The New York Times minulý týden informovaly, že v roce 2018 prezident Donald Trump „několikrát“ diskutoval s nejbližšími poradci o možnosti, že by USA vystoupily z NATO. Novináři se o tom dozvěděli od „vysokých představitelů administrativy“. Sedmnáctého ledna Trump tato obvinění popřel, když uvedl, že Spojené státy „hodlají podporovat NATO na 100 procent“.
Americký prezident také zopakoval, že spojenci „musí platit“ za podporu. Jedná se o něco jiného, než pokračování v linii, kdy vydíral evropské spojence, aby se snížilo zatížení výdajů amerických vojáků?
„Úniky“ a argumenty o Trumpově přání opustit NATO se začaly objevovat téměř od prvních dnů jeho nástupu do funkce. První vlna zpráv o „smrti NATO“ byla vyvolána skutečností, že v roce 2017 Trump ponechával spojence v alianci v klidu, vyhýbal se oficiálním prohlášením o dodržování článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanoví zásadu kolektivní obrany. Teprve v prosinci nová americká administrativa ve své národní bezpečnostní strategii (NSS) bezpodmínečně podpořila 5. článek. Součástí Trumpovy národní bezpečnostní strategie je řada ustanovení, díky nimž Evropané ještě více pochybují o připravenosti Ameriky na to, aby se nadále držela beze změn svých spojeneckých závazků.
V předvečer summitu NATO v červenci 2018 média odhalila „únik“ informací o ostrém tónu dopisu, který Trump zaslal představitelům Německa, Itálie, Španělska, Portugalska, Lucemburska, Nizozemska, Norska a Kanady. Znovu se jednalo o vojenské výdaje, resp. povinnost je navyšovat – za deset let by měly v jednotlivých členských zemích NATO dosáhnout 2 % HDP. Trump také údajně naznačil, že je ochoten drasticky snížit vojenskou podporu Evropy. Ba dokonce připustil možnost „jít dále sám“, a to v případě, že Evropa nebude ochotná „spolupracovat“.
I z formálního hlediska totiž nevyvážené zatížení vojenských výdajů, které nesou členské státy, skutečně vypadá jako dobrý důvod pro neshody v NATO. Zatím pouze pět nebo šest států odpovídá plánovaným ukazatelům ve výši 2 % výdajů HDP. Washington se zvlášť zlobí na Německo, jehož výdaje tvoří jen 1,2 % HDP. Podle Trumpa dává Německo, vůdce EU, vyhýbáním se plnění svých závazků vůči NATO špatný příklad pro ostatní země. Washington neustále opakuje, že průtahy s nárůstem výdajů na obranu představují vědomou politiku Evropanů, kteří považují Spojené státy za spolehlivého sponzora jejich bezpečnosti.
Podle většiny evropských pozorovatelů však Trumpův „účetní“ přístup k NATO v „nejlepším případě“ nezohledňuje základní politické, ideologické a dokonce civilizační principy, které byly původně v alianci stanoveny. A tím zpochybňuje samotnou existenci Západu v jeho současné podobě. V nejhorším případě mají slovní útoky Trumpa zamaskovat skutečné záměry Washingtonu, jenž chce podkopat jednotu a geopolitické vyhlídky EU.
Rok 2018 tato podezření pouze posílil: v první polovině roku se Bílý dům snažil přesvědčit Francii, aby opustila Evropskou unii, zahájil obchodní válku proti Evropě a pokusil se rozdělit Evropany na summitu G7. A setkání vedoucích představitelů NATO v červenci Trump se změnilo v takový „chaos“, že jen pár měsíců po něm (na podzim) představitelé Francie a Německa navrhli vytvoření plnohodnotné evropské armády.
Kromě toho – současně s Trumpovými útoky na momentální stav NATO – se ve Spojených státech šíří názor, že evropský projekt balancuje na pokraji kolapsu. A jako nejlepší možný prostředek k možnému zabránění rozpadu Evropy a degradace transatlantických vztahů Washington zvažuje NATO. Podobné diskuse proběhly v souvislosti s intenzivnějšími kontakty Spojených států s řadou zemí střední a východní Evropy, pokud jde o vyhlídky na rozšiřování bilaterální vojenské spolupráce mimo formální rámec Severoatlantické aliance.
Na konci roku pak americký ministr zahraničí Michael Pompeo „pro Evropany zcela nečekaně“ zahrnul Evropskou unii mezi „slabé“ a „neschopné“ organizace. Její struktury již údajně nemohou sloužit jako pilíř multilaterálního světového řádu, který v předchozích desetiletích sloužil kolektivním zájmům Západu. Současně Pompeo záměrně zdůraznil důležitou a užitečnou roli NATO.
