THILO SARRAZIN - Německo páchá sebevraždu. Jak dáváme svou zemi všanc (výpisky z knihy, část druhá)

První část.

VI. Vzdělání a spravedlnost

 > s. 167 – dle autora koncept workfare, který výdělku schopné příjemce sociálních transferů zavazuje k poskytnutí protihodnoty ve formě práce, je strukturálně tím nejlepším možným akvizičním projektem (komentář: autor vychází z toho, co by bylo politicky možné),

   - úspěchy ve vzdělání pozitivně korelují s veškerou kvalitou a stabilitou životní situace, tato korelace pochopitelně nevypovídá nic o kauzalitách: úspěch ve vzdělání je sám o sobě indikátorem zdatnosti a stability, a může se pak stát, že základní vlastnosti a kvality těch, kteří jsou vzdělaní, jsou připisovány právě jejich vzdělanosti, zatímco ve skutečnosti jde o charakteristiky,

 > s. 168 – vzdělávací optimismus: pohání živnost pedagogiky, didaktiky a státní politiky vzdělávání a vede stále k novým vyučovacím metodám, které „konečně“ zúčtují s existujícími deficity a přinesou vzdělanostní úspěch (téměř) všem,

Thilo Sarrazin> s. 174 – přinejmenším na základních a hlavních školách v posledních desetiletích úroveň nároků a výsledků ve čtení a matematice trvale klesala, jak u matematiky, tak u němčiny lze ukázat, že nároky učebnic se od sedmdesátých let postupně snižovaly: v učebnicích matematiky základních škol pro první až čtvrtý ročník se od sedmdesátých let výrazně zvýšil podíl barevných obrázků, zatímco hloubka výkladu klesla,

   - z výpovědi, že u určitého léku dojde k alergické reakci u 1 z 1000 případů, dokáže pouhých 46 % Němců odvodit, že pravděpodobnost alergické reakce je tu 0,1 %,

 > s. 175 – úpadek čtenářské gramotnosti: nejde přitom vůbec o to, že v Německu máme 4 milióny analfabetů, že tedy 5 % obyvatelstva prakticky nedokáže s porozumění číst,

 > s. 176 – dle autora schopnost číst a porozumět textu, znalost jazyků, školní matematika až k maturitě, základy fyziky, chemie a biologie, historie, hudby a výtvarného umění nezastarají nikdy,

 > s. 177/8 – lidé později vzpomínají na přísné učitele, kteří se věnovali dětem, nejdůležitější, co rodiče a osoby dítěti blízké, k nimž patří i učitel, mohou pro dítě udělat, je poskytnout mu dostatek náklonnosti a bezpečí a bezvýhradně je akceptovat jako osobnost, nikoli jen jako někoho, od koho očekáváme určitý výkon,

 > s. 179 – dítě bude vůči nárokům tím vstřícnější, čím více pocítí, že je respektována jeho individualita, že je mu věnována péče a že je obklopeno bezpečím,

 > s. 182 – mnozí žáci i přes procvičování jistou úroveň čtenářské gramotnosti a matematické kompetence prostě nepřekonají, pak ale platí, že těm, kteří to nezvládli, by k požadované úrovni nepomohl sebevětší počet hodin, další standardní výuka proto v tomto čase znamená ztrátu času,

   - nic člověka nefrustruje víc a máloco u něj dokáže vzbudit větší agresivitu, než když sedí v hodině, která je za jeho duševním obzorem,

 > s. 183 – dle autora nejde o to prohánět hlavami školáků záplavy poznatků, jistě však o to, poskytnout jim takový objem vědomostí, který bude podporovat jejich myšlení,

 > s. 186 – dle Sarrazina jsou důležití špičkoví žáci, ale i ti, kteří nedosáhnou úrovně kompatibilní s požadavky pracovního trhu (komentář: to však platí pro regulovaný pracovní trh),

 > s. 189-90 – víme například, že korelace mezi inteligencí a školní úspěchem patří v psychologické diagnostice k nejvyšším a že naměřená inteligence je navíc jedním z nejlepších predikátorů školního úspěchu, testy PISA dle Heinera Rindermanna spíše měří inteligenci, míra inteligence a indikátory vzdělanosti, respektive školou zprostředkovaných kompetencí navzájem vysoce korelují,

   - je otázkou do jaké míry jsou rozdíly ve výsledcích testů PISA připsatelné rozdílům v inteligenci, anebo do jaké míry lze naměřené rozdíly v inteligenci připsat na vrub rozdílné kvality výuky?

 > s. 190-91 – široce rozšířený předpoklad, že vyšší výdaje na vzdělávání samy od sebe přinesou lepší výsledky, nelze obhájit ani v rámci národním, ani v dimenzi mezinárodní, co je z autorova pohledu rozhodující, je kvalita učebních plánů, organizace výuky, vzdělávání a motivace učitelů, kontrola kvality a soutěžení vzdělávacích systémů, nejvýmluvnějším dokladem toho je fakt, že špičkové spolkové země v Německu mají výrazně nižší výdaje na žáka než země na opačném konci výkonnostního žebříčku,

   - podmínky prostředí mohou odpovídat dle výzkumů za 20 až 50 % (dědičnost 50 až 80 %), což znamená, že prostředí může zvýšit naměřené IQ o 7 až 11 bodů, avšak podmínky prostředí zahrnují mnoho vlivů: rodinu a domov, sociální původ a rámcové společenské podmínky, škola je jen částí těchto podmínek, ta nejlepší škola neudělá z hloupého dítěte chytrý, a ta nejhorší neudělá chytré dítě hloupým,, dobrá škola může přispět, že míru inteligence rozvine a přemění ji v reálný kognitivní výkon,

 > s. 191-2 – muži převažují nad ženami, jak mezi nositeli vysokého IQ (120 a více), tak nízkého IQ (80 a méně), u lidí s IQ 145 a více je poměr chlapců a dívek 8 : 1 a vyšší, přesto mají dívky ve škole v Německu jednoznačně větší úspěch,

