Jistě si vzpomenete na projev, který se před nějakým časem šířil českým internetem jako lavina. „Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí,“ řekl tehdy pan profesor Piťha a získal si svým racionálním pohledem na uprchlickou krizi sympatie mnoha lidí. Nyní uveřejňujeme další ze zásadních textů tohoto vzácného člověka, nejdůležitější výňatky z rozsáhlé přednášky, která odezněla v květnu na půdě Trnavské univerzity. Tématem byly příčiny současné evropské krize:
Vážené auditorium,
když jsme s pořadateli a hostiteli začali dohadovat téma pro tuto přednášku, uvažovali jsme o mnohém. Všiml jsem si, že zazněly otázky, které teď slyším ze všech stran. Domluvili jsme se nakonec na tom, že se pokusím naznačit jejich řešení.
Otázek je mnoho: Co s migranty? Všechno se hroutí. Co si o tom myslíte? Co dělat s morální krizí? Jakou máme mládež?
Až nakonec: Máme vůbec nějakou naději? A co tedy máme dělat? Uznáte, že na to všechno odpovědět nemohu, ale udělám, na co stačím a na co budu mít čas. Ten je přesně vymezený, ale předem slibuji, že ho nebudu až tak moc respektovat. Budu ale stručný a jaksi heslovitý.
Při takovém zestručnění dojde především k tomu, že obrovsky složité věci se nám ukazují jako velice jednoduché. To dále způsobí, že celé mé vystoupení bude vypadat jako prostoduchý strejcovský názor, se kterým budou nejspíš souhlasit prosté mámy a tátové, tzv. běžní lidé.
Jenže o ty právě jde. Zároveň jsem již naznačil jednu oporu pro naši naději. Je jí zdravý selský rozum, anglicky common sense, tj. sdílený smysl.
Vím, že stojím na akademické půdě a budu proto mluvit akademicky. Jeho Magnificence vás přece nepozvala na potlach se strejčkem Křópalem z Horní Dolní. Na položené otázky je možná dát odpovědi:
Ale i ekonomické, vojenské, přírodovědné a co já vím. Využiji tři první.
Protože jsem především filolog, budu do ostatních disciplín vstupovat s vědomím, že jsem v nich hostem, který může s něčím pomoct, ale není tam doma.
Vyjdu z obav, zda se všechno zhroutí, protože se hroutí všechno. Asi to není tak žhavé, protože bych se sem nemohl dostat ve zhrouceném autě a po zhroucených cestách, ani bych zde nemohl jíst ke snídani rohlík a podobně. Co tedy chtějí ti lidé říct? Co se opravdu hroutí? Kosmos, naše planeta? Veliké říše? Společenské uspořádání? Právní systém? Lidé? Schopnost myslet?
Řekl bych, že kosmos a naše planeta se nehroutí. U všeho ostatního lze pozorovat povážlivé chvění a mnohé se i hroutí. Nejbolestnější je pohled na to, jak se hroutí jednotliví lidé. Ostatní je nepříjemné, ale dá se to přežít. Říše jsem na vlastní oči viděl padnout dvě, revoluce jsem zažil taky dvě, zaručených konců světa asi devět. Teologickou odpovědí zde je, že Boží řády nepominou, protože Boží tvůrčí slovo nemůže zaniknout.
Za výchozí platformu při řešení jakékoli otázky považuji zdravé myšlení. To vyžaduje splnění tří podmínek, bez kterých se myslet nedá:
První je, že vyjdeme ze správných premis, tj. že budeme respektovat danost skutečnosti. Jakmile se dostaneme do područí nepravdivých informací, které vezmeme jako daný fakt, jsme na tom jako schizofrenik. Myslí logicky správně, ale dojde k nesmyslným, často i tragicky nebezpečným a zločinným závěrům.
Druhou podmínkou je uznání základních logických operací a dále platnost základních matematických funkcí. Bez sylogismu, trojčlenky atd. se myslet nedá. Člověk, který tvrdí, že jedna a jedna nejsou dvě, toho moc nevymyslí a já mu nedám za pravdu. Ano, uznám, že metafora jeden a jeden je méně než dva, užitá při výkladu o manželství a přátelství je výstižná. Ale neznamená to, že jsem navždy odhodil pravidla o sčítání.
Třetí podmínkou je, že známé a za všeobecně uznané považujeme významy slov a pojmů, které označují. Bez této základní jistoty jazyka se nemůžeme na ničem dohodnout. Vynechám výklad o rozdílu symbolu a pojmu, slova a termínu. Mluvím o přirozeném jazyce a tvrdím, že mluví-li jeden o koze a druhý o voze a třetí jim přispěje na pomoc vysvětlením, že přeci jde o stolek na kolečkách, že k ničemu nedojdou.
