Roberto de MATTEI: BREXIT a osud Západu

Roberto de MatteiBritské referendum potvrzuje definitivní zhroucení jednoho mýtu: snu o Evropě bez hranic, zbudované na troskách národních států. Maastrichtská smlouva z roku 1992 obsahovala již v sobě jádro seberozpuštění. Bylo zcela iluzorní usilovat o ekonomickou a monetární unii dříve, než o unii politickou.

Popření duchovních kořenů Evropy

A ještě horší byly představy, že monetární unie poslouží k politickému sjednocení. Ale nejvíce iluzorní byl projekt politické jednoty po vymýcení duchovních kořenů, které svazují lidi ke společnému osudu. Charta základních lidských práv EU schválená Radou Evropy v Nice v prosinci 2000 nejen vymazala jakoukoliv zmínku o náboženských kořenech Evropy, ale obsahuje v sobě zásadní popření přirozeného křesťanského řádu.

Její článek 21 zavedl zákaz jakékoliv diskriminace týkající se „sexuální orientace“, což v jádru znamená uzákonění homofobie jako zločinu a homosexuálního pseudomanželství. Projekt „Ústavy“ na kterém pracovala Konvence o budoucnosti Evropy v letech 2002 – 2003 odmítla v roce 2005 dvě referenda v Holandsku a ve Francii, ale eurokrati se nedali zastavit.

Po dvou letech „úvah“ byla 13. prosince 2007 schválena hlavami států Lisabonská smlouva, která měla být ratifikována jen parlamentní cestou. Stalo se tak 13. června 2008 po velkém ekonomickém a mediálním nátlaku na Irsko.

Morální deviace

Evropská unie ve svém krátkém životě, neschopná definovat vnější politiku a obecnou bezpečnost, se proměnila na ideologickou tribunu, která chrlí rezoluce a direktivy, které mají přinutit národní vlády, aby se osvobodily od rodinných a tradičních hodnot. Uvnitř EU Velká Británie přitahovala uzdu, aby přibrzdila francouzsko-německý záměr „evropského superstátu“, ale naopak vyvíjela nátlak na urychlení celé škály svých vlastních občanských „vymožeností“ od potratů po eutanazii, od homosexuálních adopcí ke genetickým manipulacím.

K této morální deviaci se přidružilo multikulturní opojení, které vyvrcholilo v květnu 2016 volbou prvního muslimského primátora Londýna Sadiq Khana. Ale již v roce 2009 tehdejší konzervativní primátor Boris Johnson zval všechny Londýňany k účasti na ramadánu alespoň jeden den a k návštěvě mešity po západu slunce.

Později pak premiér David Cameron v polemice proti prezidentské kandidatuře Donalda Trumpa, definoval sám sebe jako „hrdého na to, že zastupuje zemi, která je nejúspěšnější multirasovou, multináboženskou, multietnickou zemí světa“ (Huffpost Politics 15. 5. 2016). Brexit představuje nesporně projev hrdosti části národa, který má dlouhou historii a antickou tradici.

Britové a jejich identita

Jenže identita a svoboda národa se zakládá na úctě k Božímu a přirozenému zákonu a žádné politické gesto nemůže obnovit svobodu, kterou země ztrácí v důsledku vlastního mravního úpadku. NE k EU bylo protestem proti aroganci oligarchie, která si osobuje právo rozhodovat bez národa a proti národu o tom, co je v jeho zájmu. Jenže mocnáři, kteří stanoví byrokratická pravidla z Bruselu, sami tak boří morální zákony Západu. Kdo přijímá diktaturu LGTB, ztrácí právo domáhat se vlastního Independence Day, protože se zřekl vlastní identity. Kdo odmítá hájit morální meze národa, ztrácí právo bránit jeho hranice, protože již přijal koncepci rozplizlé globální společnosti. Z tohoto hlediska itinerář seberozpuštění Velké Británie pokračuje dynamikou, kterou brexit nemůže zadržet a může znamenat jen jeho poslední etapu.

