Dvanáctého května začalo fungovat na vojenské základně Deveselu v Rumunsku prvních 24 střel, součást amerického systému protiraketové obrany v Evropě. O den později začala na základně Redzikowo v Polsku montáž druhého zázemí tohoto systému.
Ve stejný den prezident Ruska Vladimir Putin na poradě o mobilizační připravenosti obranného a industriálního komplexu prohlásil, že Spojené státy Rusko neoklamou svými výroky o obranném charakteru protiraketového systému. Dále dodal, že se fakticky jedná o přesunutí části jaderného potenciálu USA na periferii, tj. do zemí východní Evropy. Prezident slíbil, že Rusko bude na nové bezpečnostní hrozby adekvátně reagovat.
Ihned po Putinově prohlášení propukla ve Spojených státech a NATO hysterie kvůli „neadekvátní“ reakci Ruska na zcela „nevinné“ kroky Aliance.
Nakolik jsou tedy tyto základny „nevinné“?
Adekvátní a neadekvátní reakce
Dlouholetá praxe dokazuje, že ruský prezident se s ostrými výroky neunáhluje, nicméně tyto byly vskutku nezvykle ostré. Když prezident hovořil o „likvidaci hrozeb pro bezpečnost Ruské federace“, tak s maximální jasností připomenul, že ty vlády východoevropských zemí, které povolují rozmístění části amerického protiraketového systému, vystavují své země riziku, protože se z nich stávají potenciální cíle ruských úderů.
Připomeňme, že 11. května, tedy vpředvečer otevření rumunské základny, se k věci vyjádřilo též ruské ministerstvo obrany. Ředitel oddělení pro otázky nešíření zbraní a kontroly nad nimi Michail Uljanov označil americké kroky jako porušení dohody o raketách středního a krátkého doletu z roku 1987.
Hodina matematiky
Čím je tedy ruské vedení tak rozrušeno a proč narážka Moskvy na „likvidaci hrozeb“ vyzvala v NАТО takovou hysterii?
Pozemní komplexy protiraketového systému „Aegis“, které představují základ amerického protiraketového systému v Evropě, jsou pro Rusko dvojí hrozbou.
Po uzavření smlouvy o omezení strategických útočných zbraní USA a Rusko snížili počet svých jaderných hlavic z několika desítek tisíc na 6‒7 tisíc u každého. Oficiálně dnes Rusko vlastní 7300 jaderných hlavic. Jenže každou zbraň je ještě potřeba dopravit k cíli. K dnešnímu dni mají ruské ozbrojené síly 526 nosičů jaderných zbraní, které jsou vybaveny 1735 palebnými zařízeními. Pokud připočteme i rezervní zásoby nosičů, bude jich 877, palebných zařízení pak zhruba 3200.
Nosiče poloviny jaderných palebných zařízení přitom představují letadla strategického letectva a atomové ponorky. Je však zapotřebí počítat s tím, že v případě nečekaného útoku zdaleka ne každé letadlo stihne vzlétnout a ne každé letadlo se dostane do bodu, odkud je možné rakety vystřelit. A každá atomová ponorka se taky nedostane do místa, kde má během konfliktu působit. A ty, které tam již jsou, Američané jistě zničí ještě před oficiálním začátkem bojů.
K dnešnímu dni má Rusko pouze deset jaderných ponorek, které jsou schopné nést balistické rakety. Jejich likvidace nebude pro americké síly nijak těžkým úkolem.
Kam je namířen americký systém protiraketové obrany
Z tohoto pohledu garantují zásahy na území Spojených států pouze pozemní komplexy schopné vystřelit mezikontinentální balistické rakety.
Právě tyto rakety jsou cílem amerického systému protiraketové obrany. Tím, že se přiblížil k hranicím Ruska, může sestřelovat mezikontinentální rakety ve chvíli jejich největší zranitelnosti, tedy po samotném výstřelu na počátku jejich trajektorie.
K dnešnímu dni Rusko disponuje přibližně 300 mezikontinentálními raketami, které mohou nést jaderné hlavice. Samozřejmě, že 24 antiraket v Rumunsku nebude postačovat na to, aby USA ochránily od odvetného úderu. Jenže Spojené státy se rozhodně nehodlají omezit jen na jednu základnu s raketami-sestřelovači. Navíc, jakmile se systém odzkouší a spustí, navýšit značně množství odstřelovacích ramp nebude až tak složité.
Nikoliv náhodou jsme se výše zmínili o prohlášení ruského ministerstva obrany o porušení smlouvy z roku 1987. Problém spočívá v tom, že systém „Aegis“ vlastně představuje univerzální komplex, který může řídit jak vypouštění antiraket, tak také raket okřídlených typu „Tomahawk“, které ovšem mohou nosit jaderné hlavice.
