… nutno vyzkoušet. Facebook hodlá integrovat Messenger, WhatsApp a Instagram do jedné jediné textové komunikační überslužby. Zaklíná se přitom, jako obvykle, poskytováním co nejlepší služby zákazníkům. V praxi jde asi hlavně o to, mít ještě lepší přehled o svém zboží, pardon, uživatelích, a moci jim lépe prodávat reklamu.
Zuckerbergova společnost vůbec interpretuje přání a očekávání uživatelů značně velkoryse. Například z interní komunikace mezi firmou a Evropskou komisí bych vypíchl následující:
Při jednání v březnu 2017 argumentovala firma, že veřejnost má právo užívat jiné služby na trhu, nesouhlasí-li s pravidly pro soukromí na FB.
Ve snaze vyhnout se regulaci také technologický obr vznesl argument, že Facebook Messenger není „služba pro výměnu zpráv“. Dodal: „je mnohem více než to, protože vás může informovat například o události, kterou jste během konverzace zmínili. Může vám na základě obsahu diskuse navrhnout nové přátele.“
V lednu 2018 sdělil Facebook Komisi, že zpracování komunikace je „uživateli očekáváno a více – jde o hodnotnou službu, kvůli které si lidé zřizují registrace“, čímž byly míněny návrhy přátel, událostí, odpovědí atd.
„Facebook tvrdí, že nejde o narušení soukromí, ale službu, kterou uživatelé očekávají,“ sděluje zápis z jednání.
Orwell lives. Orwell žije! Neznám ani jednoho uživatele FB, který by po šmírování své komunikace toužil. Ale třeba jenom nevědí, co je pro ně dobré.
Sleduji-li tak své okolí, jeho vztah k Facebooku je značně rozpolcený. Na jednu stranu si různí lidé stěžují, že jim mizí příspěvky, nebo že jim dokonce záhadní admini sedící kdesi ve věži mlčení obstavili účet – nejspíš na udání nějakého dobroděje. Na druhou stranu se tam ti samí lidé intenzivně snaží vrátit zpátky a zakládají si kvůli tomu nové náhradní účty, někdy i několik naráz, tzv. pro jistotu.
(Mimochodem, WhatsApp vyžaduje při registraci jen telefonní číslo uživatele a i tento požadavek se dá obejít. Facebook chce vaše skutečné jméno. Až se Messenger a WhatsApp zintegrují, jaká bude registrační politika? Tipoval bych na tu agresivnější. Však také zakladatel služby WhatsApp loni opustil Facebook kvůli sporům o soukromí uživatelů, o několik měsíců později tak učinili i zakladatelé Instagramu. A to prý kvůli narušování autonomie služby.)
Frustrace z neprůhledného mazacího procesu pak vedla některé české poslance v čele s VKml, aby navrhli zákon prohlašující mazání příspěvků na sociálních sítích za trestný čin. Facebookový účet Klause mladšího v září vcelku bezdůvodně dočasně odstavili po vystoupení v televizi Prima. Je možné, že kdyby nebyl poslancem, zpátky by jej nedostal.
Ptají se mě lidé, jaký mám na tuhle iniciativu názor. Osobně si myslím, že takový zákon by měl úplně jiné než zamýšlené účinky; lidi jsou v obcházení takových pravidel nesmírně vynalézaví. Takže jsem proti.
Ale bude zajímavé sledovat k tomu rozpravu v parlamentu, uskuteční-li se vůbec. Zvlášť názory Pirátů mě zajímají. Jsem tak stár, že si ještě pamatuji, jak brojili proti snaze korporací ovládnout internet. Uvidíme, jak se od té doby vyvinuli.
Nassim Nicholas Taleb (foto Steve Jurvetson)
Malá odbočka stranou. Před pár dny jsem si konečně, se zpožděním asi dva roky proti původnímu plánu, pořídil ke čtení Antifragilitu od Nassima Nicholase Taleba. Zatím jsem někde ve třetině. Místy je to hutná próza – Taleb je absolventem francouzských škol a anglosasky jednoduchý, přímočarý způsob psaní je mu cizí. Ale kniha je to dobrá a přiměla mě o situaci znovu uvažovat.
Pomiňme nyní na chvíli postavení zcela soukromých osob a podívejme se na lidi, kteří se skrze Facebook a spol. snaží něco sdělit ve velkém.