Skotsko hrozí novým referendem o opuštění Spojeného království, následuje ho Severní Irsko. Takže až královna, která má 90 let, bude opouštět trůn, není vyloučeno, že některé země Commonwealthu vyhlásí nezávislost. Kdosi řekl, že královna Alžběta, která byla korunována jako panovnice Britského impéria, bude umírat jako hlava Malé Anglie. Tento itinerář politického rozpadu má za svůj konečný cíl: „republikanizaci“ Anglie.

V roce 2017 tomu budou tři staletí, co byla založena Velká lóže Londýna, matka moderního zednářství. Ale masonerie, která si v XVIII. a XIX. stol. posloužila protestantskou a deistickou Anglií, aby šířila po světě svůj revoluční program, se nyní, jak se zdá, rozhodla podkopat anglickou monarchii, ve které vidí poslední symbol přežívajícího středověkého řádu.

Další dezintegrace

Po brexitu se scénáře dezintegrace mohou otevírat: v Řecku v důsledku exploze ekonomické a sociální krize; ve Francii, jejíž městská předměstí jsou ohrožena občanskou válkou džihádu; v Itálii v důsledku nezadržitelné invaze imigrantů; ve Východní Evropě, kde je Putin připraven využít slabosti evropských institucí k tomu, aby převzal kontrolu nad východní Ukrajinou a vyvíjel tlak na baltské státy.

Britský generál Alexander Richard Shirref ještě jako zástupce velitele NATO v letech 2011 až 2014 předpovídal ve formě románu „War with Russia. An Urgent Warning From Senior Military Command“ vypuknutí nukleární války mezi Ruskem a Západem v květnu 2017. Toto datum katolíkům něco říká.

Jak nevzpomenout při stém výročí Fatimy na slova Panny Marie, podle kterých bude mnoho národů zničeno a Rusko se stane Božím nástrojem trestajícím nekající lidstvo? Před těmito perspektivami jsou rozděleny samotné evropské konzervativní strany.

Zatímco Marine Le Pen ve Francii, Geert Wilders v Holandsku a Matteo Salvini v Itálii požadují odchod svých zemí z EU a důvěřují Putinovi, zcela odlišné jsou postoje maďarského Viktora Orbána a polského lídra Kaczyńského, kteří v EU a v NATO vidí bariéru proti ruské expanzi.

V roce 1917 se objevila kniha Zánik Západu Oswalda Spenglera (1880–1936). Po sto letech se zdá, že se předpověď německého spisovatele blíží k naplnění.

Konec západu?

Dříve, než se stal Západ zeměpisným prostorem, byl pojmenováním civilizace. Tato civilizace, a to civilizace křesťanská, dědic klasické řecko-římské kultury, se z Evropy rozšířila do Amerik a vzdálených krajin Asie a Afriky. Její křest se konal v noci ve snu sv. Pavla, když mu dal Bůh apoštolský příkaz, aby se odvrátil od Asie a šel do Makedonie hlásat dobrou zvěst (Sk 14, 6-10).

Řím byl místem mučednictví svatých Petra a Pavla a centrem rodící se civilizace. Spengler, přesvědčený o neúprosném úpadku Západu připomíná jednu větu ze Seneky: Ducunt volentem fata, nolentem trahunt (Osud ty, kteří chtějí, vede, a ty kteří nechtějí, vleče).

Ale proti relativistické a deterministické vizi Spenglera stavíme vizi sv. Augustina, který zatímco barbaři okupovali Hypo, ohlašoval vítězství Města Božího v dějinách, vždy vedených Boží Prozřetelností. Člověk je strůjcem vlastního osudu a s Boží pomocí se západní civilizace může proměnit v úsvit nového zmrtvýchvstání.

Národy jsou smrtelné, ale Bůh neumírá a Církev nezapadá.

Zdroj: lumendelumine.cz

Mattei Roberto