Skutečná Trumpova „reálná politika“ za předchozí dva roky se až příliš podobá starému nelítostnému principu „rozděl a panuj“. Washington si pohrává s objektivními zájmy mnoha zemí EU, zejména v oblasti střední a východní Evropy. Navíc se vehementně snaží podkopat postoje vedoucích států EU. Ponouká Londýn ke složitější verzi Brexitu. Využívá kontroverzních bodů mezi Paříží a Berlínem. A vytváří také silný geograficko-ekonomický tlak na Německo. To znamená, že dělá vše pro to, aby zabránil tomu, aby se ve „Starém světě“ zformoval skutečný geopolitický vůdce. Otevřeně také podporuje síly odpůrců myšlenky prohloubení integrace Evropské unie, a to i v nadcházejících volbách nového Evropského parlamentu v květnu letošního roku.
Trumpův požadavek na navýšení výdajů na obranu alespoň na 2 % HDP na první pohled vypadá jako projevení zájmu o bezpečnost evropských spojenců. Růst vojenských výdajů může být financován rostoucím veřejným dluhem, zvyšováním daní nebo snižováním nákladů na další položky státního rozpočtu. Jenže poslední dvě možnosti mohou způsobit okamžitou negativní reakci společnosti. Nejkřiklavější příklad z nedávné doby představuje hnutí „žlutých vest“, který přesahuje hranice Francie a rozšiřuje se do dalších zemí EU. V předvečer voleb do Evropského parlamentu mohou projevy demonstrantů vážně ohrozit postoje politických sil, které směřují k prohloubení integrace EU.
Růst státního dluhu spolu se zvýšením daňového zatížení pak naopak přímo ovlivňuje konkurenceschopnost evropských ekonomik. Politika Washingtonu tak tlačí Evropany k tomu, aby zvýšili své nákupy zbraní – tím podporují americký vojensko-průmyslový komplex, ovšem také oslabují své postavení v globální konkurenci. Takový potenciální dvojitý prospěch pro Spojené státy nutí Evropu, aby byla k politice současného Bílého domu čím dál více kritická.
Většina evropských politiků se zároveň zjevně snaží odložit okamžik, kdy budou muset ve vztahu ke Spojeným státům formulovat novou dlouhodobou politickou linii. Jako ospravedlnění své nerozhodnosti Evropané obvykle odkazují k nedostatečnému porozumění ohledně hloubky a nevratnosti změn v politice Washingtonu. Mnoho lidí v Evropě nadále doufá, že chování současné americké administrativy neznamená počátek dlouhodobého trendu zásadních změn v americké strategii, nýbrž pouze taktický manévr s cílem vyřešit krátkodobá zadání během Trumpovy vlády. Po jejich ukončení bude EU moci obnovit s Amerikou obvyklé vztahy. Možná pak budou „silnější“ a „nezávislejší“, protože, konec konců, „spojení s Amerikou nezávisí pouze na tom, kdo sedí v Bílém domě.“
Takový je například leitmotiv článku německé ministryně obrany Ursuly von der Leyeové, který vyšel na konci minulého týdne v New York Times. Svá slova autorka zjevně neadresuje současnému americkému prezidentovi, ale americké společnosti jako celku. Leyeová v něm připomíná potřebu zachovat a chránit „mezinárodní řád“ – ten, který Trump ve své národní bezpečnostní doktríně uznává za hlavní hrozbu pro dlouhodobý rozvoj Spojených států. Ten stojí na „emocionální vazbě“ mezi Evropou a Amerikou, kterou ztělesňuje NATO. Právě té aliance, za jejíž neochotu „platit“ si Trump tolikrát Evropanům stěžoval.
Jedná se o „signál“, který NATO ze samotného faktu své existence pošle odpůrcům světového řádu založeného na jistých pravidlech. Jedná se o světový řád a pravidla, za jejichž podrývání Trumpa nekritizují jen ti nejlínější evropští politici.
Jenže co když je Trump největším realistou mezi všemi současnými západními politiky? Co když se stane prvním, kdo se začne přizpůsobovat skutečnosti, o níž mluví stále více odborníků na obou stranách Atlantiku, tj. o nemožnosti zachování současného „světového řádu“? Evropané by také již mohli pochopit, že model vztahů s Amerikou, který vznikl po roce 1945, se „stává věcí minulosti“. Trump je pouze příznakem změny, nikoliv její příčinou.
Současní evropští politici nicméně raději demonstrují transatlantický realismus – činí tak buď na konci kariéry, nebo na konci svého funkčního období. Například šéf Evropské rady Donald Tusk, který už nemůže kandidovat na tuto pozici, v květnu minulého roku řekl, že s takovými „přáteli“ jako je Trump, Evropa nepotřebuje ani nepřátele. A odstupující šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker poukázal na podzim téhož roku na naléhavou potřebu, aby si Evropa zvolila strategickou autonomii v rámci ještě více amorfní, ale zcela objektivní civilizační homogenity „Západu“.
Lépe později než nikdy, řeknou si evropští optimisté – a budou nadále vyčkávat na změnu ve Washingtonu.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Андрей Кадомцев - Шантаж выходом из НАТО – попытка США расколоть Европу vyšel 22. ledna 2019 na interaffairs.ru.
Zdroj: interaffairs.ru
Kadomcev Andrej