Udo ULFKOTTE - Propaganda jako umění: ROZHOVOR s odvážným novinářem, který odhalil zkorumpovanost západních médií

Rozhovor s Udo Ulfkottem je velmi důležitý, protože ukazuje, jak jsou vytvářena různá hlediska a jakou roli v tom hrají média. Je to už hodně dávno, co média zveřejňovala kritické materiály. A ještě více času uplynulo od doby, kdy byla „svobodná“ (jestli taková vůbec někdy byla).  Média vždy někdo řídil a kontroloval – především ti, kdo určoval jejich každodenní obsah a jeho využití. „Využít“ znamená vydělávat peníze.

To znamená, že média závisí nejen na těch, kteří konzumují publikované materiály (čtenáři, diváci nebo posluchači), ale možná daleko více na těch, kdo v nich inzeruje. V současné době kontroluje většinu zveřejněných informací několik skupin společností (šest z nich v USA). Ty mají svá aktiva v dceřiných společnostech a akciích ve všech částech světa. Informace, které vysílají, nejsou neutrální formou ani obsahem – naopak, slouží určitým účelům.

Udo Ulfkotte

Takže v amerických médiích pouhých šest společností kontroluje 90% informací. Kdo je jejich vlastníkem? Mnoho lidí začíná postupně tuto situaci odhalovat. Uvědomit si, že média lžou, je pro mnohé velmi bolestivé.

Pochopil to například Udo Ulfkotte. Následující rozhovor se uskutečnil před dvěma lety. Situace, kterou popsal, se za poslední dva roky nezlepšila. Právě naopak!

Před několika lety Ulfkotte vydal knihu s názvem Prodejní novináři. Popisuje v ní, jak CIA řídí významnou část předních německých médií, včetně novin, kde sám nějaký čas pracoval jako redaktor, totiž Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tyto vlivné německé noviny ztratily po vydání jeho knihy mnoho svých čtenářů. Psal v ní o celé řadě novinářů a mediálních pracovníků, ale nikdo z nich ně něho nepodal žalobu za urážku nebo něco podobného.

Uda Ulfkotta chtěli umlčet. V německých a norských médiích byla jeho kniha zcela ignorována. V Německu se však stala bestsellerem. V Norsku, pokud vím, o ní nikdo neví. Proto znovu zveřejňuji tento dva roky starý rozhovor z internetu, který považuji za nesmírně důležitý pro ty, kdo skutečně chtějí pochopit, jaké síly ovládají vnímání reality a nepostřehnutelně nám dávají na nos své „brýle“.

Rozhovor pořídil holandský novinář Eric van de Beek.

Jak vše začalo?

Pod svým vlastním jménem jsem publikoval články připravené CIA nebo jinými tajnými službami, zejména německými. Většina novinářů z renomovaných a velkých mediálních korporací jsou úzce spjaty s German Marshall Fund (Marshall fondet), Atlantic Bridge (Atlantický most) nebo jinými tzv. transatlantickými organizacemi... Když se navazují taková spojení, přibližuješ se k vybraným Američanům. Myslíš si, že jsi jejich přítelem a začneš spolupracovat. Chválí vás, cítíte se jako důležitý člověk. A pak vás požádají o laskavost...

Co na tato odhalení říkali ve vašich novinách?

Když jsem ve Frankfurter Allgemeine řekl, že chci publikovat svou knihu, právníci mi poslali hrozivý dopis o všech právních důsledcích odhalování jmen nebo tajných informací. Ale bylo mi to jedno.

Noviny na mě nakonec žalobu nepodaly, moc dobře vědí, že mám důkazy.

Žádný novinář o mé knize nenapsal. Pokud by tak učinil, ztratil by svou práci. Ukázalo se, že i když se jedná o bestseller, žádný německý novinář o něm nemůže psát ani mluvit.

Koho lze považovat za „prodejného novináře“?

Jedná se o loutky, novináře, kteří píší nebo říkají to, co říkají jejich šéfové. Pokud vidíte, jak hlavní média informují o ukrajinském konfliktu a zároveň víte, co se opravdu děje, ihned to pochopíte. Šéfové, kteří jsou v pozadí, jsou nuceni psát o válce s Ruskem a západní novináři nosí helmy.

Kdysi jste byl jedním z nich. Dnes jste se rozhodl říkat pravdu. Proč?

Stydím se, že jsem byl součástí něčeho takového. Bohužel to nemohu vrátit. I když moji šéfové v Frankfurter Allgemeine Zeitung schvalovali to, co jsem udělal. Ano, já jsem první, kdo obviňuje sám sebe, aby ukázal, že existuje mnoho dalších, kteří by také rádi učinili totéž.

