Fráze „práva dítěte stojí výše, než práva rodičů“ by byla na místě, pokud by mohla dítě zachránit léčba a rodiče by se ho vzdali. Jenže věc se má právě naopak. Jak to máme tedy chápat? O čem hovoří lidé, kteří nám káží o „právech člověka“?
Řada médií, mj. britský The Sun, informují o tom, že Evropský soud pro lidská práva zamítl žádost manželů Christophera a Connie Gardových poslat svého těžce postiženého desetiměsíčního syna Charlieho na experimentální léčbu do Spojených států.
Charlie trpí velmi zřídkavým genetickým onemocněním – podle odhadu doktorů z londýnské kliniky Great Ormond Street Hospital již mu zbývá jen velmi málo času. Jenže v USA existují lékaři, kteří tuto nemoc experimentálně léčí. Nic nikomu neslibují, nicméně Charlieho rodiče nashromáždili prostřednictvím internetu více než milion britských liber za účelem odvézt dítě do Ameriky a pokusit se ho vyléčit.
Problém spočívá v tom, že jim dítě nechtějí vydat – londýnští lékaři i soudy, k nimž se rodiče odvolávali, mají za to, že léčba již nemá smysl a Charlieho je potřeba nechat jednoduše zemřít.
Nejedná se o to, že by nebyl dostatek prostředků a muselo se nevyhnutelně přistoupit k ukončení pokusů zachránit dítěti život. Nakonec se podařilo vybrat 1,3 milionu liber (1,7 milionu dolarů, tedy cca 50 milionů korun). Problém tkví v tom, že podle britských a evropských soudů znamená prodlužování Charlieho život pro něj „skutečnou škodu“ a dítě by mělo raději zemřít, aby se ukončilo trápení spojené s jeho nemocí.
Ale ano, jedná se o zcela jasný projev „kultury smrti“, který označuje hluboké pohyby v mentalitě politické a mediální elity Západu.
Každou kulturu charakterizuje její jazyk – a jazyk „kultury smrti“ je jazykem eufemismů. Pokud jde o eufemismus, jedná se o jazykový obrat, v němž se vyjadřuje místo něčeho odporně znějícího (a odporného ze své podstaty) něco daleko více příjemné a přijatelné.
Například místo slova „zabít“ se říká: „darovat milosrdnou smrt“. Nedošlo tak přeci ke zločinné vraždě, nýbrž k aktu milosrdenství…
O tomto způsobu vyjadřování se kdysi trefně vyjádřil britský spisovatel G. Chesterton:
„Řekni jim: ,je nezbytné se postarat, aby břímě dlouhověkosti předchozích generací, zvláště u žen, nezískalo přílišnou a nesnesitelnou tíhu… a tak zde mohou být přijaty a obhájeny konkrétní kroky, a to jak motivačního, tak částečně i donucovacího charakteru‘ – a oni budou sladce podřimovat, jako děti v kolébkách. Řekni jim ale: ,Zabij svou matku‘ – a hned se zaleknou, probudí se a sednou si zpříma“.
Na internetu se zcela právem považuje za špatný tón, když se někdo odvolává k praxi Třetí říše, jenže takové jsou již dějiny – všeobecně užívaná praxe pojmenovávání vražd „aktem milosrdenství“ se zrodila právě tam.
Eichmann, jeden z organizátorů holokaustu, považoval svou činnost právě za „milosrdenství“. Nejdříve „právo na smrt“ prostřednictvím kyanidu získali těžce ranění němečtí frontoví vojáci – a bylo to interpretováno jako čest a milosrdenství.
Eichmann měl za to, že Říše nemůže v podmínkách války živit na svůj účet všechny internované Židy – a ti jsou proto odsouzeni k trýznivé smrti hladem. Avšak darovat jim poměrně rychlou smrt „cyklonem B“ znamená akt milosrdenství. Eichmann dokonce považoval za svoji zásluhu, že se snažil zdokonalit proces likvidace tak, aby lidé odsouzení na smrt příliš nestrádali. Pravda je, že od šibenice ho to nezachránilo.
A dnes tady máme stát – více než stát, celou civilizaci, která zahrnuje řadu států – který ústy svého nejvyššího soudu prohlašuje, že zbavit dítě možnosti alternativní léčby je vlastně aktem milosrdenství. Ba co víc – údajně se jedná o realizaci jeho práv.
Samozřejmě že pokud se jedná o proporce, je to daleko, daleko od Eichmanna – jenže vášeň k eufemismům zde má stejně posměvačný charakter. Nedovolit poslední pokus o záchranu života, znamená „předejít škodě“. Zajistit stoprocentní smrt znamená „hájit práva“.
