O žádné zemi se v Evropě nepíše tak špatně a v takovém množství, jako o Rusku. Prezident je diktátor, země nesnáší pokrok, neexistují zde základní práva a svobody – tak vypadá neúplný seznam toho, co se nám vytýká. Odkud se tento přístup bere a v čem tkví příčina současné rusofobie v Evropě?
Útoky na Rusko probíhaly pořád. Můžeme se s nimi setkat již v knize Zápisky z Moskovie Sigismunda z Herbersteinu, která je stará 500 let. V 19. století svůj „vklad“ pro rozvinutí těchto myšlenek přinesl anglický politik lord Henry Palmerson a francouzský cestovatel markýz Astolphe de Custine. Později je následovali např. německý politik Fridrich Naumann či nedávno zesnulý americký politolog Zbigniew Brzezinski… Všichni zmínění se však ani nesnažili pochopit, proč Rusko není takové, jako Evropa.
Prvním, kdo se tak snažil učinit, byl prezident Československa Tomáš Gariggue Masaryk v práci Rusko a Evropa. Masaryka nelze označit za rusofoba, vyhýbal se extrémním hodnocením Ruska (ba dokonce přijal v meziválečném Československu desítky tisíc emigrantů). Jenže pořád Čechy vyzýval, ať se dívají na Západ, protože na Východě nic zajímavého nenajdou.
Masaryk Rusko od Evropy jednoznačně neodděloval, ale za plnohodnotnou Evropu také nepovažoval. Uveďme si několik citátů z jeho knihy:
„Pokud proti sobě stavím Rusko a Evropu, srovnávám dvě období; Evropa není Rusku v podstatě cizí, jenže pořád také ne zcela vlastní“.
„Láska k Rusku by nás neměla zaslepovat a projevovat se v nedostatku kritičnosti“.
„Ruská idea se proměňuje v problém moci, z kapuce ruského mnicha vyskakuje… car!“
Práce nad knihou Masaryk ukončil v roce 1910. Jenže podobné věty by mohli dnešní Evropané klidně napsat v roce 2010 nebo 2017.
Problematika zdroje moci je právě tím, co nás rozdělovalo tehdy a rozděluje i dnes. Kdysi v Rusku vládl samoděržavný car, dnes – jak se mnohým Evropanům zdá – drží veškerou moc v rukou hlava státu. Žádné korigující mechanismy, jak to musí být v Evropě. Už toto slouží jako předmět kritiky.
Fenomén současné evropské rusofobie zřejmě nejvýstižněji vyjádřili norský vojenský expert a politolog Iver Brynild Neumann v práci Využití jiného a švýcarský žurnalista a politik Guy Mettan v knize Západ–Rusko: tisíciletá válka. Jeden z nich dlouho pracoval ve strukturách NATO, druhý v západním tisku. S otázkou vytváření nepřítele z Ruska tak mají oba bohaté zkušenosti.
Oba autoři se věnují dějinám otázky, oba zdůrazňují, že se předsudky a stereotypy spojené s Ruskem neobjevily včera nebo po příchodu k moci Vladimira Putina, ba dokonce ne ani v roce 1917. Vše má daleko hlubší kořeny. Podle Mettana vznikla nevraživost vůči Rusku již před tisíci lety, a to tehdy, když si naši předkové zvolili pravoslaví, nikoliv katolicismus. A jakmile se ruský stát prohlásil za následovníka Byzance, okamžitě byla proti němu zahájena propagandistická válka.
Neumann se zamýšlí nad tím, že Západ vlastně dost dobře nechápe, jak se k Rusku chovat, protože žádná přesná hranice neexistuje. V Evropě ani u nás jsme si totiž zatím plně neuvědomili, patříme-li k principiálně rozdílným civilizacím, nebo tvoříme jednotu. Tento přístup přináší další podráždění, které ústí v další a další útoky na „šílené“ Rusko, které není ani Evropou, ani Asií.
Oba odborníci poznamenávají, že se Rusku často připisují takové rysy jako barbarství, despotismus a teritoriální expanze. Pokusů „dostat se pod kůži“ naší zemi a objasnit její chování z hlediska rozumového je jako šafránu. Místo toho se během staletí v elitě i společnosti zformovala potřeba „obrazu jiného“, na něhož lze vylévat celá vědra špíny a vymýšlet si všelijaké nesmysly. Rusko se k této roli hodí jako málokdo.
Základní úkol negativních výroků a publikací o Rusku tedy spočívá v tom, aby na něj bylo upozorňováno v negativním kontextu. Přičemž na tomto pozadí může vypadat v lepším světle kdokoliv – islámští extrémisté v Čečně, radikální nacionalisté na Ukrajině, švýcarští dispečeři, kteří zapříčinili pád letadla s ruskými dětmi (zde autor hovoří o pádu letadla Baškirských aerolinií 1. července 2002 na Bodamským jezerem, pozn. aut.)… A nejvíc na tom vyhrává evropská politika a evropský právní systém, proti nimž vystupuje zaostalé Rusko.
Vypočítávat vše, za co Rusko může, lze donekonečna. Na Ukrajině údajně vyprovokovalo válku. Gruzii sebralo část území. Nechce se za žádnou cenu kát ve vztahu k Polsku a Pobaltí. V Sýrii podporuje špatnou stranu. Nechce přerušit styky s Íránem a Severní Koreou. Přátelí se s Kubou.
A v poslední době již tak „zdivočelo“, že jeho hackeři podkopávají základy západní demokracie. Ano, a také otevřeně podporuje „nedotknutelné“ krajně pravicové a krajně levicové evropské politiky.