   - 35 % chlapců pokládá čtení za ztrátu času, téhož názoru je jen 15 % dívek,

 > s. 194-95 – dle autora je cílem reforem jednotná škola, která bude vnitřní propustností a diferenciací podporovat žáky jakéhokoli nadání a dovede je až k maturitě. Zdá se prokázané, že takováto jednotná škola, ba jakákoli dlouhodobější společná výuka zvyšuje šance všech a snižuje závislost na sociálním původu, zastánci tohoto systému si myslí, že jednotná škola přinese více motivujících podnětů a diferencovaných možností těm 20 % žáků – jejich podíl narůstá -, kteří podle náhledu Německého sněmu průmyslových a obchodních komor nejsou ani schopni, ani ochotni se vzdělávat, možnost podporovat tyto žáky by prý mohla spočívat v lepším nasměrování školního vzdělávání, domyšleno do důsledku by se gymnasium mohlo stát zbytečným,

   - jiní rodiče chtějí, aby jejich dítě chodilo do té nejlepší školy, což je prakticky vždy gymnasium, proto každý pokus o větší integraci vzdělávání rozněcuje ty nejurputnější zápasy o jeho cíle a výsledky těchto zápasů jsou nepředvídatelné,

   - všeobecné školy jsou důsledkem postulátů, které byly sice dobře míněny, avšak vycházely z nesprávné premisy, že rozdílné výkony jsou jen důsledkem špatných struktur a že prakticky z každého dítěte lze udělat gymnasistu, bude-li mít vhodné podmínky,

 > s. 196 – dle Olafa Köllera výzkumy v zásadě ukazují, že školní struktury při interpretaci školních výsledků hrají jen podružnou roli,

   - spolkové země s konvenčním diferencovaným systémem dosahují nejlepších výsledků, ale vykazují i nejmenší rozdíly ve výkonech a mají nejlepší výsledky v nejnižších kompetenčních úrovních, ukazuje se, že právě ti nejlepší žáci zde mají větší podporu,

   - srovnávací výzkumy vzdělávacích systémů vedou k závěru, že záleží nikoli na jejich struktuře, nýbrž na jejich kvalitě, trochu to připomíná výsledky výzkumů ve zdravotnictví: mezi zdravotnickými systémy na jedné straně a zdravotním stavem a délkou života obyvatelstva na straně druhé neexistuje korelace, nicméně německý úředník jako soukromý pacient je na tom lépe než britský státní zaměstnanec v National Health Service,

 > s. 197 – rozdíly ve výkonu odpovídající 4 až 6 školním ročníkům, které pozorujeme ve všech věkových skupinách, rozhodně nemohou být vyrovnány v rámci společné výuky, nejméně pak v centrálních předmětech, v matematice a němčině,

   - neustále se proto stává, že napětí vznikající v málo homogenních výukových sdruženích je uvolněno tak, že se úroveň výuky sníží,

 > s. 200 – naměřená inteligence je stabilním predikátorem školního úspěchu a později i úspěchu v povolání, průměrná inteligence stoupá se socioekonomickým statusem, inteligence je mnohem stabilnějším predikátorem akademického úspěchu než socioekonomický původ, čím výraznější je nadání, tím vyšší je podíl horních a vyšších vrstev, z nichž tito nadaní pocházejí (komentář: řada osobností a podnikatelů v minulosti ovšem vyšla ze skromných podmínek, ale je pravda, že vrstvy nejsou dány jen majetkem), v tradiční společnosti, v níž společenské vrstvení téměř č vůbec není určováno výkonem, je rozložení inteligence v jednotlivých vrstvách rovnoměrnější než ve společnosti s tradicí propustnosti (komentář: to by mohlo vysvětlovat předchozí komentář, když by došlo k přechodu společnosti z tradiční na propustnou; dnes žijeme v polopropustné společnosti),

 > s. 201 – výměna mezi vrstvami: výzkumy ze Švýcarska ukazují, že 40 % dětí z rodin s akademickým vzděláním vzhledem k pozici svých rodičů společensky sestupuje, zatímco 15 % dětí z dělnických rodin a rodin neakademických zaměstnanců vzestupuje a 8 % z nich nabývá akademického vzdělání nebo se stává manažery,

 > s. 202 – právě ty státy, které jsou v programu PISA obzvlášť úspěšné, nedávají do vzdělávání víc peněz než německé spolkové země na konci pelotonu, také německé výdaje na vysokoškolského studenta se udržují v mezinárodním průměru,

   - nejvyšší výdaje na žáka mají v Německu právě ty země, které v testech PISA dosahují nejhorších výsledků,

   - ani počet žáků ve třídě, ani výše učitelských platů nemají tedy statisticky prokazatelný vliv na výsledky učebního procesu,

 > s. 203/4 – předem budiž upozorněno, že pobírání sociálních dávek zajišťujících živobytí není nikterak pokládáno za znak vrstev stranících se vzdělávání, ani není měřítkem příslušnosti k dolní vrstvě, nicméně tyto tři veličiny se do značné míry prolínají, je proto alarmující, že 20 % šech dětí vyrůstá v rodinách odkázaných na státní transfery, přičemž v Berlíně jde dokonce o 35 % a na tuto transferovou skupiny tu připadá 40 % všech porodů, pokud se demografický trend nezmění, bude kvóta porodů dolní vrstvy po celém Německu dále narůstat,

   - jakkoliv normálně platí, že děti duševně obohacují, ale materiálně ochuzují, pro příjemce transferů to neplatí, neboť jejich rodinný rozpočet roste podle toho, jak své děti zaopatřují, to jistě přispívá i k tomu, že příjemci transferů mívají nadprůměrně mnoho dětí,

 > s. 204-5 – Sarrazinův návrh pro státní nabídku pro děti z vrstev stranících se vzdělávání,

   - existují deprivace, které lze státní politikou vyrovnat jen omezeně, k nim často patří nedostatek socializace v neúplných rodinách,

   - existují hranice intelektu a hranice osobnosti, jež nelze překonat a existují deprivace, které lze státní politikou vyrovnat jen omezeně, k nim často patří nedostatek socializace v neúplných rodinách, poznámka 75: u mládeže od 16 do 24 let je podíl Neet (No education, employment, traininig u starousedlého obyvatelstva o pětinu vyšší než u etnických menšin,

