V Kyjevě uzrál vřed. A prasknout může kdykoliv. A nikdo neví s jakými následky.
Všechno může začít dalším katastrofálním vojenským tažení v Donbasu. Pokud bude Porošenkův strach z Ruska v určitém okamžiku slabší, než jeho strach z vlastních ozbrojenců. Nebo v tom případě, kdy rozkaz vydá někdo jiný, než Porošenko (prostřednictvím generálního štábu nebo Služby bezpečnosti Ukrajiny). Nebo v důsledku velké neonacistické provokace přímo na frontě (nacisté mají k tomuto účelu nejen své vlastní jednotky, ale i poměrně značnou podporu sympatizantů v řadách středních a vyšších důstojníků ozbrojených sil Ukrajiny).
Další možnosti vývoje
Všechno může také začít palácovým převratem. Nebo vojenským. V obou případech odstranění Porošenka otevírá cestu pouze pro bojovně naladěné radikály. Zbytek nemá nejen politický vliv, ale ani skutečné ozbrojené síly, kterými by mohli deklarovat svůj podíl na moci.
Vše můžete začít také definitivním oddělením se ozbrojených radikálů, a to jak v Kyjevě, tak ve zbytku Ukrajiny. Radikálové začnou nehledě na formální protesty vlády, které nemají reálnou sílu, zavádět své pořádky. Přičemž obyčejné zločiny v sobě budou zahrnovat vraždy těch, kdo nacistům oponoval, ale i těch, koho prohlásili za podezřelého. Touha po rabování bude samozřejmě primární, nicméně vždy bude vykládána jako boj s vnitřním nepřítelem („pátou kolonou“).
Jak to všechno začne, to není důležité. Definitivní rozpad státnosti, rozbroje mezi konkurenčními skupinami nacistů a zbytky oligarchických gangů v celé zemi vyústí v boj o získání kontroly nad zbytky „zdrojů příjmů“. Nastane řež jak opravdových soupeřů, tak nezúčastněných a nahodilých oponentů.
V tomto klubku nebude možné rozeznat, co je prvotní, a co druhotné, a vybrat správný způsob chování, které člověka ochrání.
Tak končí všechny převraty (revoluce) v zemích, které nemají stabilní politický systém, a v nichž se nenajde dostatečně silná, populární nebo adekvátní skupina, schopná vytvořit novou elitu a nový pořádek (třebas i komunistický, nebo nacistický, nebo „demokratický“).
Revolucionáři se nemohou dostat k moci, aniž by zničili starou státnost. Likvidace staré státnosti otevírá cestu marginálním vrstvám společnosti, které se řídí nikoliv rozumem, ale živočišnými instinkty a realizují ty nejnižší pudy. Pokud se v zemi nenajde síla, která by zvládla marginály, stanou se marginálové těmi, kdo definují život země. No, a pokud marginálové píšou zákony, stanou se jimi zákony vězení a lágrů.
Stará nebo „nová“ realita?
Všechny předpoklady pro současnou situaci vznikly na Ukrajině již během puče proti Janukovyčovi. Následující roky se zdání pořádku maskovalo (do poloviny roku 2015) s pomocí sil Spojených států, které měly na Ukrajině zavést „normální“ nacistickou státnost s „porošenkovskou tváří“, kterou bylo možné použít proti Rusku. Ve druhé fázi, kdy se USA přesvědčily o neschopnosti ukrajinské elity vykonávat elementární činnost a setkaly se s nepřekonatelnou touhou elity obohatit se, přetrvala relativní stabilita ‒ dělo se tak nicméně právě díky této elitě, která se spoléhala na to, že ji budou vydržovat „za její krásné oči“.
Vše krásné ovšem dříve nebo později skončí. Během posledních měsíců cítí i ti největší optimisté z ukrajinských politiků a expertů rozčarování ze schopnosti Ukrajiny dočkat se zničení Ruska Západem a zúčastnit se rozdělování kořisti.
Žádný další pozitivní program ukrajinské politické elity nemají. Dokonce i „opoziční“ blok, který sestává z bývalých stoupenců Strany regionů doufá jen v to, že se dříve či později nacisté vypaří a oni se vrátí ke „světlým“ časům Kučmy a Janukovyče, kdy bylo možné „jít do Evropy“ na vrub Ruska. Celý jejich program spočívá v hesle „Přijde Rusko a udělá pořádek“, tj. budou pořád pracovat postaru, Rusko obnoví jejich průmysl a obchod, zaplaví je úvěry a nebude se ptát, kam dali peníze. A protože ukrajinské silové struktury neexistují (zničila je současná moc), bude ruská armáda bránit ukrajinský lid od oligarchické moci.
