Harvardská řeč Alexandra SOLŽENICYNA a její současný kontext

Některé veřejně pronesené slavnostní řeči přesahují svým významem konkrétní chvíli a dané publikum, které ji slyší. Například Dostojevského řeč při odhalování Puškinova pomníku. Nebo Fultonská řeč Winstona Churchilla, jež definovala vztahy mezi Východem a Západem na celé období studené války. Patří sem také vynikající promluvy, kterými Cicero častoval Catilina ‒ právě tehdy zaznělo: „Ó, jaká doba, jaké mravy“! Jednou z takových řečí je i přednáška, kterou proslovil Alexandr Solženicyn v roce 1981 na Harvardské univerzitě. Právě zde se spisovatel projevil jako kazatel a karatel hříchů lidstva v duchu Jeremiášově. A byl vyslyšen.

Američané z této řeči sestavují citáty a po částech se ji učí nazpaměť. Samozřejmě že ne všichni, pouze ti, kdo se profesionálně zajímají o vztah dějin a současnosti nebo se učí na politology. Celá řada výroků, které tehdy Solženicyn pronesl, nejen neztratila na aktuálnosti, nýbrž jako staré víno jen získala chuť a byla stvrzena novými fakty. Navíc to, co bylo řečeno v 80. letech o Západu, se zdaleka ne vždy týkalo také nás. Jenže nyní, ve změněné situaci, vnímáme bolavá místa nejen podle jejich „projevech“, nýbrž také v kontextu našich nových neduhů, které k nám v podobě nákazy přišly skrze ruiny zhroucených bariér. Nebuďme tedy horší než američtí politologové a historici. Co vlastně tehdy Alexandr Isajevič řekl?

Západ se s pohrdáním odvrací od pochopení ostatního světa

Začal svoji řeč konstatováním faktu, že Západ s pohrdáním nechce pochopit ostatní svět. Západ je odnepaměti přesvědčen, že se „všechny rozsáhlé oblasti naší planety musí rozvíjet a vyvinout do podoby dnešních západních systémů, teoreticky nejvyšších“. A země jsou hodnoceny „podle toho, nakolik byly schopny v tomto směru pokročit“. Kdo mnoho nepokročil, stalo se tak proto, že je buď „řízen špatnými vůdci“, nebo se topí v barbarství. Mezi řádky zde můžeme číst slova, která Solženicyn nevyřkl, nicméně můžeme je číst v novinkách současných zpráv. Barbary je přeci zapotřebí učit pro jejich blaho, špatné vlády svrhávat s pomocí exportované demokracie atd. Takový lze učinit závěr ‒ téměř neúprosný ‒ ze západní  arogance a unilateralismu. Jedná se však o hrubou chybu, jež spočívá v nepochopení Západu jiných prostředí, kterých je mnoho, a které nelze vyčerpávajícím způsobem pochopit, pokud k nim přistupujeme se západními měřítky.

Přednášející dále nabízí analýzu života v západních demokraciích z jeho úhlu pohledu. Doslova říká: vy nás nechápete. Nechápete naše vítězství ani pády. Nechápali jste nás za cara, nechápete nás za sovětů. Ale my vás chápeme. Vaše úspěchy a prohry známe. A protože přišel nikoliv proto, aby chválil, nýbrž aby léčil, zní první diagnóza „úpadek statečnosti“:

 „Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN.“

Solženicyn vidí řadu statečných a odvážných lidí ‒ vojáků, sportovců, zachránců, olejářů atd. Celkově ovšem v západní společnosti vidí měkkost, tlachání, uvolněnost, neslýchaný přebytek a komfort ‒ to ovšem nelze se statečností nikterak spojovat. Vypadá to jako v Římě, který si zachoval republikánskou přísnost, ale upadl do imperiálního naparování a změkčilosti. Když se rychle mrkneme na nejnovější události, všechno zůstává stejné. Proto se také současný ruský prezident stal nejvýraznějším politikem na světě: mužské vlastnosti – rozvážnost, analýza, přesnost výroků, vláda rozumu nad city a mnoho dalšího – jej na pozadí současných evropských politických elit značně vyvyšují.

Dále. Sloupy západního života, na kterých vše stojí, jsou svoboda a zákon. Člověk se rodí svobodný. O tom hovoří všechny základní deklarace. Člověk také usiluje o štěstí, a v tom mu pomáhá přísné dodržování zákonů. Taková je ve zkratce duše Západu. Svoboda a zákon. Svoboda, pokud to jde, nekonečná, a legalismus zpravidla absolutní. Málokdo si uvědomuje, že jsou svoboda a legalismus v nesmiřitelném vnitřním konfliktu. Solženicyn poukazuje, skoro jako apoštol Pavel, na limity zákona a přivádí posluchače na myšlenku nezbytnosti milosti. Právě milosti se nedostává. Nedostává se Slova a zákona o milosti. [významný staroruský spis, pozn. překl.]

„Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka,“ říká Solženicyn.

Na tomto místě s v zápisu přednášky poprvé objevuje slovo „ovace“.

„Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni,“ dodává. Budoucí neštěstí lidstva se podle spisovatele legalismem nevyléčí.

Toho si všiml již filosof K. Leonťjev: a sice faktu, že se Evropan ‒ se svými zprůměrovanými a obecnými ideály, které se navíc vztahují pouze na zemi, nikoliv na věčnost ‒ proměnil v jakousi zbraň všeobecné zhouby. Nositel ideologie „nové doby“ do sebe vtahuje jako do asfaltu veškerou pestrou složitost světa. To je ono království průměrnosti. A král průměrnosti neustále křičí do světa o svobodě a rovnosti. O bratrství již nikoliv, protože bratrství, to je něco rodinného, blízkého. A blízkého již více není zapotřebí, ani rodiny. Je zapotřebí pouze svobody a rovnosti v jejich velmi specifickém chápání. A autor dodává:

„Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva.“

Harvard

Slyšeli jste někdy od různých tlachalů, co se tak starají o práva, také o povinnostech? Sotva. A to přesto, že práva a povinnosti jsou vzájemně důležité, jako pravá a levá ruka. Protože jedna ruka netleská. Přání tleskat jednou rukou, tj. boj za práva bez připomínání základních povinností, vedou pouze k tomu, že se

„společnost ukázala jen málo chráněná před lidským pádem, tj. od svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit.“

Jinde Solženicyn hovoří o „svobodě“ plivat lidem do očí veřejnou reklamou, „svobodě“ přiživovat se na úkor společnosti, „svobodě“ celých států brát pomoc od jiných, místo toho, aby vytvořili vlastní ekonomiku. A hovoří o dalších desítkách takových „svobod“, to už ale v jiných proslovech.

A právě zde se Solženicyn odvážil promluvit o hříchu.

Původ nevyléčitelných nemocí civilizace vidí ‒ stejně jako je psáno v Apoštolu ‒ v mylné humanistické představě, že „člověk, pán světa, v sobě nemá vnitřní zlo: všechny nedostatky života pocházejí pouze ze špatných sociálních systémů, které musí být napraveny“.

„Je zvláštní, že Západ dosáhl těch nejlepších sociálních podmínek, nicméně zločinnost zůstává bezesporu vysoká, dokonce podstatně vyšší, než v chudé a bezprávné sovětské společnosti“. (O „chudé a bezprávné“ sovětské společnosti by se dalo přít…, pozn. aut.) V těchto větách nalézáme zcela křesťanský pohled na prioritu vnitřní přirozenosti člověka a na její zkaženost hříchem.

Jsme ovšem v roce 1978. V SSSR leží v trafikách noviny „Izvestija“ („Zprávy“) a „Pravda“, o nichž se žertuje, že v Izvestijích není pravda, a v Pravdě zprávy. Západ se hrdě chlubí svou „čtvrtou velmocí“. Svoboda tisku se zdá být samozřejmou a její moc neslýchaná. Moc novinářů sahá až k aféře Watergate, tj. k odstranění prezidenta! Tuto posvátnou krávu ovšem Solženicyn vede div ne na porážku ‒ tvrdí, že má otrávené mléko:

„Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překrucuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve.“

Nedávný „upset“ (tj. zmatek) s prognózami o vítězství Clintonové ovšem také nevyvolal žádné pokusy o sebevraždu, ani vyhození z práce či omluvy. „Žraloci pera“ se již dávno prolhali až na kost a ani se nezačervenali. Za letu obrátili. Očividně se ovšem nejedná jen o americký neduh, známe jej taky, a to nikoliv z doslechu.

Tisk nám podstrčil lživé heslo: „všichni mají právo vědět všechno“

Média vytvářejí herostratovské věnce teroristům (Bin Ládin, Islámský stát atd.), prozrazují státní tajemství, míchají se do života známých osob (příkladů je nespočetně). Všude pozorujeme drzost, povrchnost a rychlost. Podle Solženicyna právě tisk odráží všechny psychické nemoci 20. století. Hloubka je proti její podstatě. Potřebuje jen senzacechtivé formulace. Heslo „všichni mají právo vědět všechno“ je lživý, protože existuje vyšší právo člověka, právo „nevědět všechno“:

„Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: PRÁVO ČLOVĚKA NEVĚDĚT. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací.“

Myslím, že se zde Solženicyn jako dentista dostal až k samotnému kořenu problému.

„Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná.“

Zkuste s těmito slovy polemizovat… Buď jsi „trendy“, nebo ne. Pokud ne, tak se v tomto království rádoby svobody můžeš cítit jako na opravdové poušti bez práva na to, aby tě někdo uslyšel.