 > s. 206 – černý americký ekonom R. Fryer vyrůstající ve velmi tísnivých podmínkách u babičky (dealerky cracku): nepopírá existenci výkonnostních rozdílů mezi bílými a černými žáky, k systému kvót je skeptický, neboť podle něj vede k lenosti, a výkonnostní deficit černochů zčásti vysvětluje jako důsledek peer group pressure: dobrý výkon se ztotožňuje s bílým chováním,

   - bylo zjištěno, že existují děti, u nichž je zřejmě zcela lhostejné, v jakých podmínkách vyrůstají, jdou si svou cestou a nikdo neví, jak je možné, že svému tíživému okolí vzdorují trpělivostí a suverenitou, opravdu zdatné očividně neodradí ani nepříznivé okolnosti; začít se musí vždy u ctižádosti a vůle individua nikdy nelze strpět, aby se kdokoli vymlouval na sociální znevýhodnění,

 > s. 207 – mezinárodní testy PISA ukazují, že výkon žáků s migračním pozadím Turecka koresponduje s výkonem žáků z ostatních muslimských zemí, v jádru je tedy v Německu problém vzdělávání především problémem muslimských migrantů, jako jediní ze všech migračních skupin mají velkou měrou jazykové problémy tvoří podstatnou část dolních vrstev i transferového obyvatelstva Německa a jejich děti mají v německém vzdělávacím systému největší potíže, muslimští migranti pocházejí většinou z rodin stranících se vzdělávání, které patří v jejich vlasti vesměs k dolním vrstvám,

 > s. 208 – špatné školní výsledky jistě nejsou bez vlivu na vzrůstající potenciál agresivity mladých Turků a Arabů, důraz na mužskou roli se dobře nehodí k atitudě žáka ochotného se učit, jejich role se zároveň neslučuje s neúspěchy ve škole a v práci, které opět plynou z neochoty se učit,

   - v uzavřených sídlištích, kde s pomocí satelitů lze v kteroukoli denní s noční hodinu přijímat kterýkoli z programů rodné vlasti, není v podstatě nikdo nucen k tomu, aby kromě své mateřštiny ovládl ještě jazyk úřední,

 > s. 209 – jestliže klasické přistěhovalecké země jako Kanada mají podstatně lepší úspěchy ve vzdělávání migrantů, je to především díky tomu, že tamější přistěhovalci dali své vlasti sbohem a dělají všechno pro to, aby se oni sami i jejich děti v novém okolí prosadili, jejich ochota k integraci i jejich vůle naučit se jazyku je všeobecně vyšší a tento postoj předávají svým dětem,

   - dle Sarrazina platí, že nastolení spravedlnosti šancí a co nejlepší využití rozdílných vzdělanostních potenciálů vyžaduje co nejdiferencovanější přístup k dítěti s ohledem na úroveň jeho výkonnosti a jeho specifického nadání,

 > s. 214 – ať už ukončí či neukončí hlavní školu, budou proplouvat množstvím systémů státní podpory bez jakéhokoli zmínky hodného pokroku a bez reálné vyhlídek na možnost se vyučit, v tomto systému, který ročně stojí 2,5 miliardy eur, jsou odstaveny stovky tisíc mladých, vylepšuje to statistiky, neboť tito mladí nejsou vedeni jako nezaměstnaní, ve skutečnosti se tu ukrývají předčasní trosečníci vzdělávacích kariér,

 > s. 215 – k podobným kariérám především vůbec nesmí docházet, pro toho, kdo v průběhu povinné školní docházky nezískal potřebnou základní kvalifikaci pro učební obor, je z principu nejlepším řešením výchova v rámci pracovního trhu, který ho donutí k tomu, aby se o své živobytí sám postaral, řada socializačních deficitů motivačních problémů se tlakem okolností rozplyne, kdo chce ten se dnes může vyučit, to však znamená, že tuto mládež nebudeme obepínat komfortní sítí sociálního zabezpečení, ale vystavíme ji tvrdým nárokům, jež na ni budou klást starosti o živobytí,

   - stávka v jeslích školkách: žádalo se hlasitě, aby k povolání vychovatele bylo třeba vysokoškolského vzdělání,

 > s. 217 – veřejný vzdělávací systém má poskytovat všem stejné šance, ale činí tak s rozdílnou kvalitou, pokud se prosazuje mnoho soukromých alternativ, propagátoři rovnosti šancí se obávají o kvalitu veškerého vzdělávání, neboť vrstvy blízké vzdělávání by těmto soukromým alternativám mohli dát přednost, to by pak odporovalo snaze, co nejdelším společným učením podporovat méně nadané žáky či žáky z vrstev stranících se vzdělávání, důsledkem tohoto modelu však může být znevýhodňování dští z rodin vzdělávání blízkých, soukromé školy mají nárok na státní dotace, které se přibližují výši podpory škol státních, pokud jsou přístupné všem a podmínky pro přijetí na školu nejsou materiálně diskriminační; soukromé školy si mohou vybírat, proto v nich obzvlášť slabé či problémové žáky prakticky nenajdeme, pravidlem jsou tu naopak spíše děti pocházející z rodin blízkých vzdělávání, soukromé školy jsou tím atraktivnější, čím víc se státní politika pokouší usměrňovat přístup na gymnasia podle egalitářských představ či přesměrovat proudy žáků do nové jednotné školy, výhodou na soukromých školách je, že všichni žáci profitují z nepřítomnosti těch obzvláště slabých či problémových (komentář: zřejmě nejsou tyto školy placeny podle počtu studentů),

 > s. 219 – nadaní tu najdou více podnětů a podpory, učitelé na soukromých školách jsou obvykle snaživější a v průměru lépe vzdělaní, rodiče jsou vesměs angažovanější a kooperativnější a vedou děti k lepšímu vztahu ke škole,

   - příliš rovnostářské snahy státní vzdělávací politiky tedy narážejí na přirozenou hrnci, jestliže stále rostoucí počet stabilních a nadaných dětí se ze státního školství vytrácí,

 > s. 220 – Konference ministerstva školství se dohodla, že výsledky testů PISA se už napříště nebudou zveřejňovat podle jednotlivých spolkových zemí, neboť při interpretaci a objasňování rozdílů ve výsledcích docházelo k mnoha nedorozuměním a nesvárům,

