Bůh miluje vše, co stvořil. Jeho dobrota je příčinou všech věcí. My milujeme něco, protože jest to skutečně nebo jen zdánlivě dobré, ale u Boha, jenž má tvůrčí moc, je něco dobré, protože to Bůh napřed miluje a dává tomu bytí a dobrotu.
Klasická filosofie učí, že bytí a dobro jsou zaměnitelné, že jsou to transcendentní pojmy, které vyjadřují jen jiný aspekt téhož. Bůh je plnost bytí, plnost dobra aneb (jak čteme v [1 Jan 4, 8]) Bůh je láska. Boží vůle je příčinou všech věcí, a tak pokud něco má nějaké dobro či bytí, jest to, pokud je to chtěno od Boha, takže pro vše, co existuje, chce Bůh nějaké dobro.[1] Milovat není však nic jiného než chtít někomu dobro, takže Bůh miluje vše, co stvořil. V Bohu není tedy žádné zlo, protože podstatou zla je absence povinného dobra. Přesto však toto ujištění o všeobjímající Boží lásce není tak bezproblémové, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Písmo svaté na mnoha místech hlásá Boží lásku a dobrotu, ochotu lidem odpustit a zvěstuje dílo vykoupení, kdy Bůh posílá svého milovaného Syna, jenž byl bez hříchu, aby se obětoval za nás hříšníky. V knize Moudrosti [11, 24–26] čteme: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život.“
Můžeme však najít v Písmu jiné výpovědi, které zmiňují Boží tresty, a to nejen tresty léčící, jejichž cílem je sice bolestná, ale přece jen náprava hříšníka s cílem mu poskytnout věčnou spásu, ale i trest vylučující navždy z Boží blízkosti. [Žalm 5, 6–7]: „Tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.“ Z Žalmu [11, 5–7]: „Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí. Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr. Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.“ Podobně [Sir 12, 6]: „Vždyť i Nejvyšší má v nenávisti hříšníky a svévolníky po zásluze potrestá“ a také [Moudr 14, 9]: „U Boha je ve stejné nenávisti jak svévolník, tak čin jeho svévole.“ Vidíme, že Bůh rozlišuje mezi spravedlivými a svévolníky. Zdálo by se tedy, že mezi výpověďmi Písma je rozpor, neboť nic nelze zároveň milovat a nenávidět.
Na to lze však odpovědět tak, že Bůh miluje všechny lidi, pokud hledí na jejich přirozenost, kterou sám učinil, ale nenávidí je, pokud hledí na viny, které lidé proti němu páchají. Nic totiž nebrání tomu, aby Bůh něco miloval v jednom ohledu, ale v jiném měl v nenávisti. Bůh pak miluje hříšníky s ohledem na jejich přirozenost, kterou od něj mají, ale nenávidí, pokud jsou hříšníky, neboť hříchy od něj nemají. Kristovo utrpení bylo tedy nutné, neboť bylo potřeba, aby nás smířilo s Bohem, ne kvůli naší přirozenosti, kterou Bůh miluje, ale kvůli našim hříchům.
Z toho vyplývají důsledky pro náš život.
Jsme si sice jistí Boží láskou k nám, vždyť poslal svého Syna, aby nás vykoupil, a nabízí nám všechny milosti potřebné k tomu, abychom došli spásy. Naše spása je tak na jedné straně nezaslouženým darem Božím, na straně druhé automaticky neplyne z toho, že Bůh nás miluje, neboť dojití spásy závisí na tom, jak budeme žít, tedy zda setrváme v milosti Boží. V Bohu je spravedlnost i milosrdenství, a obé není v rozporu a ani pro Boží jednoduchost v rozporu být nemůže. Zkáza tvorů je z jejich zvrácené vůle, záchrana z Božího milosrdenství. Nelze hájit názor, že všichni budou spaseni, odvoláváním se na [Moudr 11, 23]: „Ale ty máš se všemi slitování, protože vše můžeš,“ vždyť Boží milosrdenství je řízeno řádem jeho moudrosti, neboť démoni a někteří lidé se učinili nehodným milosrdenství. Písmo svaté Starého i Nového zákona mnohokráte hlásá Boží milostivost, ale také jeho spravedlnost a obsahuje několik desítek výpovědí o nekončícím trestu a peklu.
Sv. Jan Damašský[2] píše: „Třeba mít na zřeteli, že Bůh vůlí předchodnou chce všechny lidi spasit a království svého učinit účastnými. Jsa dobrý, nestvořil nás, aby nás trestal, nýbrž abychom se jeho dobroty stali účastnými. Jsa však zároveň spravedlivý chce hříšníky trestat. Vůlí prvou, předchodnou a vůlí záliby, sluje ta vůle, která na Bohu samém závisí, vůlí druhotnou a následnou, která v nás má svou příčinu.“ Vůle prvá tedy předchází naše jednání, vůle druhá následuje po našich skutcích.
