„Četl Pangallovy myšlenky tak jasně, jako by je měl napsány na čele: ,Protože pod katedrálou neexistuje žádný základ, zhroutí se tato Jocelynova šílenost ještě před tím, než bude na vrcholu vztyčen kříž‘. A zaťal zuby“.
William Golding, Věž
Věže gotické katedrály v Salisbury, nejvyšší budově středověké Anglie, která inspirovala nositele Nobelovy ceny za literaturu Williama Goldinga k sepsání jeho nejvýznamnější práce (románu Věž, pozn. překl.) může sloužit jako symbol zahraniční politiky roku 2018. Zapeklitý případ bývalého plukovníka ruské vojenské zpravodajské služby a jeho otravy i s dcerou v Salisbury, dosud nikdo nedokázal vysvětlit z hlediska selského rozumu (proč by měla být otrava spáchána?). Jenže zanechal výraznou stopu ve vztazích mezi Ruskem a západní veřejností. Vyvolal také bezprecedentní příklad politické a diplomatické solidarity. Téměř všichni spojenci Londýna – v čele samozřejmě především s USA – vydali proti Moskvě ostrá prohlášení, i když se jich formálně rusko-britský konflikt netýkal.
Přenesení diskuse na mezinárodní úroveň – na půdu Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) nebo OSN – Rusku nepřineslo velký úspěch. Moskva trvala na dodržování mezinárodně uznávaných postupů. Nicméně, když v OPCW převážilo neruské hledisko, označili tuto organizaci za nikoliv nezávislou, nýbrž jednající dle pokynů některých zemí. Totéž se stalo dříve s mezinárodními sportovními organizacemi (dopingový skandál) – Moskva, přinejmenším na úrovni rétoriky, zpochybňovala jejich objektivitu a autoritu.
Nehovoříme zde o tom, kdo má pravdu, tedy kdo je vinen onou podivnou otravou – zda se jednalo o provokaci, zda šlo o do očí bijící nedostatek odbornosti, nebo se událo ještě něco jiného… V tom mišmaši se nedá nic pochopit. Tak jako tak však Rusko utrpělo škodu a množství nástrojů mezinárodní politiky, kterých může použít, se zmenšilo.
Zlomový rok
Rok 2018 představoval pro ruskou zahraniční politiku jistý předěl. V letech 2014–2015 dostala tato politika, charakterizovaná v předchozím období vágně-nepřátelskými a upadajícími, nicméně stále ještě rutinními vztahy se Západem, silný impuls. Ukrajinská krize, přechod konfliktu se Spojenými státy a EU do akutní fáze, nucený posun důrazů na východ, syrská válka – to vše opět změnilo priority a otřáslo vztahy s vnějším světem. Výsledky následujícího období lze hodnotit různě, je ovšem naprosto zjevné, že chování Ruska na mezinárodní scéně bylo aktivní a energické. Hlavní úspěch přinesly zejména operace v Sýrii – Moskva se tím vymanila z bludného kruhu postsovětské politiky a stala se jedním z klíčových globálních hráčů, čímž rozšířila vlastní možnosti. Donutila tak ostatní, aby o ní hovořili s mnohem větším respektem.
Sýrie zůstává zónou ruského úspěchu. Když začala vojenská operace, dokonce i zarytí optimisté si dokázali stěží představit, že za tři roky bude Rusko uznáno za nejvlivnější velmoc na Blízkém východě. Šikovná kombinace tvrdosti a flexibility, využívání vojenské síly, diplomatických dovedností a politické vynalézavosti za přítomnosti jasného strategického úkolu, tj. zachování moci v Damašku, přineslo své ovoce. I přes neustálé spory, celkově výbušnou atmosféru a extrémně propletené vztahy mezi mnoha zúčastněnými stranami, pokračuje Moskva v realizaci svého akčního programu velmi dobře.
Důležitý prvek našeho úspěchu představuje neurčitá a nekonzistentní politika jiných hráčů, zejména Spojených států. Použití chyby někoho jiného je legitimní taktika vyžadující jisté dovednosti. A skutečnost, že ruská politika se v uplynulém roce zabývala takovými výzvami, jako je použití chemických zbraní, turecká operace v Afrínu, konflikt kolem Idlíbu a zničení ruského letadla během útoku izraelských vzdušných sil, vyvolává přesvědčení, že i nadále bude v tomto směru všechno v pořádku. Tyto úspěchy se navíc transformují také směrem k posílení ruských pozic na celém Středním východě. Bez syrských úspěchů by sotva došlo ke zlepšení vztahů se Saúdskou Arábií a OPECem, nevzrostla by také poptávka po ruské roli v regionu.