 > s. 221 – pedagog Olaf Köller: „Mnohdy musíme konstatovat, že nároky stanovené experty jsou příliš vysoké, neboť vzhledem k nim by mnoho žákyň a žáků dosáhlo jen nejnižších kompetenčních stupňů...existuje tedy víceré testování a testy jsou upravovány, aby odpovídaly rovněž politickým požadavkům“, nároky se tedy očividně tak dlouho snižují, až je kvóta ztroskotanců mezi testovanými žáky akceptabilní,

VII. Přistěhovalectví a integrace

> s. 228 – empiricko-statistické analýzy z nichž by bylo možné vyvodit, zda hostující dělníci a jejich rodiny vůbec nějak přispěli nebo přispívají k blahobytu Německu vůbec nejsou k dispozici, dle jedné statistiky v poznámce 3 je čistý příspěvek v Německu narozeného cizince je negativní,

 > s. 229 – integrační chování křesťanů a židů z oblastí Bosny a Hercegoviny, Blízkého a Středního východu a Afriky je trvale nadprůměrné,

 > s. 230 – střední věk muslimských migrantů je 30 let, zatímco střední věk autochtonního německého obyvatelstva je 45 let, podíl muslimů na celkovém obyvatelstvu pod 15 let je 10 %, z celkových nejméně 15 milionů lidí s migračním pozadím žijících v Německu 25 až 45 pochází z muslimských zemí, na tuto skupinu však připadá 70 až 80 % všech problémů s migranty v oblasti vzdělávání, pracovního trhu, transferových služeb a kriminality, muslimští migranti se mnohem podprůměrněji než jiné skupiny migrantů podílejí na pracovním trhu, mají výrazně podprůměrný úspěch ve vzdělávání, výrazně nadprůměrný podíl mezi příjemci transferů a nadprůměrný podíl na násilné kriminalitě,

 > s. 231 – problémy s Pákistánci a Bangladéšany v Anglii ve srovnání s Indy a západními „Indy“ (černochy), podobné problémy s muslimy mají i jiné země (Anglie, Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie, Dánsko nebo Norsko: vedle již teď uvedených i nadprůměrnou fertilitu, prostorová segregace s tendencí k utváření paralelní společnosti a nadprůměrná religiozita (viz i s. 250),

   - nárůst agrese autochtonního většinového obyvatelstva ve všech zmíněných evropských zemích vůči této skupině obyvatel, která je v nadprůměrné míře závislá na veřejné podpoře,

   - v USA: přistěhovalci ze Střední a Jižní Ameriky mluví evropským jazykem, jsou křesťané a reprezentují tradiční verzi hodnot USA (jako bílá pracující třída 40 let předtím),

 > s. 238-9 – pronásledování křesťanů v muslimských zemích včetně Turecka, i k ospravedlnění terorismu se v koránu najde dostatek súr,

 > s. 242-3 – tendence k radikalizaci v islámu nemá nic společného z chudobou a nevzdělaností: dějiny islámského terorismu ukazují, že právě vzdělaní mladí muži ze zámožných muslimských rodin – a vzrůstající měrou též konvertité z evropských zemí – jsou obzvláště náchylní k radikálním postojům sahajícím až k podporování teroru, z 285 mučedníků, jejichž smrt ohlásily časopisy Hammásu, zřídka kdo pocházel z chudých poměrů a v mnoha případech navštěvovali college nebo univerzitu,

   - nemuslimům se příčí neostrá dělící čára mezi islámem a radikalitou, fundamentalismem a násilím, vysoká fertilita muslimských migrantů a omezování žen

 > s. 246 – podprůměrná účast muslimských migrantů v Německu na výdělečné činnosti, jen 33,9 % z nich zajišťuje převážnou část jejich obživy povolání, u obyvatel bez migračního pozadí je to 43 %, tento rozdíl b byl ještě dramatičtější, protože mezi německým obyvatelstvem je podíl lidí v důchodovém věku větší,

 > s. 247 – vzhledem k výdělečně činnému obyvatelstvu žije mezi muslimskými migranty čtyřikrát víc lidí z podpory a dávek Hartz IV: zatímco na 100 muslimských migrantů, kteří se živí převážně výdělečnou činností, připadá 43,6 lidí, kteří žijí převážně z podpory v nezaměstnanosti a dávek Hartz IV, u německé populace je to 10,4 lidí a u lidí s migračním pozadím bez udaného původu je výdělečná kvóta 31,9 % a podíl transferů 22,2 %, také z této skupiny je jistou část třeba připočíst k muslimským migrantům,

 > s. 248 – v roce 2007 byl podíle samostatně výdělečně činných osob bez migračního pozadí 10,4 %, u migrantů z EU 12,4 %, u migrantů z jihovýchodní Asie 13,9 %, u muslimských migrantů 6,8 % a z nich Turků 6,6 %,

   - problémy muslimských migrantů projevující se v jejich nedostatečném podílu na pracovním trhu a ve vysoké závislosti na transferech se objevují i ve druhé a třetí generaci, a jako by se předávaly z generace na generaci, z Němců a německých migrantů nemá ukončené žádné alespoň středoškolské vzdělání 12 a 14 %, zato 20 respektive 17 % z nich má vysokou školu, z tureckých státních příslušníků jsou procenta 54 a 2 % a z Němců tureckého původu je to 33 a 10 %,

 > s. 250 – 15 % tureckých žen uvádí, že na způsobu oblékání, které jim předepisuje náboženství, nehodlají nic měnit a i tehdy, je-li „neutrální“ oděv předpokladem přijetí do zaměstnání,

 > s. 251 – z lidí s muslimským migračním pozadím žijících Německu nemá 30 % ukončeno ani povinnou školní docházku a jen 14 % z nich má maturitu, mezi tureckými muslimy nemá dokončenou žádnou školu 27 % a maturitu jich má pouhých 8 %; pokud nemají migrační zkušenost, nedokončí jich žádnou školu 8 % a maturitu jich získá 12 %, daleko tak zaostávají za stejně starými Němci, jichž nedokončí základní školní docházku pouhých 1.6 % a maturitu jich zvládne 34 %, výmluvné je, že migranti z EU a z jižní a východní Asie tyto problémy nemají, z dětí Vietnamců z NDR jich získá maturitu dokonce 80 %,

