Marian KECHLIBAR - Otrokářský gang z Newcastle odsouzen

Britská justice vynesla tresty nad členy gangu, který zotročoval nezletilé dívky ve městě Newcastle. Nejde o jedinou podobnou kauzu. Světové veřejnosti je asi nejvíce známý případ hromadného sexuálního otrokářství v Rotherhamu (město nedaleko Sheffieldu). Pojďme se tedy nejprve podívat na něj.

Rotherhamský skandál byl největším případem obchodu s lidmi na území Velké Británie za mnoho let, ne-li vůbec. Jednalo se o činnost početného gangu. Jeho členové odlákávali či unášeli dospívající dívky z jejich domovů, následně je znásilňovali a nutili k prostituci. Aktivita gangu je prokázána minimálně v letech 1997 – 2013 a celkový počet obětí se odhaduje na 1400. Velmi podrobnou zprávu profesorky Alexis Jay najdete zde (anglicky, 159 stran). Není to příjemné čtení.

Kauza Rotherham má velmi citlivý etnicko-náboženský rozměr. Členové gangu byli pákistánského původu, kdežto jejich obětmi se stávaly převážně etnické Britky z nižší příjmové vrstvy. Vyšetřování ukázalo, že tato skutečnost není náhodná a oběti byly cíleně vybírány na základě původu. Dospívající Angličanky byly ze strany zločinců vnímány jako méněcenné bytosti. (článek, druhý článek).

Skutečně výbušným prvkem se ale stala skutečnost, že vyšetřování kriminální činnosti pákistánského gangu bylo dlouhá léta brzděno strachem z toho, že představitelé úřední moci budou označeni za rasisty. „Někteří bílí zastupitelé měli hrůzu z toho, jakýmkoliv způsobem zmínit etnicitu,“ říká Alastair Johnstone, kterého k případu vyzpovídala BBC. Rovněž zpráva profesorky Jay je v tomto směru nelítostná. Ačkoliv podněty, ukazující na probíhající kriminální činnost, chodily na rotherhamskou radnici a sociální péči už od konce 80.let, kauza byla systematicky ignorována – ze strachu, protože téma bylo nepohodlné. (The Times).

Rotherhamský gang po zatčení.

O odhalení rotherhamského gangu se zasloužil novinář z The Times Andrew Norfolk. Jak sám říká v rozhovoru pro The Guardian, ze začátku nechtěl zvěstem pronikajícím z Rotherhamu ani uvěřit: „Nejdřív jsem si myslel, že jde o báchorky krajní pravice.“

Na stopu případu navedla Andrewa Norfolka sociální pracovnice Jayne Senior. Kontaktovala jej poté, co se jí ani po několikaletém úsilí nepodařilo pohnout místní úřady k vyšetřování zločinů, o nichž se dozvěděla – často přímo z úst mladistvých obětí. Zveřejnění celého příběhu v novinách představovalo pro středostavovskou Británii šok. Státní instituce byly konečně nuceny zareagovat.

(O svém dlouhém a zdánlivě beznadějném boji s hluchou byrokracií vydala Jayne Senior knihu Broken and Betrayed.)

Rotherhamský skandál je největší, ale zdaleka nikoliv jediný případ podobného rázu. Několik dalších podobných případů ukazuje následující tabulka.

Právě případ z Newcastle, který je  Rotherhamu dost podobný, vyvrcholil ve středu 9. srpna 2017 rozsudky nad osmnácti členy gangu. Odnesli si od soudu dohromady více než 300 let vězení, několik „menších ryb“ na své tresty ještě čeká.

Při procesu vyšla najevo drobná, leč ilustrativní epizoda. Jeden z pachatelů (Badrul Hussain) měl v roce 2014 konflikt s revizorkou, která jej zastavila kvůli jízdě načerno. „Bělošky jsou dobré leda jako odpadkový koš a na to, abych je ***,“ křičel na ni. Rozčilení lidé bývají nejupřímnější, že? Soud k tomu také přihlédl.

Komentáře pod články v britských novinách – tam, kde jsou povoleny – vypadají přesně tak, jak byste očekávali. Rezervoár temné zuřivosti je v Británii dost hluboký. Ostatně nejspíš nejen v Británii. Poněkud se obávám dne, kdy se vynoří nějaký charismatický politik, který jej dokáže využít a obrátit svým směrem. Každému v takové situaci hned vyvstane na mysli Adolf Hitler, ale daleko pravděpodobnější je spíš někdo jako turecký prezident Erdoğan, případně národně orientovaná varianta Huga Cháveze. V takovém případě se může stát úplně cokoliv.

