Běh dějin bývá nevyzpytatelný. Občas bývají situace, kdy všichni naprosto přesně vědí, kdy se začala psát jejich nová kapitola (například 17. 11. 1989), jindy se zdánlivě dlouho vůbec nic převratného neděje a pak procitneme v úplně jiném světě.
A marně pátráme po tom, kdy se vlastně věci tak zásadně změnily. Protože k povaze naší evropské civilizace patří, že uskutečnění každé vize se záhadně mění v proces opačný. Asi nejlépe se to dá dokumentovat na vztahu občanů České republiky k Evropské unii. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Na samém počátku v roce 1989 byla podvědomá touha vrátit se zpátky do světa našich předků, do civilizace a kultury, kterou jsme po roce 1948 vyměnili za cizí utopii a útlak, pod nímž jsme se posléze naučili celkem pohodlně přežívat. Heslo listopadových dní, které později nazvali Sametová revoluce, „Zpátky do Evropy!“ oslovilo většinu občanů. I po rozpadu Československa jsme dalších 11 let usilovali o vstup do Evropské unie. Přijímali jsme nové zákony, plnili kritéria, ač občas jejich důsledkem byla likvidace některých tradičních průmyslových odvětví (např. cukrovarnictví).
Hlasování v referendu o vstupu do EU se zúčastnila nadpoloviční většina voličů a tento záměr schválila. Když opadla euforie z toho, že po letech jsme dosáhli svého cíle, přišlo vystřízlivění a kocovina. Nejen u nás. Ve druhé polovině roku 2004 padly vlády téměř ve všech deseti nových členských zemích od Baltu po Maltu. V ČR pouze rezignoval premiér Špidla, aby posléze přešel do Bruselu jako komisař. Od té doby to u nás s eurooptimismem jde z kopce.
Nelze se tomu příliš divit. Naše země se sice stala součástí velkého teritoria stability, prosperity a dobrých mravů, jak nám slibovali, ale cena, kterou jsme za to zaplatili, je pro naši budoucnost zničující. Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993 vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií.
Není divu, že se to občanům a části politické reprezentace nelíbí. Zejména proto, že vedení EU začalo mít manýry, které jsme dříve viděli jen u představitelů politbyra v Moskvě (včetně náklonnosti k alkoholu a aroganci). Takže začíná ona cesta k opaku. Čas integrace skončil, nastal čas dezintegrace. Nejen Evropské unie, ale také jejích členských států, jak ukazuje Katalánsko a naznačují referenda v severoitalské Lombardii a Benátsku.
Možná by bylo dobré si připomenout, že v letošním roce si nebudeme připomínat jen stoleté výročí bolševické revoluce v Rusku. Uplynulo také sto let od zahájení dekolonizace světa. Proces, který měl původně dovršit porážku Německého císařství, nakonec nejvíce postihl jeho protivníky – Velkou Británii a Francii a další západoevropské státy. Migrační krize ukázala, že ani po sto letech problém neztrácí na palčivosti. Budu-li se držet teze filosofa Stanislava Komárka o cestě k opaku, asi jsme svědky toho, jak obyvatelé bývalých kolonií dnes kolonizují země svých bývalých pánů.
Myslím si, že do něčeho podobného nesmíme být zataženi. Proto se přimlouvám za zákon o obecném referendu s možností vystoupení z EU.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav