Ilona ŠVIHLÍKOVÁ - Hedvábná stezka: ekonomický projekt 21. století?

Ilona Švihlíková rozebrala hlavní rysy, okolnosti a problémy ambiciózního čínského projektu Nové Hedvábné stezky, jehož summit dnes začal v čínském hlavním městě Pekingu.

Čínský projekt Hedvábné stezky, později známý pod názvem „One belt, one road“ (či přímo zkratkou OBOR), se časově zařadil do doby po Velké recesi, kdy si většina velmocí uvědomila, že dochází a bude docházet k bezprecedentnímu přeskupování ekonomických a geopolitických sil. Proto do této fáze spadá finiš projektů TTIP a TPP, ruského plánu nejprve na spolupráci s EU (zamítnuto Německem) a následně mnohem méně ambiciózní projekt Euroasijské unie.

Logo pekingského summitu, kveten 2017Čína byla z velmocí poslední, kdo začal hovořit o projektu Hedvábné stezky. Ještě předtím uveďme, že pojem „Hedvábná stezka“ se snažila Číně ukrást tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová (New silk road strategy), přičemž hlavní roli neměla hrát ovšem Čína, ale Afghánistán. Spojené státy ovšem posléze prošly uvědoměním, že na financování něčeho takového nemají ani zdroje, ani diplomatické schopnosti, čemuž nepomáhala ani jejich „popularita“ v oblasti.

Hedvábná stezka a mezinárodní kontexty

Úpadek skupiny BRICS, jehož symbolem se stal impeachment (tj. odvolání) brazilské prezidentky (taková kreativní demokracie, která bude nepochybně čím dál oblíbenější) přinesl další změnu. Již předtím ovšem bylo patrné, že Čína je jaksi kategorií sama o sobě, a že projekt Nové rozvojové banky je jistě pozitivní signál, ale Asijská infrastrukturní a investiční banka bude poněkud „jiný level.“ Ze skupiny BRICS zůstalo jádro, které bývalo noční můrou amerických ministrů zahraničí: spolupráce Ruska a Číny, jejichž vzájemné síly a slabosti se do určité míry doplňují. Je ovšem třeba dodat, že ke sbližování Ruska a Čína vrchovatým způsobem přispěla politika Západu, zejména sankce vůči Rusku.

Byly to ale i čínské domácí problémy, které daly projektu, zpočátku vágně a nejasně formulovanému, nový rozměr. Podíváme-li se na jiné projekty velmocí, vidíme zcela odlišnou situaci než před dvěma roky. TTIP a TPP jsou pravděpodobně mrtvé, protože Spojené státy zasáhl vlastní bumerang dopadů globalizace vyjádřený prezidentem Donaldem Trumpem. Ten se obklopil lidmi jako Peter Navarro či Wilbur Ross, kteří mají velmi odlišné pojetí obchodu od předchozí administrativy.

Euroasijská unie sice funguje, ale neplní roli, kterou měla mít – Ukrajina jako nárazník (místo ní je nárazník Donbas), v původní verzi navíc „partnerství“ ve formě zóny od Lisabonu po Vladivostok, které by dobře doplňovalo potřeby ruské ekonomiky. V Euroasijské unii je Rusko jasný dominant, s řadou zemí má navíc sporné otázky (Bělorusko), nebo přímo rivalitní vztahy (Kazachstán). Od žádné z nich si nemůže slibovat technologický upgrade a modernizační tlak. Vzhledem k impeachmentu v Brazílii, volbám v Argentině (Macri) a rozkladu Venezuely, je ze hry i Latinská Amerika. Zbývá Čína.

Nová Hedvábná stezka jako adaptační strategie

Čínský projekt Hedvábné stezky byl postupně vyjasňován. Nicméně, od počátku bylo jasné, že se nejedná – na rozdíl od TTIP a TPP – o vytvoření jednotné zóny čehokoliv. Integrace, dá-li se o ní vůbec hovořit, má zcela jinou formu: jde o šňůru, na kterou se místo korálků věší jednotlivé projekty, k jejichž specifikaci postupně dochází. Čína neměla, prozatím, ambice vytvářet pravidla s globálním dopadem, což bylo jasným a také oficiálně přiznaným cílem TPP (Obama uvedl, že buď bude pravidla globální obchodu vytvářet Čína, nebo USA). Trump ovšem TPP (prozatím?) zaříznul.

