skutečného života.
Knihám o mysticizmu a spiritualitě odpovídají knihy o „náboženství a životě“ (nebo společnosti, urbanismu, sexu…) A tak základní otázka zůstává nezodpovězena: co je život, který musíme znovu získat pro Krista a christianizovat? Jinými slovy, co je konečný cíl všeho našeho konání a působení?
Předpokládejme, že jsme dosáhli všech těchto skutečných cílů, „zvítězili jsme“ – co pak? Tato otázka se může zdát naivní, ale nikdo nemůže skutečně jednat bez znalosti smyslu nejen samotného konání, ale i samého života, v jehož jménu jednáme. Jíme a pijeme, bojujeme za svobodu a spravedlnost, abychom byli živí, abychom získali naplnění života. Ale, co to je? Co je život života samého? Co je obsahem věčného života. V nějakém konečném bodě konečného rozboru jsme nevyhnutelně objevili, že samotné konání a v samotném konání, není žádný smysl. Když všechny komise dostanou odpovědi na své otázky a všechny dokumenty jsou doručeny a všechny praktické cíle dosaženy, musí přijít dokonalá radost. Z čeho? Pokud víme, tak zde stále zůstává stejná dichotomie mezi náboženstvím a životem, kterou jsme pozorovali v jiných duchovních naukách. Ať už „produchovňujeme“ náš život, či „sekularizujeme“ naše náboženství, ať zveme člověka k duchovní hostině, či ho připojíme k hostině sekulární, tak skutečný život světa, za který dal Bůh svého jednorozeného Syna zůstává beznadějně za hranicí našeho náboženského uchopení.
2
Člověk je tím, co jí. Ale co člověk jí a proč? Tato otázka se zdá naivní a nemístná nejen pro Feuerbacha. Ještě více nepříhodná připadá jeho náboženským oponentům. Pro ně, stejně jako pro Feuerbacha, je jedení materiální funkcí a jedinou důležitou otázkou je, zda k němu obdrží člověk přídavkem ještě nějakou duchovní „nadstavbu“. Náboženství říká ano. Feuerbach říká ne. Obě odpovědi však byly vyřčeny na základě stejného protikladu duchovního a materiálního. „Duchovní“ versus „materiální“, „posvátné“ versus „profánní“, „nadpřirozené“ versus „přirozené“ – to byly po staletí jediné přijímané a jediné srozumitelné formy a kategorie náboženského myšlení a zkušenosti. A Feuerbach byl přes všechen svůj materialismus opravdovým dědicem křesťanského „idealismu“ a „spiritualismu“.
Jak můžeme vidět, Bible začíná s člověkem, jako hladovým bytím, s člověkem, který je tím, co jí. Tento pohled je odlišný, nikde v Bibli nelze nalézt onu dichotomii, která je pro nás v rámci úvah o náboženství tak samozřejmá. V Bibli je jídlo, které musí člověk jíst (svět, na kterém se musí podílet, aby žil) dáno člověku Bohem, je dáno jakospolečenství s Bohem. Svět, jako lidská potrava není ničím „materiálním“, omezeným pouze materiální funkcí, tedy odlišným a v opozici s konkrétní duchovní funkcí, skrze kterou je spřízněný s Bohem. Vše co existuje, je Božím darem daným člověku, vše existuje, aby člověk poznával Boha, aby učinil lidský život společenstvím s Bohem. Božská láska učinila jídlo, učinila život pro člověka. Bůh požehnal vše, co stvořil, biblickým jazykem, učinil všechno stvoření na znamení a jako prostředek své přítomnosti a moudrosti, lásky a zjevení: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.“(Ž34,9)
Člověk je hladové bytí. Hladoví však po Bohu. Za vším tím hladem našeho života je Bůh. Všechna touha je touhou po Bohu. Člověk však není pouze hladové bytí. Vše, co existuje, žije skrze „jezení“. Celé stvoření závisí na jídle. Člověk má jedinečné místo v univerzu, protože on jediný může velebit Boha za jídlo a život, který dostal. On jediný odpovídá božímu požehnání svým velebením.