Jste-li politik, prodejce, umělec, autor atd., umožňují vám sociální sítě snadno zasáhnout určitý segment populace. Jelikož takové firmy sbírají o svých uživatelích všechno, vědí přesně, komu co nabídnout a komu ne. Tudíž je reklama na Facebooku levná a efektivní. Běžná média s ní nemohou svádět rovný boj. A skutečně; každý redaktor z klasičtějších novin, se kterým jsem se na tohle téma bavil, proklínal Facebook do horoucích pekel a byl ochoten upsat svoji duši Trepifajkslovi, jen kdyby mu tím mohl uškodit. Ale účty tam stejně všichni mají, i jejich média.
Nassim Nicholas Taleb mi propůjčil slovo, které teď použiju: spolehnete-li se na Facebook jako na zdroj dalších čtenářů, voličů, příznivců, zákazníků atd., stává se vaše postavení fragilní. (Já vím, že by se dalo říci „křehké“, ale fragilní mi zní ještě bezmocněji a zranitelněji.) Visí nad vámi Damoklův meč v podobě neodhadnutelných rozhodnutí cizích lidí, kteří vás můžou kdykoliv odříznout od těch, bez nichž se neobejdete.
A nejen to. Může přiletět i černá labuť (další Talebův pojem), třeba ta, že vztahy mezi Facebookem a Evropskou komisí se zhorší natolik, že firma odejde z evropského trhu úplně – a v ten moment je „namydlených“ X politických stran, Y obchodníků, Z umělců. Celkově ve statisících až milionech. Spíš si myslím, že se to nestane, ale může. Černé labutě jsou už takové…
Nassim Nicholas Taleb (foto Steve Jurvetson)
I když pomineme černé labutě, které jsou z definice nepředpověditelné, a omezíme se na běžné řádění soudruhů s mazacím fetišem, je situace pod povrchem horší, než se zdá.
Pokaždé, když vám nějaký človíček olajkuje stránku, je to malá, příjemná lidská interakce – někdo vás pochválil a vám to dělá radost. Mně taky; to je potěšení, že ta číslíčka naskakují! Skoro jako pohlazení.
(Není divu, že jedna z firem, které se specializují na propagaci aplikací, se jmenuje Dopamine Labs, podle neurotransmitéru, který se podílí na pocitu uspokojení. Ti vám ani nelžou; kdyby se místní výčep jmenoval U tvrdých jater a vypitého mozku, nemohl by být upřímnější.)
Jenže on je tam u té interakce i někdo třetí, Facebook samotný, a ten vás s každým novým lajkem má trochu víc v hrsti. Malinko, malilinko, o 0,01 procenta, ne-li míň. Ale ono se to pozvolna sčítá a sčítá. V tom není Facebook sám; spousta zásadních procesů v lidském životě probíhá takovým plíživým způsobem. Ještě nikdo nešel spát jako pětadvacetiletý mladík s plochým břichem a nevzbudil se jako padesátiletý pán s třiceti kily nadváhy. K tomuhle posunu je potřeba deset tisíc dnů pomalého, pouhým okem neviditelného stárnutí.
A tak se vám může jednoho dne stát, že se také vzbudíte, máte padesát – ale tisíc, a to příznivců na Facebooku. A k tomu strach, že o ně přijdete. Že vás někdo smázne a najednou jste neosoba, jako v románu 1984.
Co začnete dělat? Začnete se o svůj účet bát. A kladete si vnitřně otázky jako:
A máte autocenzurní komplex, ani nevíte jak. Minimálně u toho prvního bodu už jsem sám sebe přichytil, a to mám těch příznivců zatím necelých sedm tisíc. Nedělám si iluze, že v současné světové atmosféře by se situace měla zlepšit, spíš naopak.
Z toho mi plyne jediné: vystoupit z vlaku, dokud ještě nenabral rychlost. Vyzkoušet na vlastní kůži, zda existuje i život po Facebooku. A pro dobrou míru přihodím Twitter, za všechny lidi, které zablokoval. Budu psát sem na blog a do spřátelených médií, ale čert vezmi sociální sítě.
Kdy to provedu? Na Brexit měly stačit dva roky, tedy určitě v kratším horizontu. Jeden vhodný termín mě napadá: 30. červenec 2019, protože to budou právě tři roky od okamžiku, kdy na tomto blogu vyšel první článek. Takové blogové narozeniny. A půl roku je dost času na to, aby si i příležitostnější čtenáři stihli na blížící se změnu zvyknout.
A kromě toho, koncem července bývá dobré počasí. Výborná příležitost vyrazit někam do přírody, udělat si grilovací párty – a roztopit gril tištěnou podobou Zásad komunity. K vyhlášení nezávislosti nějaká ta vatra patří.
Zdroj: kechlibar.net
Kechlibar Marian