Vjačeslave Maximilianoviči, řekněte nám důvod, proč jste se rozhodl stát se lékařem?Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Žalm 51,12
Rozhovor s profesorem Vjačeslavem Maximilianovičem Uspenským, doktorem lékařských věd, členem Akademie kosmonautiky K. E. Ciolkovského, ředitelem centra vědeckého výzkumu bioinformačních problémů, profesorem katedry terapie dodatečného vzdělávání lékařů.
Vjačeslave Maximilianoviči, řekněte nám důvod, proč jste se rozhodl stát se lékařem?
V naší rodině je povolání lékaře tradicí. Rodiče byli lékaři, já jsem se stal také lékařem, starší syn absolvoval vojensko-lékařskou akademii, ale dnes slouží v pravoslavném chrámu. Mladší syn studuje na ruské státní lékařské akademii. Věřím, že i on bude pokračovat v lékařské dynastii. Vyrůstal jsem v lékařské atmosféře, byl jsem svědkem a účastníkem různých zajímavých rozhovorů z oblasti medicíny. Velmi mě to zajímalo, proto jsem s volbou budoucí profese nezapochyboval. Rozhodnutí přišlo samo od sebe. Absolvoval jsem vojensko-lékařskou akademii a tak začal můj život lékaře.
Jak probíhala vaše cesta k Bohu?
Cesta k Bohu je u každého člověka hluboce vnitřní záležitostí a málokdo si uvědomuje, jak se na tuto cestu vlastně dostal. Možná, že se jedná o nepostižitelnou Božskou prozřetelnost, jež ovlivňuje lidskou mysl. Přivádí k sobě člověka nenápadně, citlivě – tak, aby byl schopen postupně se přizpůsobovat novému životu. U některých lidí ovšem probíhají takové životní události, které razantně mění jejich životy, z ničeho nic přijde prozření a k Bohu směřují rychle. Se mnou se nic takového nestalo. Všechno proběhlo jaksi samo sebou. V ateistickém období popírání Boha jsem byl členem strany, profesorem vojensko-lékařské akademie. Tehdy nebylo ani řeči o křtu, návštěvě chrámu Božího či modlitbě. To se zcela vylučovalo: buď stranická knížka, nebo návštěvy chrámu. Tíhnutí k církvi a víře jsem však pociťoval. Také profese lékaře ovšem přivede člověka na cestu k Bohu.
Když jsem se stal profesorem Vojensko-lékařské akademie v Petrohradu – bylo to v době, jež popírala Boha a Chruščov tehdy začal opět silně pronásledovat církev – léčil jsem duchovní otce, mnichy z Pskovsko-pečerského kláštera a z Alexandro-něvské lávry. Samotné rozhovory s duchovními na mě měly určitý vliv a předpokládám, že se za mě modlili. To samozřejmě sehrálo také určitou roli. Pravoslavná církev přitahuje také svým duchovním povznesením, majestátností, atmosférou klidu, krásou náboženských písní. Když lidé zpívají modlitby, každý hlas zní jako výkřik modlícího se srdce k Pánu Bohu. Nejdříve mě přitahovala vnější podoba chrámu, jež mě uklidňovala; potom jsem se i já stal účastníkem společné modlitby, kdy vás zachvacují hluboké srdeční prožitky, o nichž nelze hovořit bez vzrušení, bez ronění slz. Je to velmi silné, stačí dokonce pouze jedenkrát prožít tento stav a chrám bude přitahovat už jinou silou, pocitem toho, že v jistou chvíli jste pobýval v Království Božím na zemi. Ne nadarmo naši svatí otcové říkají, že je církev Královstvím Božím na zemi. K chrámu vede touha setkat se s Božím světem, touha zúčastnit se církevního života. Slovy se to těžce popisuje, proto také hovořit o tomto tématu je velmi obtížné.