Jak jste se vlastně stal prodejným novinářem?

Začalo to krátce poté, co jsem nastoupil u Frankfurter Allgemeine Zeitung. Rychle jsem se naučil využívat luxusní pozvánky a bral je jako absolutně přijatelné. Na oplátku jsem psal pozitivní články. Později mě pozval do Spojených států německý Marshallův fond USA. Zaplatili mi všechny výdaje a spojili mě s Američany, s nimiž jsem chtěl mít schůzku. Ve skutečnosti je většina novinářů respektovaných a velkých médií úzce spojena s německým Marshallovým fondem, fondem Atlantický most nebo jinými tzv. transatlantickými organizacemi. Mnoho z nich je dokonce jejich členy nebo členy korporací.

Jsem také členem Marshallova fondu. Faktem je, že jakmile s ním navážete kontakt, stanete se přítelem vyvolených Američanů. Myslíte si, že jste jejich přítel a začněte s nimi spolupracovat. Chválí vás a povzbuzují, abyste se cítil jako významná osoba. A pak se jednoho dne někdo zeptá: „Můžete mi udělat laskavost?“. Pak vás o totéž požádá někdo jiný. Postupně člověku zcela vymyjí mozek. Nakonec jsem začal publikovat pod svým jménem články napsané CIA nebo jinými tajnými službami, zejména německými.

Říkal jste, že vaši šéfové s tím souhlasili?

Ano. Když si na to vše vzpomenu, mohu říct, že mě vlastně posílali se špionážními úkoly. V roce 1988 mě například naložili do letadla do Iráku, tam jsem poté odejel na hranici s Íránem. V té době byl Saddám Hussain považován za „dobrého chlapíka“, jednoho z nejbližších spojenců USA. Američané ho podporovali ve válce s Íránem. Přibližně 36 km od hranice, v místě zvaném Zubaidad, jsem byl svědkem toho, jak Iráčané zabili a zranili tisíce Iránců pomocí chemických látek.

Udělal jsem přesně to, co mi bylo řečeno. Nafotil jsem plynový útok. Když jsem se vrátil do Frankfurtu, ukázalo se, že mé nadřízené až tak moc nezajímají hrůzy, kterých jsem byl svědkem. Dovolili mi napsat o tom článek, ale výrazně ho zkrátili, jako bych přinesl něco nevýznamného. Současně mě požádali, abych fotografie, které jsem udělal, předal sdružení chemického průmyslu ve Frankfurtu „Verband der Chemischen industrie“. To v Německu byl vyroben jedovatý plyn, který zabil tolik Iránců.

Co si myslíte o takových cestách žurnalistů? Obvykle se sami novináři obhajují s tím, že jen oni jsou schopni říci, zda jsou nezávislí nebo ne.

Zúčastnil jsem se tisíců takových cest a nikdy nenapsal negativní materiál o těch, kteří mi je platili. Nemůžete kousat do ruky někoho, kdo vás živí. Tady začíná korupce. Proto časopisy, jako je Der Spiegel neumožňují svým novinářům přijmout pozvánky na takové výjezdy, pokud si nehradí vlastní výdaje.

Takové cesty mohou být nebezpečné…

Ano. Také musíte pochopit, že jsem byl v důsledku plynového útoku, kterého jsem byl v roce 1988 v Íránu svědkem, vážně zraněn. Jsem jediný, kdo přežil útok této německé jedovaté látky. V důsledku toho stále pociťuji bolesti. Měl jsem tři infarkty, takže si myslím, že budu žít jen pár let.

Pozn. překl. Udo Ulfkotte zemřel 13. ledna 2017.

Ve své knize uvádíte jména řady zkorumpovaných novinářů. Jak se jim dnes daří? Propustili je? Snaží se obhajovat?

Ne. Ani jeden novinář z velkých německých médií se neodvážil psát o mé knize. Pokud ano, byli by propuštěni. Takže tady máme bestseller, o němž žádný německý novinář nemůže psát ani mluvit…

Existuje zde však ještě více šokující moment. Máme u nás respektované novináře, kteří ale přešli do „tiché obrany“. Je to zvláštní situace. Doufám, že se se mnou budou soudit. Jenže nevědí, co mají dělat. Vážené noviny Frankfurter Allgemeine právě oznámily, že propustí 200 spolupracovníků, protože rychle ztrácejí čtenáře. Soudit se se mnou ale nebudou. Vědí, že mám ke všemu důkazy. 

(překlad vlastní, upraveno)

Jiný rozhovor s Udo Ulfkottem zde.

Originál: Интервью с Удо Ульфкотте - Пропаганда как искусство vyšel 26. září 2017 na inosmi.ru.

Zdroj: inosmi.ru

-mp-