   - nízké šance získat dobře placenou spojené s nízkou kvalifikací vyvolávají v sociálním systému sekundární efekt: kariéra příjemce transferových služeb je tím lákavější, čím menší má šance na pracovním trhu, velkorodiny, které u islámských migrantů převládají, profitují z toho, že rozsah sociálních služeb – na rozdíl od odměny za práci – vzrůstá s počtem členů domácnosti,

   - diskriminace jako důvod chabých úspěchů muslimských migrantů ve vzdělávání a zaměstnanosti nepřipadá v úvahu, neboť jiné migrační skupiny, které pocházejíce z Dálného východu či z Indie, vypadají exotičtěji než Turci a Arabové, mají zčásti ještě větší úspěch než Němci, ve Velké Británii mají indičtí žáci dvakrát lepší výsledky než žáci pákistánští, žákům z Dálného východu nestačí nikdo, strčí do kapsy i ty britské,

 > s. 252 – autorky z Turecka a Somálska již léta poukazují na kolektivistický charakter islámských společností a na vliv, jenž tento jejich charakter má na nedoceňování a ponižování žen, často vedoucí až k násilnostem, jedna turecká herečka má pocit, že nastupující generace je ještě nacionalističtější,

 > s. 253 – co dělal americký stát pro integraci přistěhovalých Němců, Židů, Irů či Italů? Ti všichni se integrovali sami, neboť neměli jinou volbu, pokud nechtěli zahynout,

 > s. 254 – že se cítí dobře integrováni, uvádí v Německu 47 % lidí s italským migračním pozadím, avšak jen 22 % lidí s migračním pozadím tureckým, z nich naopak má pocit slabé integrace 42 %, zatímco u první skupiny má tento pocit jen 22 %, vinu nelze přičítat znevýhodňování, jen 6 % Turků uvádí, že jsou často znevýhodňování, a totéž uvádějí 3 % Italů,

 > s. 256 – směsice islámské religiozity a tradičních životních forem ztěžuje ekonomickou a kulturní integraci a prostřednictvím s ní spjaté nedostatečné emancipace žen jim zajišťuje bohatou úrodu dětí, pro niž je evropský sociální stát pravým požehnáním,

   - je přirozené, že přistěhovalci hledají v cizím prostředí nejprve blízkost svých krajanů, zázemí rodné řeči, vlastního náboženství a zažitých způsobů života, tím že se lidé začínají starat o svou obživu, se tyto přirozené sklony začnou časem vytrácet, neboť je zapotřebí vyjít ze své ulity do „nepřátelského“ světa a vydělávat peníze, je nutné se však naučit jazyk,

 > s. 257 – v oblastech s vysokou zaměstnaností, kde lidé žijí většinou ze sociálních dávek, dochází snadno ke ghettoizaci, to platí pro turecké a arabské migranty v Berlíně a platilo kdysi pro černochy v New Yorku, paralelní společnosti se utvářejí tím snáze, čím větší je nezájem migrantů o většinovou společnost a čím více dávají přednost tomu, zůstávat mezi sebou,

   - pouhá 3 % mladých mužů a 8 % mladých žen s tureckým migračním pozadím si za životního partnera volí Němce, naproti tomu u ruských Němců je to 67 %, do Německa se importují turecké nevěsty a provdávají se za turecké muže 2. a 3. generace,

   - způsob kulturní odloučenosti je brzdou integrace a překážkou v hospodářském úspěchu migrantů,

 > s. 257 – překážkou integrace muslimských přistěhovalců po roce 1973, kdy byl ukončen nábor hostujících dělníků, je ten fakt, že toto přistěhovalectví je velkou měrou motivováno přitažlivostí německého sociálního státu; v pořadí zájmu migrantů stojí nikoli hospodářský úspěch, jehož by bylo možno dosáhnout integrací a odpovídajícím výkonem v povolání, nýbrž jejich zabezpečení a alimentace německým sociálním státem, další překážkou integrace je nepatrný sklon naučit se jazyk a užívat ho v soukromí, nepatrný sklon k vzdělávání, lpění na tradičních rodinných strukturách,…

   - na rozdíl od Italů, Španělů nebo Poláků neodchází z muslimských migrantů téměř nikdo zpět do vlasti, mzdy jsou tam totiž nižší než podpora v nezaměstnanosti a přídavky na děti v Německu,

 > s. 259 – sexuální frustrace mladých muslimů, protože dívky nejsou k dispozici k sexu před svatbou a ani nevinné před-sexuální sblížení není často možné,

   - v Berlíně páchá kolem 20 % všech násilných trestných činů zhruba 1000 tureckých a arabských mladistvých, což je skupina tvořící 0,3 promile všeho berlínského obyvatelstva,

 > s. 261 – muslimských šátek: muslimské ženy nosí šátek pod tlakem rodiny nebo peer skupin,

   - berlínský obvod Neukölln má 305 tisíc obyvatel, z nich dle oficiálních údajů je 120 migrantního původu, z nich je 60 tisíc cizinců s pasem, plus je zde 20 až 30 ilegálů, ve dvou pokojích bydlí 20 až 30 lidí, téměř polovina obyvatel obvodu má migrantní pozadí, na severu dokonce 55 %, 30 % obyvatel pod 65 let tu žije z podpory Hartz IV, na severu 45 %,

 > s. 263 – migranti přicházející v šedesátých a sedmdesátých letech za prací byli lidé, kteří se vydávali na cestu, aby se vlastníma rukama dopracovali blahobytu, zcela jinak je tomu u migrantů let osmdesátých a devadesátých, tito migranti hleděli na Německo jako na zaslíbenou zemi, kde se bez práce lze mít tak, jak by se doma ve svých vesnicích nikdy neměli, turecká střední vrstva ve čtvrti Neukölln pochází z generace hostujících dělníků, tyto rodiny nejsou problém a na ulici je není vidět,

   - dle nizozemského spisovatele Leona de Winter se blahobytný stát evropského střihu nemůže nikdy stát zemí integrace,

   - v Berlíně se například zavedly přísnější směrnice pro jazykové testy a by vydán zákon na ochranu dětí, ale chybějí v něm však jakékoli sankční klauzule,

   - v Nizozemí udělují povolení k pobytu sami obce, to může být i odepřeno, takže rodiny, které se řádné nechovají, lze donutit k tomu, aby se přestěhovaly, většinou se pak v jiné obci chovají lépe,

