Poslední vydání časopisu „The Wheel“ (Kolo) bylo vydáno s předmluvou metropolity Kallista (Wareho) a jeho obsah představuje velmi závažnou etapu ve vývoji liberálního hnutí v církvi. Samotný časopis vydává skupina lidí podobně smýšlejících pod vedením energetické homosexuální aktivistky Ingy Leonové, která sama sebe považuje za pravoslavnou.
Pro mnoho čtenářů to bude šok: jsme zvyklí na skutečnost, že se tento typ aktivismu týká protestantů a v mnohem menším rozsahu katolíků. Dokonce jsme se tím někdy chlubili – máme neporušenou víru, nikoliv to, čeho se drží ostatní.
Jenže pravoslavní nežijí na jiné planetě, čelí stejnému vnějšímu vlivu jako všichni ostatní.
Ve svém předmluvě píše metropolita Kallistos mimo jiné toto:
„Lidé s heterosexuální orientací mají příležitost se vzít, a tak splnit svou erotickou touhu pozitivně s požehnáním církve a skrze Bohem ustavenou svátost svatého manželství. Ale homosexuálové takovou příležitost nemají. Podle Vasilije Termose ,je homosexuální muž nucen žít v abstinenci, aniž by cítil touhu po celibátu‘. Máme právo takové těžké břemeno na homosexuála klást?“
Ve skutečnosti tato předmluva opakuje argumenty liberálních protestantů, kteří si již tuto fázi rétorických otázek prošli dávno. Křesťanská odezva na ně byla také dlouho zřejmá. Hlásáme Boží slovo (nikoliv naše) a Jeho (nikoliv naše) přikázání. Nemáme právo na jejich zrušení nebo revizi.
Evangelium, to je dobrá zpráva o odpuštění hříchů, která se nevyhnutelně obrací k hříšníkům. Předpokládá, že potřebujeme spásu – nejsme v pořádku, hřešíme, pouze obětování Boží svátosti nám může dát naději. Jsme padlými lidmi v padlém světě.
Jak říká apoštol:
„Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.
A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.“ (1Kor 6,9–11)
Prostituti, modloslužebníci a jiní hříšníci tohoto světa mohou reagovat na evangelium s pokáním a vírou – a jak říká apoštol, vykoupit se, být posvěceni a ospravedlněni. Ale mohou se také úporně držet hříchu a bohužel zůstat za branami království.
Odsuzování hříchu a výzva k obrácení nevyhnutelně přinese u některých lidí pokání a nepřátelství mezi dalšími. Pokud evangelium, které budete kázat, nezpůsobí tření s tímto světem, pak buď nekážete evangelium, nebo jste již v ráji, nikoliv na tomto světě.
Konflikt je nevyhnutelný a postoj k homosexualitě je jen jednou z jeho forem. Nejde jen o to, jaké formy chování (zejména sexuální) lze považovat za pro křesťana přijatelné, ale také o širší otázku – kdo o čem vlastně rozhoduje? Kdo má pravomoc stanovovat normy v těchto otázkách?
Totalitní ideologie tohoto světa (a mezi nimi i moderní liberalismus) tvrdí, že normy mohou být stanovovány jen jimy – a pak se jedná o závazné normy, které musí respektovat všichni. Moderní progresivní liberál nemůže dopustit, aby se například křesťanští pekaři vyhýbali tomu, aby dělali dorty pro homosexuální svatbu. I když můžete objednávku zadat desítkám jiných pekáren, stejně je zapotřebí zatlačit na poslední disidenty. Aby všichni, a to bez výjimky, podepsali a přísahali – a ti, kteří odmítají, aby byli příkladně potrestáni.
Charakteristickým rysem totalitních hnutí je, že není možné uzavřít s nimi kompromis. Nebo spíš kompromis může být realizován, nicméně pouze tak dlouho, dokud nezískají dostatek sil, aby vás donutili ke konečné kapitulaci.
Pokud jste přistoupili na kompromis v jedné věci – například v otázce přijatelnosti homosexuality v církvi – určitě vás budou tlačit i k souhlasu s dalšími základními položkami liberální agendy.
Například potraty – existuje celá řada liberálních protestantských komunit, které se již zcela podřídila transgenderové agendě, ve kterém může (a měl by) být malý chlapec, který projevil zájem o holčičí hračky, napumpován hormony, které blokují pubertu. A pak, když se vše v osmnácti změní (předtím, než to zákon nedovoluje) odříznout mu genitálie v rámci „operace na změnu pohlaví“.
Je to nevyhnutelné, protože tím, že když podlehnete homosexualitě, posíláte tím ihned signál, že svět pro vás představuje větší autoritu než Boží slovo, Huffington Post je důležitější než apoštol Pavel a Nejvyšší soud Spojených států (který zavedl „manželství stejného pohlaví“) požívá větší úcty než Poslední Boží soud.
Pokusy jakkoliv něco zpomalit pak budou ihned odmítnuty, zastavit se na polovičních ústupcích se nepodaří. Metropolita Kallistos například rozlišuje mezi „zvrhlými“ a „monogamními“ homosexuály. Poznamenejme, že tito jsou statistickou raritou – je mezi nimi desetkrát vyšší úrovněmi infekce HIV a dalších pohlavně přenosných nemocí. A ti, kteří patří k většině, se zeptají svých liberálních pastorů – a proč bychom se museli vzdát svých návyků? Dovoluje Boží slovo takové chování? Jenže ono zakazuje jakékoli sexuální chování mimo monogamní a podle definice i homosexuální manželství. Tradice? Říká totéž.