Veškerý dnešní veřejný diskurs vykazuje porušení všech těchto komponentů. Za horší skutečnost považuji, že se naši učitelé prvních tří stupňů ohánějí pojmem kreativní myšlení, k němuž vedou své žáky. Tomu pojmu nerozumím. Myšlení musí být myšlení, a to logické. Pak je vždy kreativní. Jenže tato novinka vychovává k novému, „odvážnému překročení takového zastaralého myšlení“. Výsledek je poškození až i ztráta rozumu.
* * *
Nedělám si teď patent na rozum, ale o pravdě si myslím několik zásadních věcí. Pravda je jen jedna. Kdyby bylo více pravd, mohli bychom si vždy vybrat tu, která by se nám zrovna hodila. Výsledky známe. Za druhé, že pravda je vždy celá. Mít trochu pravdu znamená, že z větší části ji nemám. Poloviční pravda je poloviční lež. Mít skoro ve všem či úplně pravdu, znamená, že nějaká velmi důležitá lež je obratně schovaná do pravdy.
* * *
Celý problém současné politické reprezentace vidím v tom, že politici neusilují o zájem celku, ale zajímají se pouze o zájmy své, tj. o to, jak se udržet u moci. Projevuje se to tím, že chtějí nějak přesvědčit voliče, aby přijali jejich názor, který vydávají za pravdu. Dále pak v tom, že kompromisní řešení není řešení věcné a pravdivé, nýbrž vždy nějak chybné podle poměru jednajících a jejich zájmu.
Politika pod heslem něco za něco je zjevným odklonem od pravdy. Pokud je tento výklad složitý, položme si otázku, zda má smysl debata o tom, zda 1 + 1 jsou 2, a představte si, kam bychom došli, kdyby to někdo dohodl jinak.
* * *
Dialog žádá, abychom do něho vstoupili jistě s nějakým názorem, ale také s vědomím, že pravdu nemusím mít já, že ji může mít druhý účastník, a nejčastěji, že ji nemá nikdo z nich. Dialog, i když může mít velmi dramatický průběh, není nepřátelský, protože je ve své podstatě spoluprací.
* * *
Dost se dnes mluví o krizi rodiny. K současnému stavu se euroamerická společnost dopracovala dlouhým vývojem, který postupně oslaboval, až téměř zničil mezigenerační vazbu mezi prarodiči a vnuky. Osou rozpadu rodiny je vznik a rozvoj nejrůznějších institucí, jako jsou povinná školní docházka, penzijní pojištění, zdravotní pojištění apod. Tyto instituce z rodiny, kterou považují za jedinou pro společnost a život důležitou institucí, sňal téměř veškerou odpovědnost a tím ji dotlačily do pozice jakéhosi způsobu zábavy.
* * *
Pro současné debaty je příznačný posun ve významu slova normální. Slova normální se dříve užívalo ve smyslu přirozené. Dnes má význam běžné, časté. Posun významu ukazuje, zvláště v otázce rodiny, že jsme odmítli zákonodárce Božího a určujeme normy jiné. Je snad jasné, že jiné znamená v daném kontextu nepřirozené. Zákonodárství o rodině má vycházet od rodiny přirozeně a chránit právě ji.
Je samozřejmě zapotřebí, aby bylo pamatováno na všechny, kdo ať už vrozenou odchylkou nebo ranou osudu úplnou rodinu (otec, matka, děti) mít nemohl, nebo ji ztratil. Těm musí společnost pomoci, ale není možné v socialisticky rovnostářském duchu a v postmoderní libochuti učinit z nekompletní rodiny jeden z případů, co lidi občas postihuje jako neštěstí.
K tomu nás krok za krokem tlačí šílená demagogie a lobbismus agresivních seskupení. Jsou úspěšná a zákonodárci postupně znevažují a znevýhodňují tradiční rodinu. Dospěli již tak daleko, že ji vsadí do pozice, kdy je na ni pohlíženo jako téměř na zločinnou. Vyjde-li najevo, že se v nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako zločinecké doupě.
Otázka pohlaví je věcí svobodného rozhodnutí. Pohled do rozevřeného klína není pro nás směrodatný. Nedáme si diktovat od Boha, který se skrývá za přírodou. Že budeme muset změnit systém? Nevadí, od čeho máme parlamenty. Norská a britská legislativa jsou v tom nejdál.
Zdroj: pravyprostor.cz
Piťha Petr