 > s. 264 – ženám které chodí v Nizozemí v burce je odebrána sociální podpora s odůvodněním, že pro ně jinak nelze najít práci,

   - problém se statistickým zachycením obyvatelstva v obvodu Neukölln, jen při rozesílání daňových karet bylo objeveno 10 tisíc fiktivních adres, na jednu kartu je často poskytována péče zcela různým lidem, často jde o ilegály z domovských zemí rodin migrantů, z zdejších lékáren se vytrácí nápadné množství léků, vydatně se zde zneužívá tzv. minijobů, mnozí pracují o mnoho déle než jen 10 hodin týdně, což je přípustné pro pobírání dávek, toto omezení však nelze kontrolovat, záměrné tříštění regulérních míst firmami, mzdy pak platí daňoví poplatníci,

   - násilníci na ulicích Neuköllnu: tvoří je promile obyvatel, páchají však 20 % všech trestných činů v Berlíně, protože v rámci občanské společnosti dnes nemají žádné cíle a žijí z podpory Hartz IV a z černé práce, je jim jejich policejní rejstřík lhostejný,

 > s. 265 – násilí se neobrací jen proti Němcům, ale i ostatním migrantům,

   - zhruba 20 % dětí při nástupu do školy z tohoto obvodu při vstupu do školy neumí vůbec německy, nebo jen zcela nedostatečně a dalších 30 % dětí má jen velmi omezenou, krajně jednoduchou slovní zásobu,

   - autor navrhuje snížení přídavku na děti o 50 %, druhou polovinu věnovat školám, školkám, učitelům a na bezplatné stravování,

   - situace v Neukölln staví otázku přistěhovalectví do pravého světla: jde tu o akumulovanou směsici nedostatku vzdělání a znalosti jazyka, transferové závislosti, tradičních způsobů života, kriminality mládeže, kulturní distance, a jde tu také o to, že tato akumulovaná směs se stále hlouběji zakořeňuje,

 > s. 266 – o falešných uprchlících a běžencích před chudobou, kteří přicházeli od 80. let z Libanonu a kurdských velkorodin: „Tyto rodiny u nás dostanou desetinásobek toho, co by tam vydělali v nejlepším případě za rok, jejich modlitbou je: Prosím tě, udělej všechno, ať u nás život zůstane takový, jaký je…“ „Máme školy, kde je 90 % rodičů osvobozeno od připlácení za školní pomůcky, což znamená, že prakticky žádný z těchto rodičů nechodí do práce.“ To je špatný vzor pro děti, „Pochopitelně je to házení hrachu na zeď, když učitelka dětem říká: ‚Když se budete dobře učit, tak si najdete dobré zaměstnání a vyděláte si spoustu peněz! Paní učitelko, řeknou na to děti, peníze přece dostaneme z úřadu.‘ Když se zeptáte mládeže, čím by chtěli být, opáčí: ‚Já budu Hartz IV.‘“,

 > s. 273 – z muslimských žen nosí v Německu šátek 33 %, 53 % ho odmítá, z mladých žen mezi 18 a 35 roky jich nicméně nosí šátek 34 %, z žen od 30 do 39 let 37 % a z žen nad 60 % jen 27 %, v Turecku nosí šátek 61 % žen, zde i v Německu se nošení šátku rozmáhá,

 > s. 275 – sňatky mezi příbuznými mají dlouhou tradici v mnoha klanech, čemuž odpovídá i značné množství postižených, je známo, že podíl vrozených postižení je mezi tureckými a kurdskými migranty výrazný nadprůměr,

 > s. 279 – v USA, Kanadě a Austrálii je tomu tak, že teprve po mnohaletém pobytu má přistěhovalec v USA právo na sociální péči, ta je však ve srovnání s německým základním zabezpečením krajně skrovná a navíc je omezena na 5 let, dá se předpokládat, že přistěhovalci v Německu budou spokojeni, a ti v USA nespokojeni, ale je tomu naopak: přistěhovalci v USA byli dotazováni, jak dlouho jim trvalo než se začali cítit „komfortně“ a „ jako součást americké společnosti“: 77 % respondentů odpovědělo, že to bylo méně než 5 let, jen 5 % uvedlo, že se tu nikdy necítili jako doma, naopak 58 % obyvatel tureckého původu v Německu říká, že má pocit odcizení,

   - do USA jde jen ten, kdo si důvěřuje, když se mu pak podaří do zdejší společnosti začlenit, byť na té nejnižší úrovni, je na svůj úspěch hrdý, naproti tomu ten, kdo dostane vše zadarmo, pociťuje vděk je povrchně, nejčastěji však vůbec žádný,

   - masová imigrace může být stěží kombinována s příjemným státem blahobytu,

 > s. 280-1 – zatímco rodiny v nouzi bez migračního pozadí tvoří 1,8 lidí u domácností s migračním pozadím je to 2,8 lidí, je to pochopitelné: díky velké rodině si na transferech přijdou často až na 3000 a více eur měsíčně, což je mnohem více, než kolik by si vzhledem ke svému vzdělání a nedostatečným jazykovým schopnostem mohli v Německu vydělat, a nesrovnatelné více, než kolik by si mohli vydělat ve své rodné zemi, když je hodně dětí má rodina i 3000 nebo 3500 eur,

 > s. 282 – Heinz Buschkowksy vypráví o turecké majitelce kadeřnického salónu, která odešla z Neuköllnu na Kurfürstedamm, mezi příjemci sociálních dávek v Neuköllnu už nenašla téměř nikoho, kdo by měl dostatečnou kvalifikaci a zároveň byl ochoten pracovat za tarifní mzdu,

 VIII. Demografie a populační politika

> s. 289 – předpoklady růstu počtu obyvatel v rozvojových zemí dle OSN,

 > s. 294 – je nicméně zřejmé, že nízká čistá reprodukční kvóta v Německu neplyne nutně z vysokého stupně rozvoje naší průmyslové společnosti, neboť pak by USA se svými o 35 % vyšším HDP na hlavu, delší pracovní dobou, vyšším podílem obyvatelstva na výdělečné činnosti a kratší dovolenou musely mít ještě méně dětí než my,