V naší rodině nikdy nebyli nepřátelé církve, všichni byli pokřtěni, uchovávali staré ikony. A když doba odmítání Boha skončila a v Rusku začalo duchovní probuzení, otevřely se brány do jiného světa. Tehdy jsem přijal křest – bylo mi 52 let. Posléze se můj život začal měnit. Za dva až tři roky po této události jsem pochopil, že žiju jinak, ale stalo se to nenápadně, jaksi samo sebou. Duchovní část lékařské práce se samozřejmě také změnila: s nemocnými pacienty jsem začal pracovat jiným způsobem. V rozhovorech s nemocnými se vynořil duchovní aspekt. Moje cesta k Bohu tedy byla nenápadná, avšak výrazně měnila můj život.
Změnil se nějak Váš vztah k práci poté, co jste začal být věřícím?
V práci nastávají takové chvíle, že se k chrámu utíkáte jako k jakémusi duchovnímu ostrovu, kde je možné dojít spásy a načerpat duchovní doušek, jenž vás posílí. Někdy bývají těžce nemocní pacienti ve velmi složitém stavu – jsou nevěřící a sužuje je jakýsi duchovní kaz, odporujícím pravoslavným hodnotám, které mají z duchovního hlediska na lékaře velmi negativní vliv. V takových případech běžíte do chrámu se duchovně vyléčit. A konečně, když zhřešíte, běžíte se vyzpovídat a hned se vám uleví. Do chrámu tedy chodíte z nutnosti duchovní i profesionální.
Koho ze svatých lékařů si vážíte?
Každý den, ráno i večer, se v modlitbách za všechny nemocné a blízké obracím ke svatému mučedníkovi Panteleimonovi, jenž stojí v čele společenství svatých, kteří v době svého pozemského života léčili ostatní.
Co se týká profesionální činnosti, měl pro mě velký význam příklad světce Luky Vojno-Jaseneckého – významného chirurga, jenž mnoho operoval. Napsal skvělou monografii „Přehled chirurgie hnisavých ran“, za kterou dostal stalinské ocenění prvního stupně, přestože byl duchovním. Stalo se tak pouze díky jeho ohromnému vkladu do rozvoje lékařské vědy a chirurgické praxe. Obejít jeho práci, nehledě na jeho církevní hodnost, prostě nešlo. Vysoké vzdělání a výborná odborná příprava udělaly autorovu knihu lehce srozumitelnou. Ještě více mě zaujala jeho druhá kniha „Duch, duše a tělo“, kterou mi daroval jeden pacient-kněz. V 80. letech minulého století vyšla tato kniha v samizdatu. Udělala na mě ohromný dojem, začal jsem se dívat na srdce nejen jako na svalový orgán rozhánějící krev, ale mnohem šířeji a hlouběji – jako na orgán duchovní.
Dnes, kdy jsem v retrospektivě oceňoval svou vědeckou práci, pochopil jsem, že tehdy se ta kniha stala tím zrnkem, které dalo časem vědecké osení. Mnoho let jsem vědomě zasvětil zkoumání problému, který lze shrnout do otázky: jakou roli hraje srdce člověka z fyzického a duchovního hlediska? Závěrem této práce byla teorie informační funkce srdce, technologie informační analýzy kardiosignálů a diagnostický systém na odhalení onemocnění, a to včetně těch skrytě probíhajících, cestou informační analýzy těchto elektrokardiosignálů. Nedávno vyšla moje monografie „Informační funkce srdce“. Srdce skutečně propojuje duchovní a fyzický svět – význam ducha má podle všeho vliv na organismus prostřednictvím srdce a jeho informační funkce. Svatí otcové také říkávali, že všechno vychází ze srdce – myšlenky, přání. Co se týká mozku, ten konkretizuje, uzemňuje a přetváří myšlenky vycházející ze srdce v konkrétní činy s přihlédnutím k té situaci, v níž se člověk nachází.
Sv. Luka poprvé ukázal vědeckému lékařskému světu, že srdce není pouhým svalovým orgánem, že existují nejenom onemocnění srdeční, nýbrž i „VNITŘNĚ SRDEČNÍ“. Pro mě osobně představuje sv. Luka mezi světci-lékaři zvláštní místo, proto se každé ráno k němu v modlitbě obracím s prosbou o pomoc ve vědecké činnosti.