Důležitou událostí ze života v Zahradě bylo, když člověk dával jména věcem. Hned jak byla zvířata stvořena, aby dělala Adamovi společnost, přivedl je před něho, aby viděl, jak je nazve. „Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.(Gn 2,19)“ V Bibli je jméno nekonečně více, než pouhý prostředek k rozlišování věcí. Odhaluje tak samotnou esenci věcí, či spíše jejich podstatu – Boží dar. Pojmenování věcí, je manifestací smyslu a hodnoty, kterou jim Bůh dal, vědomím, že byly dány od Boha, vědomím jejich místa a funkce v kosmu stvořeném Bohem.
Pojmenování věcí je velebením Boha a velebení Boha je pojmenováváním věcí. V Bibli není velebení Boha „náboženským“ nebo „kultickým“ aktem, ale pravým způsoben života. Bůh požehnal svět, požehnal člověka, požehnal sedmý den (čas) a tímto způsobem, tím, že naplnil vše, co existuje svou láskou a požehnáním, učinil vše „velmi dobré“. Takže je pouze přirozenou reakcí (a ne nadpřirozenou) člověka, kterému dal Bůh tento požehnaný a posvěcený svět, velebit na oplátku Boha, děkovat mu, že vidím svět, tak, jak ho vidí On a – v tomto aktu vděčnosti a adorace – znát jméno a smysl světa.
Všechny rozumové, duchovní a další kvality odlišují člověka od ostatního stvoření. Má své ohnisko a konečné naplnění ve schopnosti velebit Boha, znát, hovořit o smyslu žízně a hladu, který utváří jeho lidský život. „Homo sapiens“,„homo faber“ … ano, ale nejdříve „homo adorans“. První a základní definicí člověka je, být knězem. Stojí ve středu světa a sjednocuje ho v aktu velebení Boha, a to jak v přijímání světa od Boha, tak v nabízení ho Bohu – a v naplnění světa touto eucharistií, proměňuje svůj život, který získal ze světa v život v Bohu, ve společenství s Bohem. Svět byl stvořen jako „hmota“, látka jedné všezahrnující eucharistie, a člověk byl stvořen, jako kněz této kosmické tajiny.
Pokud to člověk nechápe rozumově, pak tomu rozumí instinktivně. Staletí sekularismu selhala ve snaze proměnit jezení v něco čistě účelového. S jídlem je stále zacházeno s úctou. Jídlo je stále obřadem – poslední „přirozenou tajinou“ rodiny a přátel, života, který je více než pouhé „jezení“ a „pití“. Jíst je pořád něčím více, než pouhým udržováním tělesných pochodů. Lidé možná nerozumí tomu, co to „něco více“ je, nicméně si to přejí oslavovat. Jsou stále hladoví a žízniví po tajinném životě.
3
Není náhoda, že biblický příběh o pádu je opět soustředěn na jídlo. Člověk jedl zakázané ovoce. Ovoce z tohoto jediného stromu, ať už to může znamenat cokoliv dalšího, nebylo jako ostatní ovoce v Zahradě, nebylo člověku nabídnuto jako dar. Nebylo dáno, nebylo požehnáno Bohem, bylo to ovoce, jehož snězení odsuzovalo ke společenství se sebou samým, bez Boha. To je obraz světa, milujícího sebe a jídlo je obrazem života chápaného jako konec v sobě samém.
Milovat není snadné a lidská mysl se rozhodla neopětovat Boží lásku. Člověk nemiluje svět jako manifestaci Boha, ale jako konec v sobě samém. Činí to tak důsledně, že se to stalo něčím, co je „ve vzduchu“. Člověku se zdá přirozené, zakoušet svět jako zamlžený a nevidět skrze něj přítomnost Boha. Zdá se mu přirozené, žít život bez díkuvzdání Bohu za dar světa. Zdá sem mu přirozené, nebýt eucharistický.
