V posledních několika dnech se vyrojila celá řada teorií, které spekulují o skutečných důvodech odchodu ostrovního království z Evropské unie. Jejich pestrost naznačuje, jak jsou zastánci EU tímto krokem zaskočeni. Neměli by. Představuje totiž logický obranný krok, k němuž bylo obyvatelstvo donuceno.
Čtyři strachy
Již poměrně dávno definoval filosof Václav Bělohradský „čtyři strachy“, na jejichž základě se rozhodly evropské elity založit po 2. světové válce unii evropských států.
Strach první spočíval z obav Německa ze sebe samého. V poválečném hledání vlastní identity se německá společnost nacházela ve stádiu totálního rozložení a hledala sebe sama. Rozhodnutí zapojit se do většího celku pak učinila z důvodu obav svého dalšího vnitřního vývoje.
Strach druhý spočíval z obav Francie z vývoje v Německu. Vzhledem k faktu, že Francie patřila k prvním zemím, které nacistické Německo napadlo, rozhodlo se novou formou smluvně jej „zkrotit“.
Strach třetí spočíval z obav malých evropských států, že v budoucí Evropě nebude jejich hlas slyšet. Tento názor se zakládal na dlouhodobé historické zkušenosti, kdy byly zájmy menších států těmi většími vždy obětovány.
Strach čtvrtý spočíval z obav jižních států, že se ve vývoji opozdí oproti těm severním, produktivnějším. Země jako Španělsko či Itálie dobře věděly, že bez severních „tahounů“ nebudou schopny v Evropě ekonomicky konkurovat, což se také prokázalo (i když i v rámci EU).
Všechny tyto „strachy“ se zakládaly na reálných obavách z budoucího vývoje. Evropská unie tak dlouhodobě přispívala k míru na kontinentu a rozkvětu svých členů.
Tento trend se však změnil. Proč?
Negativní trendy
Pocit, že se vývoj EU vymyká z rukou, dostávali obyvatelé periodicky od pádu Berlínské zdi v roce 1989. Chápali, že Německo musí být jednotné. Chápali, i když tentokrát již s výhradami, že středoevropské země (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko) do sjednocené Evropy patří.
První trhliny důvěry nastaly, když se do struktur EU zapojily země, které mu z ekonomického ani politického hlediska nebyly k užitku, jako je Bulharsko či Rumunsko. Co ovšem jistě vyděsilo většinu obyvatel unie na počátku nového století, byly úvahy o připojení Turecka. Proč by se měla stát členem EVROPSKÉ unie tato asijská země? Protože leží několika procenty též v Evropě? Co s Evropou udělá připojení osmdesátimilionového muslimského národa? To byly jen některé z otázek, na něž se většinou lidem dostalo pouze chlácholivého „to zvládneme“.
Jestliže byla schopna řada lidí akceptovat tyto kroky, hůře již chápali jiné, a sice pozvolné, avšak důsledné prosazování lidskoprávní agenty, s níž se většina nemohla identifikovat. Může se běžný občan radovat z toho, že se podpoře orgánů těší nikoliv většina, nýbrž menšiny? Přičemž se jedná často o menšiny, které mají pro společnost (a vždy v dějinách měly!) rozkladný vliv, jako jsou homosexuálové, lesbičky, pedofilové atd. Běžný Evropan je tak již dnes přesvědčen, že se v základních otázkách vytratil z jednání euroúředníků zdravý rozum.
Pátý strach
Opravdový šok ovšem nastal s migrační vlnou, respektive vlnami. Tento šok byl dvojí: 1) z toho, že na situaci nedokázala EU jako celek správně zareagovat, 2) z jednání německé kancléřky Merkelové. Protože dlouhodobá neschopnost jednat je pro EU typická, věnujme se nyní druhému bodu.
„Vítací politika“ kancléřky Merkelové se stala přelomovým bodem v několika ohledech. Zásadní bod však představuje fakt, že svým (s nikým nekonzultovaným a jednostranným) rozhodnutím Merkelová popřela vše, na čem EU dodnes stála. Představte si, že po dlouhá desetiletí pracně a lopotně budujete dům ‒ a Německo vždy bylo nesporným lídrem a motorem unie ‒ a pak ho jednoho dne prostě z vlastního rozhodnutí zbouráte. Všechna slova o spolupráci, kooperaci, dohodách, jednáních atd. pak již nedávají smysl. K čemu se utvářel Schengenský prostor, když ho lze kdykoliv obejít, a to více než milionu lidí zaráz a před očima všech? K čemu jsou vnější hranice EU, když ty, kteří je hájí (Řecko, Makedonie, Maďarsko) dle platných dohod, pak ostrakizujete?
Migraci jako jednu z příčin rozhodnutí Britů odejít z unie uvádí, i když opatrně, řada analytiků mainstreamových médií. V rozhovoru pro sobotní Lidové noviny (25. června) to vyjádřil politolog Anthony Glees z univerzity v Birminghamu zcela jasně:
„… hlasování vůbec nebylo o Evropské unii, jejích slabinách nebo možnostech, ale bylo to o obavách, kolik lidí k nám může kvůli současné migrační krizi dorazit. Nesmíte zapomenout, že Británie je ostrov. A pro ostrovy jsou hranice strašně důležité, jsou součástí jejich identity. A Britové vždycky chtěli mít kontrolu nad tím, kdo k nim přijde. Proto nejsou v Schengenu. Posun ve vnímání celého tématu nastal v okamžiku, kdy německá kancléřka Angela Merkelová loni otevřela dveře běžencům ze Sýrie, Afghánistánu a jiných států…“
Ano, skutečným důvodem odchodu Velké Británie z EU je strach jejích obyvatel z toho, že kdykoliv si elity usmyslí, mohou si dělat, co chtějí. V současné unii jim nikdo nemůže zaručit, že se podobné kroky nebudou opakovat.
Toto je onen pátý strach: jedná se o obavy ze samotného vedení EU a jeho „sociálního inženýrství“. Z toho, že se kdesi kdosi zjevně rozhodl, že státy již nejsou zapotřebí. Z toho, že se z Evropy stává nikoliv území národů, nýbrž území etnicky a nábožensky propletených společenství bez identity. Z toho, že se obyvatelé nedovolají svých práv.
Britové toto nechtějí. Přesto, že jsou národem historicky spojeným se svými koloniemi a tedy zemí přirozeně multikulturní a multirasovou, přeci jen chtějí i nadále zůstat Brity.
Jak řekl výše politolog Anthony Glees: Británie je ostrov a pro ostrovy jsou hranice důležité.
Není ale dnes celá Evropa takovým ostrovem?
Zdroj: agenturní zpravodajství
Redakce