Sýrie nicméně představuje výjimku. V ostatních směrech již vše nevypadá tak růžově.
Západní beznaděj
Na západ od ruských hranic panují depresivní nálady. Částečně je to spojeno s bolestivými vnitřními přeměnami předních států regionu, kde se politická situace mění před očima. Schopnou a efektivní vládu v současné době nemá prakticky žádná země Starého, ani Nového světa. Problémy vztahů s Ruska se tímto ovšem nevyčerpávají.
Rok 2018 definitivně pohřbil pokusy o budování úspěšné komunikace s Donaldem Trumpem. Washington jasně prokázal, že vztahy s Moskvou jsou pro něj, mírně řečeno, druhořadé. Moskva byla z této situace zoufalá a zpočátku tomu nechtěla věřit. Trvalá snaha ruského vedení o přímé kontakty s Trumpem přinesla v létě v Helsinkách dlouho očekávané ovoce. To ovšem bylo značně trpké. Jednání skončila hektickou tiskovou konferencí a následným obřím skandálem v Americe.
Výsledkem bylo, že i těch několik málo realizovatelných věcí, které byly projednány, zůstaly u ledu. Spory a hádky se vedly jen o jednu otázku – prodemonstroval Trump hanebnou a ponižující závislost na Putinovi? Ruský prezident si vskutku vedl během veřejné části summitu lépe. Následek se ovšem dostavil zcela nepříjemný – po zbytek roku byl Trump nucen dokazovat, jak moc opovrhuje jak Ruskem, tak jeho prezidentem. Vše pak vyvrcholilo v Buenos Aires, kdy americký prezident zrušil předem naplánované rozhovory s Putinem, a to prostřednictvím twitteru a téměř den a hodinu po veřejném prohlášení, že k rozhovorům dojde.
Pokud odhlédneme od otázky prestiže a standardů slušnosti, pouhá absence setkání nezpůsobí žádné ze stran vážnější ztráty, protože, jak se ukázalo, není vlastně co projednávat. Kouzelná hůlka – téma strategické stability a související kontroly zbrojení – pomalu vyklouzla z rukou. Spojené státy se hodlají zbavit závazků ve všech směrech, nebo alespoň co nejvíce je zjednodušit (bilaterální místo mnohostranných, osobní místo bilaterálních). V ideálním případě by tento postup mohl podnítit novou diskusi o pravidlech zacházení s jadernými arzenály (namísto překonaného modelu z minulého století) – jenže zjevně vůbec neexistuje vůle k konzultacím a v zásadě také neexistuje ani vzájemná důvěra. Trump o tyto otázky nejeví zájem. Jediný americký vysoký úředník, který se stará o jaderné záležitosti, je John Bolton. V zásadě se ovšem jedná o zarytého odpůrce kontroly zbraní. Nikdo ovšem nenabídl jiný model, a to včetně něj.
Při neexistenci tohoto hlavního rusko-amerického „spojení“, se zbytek rozpadá. V ekonomické sféře, důležité pro Trumpa, Rusko nehraje žádnou roli. Ve vnitřní americké politice se jedná o extrémně „toxický“ faktor – pokud někdy Trump doufal, že rozehraje „ruskou kartu“ ve svůj prospěch, už dávno se toho vzdal. Nemá proto důvod snažit se normalizovat vztahy s Moskvou.
Moskevské tápání
Tento stav je politováníhodný. Ještě smutnější však je, jak na to Rusko reaguje. Vypadá to na jakýsi stav trvalé bezmocnosti, nicméně s konstantním návrhem: Moskva je kdykoli připravena na konstruktivní reakci na cokoliv, stačí jen říci. Faktická pokora kontrastuje s její vnější podobou. Rétorická obhajoba extrémně zdrženlivé, ne-li – řečeno přímo – nepropracované zahraniční politické linie v západním směru, doprovází ohňostroj zbytečných veřejných vystoupení, která jsou sice efektivní pro vnitřní publikum, nikoliv ovšem pro zahraničí.