Svět je padlým světem, protože ztratil povědomí, že Bůh je vše a ve všem. Nakupení této nevšímavosti k Bohu, je prvotním hříchem, který kazí svět. Dokonce ani náboženství tohoto padlého světa ho nedokáže vyléčit či spasit, protože přijalo zjednodušení Boha pouze na místo zvané „tajinné“ („duchovní“, „nadpřirozené“) – jako opak „profánnímu“ světu. Přijímá vše obepínající sekularizaci, která se snaží odvést svět pryč od Boha.
Přirozená závislost člověka na světu, byla zamýšlena jako postupně se proměňující společenství s Bohem, ve kterém je život. Člověk měl být knězem eucharistie, nabízející svět Bohu, knězem, který touto nabídkou získává dar života. Avšak v tomto padlém světě nemá člověk kněžskou moc toto činit. Jeho závislost na světě se stala uzavřeným kruhem a jeho láska je odchýlená od správného směřování. Stále miluje, stále je hladový. Ví, že je závislý na tom, co ho přesahuje. Ale jeho láska a jeho závislost odkazují pouze na svět v něm samém. Neví, že dýchání může být společenství s Bohem. Neuvědomuje si, že jíst může znamenat více, než získat život od Boha ve fyzickém smyslu. Zapomněl, že svět, jeho vzduch, jídlo, nemůže dát život sám sobě, ale pouze pokud jsou dány a přijaty v Bohu a jako nositelé božského daru života. Samy sobě mohou přinést pouze zdání života.
Když nahlížíme svět jako konečný v sobě samém, vše se stává samo hodnotou a následně veškerou hodnotu ztrácí, protože smysl všeho lze nalézt pouze v Bohu, svět dává smysl, pouze, pokud je „tajinou“ Boží přítomnosti. Věci líčené pouze jako věci samé, ničí sebe, protože život mají pouze v Bohu. Svět přírody, oddělený od zdroje života je umírající svět.
Pro ty, kdo považují jídlo za sám zdroj života, je jeho jezení společenstvím se smrtí. Jídlo samé je mrtvé, je to život, který zemřel a musí být uložen v lednici, jako mrtvola.
„Mzdou za hřích je smrt“. Život, který si člověk vybral, byl pouhým zdáním života. Bůh mu ukázal, že se rozhodl jíst chléb způsobem, který ho vrátí zemi, ze které, spolu s chlebem byl vzat: „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Člověk ztratil eucharistický život, ztratil život života samého, sílu proměňovat ho v Život. Přestal být knězem světa a stal se jeho otrokem.
Tento příběh ze Zahrady má své vlastní místo v chladné části dne: v noci. Když Adam opustil Zahradu, kde byl eucharistický život – nabízení světa skrze díkůvzdání Bohu – zavedl celý svět, tak jak byl, do temnoty. V jedné části překrásné byzantské hymnografie, je Adam vyobrazen jak sedící stranou, pláče, obrácen tváří k ráji. Toto je obraz samého člověka.
4
Můžeme zde na chvíli opustit téma jídla. Budeme v něm pokračovat, až ve chvíli, kdy bude třeba očistit termíny sakrální a eucharistický od nánosů, které se nakupily v průběhu let díky „technické teologii“, kdy byly používány téměř výhradně ve spojení „přirozený“ versus „nadpřirozený“ a „posvátný“ versus „profánní“, to znamená, že jsou stavěny do protikladu, stejně jako náboženství a život, což činí život nespasitelný a náboženství bezvýznamné.