 > s. 295 – v USA a Kanadě nepřipadá přistěhovalectví do sociálního státu v úvahu, neboť transferové služby migrantům tu buď vůbec neexistují, nebo jsou ve srovnání s Evropu – ovšem jen v hubené míře – poskytovány až po dlouhé přechodné době, migranti tu tedy musejí, aby přežili, od počátku soustavně vyvíjet produktivní činnost,

 > s. 302 – často se předpokládá, že nízkou porodnost je třeba přičíst trendu k zakládání rodin o 1 dítěti, tento předpoklad není správný, velikost rodin s dětmi je totiž dosti stabilní, ženy s dětmi mají v průměru 2,2 dětí, rozhodující vliv na nízkou porodnost má rostoucí podíl žen, které jsou doživotně bezdětné,

 > s. 305 – Darwin: rozdílné životní podmínky díky přírodnímu výběru vedou k rozdílným specifickým charakteristikám, jak je například barva kůže, tělesná stavba, různá odolnost vůči klimatickým podmínkám a nemocem, ale také k rozdílnému vývoji smyslových orgánů,

 > s. 308/9 – reprodukční chování v Německu od poloviny 60. let redukuje inteligenci relativně i absolutně,

 > s. 310 – počet dětí připadající na ženu dle vzdělání pro ročníky žen 1964 až 68 (1,86 u nízkého vzdělání, 1,45 u středního a 1,26 u vysokého),

 > s. 311 – u vysokoškolaček a absolventek univerzit věkové kohorty 40 až 45 let je podíl bezdětných žen již nad 40 % a v posledních desetiletích tu bezdětnost vzrůstala nejsilněji, u vědeckých pracovníků: 73 % asistentů na univerzitách ve věku od 22 do 44 let nemá děti, u žen je to dokonce 75 %, obzvlášť dětí málo dětí mají manželé, kteří jsou oba vědci,

 > s. 312 – u mladších žen dnes připadá již 40 % porodů na ženy s migračním pozadím, přičemž u třetiny z nich jde o Blízký a Střední východ a Afriku, těchto žen je ve věku 15 až 35 let jen 6,5 %, připadá však na ně v této věkové kategorii 13,5 % porodů, tedy více než dvojnásobek,

 > s. 315 – u muslimských migrantů veškeré kulturní přizpůsobování probíhá jen krajně váhavě – pokud k němu vůbec dochází a svou roli hraje nejspíš i jiný faktor, totiž jejich velmi silná religiozita, zdá se, že tento jev u mladé generace ještě sílí,

 > s. 316 – různé výzkumy v různých zemích dokládají i pro naši dobu pozitivní souvislost mezi religiozitou a fertilitou,

 > s. 319 – jestliže lidé s vysokým vzděláním mají fertilitu trvale nízkou a lidé s nízkým vzděláním trvale vysokou, tak se to musí na intelektuálním potenciálu obyvatelstva projevit negativně,

 > s. 322 – existující výzkumy ukazují, že nejsilněji se segregují turečtí státní občané a že v obytných čtvrtích existuje zřetelná souvislost mezi podílem cizinců, pobíráním sociální podpory a nezaměstnaností,

 > s. 323 – v Německu vzrostl počet cizinců od roku 1970 do roku 2003 z 3 na 7,3 miliónu, avšak počet cizinců s povinností sociálního pojištění zůstal konstantně na 1,8 miliónu,

 > s. 323/4 – německý systém základního zabezpečení – nastavený tak, aby každý pobíral nejméně 60 % středního příjmu – zajišťuje muslimským migrantům, aniž jsou na ně kladeny jakékoliv požadavky a aniž musejí pracovat, takový příjem, který s ohledem na poměry v jejich rodných zemích nelze nazvat jinak než „příjem snů“: tím i platové nároky těchto migrantů leží velkou měrou vysoko nad úrovní jejich kvalifikace a jejich vysoká nezaměstnanost je předem naprogramována,

   - naproti tomu ten, kdo se přistěhuje do USA nebo do Kanady, si je dobře vědom toho, že k lepšímu životu mu dopomůžou jen jeho ruce a jeho hlava, přistěhovat do Německa se vyplatí i lenochům a lidem neschopným, jen pokud jejich rodná země je dostatečně chudá,

 > s. 327/8 – jestliže dívka nedokončí hlavní školu nebo se nevyučí a v raném věku má dítě, základní zabezpečení se jí postará o byt a příjem, ať má či nemá práci, ať má nebo nemá partnera, ať má jedno dítě nebo jich má víc, skromný životní standart má od počátku zajištěn a s každým dalším dítětem se zvyšuje, nadprůměrná plodnost závislých na transferech či žijících v prekérní situaci a vrstev stranících se vzdělání je nápadná, systém odměňuje stranění se práce a roli samoživitele a trestá tradiční rodinnou strukturu,

 > s. 329 – nikdy neměla rodina v Německu tak širokou podporu, jako má dnes, nikdy nebyly materiální pomoc a nabídky péče a vzdělávání tak rozsáhlé jako dnes, kdyby naším problém byly naše překážky (v plození a výchově dětí), pak by porodnost ve Velké Británii a v USA musela být ještě mnohem nižší než u nás, neboť zejména v USA neexistuje nic, co by šlo přirovnat k naší rodinné politice,

 > s. 330 – existuje značný překryv mezi příslušností k dolní vrstvě, transferovou závislostí a statusem samoživitele, transferový systém rozchod usnadňuje, pro mnohé je v podstatě bez finančních sankcí a pro samoživitele s dětmi může být dokonce finančně neatraktivní snažit se uchytit na pracovním trhu, zdravé dítě dokáže mnoho vydržet, ani neuspořádané rodinné poměry ve většině případů nenapáchají velké škody, nicméně možnosti rozvoje dítěte omezí,

   - statistika navíc ukazuje, že dlouhodobá partnerství plodí děti častěji a nezřídka i víc, než kolik se jich zrodí ze vztahů krátkodobých,

 > s. 331 – vyjdeme-li z toho, že vysoký počet partnerství mezi mužem a ženou za prvé zvýší potenciální počet dětí a za druhé vytvoří ty nejlepší předpoklady pro jejich prospívání a dobrou výchovu,