Další výrazný kontrast najdeme v tom, jak je ruská politika vnímána v Rusku samotném a za jeho hranicemi. V Rusku dominuje agresivní obranná rétorika, která zakrývá smířlivé a pasivní kroky, v zahraničí pak Rusko popisují jako hyperaktivní stát, který ničí vše kolem sebe. Odlišit schválně vymyšlenou lež od pravdy nebo „upřímnou“ paranoiu od vědomého nátlaku, lze v ohromném množství výtek a obvinění, které byly proti Moskvě vzneseny, jen stěží. Musíme ovšem konstatovat, že druh obrany, které si Rusko zvolilo, a sice „o ničem nevíme, dokažte nám to“, prostě nefunguje. A to nejen ve vztahu k západním partnerům.
Ani neklidné politické procesy v Evropské unii totiž nevedou ke změně její pozice tak, aby to Rusku vyhovovalo. Evropa se proměňuje, pouze proces probíhá opačně, než obvykle – z motýla se postupně stává kukla, z níž se pravděpodobně vyklube jakési nové stvoření. Kukla nemá čas řešit vnější problémy, ačkoli díky setrvačnosti si zachovává jistou atraktivní sílu a tím ovlivňuje svět kolem sebe. Ať už je to jakkoliv, v současné přechodné podobě je Evropa schopna držet se v souvislosti s Ruskem pouze té nejvíce politicky neškodné linky, totiž snažit se o zachování status quo. V praxi to znamená zachování sankčního konsenzu a ekonomických vazeb, které tomu neodporují. Názorové kolísání v rámci EU – od ostře protiruských pobaltských států a Polska až po relativně přátelskou Itálii a Rakousko – ve skutečnosti v obou směrech nemění vůbec nic.
Důležité je, že navzdory všem obtížím ve vztazích mezi dvěma břehy Atlantiku neexistují žádné předpoklady pro „emancipaci“ Evropy, tedy vymanění se z amerického vlivu a vytvoření vlastní politiky na světové scéně obecně a zejména pokud jde o otázku Ruska. Naopak, zdá se, že nejhorší moment rozporů mezi EU a USA již proběhl. Obchodní válka neprobíhá, výdaje na obranu pomalu rostou, pobouření nad smlouvou s Íránem zmizelo a Trumpova tvrdá politika vůči Číně si získává u Evropanů stále více sympatií. Stejně jako tvrdý postoj vůči Rusku.
Potíže se sousedy
Kvintesencí beznaděje zůstává Ukrajina. Skutečnost, že všechny pokusy o její stabilizaci skončily ve slepé uličce, není žádnou novinkou. Rok 2018 však končí mnohem smutněji. Incident v Kerčském průlivu ukázal univerzální mechanismus eskalace, jehož klíč ale není v rukách Ruska. Vzhledem k tomu, že Moskva a zbytek světa vidí pozemní a námořní hranice v regionu jinak, každá provokace automaticky přináší pro Ukrajinu dividendy, a to i v případě, že její patronové pochopí obchodní záměry Kyjeva.
A dále se jedná pouze o zachování a rozvíjení protiruských nálad na Západě. Ukrajinská strana si pravděpodobně uvědomuje, že v případě plnohodnotné války může Rusko jednat bez jakéhokoli ohlížení se nalevo či napravo. Proto bude hra pokračovat „na hraně“, aby co nejvíce vyčerpávala Moskvu a přinutila ji dělat chyby.
K hodině „H“ se zjevně blíží vztahy také s ostatními důležitými sousedy. Kazachstán, Bělorusko, Arménie – všechny tyto státy procházejí vlastními složitými vnitřními procesy a změny jsou nevyhnutelné. Stejně tak je nevyhnutelná revize modelů vztahů s Ruskem. Jak ukázal arménský příklad, změna vládnoucí elity a prezidenta ohrožuje osvědčenou rutinu, která, zdálo by se, všem vyhovovala.
Východní přísliby
Pohled na východ otevírá optimističtější perspektivy. I zde sice existuje dostatek problémů ve všech směrech, nicméně na rozdíl od západního vektoru lze pozorovat jistou dynamiku. Pomalu a s obtížemi, ale přesto zde ruský stát začíná formulovat své priority. Mnohokrát se již psalo o obtížích ve vztazích s Čínou (což bylo nevyhnutelné), o manévrech Indie, o peripetiích vztahů s Japonskem, o nevyužitém potenciálu obou Korejí, o bolestivém hledání prostoru v asijském a tichomořském prostoru, kde je ekonomické zaostávání Ruska ještě patrnější než v jiných částech světa.
