Když počátkem října vyšel v Lidových novinách článek Tomáše Halíka „Vzpoura proti papeži?“ (on-line vyšel také zde: http://www.christnet.eu/clanky/5954/vzpoura_proti_papezi.url), tušil jsem, že nezůstane jen u tohoto jediného textu. V průběhu měsíce přišel Halík s iniciativou na podporu papeže Františka, k níž se připojili teologové či příslušníci jiných profesí, prosazující tu kněžské svěcení žen, tu koncelebraci s protestanty. Je svým způsobem dobře, že taková iniciativa vznikla, neboť zřetelně ukazuje falešnost občasných Halíkových hlášek, že on přeci není žádným modernistou. I to, jací lidé vlastně s Františkovým kurzem souzní.
Aby Halíkův článek nezůstal bez odezvy, napsal jsem na něj krátkou repliku (napsal bych ji delší, ale měl jsem redakcí LN stanovený rozsah) a po dohodě s redaktorem Lidových novin ji zaslal ke zveřejnění. Přišla mi odpověď, že diskuse na toto téma je potřebná a že článek určitě vyjde. Od té doby uběhly více jak dva týdny a článek stále leží v redakčním šuplíku. A tak ji zveřejňuji zde, jakkoli vím, že se kritický rozbor Halíkových východisek k běžnému čtenáři LN touto cestou nedostane. Snad ale poslouží jiným. Nejlépe Tomáši Halíkovi samotnému.
Asi málokoho překvapilo, že se ve sporu o aktuální směřování církve staví Tomáš Halík na stranu papeže Františka. Ve svém článku „Vzpoura proti papeži?“ kritizuje postoj těch, kteří papeže vyzvali ke kritické reflexi apoštolské exhortace Radost lásky, v níž je pod diktátem situační etiky relativizována nerozlučitelnost manželství a z něho vyplývající praxe církve při udílení svátostí. Jak je jeho špatným zvykem, polemiku s iniciátory a signatáři Correctio filialis nevede Halík věcně, ale ad hominem.
Když už zvolil tuto metodu, měl se alespoň vyvarovat nepravdivých výroků. Mezi signatáři jsou jak biskupové, tak významní teologové. Halík prostě jen předpokládá, že se čtenář se jmény oněch 235 signatářů „synovského napomenutí“ neseznámí a že významným teologem je jen ten, kdo o víře uvažuje stejně heterodoxně, jako on. Není také pravda, že se v převážné většině jedná o profesory v penzi. Mnozí z nich v akademické sféře aktivně působí a jsou často mladší, než je Halík. Klame také tvrzením, že velkou část signatářů tvoří „schismatická skupina příznivců exkomunikovaného arcibiskupa Lefebvra (Bratrstvo Pia X.).“ Pominu-li fakt, že Halík ani nezná pravý název tohoto církevního společenství (Kněžské bratrstvo sv. Pia X.), jakož i to, že papež Benedikt XVI. ony putativní církevní tresty již v roce 2009 zrušil, pak o jaké většině tu hovoří, když jsou mezi 235 signatáři pouhé 3 osoby (jeden biskup a dva kněží), kteří k této kněžské společnosti přináleží? Úvodní pasáž Halíkova článku proto nemohu vnímat jinak, než jako záměrně manipulativní dehonestaci tohoto prý jinak „bezvýznamného dokumentu“.
A nyní k meritu věci. Již z toho, jak Halík používá pojem víra, je zřejmé, že k tématu nepřistupuje jako katolický teolog, ale jako „neutrální“ religionista. Kristem založená církev je pro něj jen „jednou z židovských sekt“, jež svoji svébytnou náboženskou identitu získává teprve působením apoštola Pavla. „Náboženskost“, definovanou ritualistickou vnějškovostí, uzavřeností a zmrtvělým zákonictvím, klade do protikladu k živé víře, zaměřené k dialogu s okolním světem a trvalé reformě našich dobově podmíněných náboženských představ. Jakkoli to Halík verbálně popírá, staví se tím do jedné linie s církví odsouzeným modernismem. Odmítá totiž představu, že se obsah toho, v co katolík věří, nemůže, ani s ohledem na údajné požadavky doby či „změnu paradigmatu“, měnit. Všimněme si, jak nejen v tomto článku zdůrazňuje nový dějinně-kulturní kontext, dobu postmoderny a radikálního pluralismu. Proč asi?
V Halíkově mentálním světě přeci není možné, aby církev zastávala stejné učení, jako v době svého zřejmě pubertálního zápasu s osvícenstvím! Nevím, nakolik si to Halík uvědomuje, ale z naukově pevně vymezené nadpřirozené víry tak činí pouhý přirozený, subjektivní cit, vylučující z jeho obsahu vše, co by mohlo být chápáno jako všeobecně závazné a nadčasově platné. Tím se však dostává do rozporu nejen s „obdobím piánským“, ale i „ježíšovským“ či „pavlovským“. Vždyť jak evangelia, tak dopisy prvních apoštolů, jsou plné výroků o závaznosti a neměnnosti Kristem hlásané nauky. Proto také církev vždy hájila Ježíšovu nauku o nerozlučitelnosti manželství a objektivně hříšné povaze cizoložství. Kdo tak činí i za „reformního“ papeže Františka, však není pro Halíka dobrý křesťan, ale farizej. Jím zvolený příměr s kamenováním cizoložnice je navíc veskrze falešný. Zapomněl snad na závěrečná Ježíšova slova: „Jdi, a již nehřeš“?
Halík se mýlí i v jiném ohledu. Františkův pontifikát není reformní, ale revoluční. Pravá reforma totiž nevyvolává naukový zmatek a svévoli, ale odstraňuje omyly a napravuje chybnou či nedokonalou praxi. Tedy pravý opak toho, co zažíváme dnes. V jednom ohledu však s Halíkem souhlasit lze – snahy o skutečné reformy v dějinách církve se skutečně mohou setkávat s odporem. A nemusíme zacházet do časů zakládání žebravých řádů. I dnes jsou z různých církevních úřadů a akademických institucí systematicky odstraňovány osoby, jež z nastoleného Františkova „milosrdného“ kursu neprojevují dostatečné nadšení. O ostrakizaci pejorativně cejchovaných „předkoncilních“ katolíků ani nemluvě. Selektivní pojetí dialogu (bavím se jen s tím, kdo smýšlí alespoň tak pokrokově, jako já) a milosrdenství („nepodám eucharistii tomu, kdo má placku s přeškrtnutým minaretem“) nakonec nesvědčí o ničem jiném, než o velké porci pokrytectví.
Snaha modernistických teologů, využívajících naukové rozkolísanosti papeže Františka, o zrelativizování katolické nauky v oblasti víry i mravů, se v církvi nesetkává se všeobecným nadšením. Halík to ví, a proto útočí na ty, kdo se rozhodli již více nemlčet. Zjevné nepravdy, křečovité moralizování ani psychologizace oponentů však k obsahově přesvědčivé polemice rozhodně nestačí.
Zdroj: tedeum.cz
Semín Michal