Z našeho pohledu není „prvotní“ hřích primárně „neuposlechnutím“ Boha, hříchem je, že člověk přestal hladovět po Bohu, po Bohu samotném, přestal vidět celý život závislý na celém světě, jako tajinné společenství s Bohem. Hříchem nebylo, že člověk zanedbal své náboženské povinnosti. Hříchem bylo, že přemýšlel o Bohu v intencích náboženství, což znamená, dát do protikladu Boha a život. Jediným opravdovým pádem člověka je jeho neeucharistický život v neeucharistickém světě. Pád neznamená, že upřednostnil svět před Bohem, porušil rovnováhu mezi duchovním a materiálním, ale že učinil svět materiálním, zatímco ho měl proměnit „v život v Bohu“, naplněný smyslem a duchem.
Bůh však neopustil člověka v jeho exilu, v rozpolcení zmatené touhy, to je křesťanskou zvěstí. Bůh stvořil člověka„podle svého srdce“ a pro Sebe a člověk bojuje se svou svobodou, aby nalezl odpověď příčiny svého tajemného hladu. V tomto smyslu zásadního nenaplnění Bůh energicky zasahuje: posílá světlo do temnoty, ve které tápající člověk hledá Ráj. Nejde tu o záchrannou akci, jejímž cílem je obnova ztraceného člověka: jde o dokončení toho, k čemu se zavázal na počátku. Bůh jednal takovým způsobem, aby člověk mohl porozumět, kdo Bůh skutečně je a kam ho jeho hlad vede.
Světlo, které Bůh poslal, byl jeho Syn: světlo, které po celou dobu neuhasitelně svítilo v temnotě světa, je nyní zřeno v plném jasu.
Bůh slíbil člověku Kristův příchod, před jeho příchodem samotným. Učinil tak zejména skrze proroky Izraele, ale i mnoha jinými způsoby, kterými Bůh hovoří k člověku. Jako křesťané věříme, že ten, který je pravý Bůh a pravý člověk, zvěstuje svoje vtělení v mnoha dílčích pravdách – poznáních. Věříme také, že Kristus je přítomný v každém, kdo hledá pravdu. Simone Weil řekla, že člověk může běžet pryč od Krista tak rychle, jak jen dokáže, ale pokud běží směrem k tomu, co považuje za pravdu, běží přímo do Kristovy náruče.
V dlouhé historii náboženství bylo o Bohu zjeveno mnoho pravd, křesťan je může poznat, jako prostou pravdu týkající se Boha. Ve velkých náboženstvích, která dala tvar lidskému snažení, hraje Bůh v orchestru, kterému to vůbec neladí, a opravdu, často se zde vyskytovaly úžasně bohaté skladby.
Křesťanství, je ve svém nejhlubším smyslu koncem všech náboženství. V evangelním příběhu o samařské ženě u studny to Ježíš objasňuje:
“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě.“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě …. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (J 4,19-21. 23)
Žena mu položila otázku kultu, Ježíš svou odpovědí změnil dosavadní pohled na tuto záležitost. Křesťanství není nikde v Bibli prezentováno jako kult nebo náboženství. Náboženství existuje tam, kde je zeď, která rozděluje Boha a člověka. Avšak Kristus, který je jak Bůh, tak člověk, tuto zeď strhl. Neustanovil nové náboženství, ale nový život.
Byla to právě tato svoboda rané církve na „náboženství“ v obecně tradičním smyslu, která vedla k obvinění křesťanů pohany z ateismu.
Křesťané neměli žádný zájem na nějakém posvátném místě, jako jsou chrámy, nebo kult, tak jak byly známé a po generace, udržované s vážností mystických kultů. Nebyl zde žádný konkrétní zájem o místa kde Ježíš žil. Nebyli zde poutníci. Staré náboženství mělo tisíce posvátných míst a chrámů: pro křesťany to byla minulost. Neměli potřebu kamenných chrámů: Kristovo tělo, sama Církev, noví lidé shromáždění v Kristu, to byl jediný pravý chrám.