Když se rakety „Tomahawk“ (společně s dnes již neužívanými „Pershingy“) v 80. letech začaly rozmisťovat v západní Evropě, jejich doletový čas na území SSSR (dnes se jedná o území Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí a Ruska až po Ural) činil 5‒8 minut. Není těžké si spočítat, že pokud budou rakety „Tomahawk“ rozmístěny v Rumunsku a Polsku, tedy o tisíc až tisíc pět set kilometrů blíž, doletový čas se podstatně zkrátí.
V takových podmínkách nezbude čas na vyhodnocení situace a vyjasnění cílů: všechno, co by mohlo být vyhodnoceno jako jaderný útok na Rusko, musí spustit okamžitý protiúder mezikontinentálními jadernými raketami.
Omezené množství raket a nosičů, kterého dosáhly velmoci dohodou, neponechává naději na to, že by po jakémkoliv útoku nedošlo ke zničení adekvátního množství raket k protiútoku.
Riziko jaderné konfrontace se tak blíží úrovni 80. let minulého století, kdy bylo nejvyšším za veškeré dějiny vztahů mezi SSSR a USA ‒ kromě dvou kritických týdnů během Karibské krize v roce 1962. Připomínám, že krize vznikla jako důsledek rozmístění raket „Jupiter“ v Turecku.
Napětí roste
Současná mezinárodní situace se zdá být ovšem ještě nebezpečnější. Spojené státy nechtějí uznat konec své světové hegemonie a zcela otevřeně sázejí na její pokračování vojenskými silami. Konflikty, které rozdmýchávají, neustále směřují ke konfrontaci s Ruskem, přičemž obě strany využívají v diplomacii také ozbrojené síly.
Demonstrativní připravenost Ruska pokrýt Sýrii svým radarovým deštníkem, který by tuto zemi ochránil před každým leteckým útokem, zastavila přípravy na vojenský vpád do Sýrie podle libyjského scénáře. Není tajemstvím, že vojenští poradci USA i Ruska konzultují bojující strany na Ukrajině, v Kyjevě i Donbasu. A nakonec: útok na ruský bombardér uskutečnilo Turecko, člen NATO. Ještě pět měsíců poté Ankara vyhrožovala pozemním útokem na syrské území, což by nevyhnutelně skončilo vojenskou konfrontací mezi Ruskem a Tureckem.
Celkově řečeno se svět nyní nachází v podmínkách nepolevujícího, ba dokonce vzrůstajícího vojenského nebezpečí. Již dříve během teoretických rozhovorů o americkém systému obrany v Evropě, ruští vojenští analytici říkali, že jediným opravdu spolehlivým prostředkem proti jeho hrozbě je preventivní úder s pomocí komplexu „Iskander“ (nyní také ještě „Kalibrem“) ‒ samozřejmě pouze v případě, že politické vedení rozhodne o začátku vojenských operací.
Zničení komplexů americké obrany přesnými zbraněmi bez jaderných hlavic se nemusí stát důvodem k jaderné válce s USA, i když zcela jistě dojde k vojenské konfrontaci s ostřelováním zúčastněných zemí.
Přiblížení se k ruským hranicím desítek potenciálních nosičů jaderných hlavic s minimální dobou doletu však může ruské vedení vyhodnotit jako hrozbu pro samotnou existenci státu. V tomto případě existující ruská vojenská doktrína zohledňuje možnost použití jaderných zbraní nehledě na to, byly-li použity proti Ruské federaci.
V doktríně se hovoří o situaci, kdy bude Rusko čelit agresi. Jenže v současném světě se chápání agrese a hrozby pro existenci státu značně rozvolnilo. Během posledních několika let jsme viděli tolik států, které byly zlikvidovány bez vyhlášení války, že definovat tuto tenkou hranici, která odděluje válku od míru, se zdá prakticky nemožné. Dokonce i specialisté se již ztrácejí v definici nynějšího stavu mezinárodních vztahů.
V těchto podmínkách je zjevné, že čím jsou útočné pozice strategických geopolitických protivníků blíže jedna k druhé a čím méně času zůstává na rozhodnutí pro politickou reprezentaci, tím více se zvyšuje nebezpečí automatického vývoje vojenského scénáře, kdy velení prostě pouze vykonává předem vydané instrukce. Každý generální štáb vychází z toho, že nepochopitelné cíle protivníka je potřeba chápat jako agresivní, jinak se může reakce opozdit.
Právě proto propadly Spojené státy a NATO po Putinově projevu panice. Mysleli si, že když ho postaví před nejasnou, nicméně reálnou vojenskou hrozbu, tak ho donutí ustoupit.
Putin ale jejich návrh na zvýšení sázek na samotnou krajní mez přijal ‒ a Washington se nyní musí rozhodnout, stojí-li mu za to riskovat možnost nekontrolovatelného jaderného konfliktu, nebo před očima celého světa ustoupí.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Третья мировая война: ключ на старт vyšel 16. května 2016 na ria.ru.
Zdroj: ria.ru
Iščenko Rostislav