 > s. 332-3 – v Německu příliš dlouhá doba vysokoškolské vzdělávání přispívá k tomu, že vysokoškolsky vzdělané ženy mají své první dítě příliš pozdě, ženy si dávají na čas a nepořizují si děti, dokud podstatné záležitosti jejich života nejsou dostatečně uspořádány, jiná mentalita převládá v USA, zde studium ženy dokončují mnohem dřív než ženy v Německu, a pak jde vše podstatně rychleji do věku 40 let mají bělošky nehispánského původu 1,8 dětí, ženy s univerzitním vzděláním 1,7 dětí, což je nepatrně méně než průměr, většina rodiček je ve věku od 26 do 34 let, v Německu je jim o pět let více,

   - účinek státní podpory v mateřství na porodnost není statisticky prokazatelný, vyloučit nelze jisté preferenční efekty,

 > s. 334 – negativní důsledky státních penzí: přestavba zákonného důchodového pojištění, která vedla k tomu, že všichni důchodci měli garantovánu účast na rozvoji životného standartu nezávisle na tom, zda mají děti a kolik jich mají, připravila obyvatelstvo o další racionální pohnutku k rození dětí,

   - autor navrhuje, aby se důchodové pojištění nastavilo tak, aby lidé s dětmi platili méně a lidé bezdětní více,

 > s. 335 – v USA kompenzace rodinných výdajů v našem smyslu ani rodinná politik neexistuje, v USA se rodí 25 % dětí matkám, které podle konceptu relativní chudoby žijí v chudobě, avšak jen 6,4 % žen, které mají děti, žije z veřejné podpory, od roku 1996 sociální politika více přenechávána státům, snaha snížit porodnost welfare mothers a kariéry konceptu welfare obecně přibrzdit, to se zjevně podařilo (ovšem porodnost je pořád u těchto žen třikrát větší, než je národní průměr), důsledkem této reformy je i to, že disparátnost porodnosti vzhledem k úrovni vzdělání je nižší než u nás, ženy s univerzitním vzděláním mají 1,6 – 1,7 dětí, což odpovídá průměru, a bezdětných je z nich jen 27 %,

   - značně zjednodušeně lze k tomu říci: přestože USA nemají žádnou obecnou rodinnou politiku, v jejíž rámci se v Německu uplatňují opatření jako jsou přídavky na děti či kompenzace rodinných výdajů, mají značně vyšší porodnost a její závislost na vzdělání žen má značně menší rozptyl, nadprůměrné porodnosti dolních vrstev se brání tím, že většině matek s nízkým příjmem zásadně nedostává ze systému wolframe žádné podpory,

   - v Německu jsou dětem příjemců sociální podpory jsou formou příspěvků na bydlení a jiných dávek vyplaceny vyšší částky, než je výše čistých přídavků na děti, v úhrnu se v rámci základního zabezpečení na každé dítě vyplácí 322 eur čistého, nezaměstnaný manželský pár s dětmi tak získá 2 700 eur čistého příjmu a s trochou černé práce si lze přijít až na 3 500 eur,

 > s. 336 – jen samotné přídavky na děti jsou dnes už tak vysoké, že průměrné rodinné výdaje na děti plně pokrývají, u malých dětí je dokonce přesahují, příjemce transferů si touto službou může vylepšit svůj životní standart, pokud si může pořídit děti,

   - jinými slovy: děti, zejména je-li jich mnoho, dolní vrstvě umožňují vést příjemný bezpracný život, neboť finanční částky, jež je v rámci sociálních služeb poskytována na děti, lze zneužít ve prospěch dospělých, tomu by šlo předejít jen tak, že dávky by se snížily a takto ušetřené peníze by byly investovány do celodenní péče a stravování ve školách a školkách,

   -ve zdravých rodinných poměrech je běžné, že životní standard a materiální podmínky dospělých se zhoršují, pokud je třeba, aby ze svého příjmu zaopatřovali i svoje děti, je nutné, aby se tento postoj stal běžným i u příjemců sociálních dávek, neboť jinak dochází ke vzniku nesprávných motivačních struktur, které pak vedou u této sociální skupiny k nadprůměrné porodnosti,

 > s. 337 – lépe by bylo cíleně podporovat ty rodiče, kteří svou obživu zasluhují výdělečnou činností: daňové úlevy, nezdanitelné částky, příplatky a jiná zvýhodnění u příspěvků zaměstnanců na sociální pojištění,

   - cílem veškerých opatření musí být zásada: ten, kdo si svou obživu zajišťuje prací, nesmí kvůli dětem upadnout do chudoby, avšak ten, kdo pobírá alimenty od státu, nesmí být sváděn k tomu, aby si tuto státní podporu navršoval dětmi, v německém systému dostávají rodiny s nízkým nebo nulovým příjmem za své děti prémie,

   - v USA proti vysoké porodnosti dolních vrstev za B. Clintona roku 1996 byla omezena možnost jednoduchá možnost přijít k penězům ze systému welfare, Clinton byl obviňován z rasismu, protože mezi Welfare mothers s mnoha dětmi bylo nadprůměrné množství černošek a Hispánek,      

 > s. 338 – náklady na dítě: náklady příležitosti jsou nejnižší pro nezaměstnaného příjemce dávek, u nezaměstnaných rostou s výší příjmu, v tomto ohledu je správné, aby přídavky byly závislé i na výši dosavadního příjmu (komentář: lépe vydělávající tak dotují v tomto pádě ty méně vydělávající, ti jsou stimulováni mít více dětí),

 > s. 340 – Francie a USA představují dva příklady velkých zemí našeho stupně vývoje, v nichž porodnost dosahuje stavu, který je potřebný pro zachování dané populační úrovně, cesty kterými se tyto země vydaly jsou zcela rozdílné: v USA neexistuje rodinná politika v našem smyslu, ale nedochází tu ani k imigraci do transferových systémů, proto tu imigranti mají jinou kvalitu a nejsou tu tolik vyhraněny rozdíly v porodnosti podle stupně vzdělání, Francie má sice stejně jako Německo problém s migranty muslimského původu, avšak celková porodnost je tu vyšší a mnohem významněji se na ní podílejí i vzdělané vrstvy.

(upraveno)

Zdroj: bawerk.eu

Sarrazin Thilo