„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19)
Církev sama byla nový a božský Jeruzalém: naopak Církev v Jeruzalémě byla nedůležitá. Příchod Krista a jeho přítomnost byla ve skutečnosti mnohem důležitější, nežli místo kde přebýval. Historická skutečnost Krista byla neoddiskutovatelným základem křesťanské víry: avšak věřící si až tak nepamatovali Jeho, jako to, že byl s nimi. A v Něm byl konec náboženství, protože on sám byl odpovědí všem náboženstvím, na lidský hlad po Bohu, protože v něm byl život, který člověk ztratil – po kterém se ptají náboženství, který mohl být pouze naznačen, symbolizován – člověku vrácen.
5
Tento článek není pokusem o systematickou teologii. Nesnaží se objevit všechna hlediska a důsledky této Odpovědi. Ani nepředstírá, že přidává cokoliv – v tomto malém rozsahu – k moudrosti nashromážděné v nespočetných „teologických“ a „dogmatických“ svazcích. Smyslem této knihy je pokora. Cílem je upozornit čtenáře, že život v Kristu – život v celé jeho celistvosti – byl člověku vrácen, dán jako tajina a společenství, Eucharistie. A ukázat – i když pouze částečně a povrchně – jaký to má smysl ve vztahu k našemu poslání ve světě. Západní křesťanství smýšlí o tajinách jako o protikladu ke Světu, a spojuje tak naše poslání se Světem a ne s tajinou. Navíc je zvyklé považovat tajinu za něco esenciálního, jasně definovanou část, či instituci nebo akt Církve a v Církvi, ne však Církev jako tajinu Kristova působení a přítomnosti. A nakonec se velmi zaobírá zcela „formálními“ otázkami týkající se tajin: jejich počtu, „platnosti“, jejich udílení atd. Naším cílem je ukázat, že existuje a vždy existoval rozdílný pohled a rozdílný přístup k tajinám a že tento přístup může mít zásadní význam v palčivé otázce našeho poslání, co by svědků Kristových v tomto světě. Základní otázka je: čeho jsme svědkové? Co jsme viděli, a čeho jsme se dotkli našima rukama? Čeho jsme účastni a kdo skrze nás promlouvá? Jak oslovujeme lidi? Co jim nabízíme?
Článek je psán pravoslavným věřícím, z pohledu pravoslavné církve. Avšak, není to kniha o pravoslaví – tak jak jsou knihy o pravoslaví psány, a jak jim je rozuměno dnes. Existuje „Západní“ přístup k pravoslaví, který je pravoslavím samotným přijímán. Pravoslaví je obvykle představováno jako zaměřené na „mysticismus“ a „spiritualitu“, jako případný domov pro ty, kteří žízní a hladoví po duchovní hostině. Pravoslavné církvi bylo přiděleno, ve vztahu k jejímu poslání, více či méně neměnné liturgické a sakramentální místo a funkce. Toto vše, je špatně. Pravoslaví možná příliš často selhává v tom, aby vidělo opravdové důsledky svého „sakramentalismu“, avšak jeho základní smysl jistě není v úniku do bezčasé spirituality, daleko od šedivého světa konání. To je pravý smysl, který by pisatel rád odhalil a sdílel se svými čtenáři.
Nádherné chrámy s „celonočními bděními“, ikonami, procesími, liturgiemi, které, aby byly správně slouženy, vyžadují neméně než dvacet sedm tlustých liturgických knih – toto vše je v opozici k tomu, co bylo řečeno o křesťanství jako „konci náboženství“. Ale, je to ve skutečnosti tak? A pokud ne, co je „smyslem“ celého skutečného světa ve kterém žijeme, a pro jehož život dal Bůh svého Syna?
Přeloženo z: Alexander Schmemann: For the Life of the World, Sacraments and Orthodoxy, St. Vladimir’s seminary press, 1973.
Zdroj: pravoslavnaolomouc.com
Schmemann Alexander