Ano, to vše je pravda. Nicméně obtíže, které vznikají, nedokazují zánik bývalého modelu vztahů – tak jako s Evropou nebo USA – nýbrž vytváření vztahů nových. Jistě i zde nastanou velké obtíže, protože se Rusko adaptuje na region, který se sám nachází v procesu rychlých změn a zintenzivnění vzájemné rivality. A tady potřebujeme uplatnit stejné dovednosti, jaké Moskva prokázala na Středním východě (pouze v násobně větším počtu), tj. složitost politiky, využití všech dostupných nástrojů, manévrovatelnost a vyhýbání se příliš „tvrdým“ partnerstvím.
Proč se tedy rok 2018 stal pro Rusko předělem, rozvodím, které odděluje předchozí politiku od nové? Změny ve světě dosáhly takového rozsahu a úrovně, kdy se starý systém konceptů do značné míry přežil. Eroze institucí a postupů se stala již dávno zjevnou. Ovšem nyní se rozšířila do sféry, která tvořila pilíř světového řádu druhé poloviny 20. století, tedy do sféry strategické stability a pravidel zacházení s jadernými arzenály. Událostí minulého roku se stalo Trumpovo vypovězení smlouvy s Íránem a rozhodnutí o odstoupení od smlouvy INF. To vše podkopává hlavní úspěchy předchozích desetiletí, tedy dohody na režimu nešíření zbraní a kontroly jaderných arzenálů. Otázka nezní, zda je to dobré nebo špatné – tento proces je totiž téměř nevratný.
Ruská zahraniční politika v 21. století prošla různými obdobími. Referenčním bodem však pro zůstával systém z dob studené války. Na Západě Rusko často viní z revizionismu, tj. snahy revidovat principy existujícího světového řádu. Ve skutečnosti se vždy snažilo o opak – stavělo se proti změnám v parametrech světové pořádku, který vznikl ve druhé polovině minulého století.
V tom se projevoval „západocentrismus“ ruské politiky, který se v různých dobách mohl projevovat jako prozápadní nebo naopak protizápadní. Nyní jsou oba tyto směry nerelevantní. Situace v západním směru ruské zahraniční politiky jasně dokazuje svoji zbytečnost, přinejmenším v nejbližší době. Moskva nemá ani zdroje ani myšlenky, které by mohly změnit povahu jejích vztahů se Západem. Schopnost přesné a rychlé odezvy, která až do určité doby kompenzovala asymetrii možností, již tuto funkci nevykonává. Za prvé, existuje příliš mnoho problémů a nepřátelství. Zadruhé, přesnost reakce již není stejná – ruský politický systém se nachází ve fázi, řekněme, zralosti, kdy testosteronu a jiných hormonů ubývá a agresivita klesá. Ti, kteří přímo implementují zahraniční politiku, to samozřejmě cítí – nikdo nešlape na plyn. A zmenšující se hospodářská základna stále více a přesněji ukazuje na realitu, čímž ji odděluje od utopie.
Jaká bude budoucnost?
Zatímco změny ve světě postupně nazrávaly a dávaly o sobě znát řadou symptomů, mělo Rusko příležitost apelovat na správnější a spravedlivější budoucnost, což tehdy znamenalo pozměněnou minulost. Jenže když se svět začal rychle měnit, ukázalo se, že žádná z minulých ruských rolí a formátů již není využitelná.
Nový systém bude uspořádán zcela jiným způsobem než ve druhé polovině 20. století, jehož deformované pokračování jsme pozorovali v první dekádě a půl století stávajícího. Rusko potřebuje zcela odlišnou politiku, jejíž náznaky vidíme na Středním východě a jejíž postupy budou ještě důležitější na Dálném východě. Aby však vznikl plnohodnotný zahraničněpolitický model, je nutné překonat depresivní dědictví ruského západocentrismu. Ten totiž degeneroval do souboru komplexů, atavismů z minulých fází evoluce, špatných nálad a výčitek adresovaných všem okolo. Musíme se také vyhnout parodizujícím mimikrům, které se za sarkasmem snaží skrýt neexistující výsledky.
Pokud se to nezdaří, bude se naše zahraniční politika opravdu podobat stavbě katedrály Panny Marie v Salisbury z Goldingova románu – majestátní věž postavená na nestabilní budově bez základů. A nový světový řád pak zkonstruují jiní architekti a bez naší účasti.
(překlad vlastní, upraveno, mezititulky redakční)
Originál: Článek Фёдор Лукьянов – „Внешняя политика России в 2018 году: проблем больше, чем успехов“ vyšel 26. prosince 2018 na profile.ru.
Zdroj: profile.ru
Lukjanov Fjodor