Ve které lékařské oblasti v současné době pracujete?
Když jsem byl studentem vojensko-lékařské akademie, chtěl jsem se stát chirurgem. Lákala mě romantika chirurgické činnosti, možnost efektivně pomoci člověku, zachránit ho v době akutní nemoci. Zúčastnil jsem se mnoha operací. Vyučování v Akademii spočívalo převážně v tom, že chirurgickým aspirantům dávali vyučující funkce asistentů a předávali jim vlastní zkušenosti bezprostředně v průběhu operace. Ale potom – ve čtvrtém ročníku – jsem se začal stále více zabývat terapií. Terapie vyžaduje široké všestranné vědomosti, je třeba znát celého člověka od A až do Z, všechna onemocnění. Vždyť léčíme ne nemoc, nýbrž nemocného. Specializace v současné medicíně má jak kladné, tak závažné negativní momenty. Specializací bylo dosaženo vysoké profesionalizace, avšak z druhé strany učinila lékaře jednostranně zaměřenými. Lékaři začali přijímat řešení stále více kolegiálně – když lékař přijímá řešení sám, všechna odpovědnost leží na něm. To ho nutí neustále číst, osvojovat si zkušenosti druhých kolegů. Snažil jsem se jít právě touto cestou, proto jsem strávil spoustu času v knihovně či u postele nemocného. Kromě toho musí mít chirurg pevné zdraví, aby zvládl stát hodiny (někdy i 5–6) na nohou, kdy jedna operace střídá druhou. To mnozí nemohou – viděl jsem tragédii řady chirurgů, kteří dosáhli věku 45 let, tedy rozkvětu znalostí a zkušeností, přičemž se u nich objevily vážné zdravotní problémy, a přišli o možnost stát u operačního stolu. To je velká tragédie. Proto jsem vše pečlivě zvážil a pochopil, že stěží budu moci v padesáti být aktivním chirurgem. Chtěl jsem do posledního dne života být profesionálem schopným aktivně pracovat. Ne nadarmo se říká, že lékaři umírají vestoje. Tak jsem se začal orientovat na terapii, na kterou jsem měl více fyzických možností.
Jakým tématům jste se věnoval ve vašich vědeckých pracích?
Kandidátská disertace se zabývala patomorfologií vředového onemocnění žaludku a dvanácterníku. Prací nad tímto tématem jsem si osvojil morfologii, proto se tato disertace vydařila pro dvě profese: terapii a patologickou anatomii. Doktorská disertace pojednávala o koncepci předvředového stavu. Vybízel jsem všechny lékaře, aby léčili nemocného už v etapě předvředového stavu. Koncepce má důležitý praktický aspekt. Je příjemné slyšet, že mnozí lékaři ji využívají. Poté jsem všechno předal svým žákům a začal jsem bádat nad informační funkcí srdce.
Nemohl byste nám říci něco bližšího o teorii informační funkce srdce a jejím praktickém využití?
Začal jsem se dívat na srdce jako na orgán uskutečňující mimo všechny známé funkce ještě i funkci informační, tedy funkci významového spojení mezi duchovní a fyzickou složkou člověka. Bylo dokázáno, že kardioimpulsy jsou nejenom impulsy, které jsou všem známé ve formě elektrokardiogramu nebo pulsu. Tyto signály zároveň nesou informaci do vnitřního prostředí organismu. Podařilo se pochopit mechanismus vzniku této informace – tzv. mechanismus modulace (přeměny) impulsu na signál. Mnoho úsilí jsem věnoval vývoji technologie výkladu signálů. Ukázalo se, že je v kardiosignálu uložena informace o zdraví člověka a různých onemocněních. Sama procedura diagnostiky je jednoduchá a pacienta nezatěžuje. Mnozí dobře znají, co je to zápis elektrokardiogramu. Rozdíl tkví v tom, že snímání elektrokardiosignálů se uskutečňuje pět, deset či dvanáct minut. Potom se zapojuje program analýzy a stanovení diagnózy, která prakticky okamžitě dává výsledky – seznam onemocnění.
