Stojíme opět na místě poznamenaném krví sv. Václava. Zde ve Staré Boleslavi vešel křtem krve do ráje, zde ve Staré Boleslavi se zrodila česká státnost. Pro to prolití krve se stal dědicem české země. Stalo se tak ihned při přenesení jeho těla do kostela na Pražském hradě. To bylo v jeho dobách kanonizací, uznáním a provoláním svatosti. Stal se tedy světcem z vůle lidu a byl nazván dědicem naší země. To ovšem nebyl jen církevní či jen náboženský akt. Byl to i akt státotvorný.
Připomeňme si, jakou roli má světec. Je to někdo, kdo ve svém pozemském životě a mučedník i v okamžiku smrti dal příklad spravedlivého života, vzor hodný následování. Je to rovněž někdo, kdo se stal ochráncem, patronem. Světec ve svém druhém, světeckém životě, není omezen naším časoprostorem. Jeho památka se předává z generace na generaci. Tradice je rovněž národotvorný, a tedy i státotvorný moment.
Dovolím si citovat Karla Čapka, spolutvůrce tradice naší moderní státnosti ve spojení s prezidentem T.G. Masarykem: „…pro naše otce dědic země české byl představitelem starého státu, byl korouhví a symbolem našeho státoprávního boje. Jak věci stojí, ani tato tradice nepatří do muzea.“ Tato slova z článku Sv. Václav napsal 18.12.1938 dva dny před smrtí.
Vždy znovu si zde musíme připomínat dvě velké pravdy. K vraždě došlo v zápase o moc a je to událost, která se týká celé naší společnosti. Není to jen záležitost církve, slavíme Den české státnosti. Ve Svatováclavském chorálu se zpívá o národu, ne o katolících. I my, kteří se hlásíme ke křesťanství, my katolíci, jsme součástí národa, součástí společnosti. Úspěchy i neúspěchy, radosti i bolesti prožíváme společně a dělíme se o ně. Je naší povinností nejen se projevovat, kriticky hodnotit, ale též se společně podílet na životě této země. Proč nám v tom někdo chce bránit, vyloučit nás?
Čtení z knihy Moudrosti, kterou řecky mluvící židovská komunita z Alexandrie obohatila Bibli, má oslovit především zodpovědné představitele a naše legitimní zástupce. Zavazuje je k touze po moudrosti a lásce k ní. Vstupujeme do zápasu o moc. Již po řadu měsíců žijeme volebním bojem. Letos jsou před námi parlamentní volby, příští rok prezidentské volby a na podzim příštího roku nás čekají komunální volby. Volby do senátu nás provázejí neustále. Stále něco, nebo někoho volíme. Ani náznakem nehodlám ovlivňovat výsledky voleb. Jako občan tohoto státu a ze zodpovědnosti svého úřadu, dovolím si vyslovit tato vybídnutí:
Uvědomme si rozdíl mezi státem a představiteli státu, mezi národem a vůdci národa. Nejdeme volit pouze kandidáty, ale jdeme volit svou budoucnost. Parlament, prezident, vláda, samospráva – mají vykonávat to, co chtějí voliči. Pokud voliči nechtějí nic a nejdou volit, nemusí politici nic dělat. Aby nebrali plat zadarmo, pak jim nezbývá, než dělat, co zrovna chtějí. Další problém je v tom, že volební programy obsahují mnoho rozumného, ale často chybí to podstatné.
Prvním úkolem státu je zajistit bezpečnost občanů, nikoliv vytvářet pocit bezpečnosti. Rovněž tak další, neméně důležitou povinností státu je zabránit bankrotu. Ptejme se, jak chceme splatit státní dluhy, jsou to přece také naše dluhy, za které jsme zodpovědni my jako občané. Nesplácením těchto dluhů okrádáme budoucí generace. Máme před očima tragické osudy občanů, kteří propadli exekuci. Poučme se z toho. Je smutné, když se politikové zabývají jen tím, co je výhodné pouze pro jejich volební období. Neříkám, že tak jedná každý politik, ani že tak jednají vždycky. Přiznejme však, že jde o řídké výjimky.
Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin. Je na čase, abychom začali jednat zodpovědně, přesto, že se i nadále budeme setkávat se špatnými zákony a nezodpovědností. Víme ale, co je dnes zodpovědným jednáním? Víme! Ale nemáme dost odvahy. Proč? Protože se mylně domníváme, že jsme bezmocní a je nás málo.
Kolik bylo křesťanů v naší zemi v době sv. Václava? Kolik kněží? Hrstka. Kolik biskupů? Žádný! Kolik bylo lidí odhodlaných pozvednout svůj hlas v dobách obou diktatur? Nechci a nebudu to vypočítávat! Bylo jich hodně, známých i zapomenutých, za Němců víc než po Únoru, ale přiznejme si, šlo o menšinu. V době Gedeonově stačilo 300 spravedlivých, kteří se nesklonili před Bálem. Kardinála Tomáška nazýval tehdejší ministr kultury „generálem bez vojska“, a přesto nemlčel. Tady je několik tisíc lidí, u televize desetitisíce a další poslouchají rozhlas.
Pochybuji, že by všichni, kdo mě teď slyší, nevěděli, že zodpovědný člověk chce dobro svých i našich dětí, a proto je vychovává. Víme, že přirozená rodina je ve své stabilitě trvalým základem státu, a proto je výchova v rodině nadřazena pouhým ekonomickým a finančním zájmům. Nikoli zahálka a zábava, ale poctivá a zodpovědná práce je východiskem. To vše za nás nikdo neudělá. Musíme to udělat sami! Je zde na místě dodat: „S Boží pomocí!“ Volební úvahy jsou dobré k jedinému, abychom se probudili a vzmužili.
Vrátím se nyní ještě znovu k citátu Karla Čapka, kde mluví o Václavově korouhvi. Pod praporem sv. Václava musí někdo jít a ne o tom jen příležitostně, politicky a teatrálně řečnit, nebo ustrašeně šeptat a radit druhým, zvláště svým dětem, aby se do něčeho nezapletli.
V milenijním roce umučení sv. Václava 1929, kdy byla dostavěna a slavnostně otevřena naše katedrála zazněla v oratoriu J. B. Foerstra slova: „A on tu zemi miloval….“ – Kníže sv. Václav vychovaný babičkou, svatou Ludmilou. Miloval naši zemi, náš stát, náš kontinent, starou Evropu. Muži a ženy, kteří milovali svou zemi, svůj lid, vytvořili identitu kontinentu, který žije bohatstvím nesčetných národů, jazyků a kultur sjednocených hodnotami, pro které tak jako sv. Václav byli ochotni prolít i svou krev. Dědic a hlavní patron naší země položil svůj život podle evangelia Ježíše Krista za ideál pravdy, lásky a úcty k bližnímu. Amen.
Zdroj: dominikduka.cz
Duka Dominik