Tento „program“ je nádherný. Jenže je reálný asi natolik, že se Ukrajina stane součástí EU ‒ mělo se tak stát „už včera“. I kdyby se Rusko rozhodlo podpořit skupinu zbankrotovaných ukrajinských zlodějíčků na úkor vlastního národa, nestačily by mu na to prostě prostředky. Tito chlapáci jsou schopní ukrást nejenom vše, co se namane, ale i daleko více ‒ třeba i na dluh. Spojené státy také teoreticky mohou natisknout nelimitované množství krásných zelených bankovek, nicméně ukázalo se, že nejsou schopny uspokojit touhu ukrajinské elity krást nejen to, co lze spatřit, nýbrž i to, co nikdo nevidí.
Stručně řečeno: vřed, který „léčili“ babkovským zaříkáváním, a snažili se ho ignorovat (dokonce ho někdy nazývali příznakem posílení organismu!) se přiblížil takovému stádiu, že ho již není možné ignorovat a blížící se prasknutí skrývat. Hnisu je v něm tolik, že se celý ukrajinský organismus otráví do základu.
Blížící se prasknutí vředu cítí nejen nacionalistická oligarchická moc, nýbrž také její oponenti, tj. příznivci „ruského světa“, kteří z různých příčin zůstali na ukrajinském území ovládaném nacionalisty.
Co dělá prorusky naladěná veřejnost?
V Kyjevě (na rozdíl od jihovýchodních měst) mohla až do poslední doby poměrně bezpečně a svobodně vyjadřovat své názory početná skupina rusofilů. Jenže tihle lidé se tak či onak vařili ve své vlastní šťávě. Byli izolováni od médií, své názory publikovali především na sociálních sítích. Někdy je pozvali do nepříliš oblíbených televizních či rozhlasových pořadů, aby představovali jakousi loutku vhodnou k pohanění majdanovskými masami ‒ „pátá kolona“ ještě nesložila zbraně, nesmíme ztratit ostražitost atd.
Mezi zastánci „ruského světa“, kteří dnes dali přednost vnitřní (morální) emigraci a k vnější (fyzické) se neodhodlali, vzrůstá rovněž hysterie. Množství těch, kteří si mysleli, že je možné počkat si v klidu doma na pád režimu lidojedů a že se jim nic nestane, se značně snížilo. Ostatní, dokonce i ti kteří patří k nejaktivnějším, začínají Rusku vyčítat, proč je tak dlouho nezachraňuje.
Nelze je z toho vinit. Opravdu bylo těžké si představit, že nacistický režim vydrží tak dlouho. Jejich obezřetnost se snížila, začali věřit na lepší budoucnost ‒ represe se, na rozdíl od Kyjeva, nedotkly Charkova, Oděsy či Dněpropetrovska, tedy ani většiny rusofilské veřejnosti. Zabité nebo uvězněné lze spočítat na prstech jedné ruky.
Kyjev se stal, nehledě na zdravý rozum, jakousi rezervací, kde pod přísným dohledem Služby bezpečnosti Ukrajiny mohli poměrně svobodně přežívat zbytky rusofilské veřejnosti. Ti nejchytřejší neuvěřili, že se z lidojedů stali vegetariáni. Kdo z Ukrajiny neutekl, ten již půdruhého roku či dva roky mlčí a nedává o sobě vědět. Ostatní žili nadějí na to, že bude Kyjev osvobozen stejně, jako byl obsazen nacisty – večer půjdou spát a ráno se probudí a všude budou vlát trikolóry a zdvořilý specnaz bude všem rozdávat koťátka a čerstvé moskevské noviny.
Opakuji ještě jednou ‒ lidi, kteří zůstali v Kyjevě, si postupně zvykli na zvláštnosti režimu a uvěřili v to, že mohou bez větších problémů přežít a vést svůj informační zápas na svých stránkách, sociálních sítích a na několika málo informačních zdrojích (ano, těch, které se čtou v Rusku především), nelze odsuzovat.
To se děje po skončení každého převratu. Někoho zlikvidují během prvních hodin, někdo okamžitě utíká ze země, jiný se přidá k protestním oddílům, další se odhodlá k odchodu do ilegality. A někdo pokračuje vzdorovat legálně, myslí si, že „nemohou porušovat vlastní zákony“ a upřímně věří, že to vše nebude trvat dlouho.
Jedná se o svobodnou volbu, kterou musí učinit každý sám. Nikdy však nelze dopředu říci, že ta či ona volba byla správná a druhá špatná. Vždy jsem svým přátelům říkal, že i kdyby se Rusko najednou rozhodlo uskutečnit speciální operaci a chtělo zachránit právě je, ničemu to nepomůže. Od chvíle, kdy se odlepí letadla specnazu od země, aby ochránila konkrétně váš byt, budou mít nacisté tři až pět hodin k tomu, aby vás rozřezali na malé kousky a utekli směrem na Žitomir, Rovno a Lvov. A syčáci, kteří za sebou chtějí zanechat co nejvíce mrtvol a zkázy, se najdou vždycky. Všechny nezlikvidují, ale je to loterie.