Dlouhé, více než desetileté zkoušení diagnostického systému ukázalo velkou závislost onemocnění na duchovně-mravním stavu nemocného. Proto vždy při práci s pacienty naťuknu duchovně-mravní stránku věci. Odhaluji duchovní příčinu problému a začne být pochopitelné, proč vznikla ta či jiná nemoc. Například, proč se často objevuje u žen rakovina? Protože u nás za rok vykonají okolo 6–8 milionů potratů! Existují i takové ženy, které dokonce nemohou spočítat množství potratů. Potrat – to je vražda dítěte! Žena tímto způsobuje hříšné poškození Ducha, které prostřednictvím srdce vytváří program smrtelné nemoci (rakovina dělohy, rakovina vaječníků, rakovina prsu). Muž přitom nezůstává mimo. Jako spoluúčastník potratu se rovněž často nevyhne smrtelné nemoci, například rakovině prostaty. Mohl bych uvést spoustu poučných příkladů, které svědčí o rozhodující roli duchovně-mravních příčin v řadě případů onemocnění. Za vznikem onkologického onemocnění je tedy třeba vyjasnit duchovně-mravní příčinu. Za nemocí fyzickou stojí duchovní problémy. Ty je možné odstranit jen při splnění jedné podmínky: pokud člověk začne chodit do chrámu, zpovídat se, uvědomí si svou hříšnost, vytvoří si nový duchovně-mravní základ života, chování, vzájemné vztahy v rodině, v práci atd.
Říkal jste, že lidská nemoc, to není jen fyzický neduh. U jejích počátků stojí duchovní problémy. Nemohl byste uvést příklad z vaší praxe?
Uvedu velmi průkazný případ. Jedna z mých spolupracovnic mě poprosila o konzultaci, zda se nechat operovat kvůli podezření na rakovinu dělohy. Náš diagnostický systém a laboratorní vyšetření poukázaly na začátek rakovinového procesu ve slizovém obalu dělohy. Žena byla věřící, analyzovali jsme duchovně-mravní aspekt jejího života. Vyšlo najevo, že žila v církevním manželství a neměla ani jeden potrat. Proto se nijak nepodařilo z jejího osobního života odhalit příčiny nemoci. Zeptal jsem se tedy na život její matky. Jak říká lidová moudrost: „jablko nepadá daleko od stromu“. Nezřídka za hříchy rodičů platí děti. Zde moje kolegyně řekla udivující věci: její matka byla gynekoložkou, specialistkou na potraty. Kolik zahubila životů a osudů? Umřela na rakovinu dělohy. V daném případě lze říci: za hříchy nemoci. Pohřbena byla v pravoslavné tradici. Před smrtí k ní přišel kněz, avšak stav byl už velmi těžký a její zpověď byla sotva úplnou a hlubokou. Tehdy jsem poradil své pacientce obrátit se na církev, k duchovnímu, usilovně se modlit za matku, jezdit po klášterech, nechat sloužit panychidu (bohoslužbu za zemřelé, pozn. překl.), modlit se za ni každý den, být milosrdnou. Také jsem jí poradil nespěchat s operací a být pod dohledem onkologů. Možná, pokud se podaří vymodlit odpuštění pro matku, onemocnění se zastaví. Žena aktivně plnila moje rady a několikrát v týdnu přicházela ke mně na kontrolu. Přitom začala probíhat zajímavá metamorfóza: onkologický stav postupně mizel. Gynekologové, kteří naléhali na operaci, začali za dva tři týdny s udivením říkat, že operace už není tak neodkladná. Nepřestali ovšem nemocnou pozorovat. A za zhruba dva měsíce řekli, že operace není nutná. Modlitbami církve a dcery byla spasena – „vymodlené odpuštění“ pro matku a skrz ni byla spasena od smrtelné nemoci i dcera.
Je možné se jen podivovat nad spasitelným úradkem Pána Boha, jejž přijímáme jako zázrak.
(překlad čtenářky)
Zdroj: pravmir.ru
Malkinová E.