Heterosexuální smilníci starého tipu mají navíc právo klást si otázku – co s nimi bude? Jsou vlastně ještě hříšníky? Musí stále činit pokání a opustit svůj způsob života, nebo zůstanou zbaveni království? Proč velmi silná homosexuální touha ospravedlňuje radikální revizi tradice a heterosexuální touha to udělat nemůže? Za co jsou vlastně hříšníci diskriminováni? Na jakých základech? Homosexuál se necítí přitahován ženami, ale silně ho přitahují muži? Stejně tak cizoložníka nepřitahuje jeho zestárlá a hloupá manželka – zato ho neskutečně láká jeho sekretářka. Co je horší? Pokud v zásadě přijmete, že silná touha je oprávněným důvodem k revizi Božího přikázání, proč na ni má nárok pouze homosexuál?
Křesťanské společenství, které stejně jako řada protestantských komunit přistoupilo k přehodnocování křesťanské etiky, nevyhnutelně čelí stejnému problému. Všichni křesťané (včetně křesťanských heretiků), ba co víc, všechny náboženské a etické systémy světa věřily, že manželství je spojením mezi mužem a ženou. Křesťanství vždy učilo, že spásonosná víra je vždy spojena s dodržováním Božích přikázání, a že v oblasti pohlavního života to znamená omezování se do svatby a věrností v manželství. A manželství bylo vždy chápáno nejen v církvi, ale také všemi lidmi, jako spojení mezi mužem s ženou.
Jakákoli komunita, která přistoupí na přezkoumávání křesťanské etiky v této záležitosti, tedy uvádí, že naprosto všichni jejich předchůdci – apoštolové, církevní otcové, sněmy, protestantští reformátoři (pokud se jedná o protestantskou komunitu) – neříkali pravdu v otázce, co Bůh přikázal, a klamali lidi v těch otázkách, které jsou klíčem k jejich spáse. Ti všichni jednomyslně učí, že smilníci, cizoložníci, a homosexuálové mají opustit svůj způsob života a přijmout Boží odpuštění. A pokud se budou chovat stejně, nemají bohužel na království Boží nárok.
Avšak o co opíráte – může se jakýkoliv vnější pozorovatel zeptat – vaše tvrzení, že učíte opravdu něco o Bohu? Zdědili jste víru od lidí, kteří sami byli usvědčení lháři. Sami jste prohlásili, že všechna vaše písma jsou padělaná.
Není divu, že liberální přizpůsobivé komunity nejen neupoutaly „moderního člověka“, ale také ztratily ty farníky, kteří ještě zůstali. Jak poznamenal americký historik Tim Stanley: „Američtí liberální křesťané mohou být progresivní a inkluzivní, ale vymírají“. Cesta, na kterou chtějí církev přivést, přivedla církev ke kolapsu a prošla si jí celá řada komunit v protestantském světě. Tato cesta nakonec vede k tomu, že se z chrámů, stanou knihkupectví nebo diskotéky.
Náboženský sloupkař pro New York Times Ross Dowsett prohlásil, že americká episkopální církev je, „flexibilní ve lhostejnosti k dogmatu, vstřícná k sexuálnímu osvobození téměř v jakékoliv formě, připravená mixovat křesťanství s jinými náboženstvími, a ochotná zanedbávat teologii v zájmu sekulárních politických důvodů“.
Zajímavým paradoxem je to, že lidé, kteří žárlivě požadují, aby se pravoslavní (a katolíci) změnili podle příkladu episkopální církve, nemají v úmyslu se připojit k nim ani k jiným liberálním komunitám, což jim umožní klidně se vyhnout depopulaci.
Tento proces odumírání má své fáze – nejdříve přicházejí energičtí laici, kteří chtějí přepsat Písmo a tradici podle svých politických preferencí, potom přicházejí na řadu kněží, pak biskupové – tak přichází fáze tolerance, kdy lidé v pozicích církevních autorit učí jejich jménem, ovšem toto kázání již není slovem Božím. Pak přichází fáze dominance liberálů – jsou ve většině, jejich reformy jsou vynucovány a v menšině jsou lidé, kteří se stále vážně vztahují se Božímu slovu. Poslední věřící pak prostě musí utéct: liberálové vyhráli a žehnají stejnému pohlaví, jejich „manželství“, potratům na klinikách, které má tak ráda veřejnost. Protože společnost, v níž žijeme, nelze ani náhodou označit za církevní a obecně křesťanskou.
Tento proces již zničil mnoho protestantských komunit, probíhá v nebezpečném měřítku v katolické církvi a nyní vidíme, jak se šíří v naší zemi, v Pravoslaví, a její aktivisté zatím nalákali jednoho metropolitu. Zatím je ovšem sám. Ale i to je již dosti – nyní se mohou tito bolševičtí zastánci genderismu na něho odvolávat, podle jejich postoje nyní ortodoxní metropolita učí v souladu s námi – a proto s námi souhlasí i ostatní pravoslavní. Mezi hierarchy pravoslavné církve však existují různé názory. Jenže tento postoj podkopává svědectví církve světu, a to vyžaduje rozhodnou reakci.
Je skutečně tragické, že biskup Kallistos po mnoha letech důstojné služby dovolil, aby byl unesen silami, které jsou nepochybně nepřátelské vůči církvi a evangeliu. Pokud se ovšem poddáme smutku, nijak nám to nepomůže. Hierarchie – a především Konstantinopolský patriarchát, ke kterému patří také Kallistos – musí nějak reagovat.
Pokud nepřijde jasná reakce, půjde o varovný signál.
(překlad vlastní)
Originál: СЕРГЕЙ ЛЬВОВИЧ ХУДИЕВ - Изберите ныне, кому служить vyšel 18. června na radonezh.ru.
Zdroj: radonezh.ru
Chudijev Sergej