Vybrat správný způsob chování v zemi, která se ocitla v rukou banditů, prostě nelze. Je možné riskovat. Většina z těch, kdo se rozhodli odjet během prvních měsíců roku 2014, měli pravdu jak z hlediska bezpečnosti, tak i z hlediska možností a variant dalšího boje. Mohlo to být ale i naopak: některé mohli odchytnout přímo na hranicích a zmizeli by, ostatní mohli být poměrně rychle puštěni.
Co si počít, když není komu pomáhat
Situace, která nastala počátkem května 2014, ovlivnila osud Ukrajiny i strategii Ruska. Tam, kde se zformovala poměrně organizovaná ozbrojená domobrana, jako v Doněcké a Luhanské republice, dostali vojenskou, politickou, diplomatickou, ekonomickou a finanční podporu. Na místa, kde se podařilo zlikvidovat odpor obyčejnými policejními metodami (i když s pomocí operací tajných služeb a práce nacisticko-oligarchických eskader smrti), tak jako v Charkově a Dněpropetrovsku, nebo tam, kde odpor zničili teroristickými akcemi, tj. v Oděse, nebylo komu podat ruku s pomocí.
Strana, která představuje občanskou válku, musí mít konec konců své zástupce. Tito lidé musí ovládat alespoň nějaké území (nikoliv chodbu administrativní budovy), a to během určité doby. Dokonce i Američané uznají „lidovou vládu“ pouze tehdy, když zapustí kořeny v nějakém alespoň trochu významném městě a spolehlivě ovládají alespoň kousek území. Vojenská operace země, která má jaderný potenciál, je příliš vážná záležitost, než aby se mohla uskutečnit na žádost několika stovek či tisíc občanů, kteří se sešli na náměstí oblastního centra a na čas zabrali administrativní budovu. Vlajka nad radnicí a reálná kontrola nad městem a oblastí, to jsou rozdílné věci.
Spojené státy napomáhaly Majdanu penězi, diplomatickým tlakem, instruktory, nicméně neposlaly na pomoc armádu. A neposlaly by je ani v tom případě, že by se Janukovyč rozhodl rozehnat protesty nikoliv obušky, nýbrž tanky.
Armádu můžete poslat tam, kde probíhá občanská válka, aby šlo donutit znesvářené strany k míru. Nebo tam, kde započala neskrývaná genocida, a lidi zabíjejí po tisícovkách za hodinu, jak se to dělo ve Rwandě. Občanská válka přitom musí trvat více než několik hodin nebo dnů a za genocidu nemůže být považována krvavá akce, i když se prokáže, že na ní má podíl vláda. Nejenom „Boží mlýny melou pomalu“ ‒ přijetí operativního řešení státním aparátem, tím spíše, pokud se jedná o ozbrojenou akci za hranicemi, vyžaduje čas.
Dokud kyjevský režim nepadne, nejsou aktivní kroky sousedních států (společné či jednostranné) možné, a to nejen z hlediska mezinárodního práva, které je možné vždy „upravit podle situace“, nýbrž spíše z obecných geopolitických úvah.
Co může Rusko udělat?
Udělat více, než je v jeho silách, Rusko nemůže. Pro nikoho. Rusko není Bůh, nemůže se nacházet zároveň v každém bodě prostoru a v každý časový úsek.
Záchrana každého Rusa představuje nedosažitelný ideál. Strategický cíl může být jen jeden: zachování a posílení Ruska jako státu všech Rusů. Naši patrioti rádi citují Stalina, který prohlásil, že maršály za důstojníky nemění. Přesně tak může Rusko riskovat a obětovat každého jednotlivého Rusa kvůli zájmům státu, každý jednotlivý Rus ale nemůže vyžadovat ohrožení ruské státnosti kvůli ochraně vlastních zájmů nebo života. To my přísaháme státu, nikoliv stát nám.
Tím spíše, že mezi ukrajinskými zastánci „ruského světa“ se na každého Rusa najde deset rusofilských Ukrajinců, kteří upřímně věří, že hlavním smyslem existence Ruska je obnovení Ukrajinské sovětské socialistické republiky, pro jejíž odchod ze Sovětského svazu hlasovaly v roce 1991 dvě třetiny obyvatelstva.
Ve své volbě řešení jsme svobodní, a to v každou konkrétní chvíli. Avšak tehdy, když jsme uskutečnili svou osobní volbu, pouze my osobně za něj zodpovídáme ‒ i když se události nevyvíjejí dle našich představ.
Rusko se tak či onak vrátí na ruskou zemi, tak jako se vracelo vždy. Je zapotřebí si prostě počkat.
(mezititulky redakční, upraveno, kráceno)
Originál: „Нарыв“ vyšel 1. srpna na kont.ru.
Zdroj: kont.ru
Iščenko Rostislav