Vnitřní uspořádání Ruské federace také vyvolává otevřený odpor. Církev hraje ve společnosti důležitou roli, stejnopohlavní sňatky nejsou povoleny. Svoboda tisku je zásadně omezena, politika více stran nefunguje, rozdělení moci soudní a výkonné nevidět.
Zvláštní pozornosti se těší osobnost Vladimira Putina – podle evropských měřítek má příliš mnoho moci a zachází s ní jinak, než by „osvícený evropský vládce“ měl.
Nemá smysl si naši každodenní realitu lakovat na růžovo. Existují věci, které bychom mohli od Evropy převzít. Úroveň života a sociálního zabezpečení tam mají řádově vyšší. Cesty mají lepší, léky dostupnější. Došlápnout si na drzého úředníka je lehčí. Začít s podnikáním není složité, poplatků a papírování daleko méně. Tento seznam lze poměrně dlouho doplňovat a když tyto nešvary někdo kritizuje, měli bychom ho vyslyšet.
Jenže nadávají nám daleko více nikoliv za to, co bychom sami rádi napravili.
Rusku nadávají především proto, že se snaží hájit své zájmy na světovém poli. Za prezidenta Jelcina nás tolik nekritizovali. Dochází dokonce ke zjevnému přehánění – prezidentu připisují absolutní moc, kterou ve skutečnosti nemá. Obviňují nás z klerikalismu, i když například pondělí po Pasše u nás není, na rozdíl od Evropy, svátečním dnem. A gaye a lesbičky v ruské televizi také ukazují…
V jednom mají ale Masaryk, Neumann i Mettan pravdu, a to v tom, že jsme jiní a špatně se hodíme do jasně definovaného evropské rámce.
Naši vrcholní politici například chodí na vánoční a velikonoční bohoslužby. V Evropě to není možné. Věřící tam žijí ve svérázném ghettu, vládnoucí ideologií je de facto ateismus (nebo antiklerikalismus).
A dále. Rusko se nevzdalo konzervativního přístupu k rodině a stejnopohlavním sňatkům. Pro současnou evropskou společnost, která dominuje v médiích a politice, se jedná o principiální otázku. V postmoderní ideologii, která tam vládne, nelze dokonce definovat ani pohlaví dítěte, natož hovořit o tom, jak si uspořádat osobní život. Snaží se tam vytvořit novou společnost a Rusko se jim zdá „zaostalé“.
Role národních států v Evropě se principiálně mění, oslabuje, prioritu dostávají horizontální vztahy. Více a více pravomocí přitom přechází na Evropskou unii. A to vše proto, že „stát, to je zlo“. V Rusku naopak role státu roste, proto roste i přirozený vliv prezidenta a vertikální vztahy dominují horizontálním. V tomto případě tedy naše země vypadá jako „retrográdní“.
V Rusku se pozornosti těší historická paměť. V Evropě naopak převládá přístup, že je zapotřebí dějiny maximálně vymazat. Vždyť dříve spolu státy bojovaly, proto se na války musí zapomenout. Není důvod věnovat se temným obdobím minulosti. K takovým obdobím patří vše, co se odehrálo do roku 1945. Samotný pozitivní vztah k minulosti proto evropskou elitu staví na zadní.
O tom, že Rusko není úplně Evropou, Evropané moc dobře vědí. Proto nezahrnují do dějin společné Evropy dějiny Byzance. Jenže prohlásit Rusko za Asii rovněž nejde – brání tomu právě společné křesťanské kořeny (i když se jich Evropané demonstrativně zbavují) a také zcela evropský zevnějšek Rusů. V EU navíc funguje několik slovanských a pravoslavných států. Z toho je zjevné, že tak nebo onak stejně musíme jít „evropskou“ cestou.
Rusko tak nemá nárok na vlastní vývoj. Na rozdíl od Číny a Indie, nemá starobylou civilizaci s vlastním hodnotovým systémem. Na rozdíl od Arabů-kočovníků jsou Rusové usedlý národ. Zvláštní náboženství, jako například islám, také nemáme. Na Blízkém východě také existovaly staré civilizace, které částečně převzal islám. Rusko se jako stát zformovalo později než Německo či Francie, přibližně ve stejnou dobu jako Polsko.
Zastavme se na chvíli u těch, kdo definuje společenský život v Evropě. Patří mezi ně buď představitelé levicové liberální elity s hodnotami, o nichž jsem psal výše, nebo velký byznys, pro nějž Rusko představuje konkurenci nebo zdroj surovin, který by bylo záhodno kontrolovat. To jim patří většina médií, nakladatelství, to oni hrají prim v humanitních vědách. To oni tvoří značnou část moci soudní a výkonné na evropské i národní úrovni.
Historické stereotypy spojené s pravoslavím a samoděržavím se krásně navrstvily s novými postmoderními levicovými liberálními postoji: a tak nám spílají za vše dohromady, nebo za každý aspekt zvlášť. Rusko, které nechce přijmou současný evropský pořádek, tak zaujalo místo „Jiného“, které je dáváno do opozice se správným „já“, a vůči kterému se musí Evropa vyhranit.
Čína a Indie jsou absolutně jiné. Pokud jde o islám, zkus o něm něco říci – může tě to přijít dosti draho.
Ovšem Rusko není zase tak daleko, lze si ho osahat, neliší se zase tak moc a útočit na něj se zdá poměrně bezpečným.
Rusko zatím nemá nástroje, aby na evropské půdě tento ideologický přístup překonalo. Doufat, že protiruské kampaně zeslábnou, proto prozatím nemá smysl. Aby se tak stalo, musíme se stát silnějšími a Evropa se musí změnit.
(překlad vlastní)
Originál: Вадим Трухачёв - Русофобия в Европе: Россия как «неправильный другой» vyšel 3. srpna 2017 na eadaily.com.
Zdroj: eadaily.com.
Truchačov Vadim