Když je vše tak špatné, pane Solženicyne, nechtěl byste se vrátit do rudého Ruska? Nebo nám nabízíte socialismus jako ideál? Takové otázky byly nevyhnutelné. Spisovatel odpovídal, že socialismus jako model doporučit nemůže a v žádném případě ho nepropaguje. Jenže nabídnout svému národu Západ jako příklad, toho by se také vyvaroval. Jedná se o hledání cest, nikoliv volbu již předem dané. V tom tkví podstata.

Myšlení Západu je binární: „plus“ – „mínus“, „dobře“ – „špatně“. Jenže kromě „dobře“ a „špatně“ existuje také „hůře“ a „lépe“. Odpovědi se musí hledat, nikoliv vybírat, jako ve špatných školních testech. Solženicyn tvrdí, že Západ již dávno není lídrem lidstva. Existují symptomy, které varují. Například „úpadek umění nebo nedostatek velkých státníků“. Všechno to lze pozorovat i bez hlubších znalostí: jak na výstavách, tak na společných fotkách státníků. 

A co spisovatel navrhuje? V duchu starozákonních proroků vyzývá Západ kát se, stejně jako vyzýval „hrdého člověka“ k pokání Dostojevský v Puškinské řeči. Západ si uvykl spíše profesionální analýze, než prorockým slovům, nicméně zpozorněl a strnul.

Spisovatel upozorňuje, že „ve 20. století západní demokracie sama nevyhrála ani jednu velkou válku: pokaždé si vypomáhala silným spojencem na souši ‒ a nehleděla na jeho světonázor“. Zajímavý postřeh. Další zajímavý postřeh: dvě války zvané „světové“ vlastně celosvětovými nebyly ‒ jednalo se o sebezničující války Západu proti sobě! Světové války teprve přijdou, to když se Indie a Čína (a další) zapojí do kruté řeže. Takové války tady ještě nebyly. V těchto budoucích válkách Západ nemá moc šancí.

Proč tedy tento svět, kdysi křesťanský a svobodný (a bojující za ni), tak zeslábl? Proč nejlepší lidé na Západě, ti, kteří se za něj modlí, hovoří o jeho zániku? Solženicyn nemá rád míchání jablek s hruškami, uchyluje se proto k historickému příměru.

Hovoří o „antropocentrismu“, tj. umístění člověka do středu světa, odkud vyhnal Boha. Tomu se říká humanismus. Středověk sice byl krutý a těžký, avšak humanistické vědomí neponechalo člověku jiný úkol, než získání pozemského štěstí:

„Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak ‒ nese s sebou řadu dalších.“

Neomezená svoboda problémy neřeší, přináší nové. Solženicyn také připomíná, že se idea svobody zrodila v křesťanské společnosti, nikoliv v nějaké jiné. Tato myšlenka předpokládá spíše zodpovědnost, než absolutní dovolenost všeho. Nejen před 200 lety, nýbrž i před padesáti nebylo možné, aby „člověk získal neomezenou svobodu, jen tak, kvůli realizaci svých vášní“. Západ se ovšem od té doby změnil a žádné úspěchy ve vědě či pokrok nevykoupí „tu morální ubohost, do níž se 20. století dostalo, a kterou nešlo prorokovat dokonce ani z 19. století“.

Filosofický humanismus byl předchůdcem komunismu. Marx již v roce 1844 říkal, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Boha pryč! Člověka do středu všeho! To je humanismus.

Dodejme k tomu myšlenku Nikolaje Srbského. Ten psal o tom, že papež zhrdl a zbožštil sám sebe, když prohlásil: „Jsem na světě místo Boha. Jsem jeho náměstek“. Znamenalo to: „Já sám jsem Bůh!“. Luther se tomu vzepřel a řekl: „Ty nejsi Bůh, my všichni jsme bohové“. A začaly bakchanálie lživých bohů a bitva o prvenství. Ta skončila výkřikem Nietzscheho: „Bůh neexistuje! Zemřel. Všichni jsme ho zabili!“. Co bude dále? Konec dějin. Konec dějin naplněný válkami a rozbroji, požáry a loupením. Pokud nedojde k pokání. Ovšem skutečné a masové pokání je sotva možné na unaveném a sytém Západě. Proto se pohled světa obrací na Východ. Nikoliv na buddhistický, nýbrž na křesťanský, tj. na Rusko. Mír čeká na světlo z východu.

„Pokud se svět nepřiblížil ke svému konci, dostal se do bodu obratu… vyžaduje od nás duchovní vzplanutí, pozdvižení sebe sama na úroveň obzoru, do nové úrovně života. Tam, kde nebude prokleta naše fyzická přirozenost jako ve středověku, a kde nebude zničena naše přirozenost duchovní, jako v novověku“.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Протоиерей Андрей Ткачев: ГАРВАРДСКАЯ РЕЧЬ vyšel 1. prosince 2016 na pravoslavie.ru.

Tkačov Andrej