Václav HUBINGER - Güle güle, Türkiye?

Sbohem, Turecko? Asi ano. Sbohem Turecko, jak jsme tě znali!

Před pěti lety jsem byl na poradě velvyslanců dotázán na identitu a směřování tureckého státu. Odpověděl jsem, že „Turecko je zde, definovatelné, sebevědomé, demokratičtější než kdy v minulosti, a připravené těžit ze svého geopolitického postavení a rostoucí síly. Turecko rozhodně nesměřuje na Východ, neodtrhává se od Západu, ale stává se sebou samým.“ (zveřejněno v článku Kde je a kam jde Turecko? Mezinárodní politika XXXVI, 2/2012: 34-37)

Některé části tohoto výroku už neplatí, poslední věta vedlejší ano. Turecko je zde, je definovatelné, je sebevědomé a rádo by těžilo ze svého geopolitického postavení. Je sice demokratičtější, než tomu bylo za vojenské vlády, ale demokratické už není ani omylem. Na Východ nesměřuje, ale od Západu se odtrhává. V závěru je místo nedokonavého vidu třeba použít minulý čas: „stalo se sebou samým“.

Sbohem, Turecko - ilustrační fotografie

Desítky let byli Turci vychováváni k oddanosti Atatürkovu odkazu a sekulárnímu republikánskému zřízení. S demokracií to bývalo slabší, ale ta nikdy fundamentem tureckého státu nebyla. Ranní vztyčování vlajky, zpěv hymny a citování Atatürka byly obligatorní rituály na základních a středních školách. Ve státní službě, ve státních budovách a pro uniformované občany – vojáky, policii, četnictvo, personál státních tureckých aerolinií, pošťáky, železničáře… platil zákaz náboženských symbolů.
Pilířem sekularismu byla armáda. Armádou a obdobou našeho někdejšího „politického školení mužstva“ prošli všichni dospělí muži.

Výsledky parlamentních voleb ukazovaly, kde bylo sekulární moderní Turecko nejsilnější – v Istanbulu, na západním a jižním pobřeží, v některých velkých městech. Po nástupu R.T. Erdoğana do úřadu premiéra začaly změny. Nejprve pomalé a svým způsobem i pochopitelné a zřejmě logické. Jeho voličskou základnou je konzervativní vnitrozemí Anatolie, které se netěšilo takové přízni osudu a investorů jako pobřeží a velká města.

Přeskočím několik let. V předposledních i posledních volbách se ukázal výsledek procesu, který probíhal pomalu a nenápadně, i když na něj leckdo upozorňoval. Řízenou migrací se změnilo složení obyvatel ve městech a na západním pobřeží. Antalya se stala kořistí AKP, byť celá desetiletí „patřila“ opozici. To je jen jeden příklad za všechny.

Premiér, posléze prezident, si doslova kupoval přízeň voličů. Zdecimoval velení armády v několika krocích, od procesu se spiklenci (tzv. případ Ergenekon) po manipulace s povyšováním nejvyšších důstojníků. To se odehrává každý rok začátkem srpna a stalo se dokonce, že „došli“ důstojníci, kteří by se mohli stát generály. Plukovníci byli totiž v base.

V armádě se odehrává proces, který velice připomíná situaci v jiné zemi a v jiné době – Portugalsko na přelomu 60.-70. let 20. století. Probíhala koloniální válka, salazarovský režim potřeboval víc důstojníků a tak akceptoval i muže ze sociálně slabých poměrů, věc předtím nemyslitelná. Nechtěným efektem byla proměna mladého důstojnického sboru v sílu, která v dubnu 1974 smetla pohrobky Salazara a otevřela Portugalsku cestu k demokracii.

V Turecku jde o něco podobného, ale v opačném gardu a s reverzním účinkem. Mladí důstojníci, zoufalí ze stále důslednější proměny země ze sekulární republiky na středoasijskou islámskou zemi, se pokusili zvrátit tento proces a „otočit kolo dějin“. Neuspěli a zřejmě nakonec dojde i na to, čeho se důstojníci báli už před pěti lety – že místo dělostřeleckých tabulek budou používat Korán.

Jedna ze zdánlivě nedotknutelných institucí republiky, soudnictví, propadla hrdlem. Byli v nemilosti už dlouho, protože prý jsou pod vlivem F. Gülena (viz blog T. Laněho ze 16.7.). Definitivně o svém osudu soudci a prokurátoři rozhodli ve chvíli, kdy se pustili do vyšetřování gigantického korupčního maléru premiéra, jeho rodiny a blízkých spolupracovníků (viz můj blog Krvavý olej a politika I., 13.12.2015). Nepodařený vojenský puč dal prezidentovi záminku a jeho pomsta je tvrdá.

Jiná z opor sekulární republiky, Ministerstvo zahraničí, už proměnou prošlo. Ještě za ministra A. Davutoğlua se dříve hodně selektivní úřad otevřel absolventům všech druhů vysokých škol a absolventům všech oborů, nejen práva a ekonomie. Efekt byl okamžitý a pocítili jsme jej všichni, kdo tehdy v Ankaře pracovali – mezi našimi protějšky a kontakty se začali objevovat nekompetentní lidé. Dnes už možná zpoždění dohnali. Nicméně turecká zahraniční služba, jedna z nejlépe organizovaných a nejprofesionálnějších, už není to, co bývala.

Mám v Turecku přátele, známé i lidi, na které si vzpomenu, ale žádný kontakt s nimi neudržuji. Jsou mezi nimi zapřisáhlí kemalisté s podpisem Atatürka vytetovaným na předloktí, jsou mezi nimi hluboce věřící muslimové, diplomati, akademici, podnikatelé, ekonomové, novináři, i pár politiků by se našlo. Jsou mezi nimi lidé těžce pracující i lidé zámožní, mladí i staří. Těch všech je mi líto, protože jejich země už není tím Tureckem, ve kterém vyrostli a které budovali.

Nikdy si nedělali velké naděje, že by Turecko mohlo být přijato do EU, ale věřili, že cesta k Unii změní jejich zemi natolik, že návrat k nějaké minulé formě už nebude možný. Ti, se kterými jsem komunikoval, s převratem nesouhlasí, ale s tím, co následuje, také ne. Čeká je normalizace daleko tvrdší, než byla ta naše. Güle güle arkadašlari!

Zdroj: blog.aktualne.cz/blogy

Hubinger Václav