Další zvláštností „kultury smrti“ je fenomén, který lze nazvat „rozlézáním se“. Funguje jako puchýř – když lze smrt prohlásit za „právo“, začne být realizováno stále více tohoto „práva“ a omezení stále méně. To má samozřejmě své příčiny: uspat člověka je daleko jednodušší, než se o něj starat.
Všechny úspěchy lékařství spočívaly v tom, že se předpokládal boj za život člověka. Třebas pomalu a s obrovským úsilím odrážet smrt o kousek dále. Díky tomu se lékaři naučili zachraňovat lidské životy v dříve beznadějných případech. Ve výsledku se délka života v rozvinutých zemích zvýšila a kojenecká úmrtnost se snížila. Došlo také k vytvoření efektivních léků potlačujících bolest.
Za tím vším nelze nevidět přesvědčení, že povinností lékaře a dalších lidí, kteří se starají o nemocného, je snažit se všemi silami zachránit mu život. Odmítnutí léčby v případech, kdy existovala byť sebemenší šance pomoci člověku, a to nehovoříme o úmyslném zbavení pacienta života, se považoval za neuvěřitelně neetický, ba co víc kriminální čin.
V posledních desetiletích se nicméně v souvislosti s poměrně širokou legalizací eutanazie role lékaře změnila: lidský život se již nechápe jako něco nepopiratelně cenného, co stojí za to zachraňovat stůj co stůj.
Nejdříve se jednalo o poměrně výjimečné případy, kdy člověk již evidentně umíral a neskutečně trpěl, jeho trápení nešlo zmírnit a on zcela jasně vyjadřoval přání odejít ze života. Poté to, čemu začali říkat „právo zemřít důstojně“, získali i lidé, kteří zjevně neumírali a netrpěli nesnesitelnými bolestmi, jen žili v hluboké depresi. Již tehdy se začalo hovořit nikoliv o právu, nýbrž o „povinnosti zemřít“ pro ty, kteří se díky svému nesvéprávnému postavení stali břemenem pro okolí.
A nyní jsme svědky dalšího skoku – nucení ke smrti. Dítě samo o sobě nemůže nic říci, rodiče se slzami prosí o dovolení poskytnout mu experimentální léčbu, peníze již jsou k dispozici – stát však říká „ne“. A Evropský soud s ním souhlasí.
Třetí charakteristika „kultury smrti“, to je její totalitní podstata.
Byrokratické struktury – britské i mezinárodní – si myslí, že mají daleko více práv na dítě, než jeho rodiče. To oni mají rozhodovat, má-li zemřít zrovna teď nebo mu dají ještě jednu možnost záchrany. Formulace, jíž se toto dává na vědomí, přitom zní: práva dítěte jsou důležitější než práva rodičů.
Co si tedy máme myslet o tom, když lidé hovoří o „lidských právech“?
Určitě ne to, co se tím myslelo před dvaceti lety. Také ne to, co pod těmito slovy chápeme instinktivně. Jedná se totiž o právo totalitárního liberalismu donutit všechny, s nimiž má tu čest, k jeho „kultuře smrti“. Ta je ovšem principiálně nepřátelská k rodině, dětství a životu vůbec.
Nedávné požadavky Evropského soudu zrušit v Rusku zákon o zákazu homosexuální propagandy náctiletých zapadají zcela přesně do tohoto ideologického kontextu.
Někteří ze čtenářů určitě zareagují jako obvykle: u nás v Rusku máme dost svévole a problémů, proč kritizovat Velkou Británii a Evropský soud pro lidská práva?
Právě proto, že jestli se na vás lidé obrací s různými radami a doporučeními, jak to dělá Evropský soud a západní elity jako celek, musíte nějak zareagovat. A proto je dobré vědět, kdo vás chce vést ke světlým zítřkům a jaké jsou jejich názory.
Liberální monstrum zatím nepohltilo celou Evropu, možná, že ji ani celou nepohltí – v Americe již vše vypadalo beznadějně, nicméně američtí voliči vzali své právo do rukou a volili dle své vůle, nikoliv tak, jak se od nich očekávalo. Jenže toto monstrum už nabralo sílu a zcela zjevně ji chce použít.
Zcela normální reakcí na výše popsané, je nenechat je zvítězit. U nás v Rusku se musíme zcela zásadně ohradit proti tomu, aby nás západní liberálové učili, jak máme žít. Protože oni nás učí smrti, nikoliv životu.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Сергей Худиев: Учителя смерти vyšel 4. července 2017 na vz.ru.
Zdroj: vz.ru
Chudijev Sergej