Apokryf se nikdy nedá posuzovat očima víry. Musí se brát jako svébytný literární útvar, jehož autor nechal zapracovat svou představivost. To se týká jak apokryfních evangelií, kde se to jen hemží zázraky, tak i soudobých apokryfních románů, které se naopak snaží jakoukoli vyšší moc důsledně eliminovat.
Prostá věta „a stal se člověkem“ je brána jako článek víry a patří k takzvaným základním pravdám. Nicméně s pochopením jejího dosahu to nebylo a dosud není jednoduché. Jak nedávno uvedl Michal Černý na stránkách Magazínu ChristNet.cz, v katolickém světě není problém s Ježíšovým božstvím – to je zvlášť zdůrazněno ve východní liturgii, kde je i Ukřižovaný zobrazován jako král (Pantokrator), s atributy moci, kdežto v protestantské tradici naopak dominuje Ježíšova lidská stránka.
Snaha o lidsky srozumitelné vysvětlení Ježíšovy osobnosti není nijak nová, už v prvních stoletích se vynořilo mnoho neortodoxních pohledů, uznávajících výhradně Ježíšovo božství, nebo naopak lidství. Připomeňme si jako příklady aspoň monofyzitismus, považující za nemožné, aby se Bůh stal plně člověkem, a jeho protipól arianismus, uvažující pouze Ježíšovu lidskou stránku. V dalších stoletích měla se syntézou Ježíšova božství a lidství problém teologie i lidová zbožnost. I dnes je pro víru některých katolíků nepředstavitelné, že Ježíš podléhal všem lidským zákonitostem a měl potřeby a projevy jako každý jiný člověk. Sekularizovanou společnost naopak zneklidňuje představa Ježíšova božství – je totiž zřejmé, že Ježíš není pouhý náboženský reformátor.
A tak nepřekvapí snaha Lenky Procházkové redukovat Ježíše jen na člověka. Její umělecký záměr není ani nový, ani originální. Uchopila ho ovšem střízlivěji a poctivěji než Dan Brown ve své Šifře Mistra Leonarda. Lenka Procházková se nehoní za senzací, nesnaží se o jakousi detektivku všech věků. Sama svůj úmysl charakterizuje slovy: „Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem.“ V tom se ovšem hluboce mýlí. Nicméně její dílo není laciný pamflet, má hlubokou výpovědní hodnotu o lidské touze po svobodě a autentickém žití, a to i přesto, že použila značně otřepané klišé o intimním vztahu Ježíše a Marie Magdaleny. Myslím, že si toho je vědoma, snad i proto zvolila pro protagonisty svého příběhu „nekanonizovaná“ jména, někdy evokující autenticitu (Ješua – Ježíš, Miriam – Marie Magdalena, Kefa – Petr), jindy zcela jiná (Leba – Tadeáš, Joch – Jidáš). Autorčiny zkušenosti z disentu jí dávají schopnost empatie, pochopení pro situaci v provincii Judea, okupované římskou mocí. Skvěle popisuje stratifikaci židovské společnosti – bohaté saduceje kolaborující s římskou vládou, formální farizeje distancující se za hradbou svých předpisů, zélóty toužící po otevřeném boji a vážné, přísné, hluboce vzdělané esejce, kteří vsadili na pasivní resistenci. Jan Křtitel, považovaný za posledního z proroků a bezprostředního Ježíšova předchůdce, měl možná opravdu blízko k esejcům, přinejmenším podobně jako oni působil na poušti a žil velmi asketicky. Lenka Procházková ovšem vychází z hypotézy, že i Ježíš vzešel z tohoto hnutí. V žádném z evangelií se však nevyskytuje jediná zmínka, která by o tom mohla svědčit. Ježíš nežil nijak asketicky – veselil se na svatbě, byl vítaným společníkem na hostinách, jeho oblečení by se dalo označit za elegantní (tunika z jediného utkaného kusu plátna nebyla oděvem chudáků). Byl člověkem se vším všudy, se všemi biologickými potřebami, tedy i se sexuálními funkcemi. Stal se nám totiž podobným ve všem – kromě hříchu. Není žádné rouhání předpokládat, že v přítomnosti „Miriam“ – Magdaleny si plně uvědomoval své mužství, neboť s lidským údělem přijal i všechny fyziologické potřeby. Ovšem cítil, že patří jedině Bohu-Otci a že ten nejužší vztah může rozvíjet jen a jen s ním. Proto nikdy nemohl vstoupit do životního příběhu Miriam z Magdaly, ani žádné jiné ženy.
Lenka Procházková dobře vystihla podstatu Ježíšova „programu“ – tak, jak jej formuloval v kázání na hoře. Naprosto se lišil od jiných náboženských vůdců, protože ukazoval Boha takového, jaký opravdu je. Nedeptal lidi svírajícími předpisy, naopak je osvobozoval od strachu a předsudků. Jeho učení se dá shrnout do jediného slova – oslovení Boha jako Otce, přesněji řečeno jako tatínka. To bylo v židovském světě něco nepředstavitelného, vždyť Boží jméno nesmělo být ani vysloveno. Že autorka redukuje Ježíšovo uzdravování na pouhé léčitelství, to není ani překvapující, ani originální. Nějak si musela poradit, pokud nechtěla vidět Ježíšovo božství. Ovšem teorie, že po nezdaru Jana Křtitele převzal jeho roli Ježíš, přičemž si postupně vsugeroval, že on je tím Mesiášem, je už hodně krkolomná. V dalším ději má nicméně svou paradoxní logiku: kdyby totiž nějaký „Ješua“ (bylo to běžné jméno) si vzal do hlavy, že právě on se stane Mesiášem (tak jako později Bar Kochba) a šel by za svou vidinou, musel by těžce narazit a ztratit všechny iluze. Tak jako se to stalo Ješuovi Lenky Procházkové. Známá věta na kříži “Bože můj, proč jsi mě opustil“ není v „Ješuově“ podání modlitbou, odpovědí žalmu 22, nýbrž zoufalým výkřikem. A jednou z nejsilnějších a nejcharakterističtějších vět v celém příběhu je konstatování: „Není ke komu se modlit.“ Tristní konec, slepá ulička.
Ještě ovšem zbývá se nějak vypořádat se Zmrtvýchvstáním. A zase přijde ke cti mírně otřepané klišé: Ukřižovaný nezemřel, při snímání z kříže jevil známky života. Takže ho Josef z Arimatie rychle odklidil do bezpečí a hrobka zůstala prázdná. A v představách autorky se mohla zrodit senzace, která už 2000 let hýbe světem.
Román Beránek jistě nebude doporučenou četbou pro farní knihovny. Dílo Lenky Procházkové může mnohé křesťany naštvat nebo přímo pohoršit, nepoučenému hledajícímu může způsobit zmatek a oddálit přijetí radostné zvěsti. Přesto nelze knihu šmahem odsoudit. Má pár nesporných kladů: přibližuje nám skutečnost tehdejší Svaté země, okupované římskými vojsky, atmosféru nesvobody nejen vnější, plynoucí z cizí nadvlády, ale i vnitřní, danou předsudky a rigidními předpisy. Vypovídá o odvěké touze po svobodě a autentickém žití. Ježíšova čistě lidská stránka není podána špatně – tak by zřejmě žil a jednal, kdyby byl jen člověkem. Ale protože je Bohem i člověkem, vtěleným Slovem, musel jednat tak, jak nám ho představují evangelia, nikoli Lenka Procházková.
Zdroj: christnet.cz
Farná Hana