Dosavadní vývoj Číny výborně shrnuje slogan: „be the winner of the same old game.“ Čína zkrátka a dobře nevyhrává tím, že vytváří něco nového. Naopak se prostě perfektně přizpůsobuje „okolnostem“, které u nás na Západě nazýváme globalizace. Samozřejmě, že zapojení Číny, obrovské země s 1,3 miliardou lidí, nutně „mění hru“, ale nejde o systematický tlak, který vyvíjely USA. Tedy aspoň doposud ne.

Velmi pregnantně tuto skutečnost vyjádřil čínský prezident, který se stal hvězdou davoského fóra, kde hájil globalizaci. Nechme stranou to, že oficiální představitel čínské komunistické strany hájí globalizaci. Uveďme některé formulace, které dobře dokreslují, jak Čína chápe globalizaci, což se totiž následně odráží ve formulaci cílů Hedvábné stezky.

–  Čína má odvahu plout v širokém oceánu globálnímu trhu… Čína se…bouřky nebojí, i když se také chvílemi trochu topila, ale nakonec se naučila plavat. Byl to správný strategický výběr. Z oceánu, ke kterému přirovnal světovou ekonomiku, nelze podle jeho názoru utéct a je třeba se nebát a problémům čelit.

– Ekonomická globalizace je přirozený jev, který je spjat s technologiemi, projevil se v hospodářském růstu, pohybu zboží a kapitálu. Ale každá hůl má dvě strany a výtky vůči ekonomické globalizaci je potřeba brát velmi vážně. Jsou tu sice nové problémy, ale nelze kvůli nim odepsat celý proces jako takový. Negativní projevy je třeba utlumit a je také třeba také lépe přerozdělovat přínosy z globalizace.

Je pravda, že nutnost „lépe sdílet přínosy z globalizace“, dnes přiznává velká část západních „elit.“ Naposledy vzpomeňme třeba guvernéra ECB Mario Draghiho. Je to ovšem dáno protitlakem – Trumpovým zvolením, Brexitem, silnou pozicí (ač volby nevyhrávající) anti-establishmentových stran. Čína tento postoj zastává dlouho, neboť reflektuje její uvědomění globalizace jako projektu v řeči teorie her 1-1. USA vnímaly globalizaci jako nástroj, jak posílit svou globální dominanci, což se za Obamy s jeho projekty TPP a TTIP ukázalo v pravém světle.

Plusy a mínusy

Před summitem k „Jeden pás, jedna stezka“ se objevovaly odhady, o jak velký projekt vlastně jde. Asia Times odcitovaly jak Bloomberg s odhady k 500 mld. dolarů, tak i FT, které uvedly rovnou 900 mld. dolarů. V takovém případě by se jednalo o největší zahraniční investiční projekt vedený jednou zemí v celé historii. A už se také vytvářejí žebříčky, kdo že vlastně bude tím hlavním příjemcem, komu projekt nejvíce prospěje. Asia Times uvádějí Indii, Rusko, Indonésii, Irán, Egypt, Filipíny a Pákistán. A samozřejmě čínské firmy a jejich navazující články.

Ambicióznost projektu ovšem nelze omezit na částky či žebříčky. Investice, ať jakkoliv vítané, nemohou skrýt, že se samozřejmě jedná také o projekt ekonomické diplomacie. A sice takový, který by mohl (finančně) předčit i slavný Marshallův plán. Jenže, jak uvádějí Financial Times, hlavní zátěž zatím netáhne AIIB, ale Čínská rozvojová banka. Financial Times, které se spíše soustřeďují na negativa projektu, dále uvádějí například pomalý postup v rozvoji přístavu Čchin-čou, o jehož klíčové roli pro obchod s rozvíjejícími se asijskými ekonomikami bylo rozhodnuto již v roce 2008 a teprve později byl včleněn do projektu Hedvábné námořní stezky.

FT upozorňují, že například v oblasti čínských přístavů je již také nadkapacita a že je velký rozdíl mezi tím vybudovat základní infrastrukturu (což je ta snazší část projektu), ale to obtížnější je zajistit dostatečné množství kvalifikovaných pracovníků, dostatečné množství obchodníků, bank atd.

Čína má samozřejmě řadu svých vlastních důvodů, proč projekt OBOR realizovat. Neznamená to ovšem automaticky, že řešení jejích vnitřních problémů je v rozporu s pozitivními dopady projektu.

Řešení domácích problémů

Jak již bylo uvedeno, Čína se pokusí si projektem řešit i řadu domácích problémů. Klíčovým prvkem je samozřejmě stabilita v široce pojímaném okolí na zemi i na moři. Na moři je to zejména otázka Malackého průlivu, který je pro přepravu čínského zboží klíčový a otázku rostoucího pirátství oblasti.

Stabilní mezinárodní prostředí je zásadním faktorem pro řešení dalších úkolů, které jsou s čínským rozvojem spjaty. S tím souvisí také inkluzivní přístup (např. je možné být zapojen v Hedvábné stezce a zároveň být členem Euroasijské unie). Už proto, že Hedvábná stezka není integrační projekt založený na exkluzivitě a pravidlech, ale spíše na jednotlivých projektech. Nabízí tak celou řadu variant i flexibilitu.

Dalším velkým tématem pro Čínu je rozvoj západních částí země, které patří mezi ty nejméně rozvinuté s hojně zastoupenou ujgurskou menšinou. Rozvoj infrastruktury v této oblasti má samozřejmě modernizační potenciál.

Z ekonomických úkolů jmenujme dlouhodobý problém nadbytečných kapacit, které v minulosti Čína již mockrát řešila. Připomeňme jen bodově řízenou oligopolizaci trhu (slučování firem) či současné méně vítané praktiky např. v ocelářství (to, co EU označuje na cenový dumping).

Samozřejmě, že tato otázka je nutně spjatá s exportem a zahraničími investicemi, včetně možného vývozu pracovní síly a know-how. Nejde ovšem jen o vývoz „přebytků“ z čínského trhu, který prochází obtížným přesunem směrem k domácí spotřebě. Čína má zájem na tom vyvážet zboží s vyšší přidanou hodnotou, tedy nikoliv jen hračky či textil. Vývoj a export investičních celků, který dobře souzní s projektem „one belt, one road“, tak zároveň může Čínu posunout na žebříčku přidané hodnoty.

Summit v Pekingu

Jak do těchto snah zapadá dnešní a pondělní summit v Pekingu?

Oficiálně nejde jen o přístavy, silnice, dálnice, železnice a energetickou infrastrukturu. Čína se jistě nechce prezentovat jako někdo, kdo prostě vyhazuje peníze za řadu projektů. Summit má několik úkolů. Jedním z nich je, alespoň oficiálně, nechat do projektu více mluvit „partnerské země“ (oficiálně přes šedesát), schválit společné komuniké s prioritami a principy kooperace. Uvidíme ovšem, jaké závěry nakonec summit přinese a do jaké míry bude zohledněn přístup jiných zemí.

Jan Gaspers z Mercator Institute for China Studies se také domnívá, že Čína tímto summitem dále „staví“ na projevu čínského prezidenta v Davosu a zkouší si nový, nezvyklý formát spolupráce, který zahrnuje ruského či tureckého prezidenta, ale také premiéry Španělska či Itálie (a českého prezidenta, doplňme).

Je možné, že Čína se – pokud bude summit završen úspěšně – stane významnou multilaterální silou ve světě, v němž je tento přístup v krizi. V tomto světě ovšem bude mít Čína rozhodně silnější slovo. Čína by tak k posílení své pozice nevyužívala dominantně vojenskou sílu, ale ekonomickou, míchající jak otevřenost globalizace, tak i přístup „já vyhrávám, ty vyhráváš.“

Zdroj: casopisargument.cz

Švihlíková Ilona