Autor v přívalu všech možných komentářů k výsledku víkendových prezidentských voleb přichází s jedním zásadním postřehem, který volební zázrak posouvá do trochu jiného světla.
Tak je to konečně za námi. Na Hradě zůstává Miloš Zeman a podhradí nepřestává debatovat o tom, jak se to mohlo přihodit.
Svým způsobem jde opravdu o zázrak, jak už o tom psal Petr Hájek. Kavárna použila snad všechny své nástroje, které ovládá (a že jich není málo), a přesto to nestačilo. A tak i v jejích řadách narůstá pochybnost o tom, že použila ten správný nosič.
Zásadní zjištění
Původní sázka na úřednickou šeď profesionálního slušňáka, ovládajícího havlovské ptydepe, se ukázala jako chybná hned od okamžiku, kdy Miloš Zeman přešel z hybridní fáze své (ne)kampaně v kampaň otevřenou. Ve chvíli, kdy seděli proti sobě – navzdory gentlemanskému požadavku několika známých tváří Kavárny, aby proti sobě stáli – bylo i mnoha matadorům z tábora fake politics zjevné, že ještě jedna televizní debata a Jiří Drahoš může vhodit ručník do ringu.
Protizemanovsky laděná média budou ještě dlouhou dobu na pozadí Zemanova bonmotu o likvidaci novinářů promítat záběry napadeného paparazziho z iDnes, stejně jako cokoli jiného, co obraz znovuzvoleného prezidenta perspektivně zašpiní, kontejner na protizemanovské hlasy do Vladislavského sálu k slavnostní inauguraci hlavy státu však už nedotlačí.
Z toho všeho – i z mnoha jiného – však vyplývá jedno důležité zjištění. O to důležitější, že o něm nikdo nepíše a nemluví. A přitom jde o největší mystifikační aféru letošních prezidentských voleb.
Protože se i nadále zaměstnáváme úvahami o tom, proč to Jiřímu Drahošovi nakonec nevyšlo, musí to tu jasně zaznít: Žádný Jiří Drahoš do čela našeho státu nekandidoval.
Než z upřímné lásky k bližnímu vytočíte telefonní číslo té nejbližší psychiatrické kliniky v okolí autorova bydliště, tak ještě chvilku strpení.
Když ne Drahoš, kdo tedy?
Nikdo soudný samozřejmě nemůže popřít, že občan jménem Jiří Drahoš se prezidentských voleb účastnil. Nebyl to však on, kdo měl stát v čele našeho státu. O tento post totiž usiloval někdo úplně jiný. A nebyl jediný. Není třeba uvádět konkrétní osoby, jakkoli jména jako Halík, Pehe, Janda (pornoherec, co má patent a peníze na „evropské hodnoty“, ne ten skokan do ODS) či Kocáb se samozřejmě derou na jazyk.
Jejich více či méně vyčerpávající výčet by však byl zavádějící, neboť i oni hrají podobnou roli, jakou v právě skončeném aktu hrál – naštěstí mizerně – pan profesor z Akademie věd. My se spíše ptejme, kdo je skutečným režisérem tohoto představení. A tady si s pohledem do pražské kavárny nevystačíme.
Kdo volil Drahoše, volil s ním i tu kavárnu globální. Řekl tím, že mu nevadí, když naše vlast přijde o poslední zbytky své suverenity tím, že se začlení do „tvrdého jádra EU“. Že mu přijde normální, když se po našich věčně rozdělaných dálnicích prohání spřátelená vojska směrem na východ, odkud nám žádné nebezpečí aktuálně nehrozí. Přitakal tím sociálně inženýrským plánům na vybudování multikulturního ráje bez hranic mezi státy, národy, kulturami, společenskými zvyklostmi či pohlavími. Svobodně hlasoval pro omezení svobodného vyjadřování a zastávání názorů, „nehodících se do 21. století“.
Nelze se vyzout
Někdo z Drahošových voličů jistě namítne, že si nic z výše uvedeného nepřeje. Že jen nechtěl, aby náš stát dalších pět let reprezentoval Miloš Zeman. To však nic nemění na tom, že hlas pro Drahoše byl hlasem pro ty mocenské skupiny, jejichž společenské vize systematicky podrývají českou státní svrchovanost a politickou svobodu v naší zemi. Z těchto bot se prostě vyzout nelze.
Což pochopitelně neznamená, že s prezidentem Zemanem v čele státu o svobodu a suverenitu nepřijdeme. Svým hlasem pro něj jsme však k tomuto procesu rozhodně nepřispěli, protože ať je Zeman jaký chce, globální kavárna s ním nepeče.
Volba lidového „hulváta“ (ve skutečnosti samozřejmě salónního levicového intelektuála par excellence) proti deklarované „slušnosti“ nám tedy za to rozhodně stála.
Zdroj: protiproud.cz
Semín Michal