Pokud se dopustíme hříchu, nesmíme si zoufat, musíme prosit Boha o dar lítosti a vyznat hřích ve svaté zpovědi a nadále usilovat o to, abychom s Boží pomocí vedli bezúhonný život. Víme, že Bůh sice odpouští hříchy, ale ne bezpodmínečně, nýbrž tomu, kdo činí z nich pokání.
Zejména je třeba se varovat hříchů proti Duchu svatému, mezi které patří opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží, kterého se dopouští ten, kdo soustavně hřeší s myšlenkou, že Bůh ho nenechá umřít ve hříchu, že se z toho přece jednou vyzpovídá apod. V [Sir 5, 5–7] čteme: „Nespoléhej opovážlivě na odpuštění a nehromaď jeden hřích na druhý. Neříkej: ‚Boží slitování je tak veliké, že mi odpustí hříchy jakkoli početné.‘ Vždyť u něho je nejen slitovnost, ale i rozhorlení, a hříšníci pocítí tíhu jeho odplaty. Neotálej obrátit se k Hospodinu, neodkládej to ze dne na den! Neboť Hospodinův hněv tě zničehonic vyhledá a dojdeš záhuby v den odplaty.“
Ohledně našeho postoje k bližním v hříšnících máme nenávidět, že jsou hříšníky, a milovat je, poněvadž jsou lidmi schopnými blaženosti. A to jest vpravdě je z lásky milovat pro Boha.
Hřešícím přátelům se nemají odpírat přátelská dobrodiní, až dokud jest naděje na jejich uzdravení, ale spíše se jim má poskytnout pomoc k nabytí ctnosti. Ale když upadnou do největší špatnosti a stanou se nevyléčitelnými, tu se jim nemá prokazovat přátelská důvěrnost. A proto božský i lidský zákon káže zabít takové hříšné osoby, od kterých se spíše očekává škoda druhých než jejich polepšení. A přece to nečiní soudce z nenávisti k nim, ale z milování lásky, kterým se dává přednost veřejnému dobru před životem soukromé osoby. A přece smrt, určená soudcem, hříšníkovi prospívá k smytí viny, obrátí-li se, anebo k ukončení viny, poněvadž se mu takto odnímá možnost dále hřešit.
Sv. Tomáš Akvinský dělí milost Boží na milost činící milým (gratia gratum faciens) a milost zdarma danou (gratia gratis data)[3]. Ta první, nazývaná též milostí posvěcující, je tím, co působí, že Bůh zvláště miluje ty, kdo ji mají. Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru[4]. Protože řád Boží lásky a řád bytí jsou u Boha v naprostém souladu, plyne odtud, že Bůh neskonale více miluje toho, kterého posvětil svou milostí, než toho, u koho tomu tak není. Bůh miluje přirozenost hříšníka, a co je více, nechce jeho smrt (srov. [Ez 18, 23]). Vždyť právě proto poslal svého Syna, aby zemřel za nás hříšníky, abychom mohli být spaseni. V tom se ukazuje veliká Boží láska (srov. [Řím 5, 6–10]). Jsme milováni ne proto, že jsme hříšníky, ale navzdory tomu, abychom jimi nebyli jsouce ospravedlněni milostí Kristovou. Často slýchaný výrok, že Bůh nás miluje takové, jakými jsme, je pravdivý, pokud přitom máme na mysli své individuální charakteristiky, které nám byly dány nebo které bez našeho zavinění nastaly; je však zavádějící, pokud by byl chápán jako rezignace na změnu toho, co jako objektivně nezřízené nebo hříšné máme s Boží pomocí usilovat změnit. Když se rozmohl hřích, poslal Bůh Vykupitele a udělil bohatě svou milost (srov. [Řím 5, 20 – 6, 2]), abychom zemřeli hříchu a lidé byli přivedeni do dokonalejšího stavu, než tomu bylo před pádem.
Naší odpovědí na Boží lásku k nám musí být naše láska k němu, kterou si my sami ze svých sil nemůžeme v sobě vytvořit, ale která je nám vlita jako Boží dar spolu s milostí posvěcující a dary Ducha svatého. Mezi ně náleží i dar bázně Boží. Tento dar působí, že duše, protože chce být navěky co nejdokonaleji spojena se svou Láskou, bojí se už ne tak trestů, ale toho, že by se zpronevěřila svému Otci, neboť vidí, jak on ji miluje. Dar bázně nás tedy ochrání před lehkomyslným spoléháním se na Boží dobrotu a jeho lásku k nám a s růstem naší lásky k Bohu se zdokonaluje i tento dar.
Zdroj: tedeum.cz
-mk-