Autorka se pozastavila u toho, jak západní mainstream změnil pohled na východ EU: ze vzorných učedníků až k zlobivým dětem a uličníkům. Příčiny však hledá v komunismu a s mnohem menší ochotou v posledních skoro třech dekádách…
Vnímání „východního křídla“ Evropské unie se z pohledu „staré Evropy“ změnilo. Po roce 1989, a krátce i po roce 2004, figurovala tato část Evropy jako relativně úspěšný učedník, který se europeizoval, vracel do Evropy a více či méně potvrzoval správnost dosavadního modelu neoliberální demokratizace (oxymóron jako hrom, ale výstižný, protože, jestli se o něco EU v posledních letech snaží, je to tvářit se, že tyto dvě věci jdou dohromady). Nyní se obrací v region-„uličníka“ zlobivých dětí z východu.
Krize mnohé změnila. Neměla jenom čistě ekonomické dopady a projevy, ale rovněž dopady politické, které vedly od krize eura ke krizi celé euro-integrace, k Brexitu a k nárůstů euroskeptických stran a názorů. Vedle toho došlo k odkrytí řady nerovností, které jsou vnitřně spojeny s fungováním Evropské unie a s její celkovou politickou ekonomií.
Východní křídlo se v rámci krizové kocoviny rychle stalo terčem tradiční západní kritiky: tamější společnosti se nedostatečně naučily demokracii, neoceňují pozitiva postkomunistické transformace a jejich členové nechtějí přijmout osobní odpovědnost za hodnoty jako svoboda a lidská práva. Naopak u nich převládají materialistické hodnoty, paternalismus a občanská pasivita spolu s nacionalismem, který je zase důkazem kulturní a politické zaostalosti regionu. Tohle všechno má mít kořeny především v minulosti, zatímco nový dovezený model je pro region samozřejmě dobrý a plný příležitostí, EU sem posílá svoje peníze a východní křídlo nyní neprojevuje odpovídající vděčnost a věrnost „evropským hodnotám“.
V jednom z posledních článků Bloombergu o východní Evropě si bylo možné nicméně všimnout konkrétní změny: ekonomický model východní Evropy zastaral, nyní je nutné začít investovat do vzdělání a inovací, kde – světe div se – východ zaostává. Jinak si svoje zvýšené platy nezaslouží, i když jejich výše stále nedosahuje ani poloviny těch v západní Evropě. A riskuje, že tyto „vysoké“ platy odvedou z těchto zemi západní investory, kteří sem investují kvůli levné a málo kvalifikované pracovní síle.
Těžko se dá rozporovat, že v oblasti vzdělání, výzkumu a inovací bylo posledních 30 let pro region střední a východní Evropy podprůměrných. Pokud zůstaneme doma, Česká republika ve srovnání se zeměmi OECD figuruje ve výdajích na školství na konci srovnávacího žebříčku. Podle jiných ratingů se naše univerzity umisťují na ne moc uspokojivých příčkách – daleko za univerzitami Číny, kterou ovšem naše média ráda kritizují kvůli jejímu odlišnému politickému a ekonomickému systému. V zaregistrovaných patentech na tom ale Česko, přes objektivně vyšší finanční i jinou podporu ve srovnání s humanitními obory, které jsou (s ladným přechodem od normalizace, přes devadesátá léta po dnešek) značně podfinancované, rovněž není nijak zvlášť dobře. Obecně platí, že v Česku je oblast školství a vzdělávání zanedbávána systematicky a dlouhodobě a potvrzuje se tak, že patří na okraj ekonomického zájmu i na hospodářskou a politickou periférii v rámci EU.
Důraz na levnou práci jako zdroj ekonomické „prosperity“ vrátil region do role (nejen) ekonomické periférie, kterou znal z minulosti, a na kterou měl být lékem socialismus. Novodobému „nevolnickému“ modelu a minimálním investicím do společnosti odpovídá také stav politiky, autoritářské tendence (včetně autoritářství trhu) a populistická vzpoura. A jedním z významných zdrojů je neúspěch modelu levné práce, který demaskovala ekonomická krize, včetně falešných slibů místních tržních misionářů o „dohánění“ západní Evropy.
Poslední článek o Orbánově politice, který publikoval další vlivný západní zdroj POLITICO, představuje Orbána jako alter ego maďarského komunismu. Naznačuje se zde velmi zjednodušeně, že politika přerozdělování, která poskytuje sociální jistoty hlavně nižší střední třídě, je komunistický scénář, ve kterém se Maďaři za „žvanec“ vzdávají svých občanských svobod a demokratických hodnot. Už se ale nedozvíme nic o tom, že neoliberální model, který adoroval trh jako středobod všeho, rozleptal po roce 1989 demokratické hodnoty spolu s likvidací sociálního státu a sociálně-tržního modelu. Ve středovýchodní Evropě byla neoliberální, nikoliv liberální, demokracie přímo navázána na transformaci a s ní na druhořadou europeaizaci a vládu trhu a konzumu. Těžko pak hledat lepší příklad toho, jak se znova prostřednictvím Orbánova příkladu delegitimizuje právě politika přerozdělování (autoritářství a přerozdělování mají jít ruku v ruce).
Prozápadní vyprávění tak bude tvrdit, že střední a východní Evropa prostě „sklouzla“ zpátky do „svojí“ minulosti. Osobně jsem byla svědkem toho, že na mezinárodních fórech (levicových) je dost rozšířený názor kolegů ze západní Evropy, že dnešní nový nacionalismus ve střední a východní Evropě je důsledkem toho, že ho komunistické vlády „zamrazily“. Na západě si jen málo všímají důsledků skoro tří dekád globalizace „bez ladu a skladu“, která regionem prosvištěla jako uragán s důsledky kulturními, sociálními a ekonomickými, ale příčiny pořád hledají v komunismu, v době před rokem 1989.
Jakoby uplynulých třicet let snad ani neexistovalo. To samozřejmě poukazuje na základní analytické nedostatky a nevědomosti. Ale ukazuje to i na naši vlastní neschopnost utvářet kritický (!) diskurz o našem regionu v západní Evropě, tj. reprezentovat se sami. A tady se vracíme obloukem k postavení novodobé kolonie, která se projevuje intelektuální závislostí, neschopností mluvit za sebe sama a postavit se za sebe sama. Po skoro 30 letech, kdy údajně patříme na Západ, je to poněkud tristní zjištění.
Západní média a politici budou, až na čestné výjimky, hodnotit výsledky voleb v Maďarsku přezíravě. Jak si všiml maďarský politolog a filosof Jószef Böröcz, maďarský příklad slouží k tomu, aby jaksi očistil západní společnosti od problémů, které někde už nápadně Maďarsko (Rusko či Turecko) připomínají, a znovu potvrdil „morální“ převahu západních demokracii nad „východem“. K nějaké zásadní změně a posunu k demokratickým a hospodářským alternativám, které by umožnily obrodu sociální základny demokracie, to přispěje jen velmi těžko. Extrémní (údajně liberální) střed, který orbány a další pomohl vytvořit, se mnohem spíš bude ujišťovat o tom, že poválečná stavba západní demokracie není vybydlená skoro stejně jako u sousedů na východě. Heslo dne je přece demokraticky jasné: pokud přerozdělovat, tak zdola nahoru!
Zdroj: casopisargument.cz
Sušová-Salminen Veronika