Série případů sexuálního otroctví ukázala také v nelichotivém světle stav britského feminismu. Ten je koncentrován na intelektuální levici a například takový The Guardian, který je  nejvýznamnějším britským levicovým deníkem, zaměstnává hned několik feministických komentátorek (např. Jessica Valenti, Laurie Penny, Suzanne Moore, Hadley Freeman, Lindy West). Navštívíte-li na Guardianu stránku Opinions (komentáře, názory), každý den tam najdete aspoň jeden článek tepající nešvary patriarchátu. Některé texty se staly opravdovou legendou.

Tak pohvizdovat, nebo ne?

Ve věci Rotherhamu, Newcastle a dalších gangů je však reakce feministického establishmentu nápadně zdrženlivá. Ačkoliv jde o krystalický případ rape culture, kterou feministky podle vlastních prohlášení chtějí zničit, některé z výše zmíněných dam se ke skandálům nevyjádřily vůbec, jiné zase způsobem, který vypadá jako snaha převést řeč na jiné téma. Například Suzanne Moore tvrdí, že za událostmi rotherhamského typu stojí škrty ve veřejných rozpočtech – přitom většina nezákonné činnosti v této kauze se odehrávala v letech zvýšeného utrácení, kdy byla u moci Mooreina oblíbená labouristická strana. Mlčení jehňátek, dalo by se říci.

Proč? Proč se členky všech možných feministických uskupení nebouří, nepořádají protestní pochody na místech činu, nenatáčejí protestsongy?

Možná odpověď se skrývá v principu pokrokového žebříčku (progressive stack). Jednoduše řečeno, všichni si nejsou rovni. Ve věci utlačování existuje nějaké pořadí skupin. Podle příslušnosti k těmto skupinám se určuje, kdo má přednost a kdo je upozaděn.

(Zaznamenal jsem, že o zavedení tohoto principu se snažili diskutéři na sjezdu české strany Zelených v roce 2017 – přednost v diskusi měli mít „nemuži“. Bohužel ten powerpointový slide nemohu najít, jenom sekundární citace).

„Pokrokový žebříček“ po anglicku

Pokud přijmeme za pracovní teorii, že britské profesionální feministky píšou v souladu s pokrokovým žebříčkem, začne jejich vlažnost v celé věci dávat smysl. Zabývat se příliš kriticky tématem sexuálních gangů by znamenalo podněcovat rasismus proti etnicitám pachatelů. Jelikož rasismus je v žebříčku na prvním místě, musí před ním ustoupit i zločiny zaměřené proti jednomu pohlaví, nebo se kolem nich musí aspoň chodit velmi, velmi opatrně. Větší bere, stejně jako v kartách.

Tento princip mi ze všeho nejvíc připomíná indický kastovní systém. Osud člověka a místo na společenském žebříčku je určeno už v okamžiku zrození a většina lidí ze svých kategorií až do smrti neunikne. Podobně fungovalo i rozdělení evropské společnosti ve středověku, zvěčněné do německé říkanky „Kaiser, König, Edelmann…„. Asi není náhoda, že takové systémy mají chronické problémy se stagnací.

Důsledkem je, že feministické hnutí se v západní Evropě a Americe dostalo do zvláštní, poněkud nepřirozené koexistence s islámem. Ten podle zásad pokrokového žebříčku leží mimo oblast přijatelné kritiky: etnické složení muslimské komunity to neumožňuje. Evropských konvertitů je zatím málo a všichni ostatní mohou vznášet trumfovou kartu – obvinění z rasismu. Přitom islámské náboženské právo má hrubě antifeministické názory, např. na hodnotu výpovědi z úst ženy před soudem.

Rozloučím se dnes s vámi dvěma filmy. Ten první je kreslený. Vědec Richard Dawkins, kritický sekularista, jej loni sdílel na Twitteru – a byl za to promptně vyloučen z účasti na konferenci „Věda a skepticismus“. Naštěstí na žádnou takovou akci pozván nejsem, takže tady jej máte.

Druhý je krátký film z „Pochodu žen“ (proti novému americkému prezidentu Trumpovi). Natočeno letos v lednu v Berlíně, hlavním městě Německa. Posuďte sami.

Tak se mi zdá, že to pan Dawkins schytal neprávem.

Zdroj: kechlibar.net

Kechlibar Marian